Štolový vodovodní přivaděč z vodní nádrže Želivka do Prahy

Řešení anomálie na Blanici

Na prvním úseku ražby štolového přivaděče byly portálovým zaústěním do terénu rozfárány dvě štoly v místech, kde niveleta přivaděče byla totožná s úrevní terénu na území Trhového Štěpánova.

Ražba první čelby vedla k nultému kilometru štoly, druhá štola byla směrována po generálním směru trasy. Trasa této části, označená jako štola 2, procházela paralelně se systémem poruchového pásma tvořeného členitou oblastí grafitů. Štola byla vedena v bezprostřední blízkosti starých hornických prací. V průběhu ražby došlo k několika vývalům horniny, které zkončily propadnutím povrchu. Zával v rozsahu cca 1000 m3 byl vyzmáhán, průchod zajištěn ZH výztuží a celá oblast byla zpevněna torkretováním. Uvolněný prostor vzniklý propadnutím byl z povrchu zabetonován a okolí zainjektováno tlakovou injektáží cementovým mlékem. Ražba štoly 2 byla ukončena prorážkou do protičelby 3 rozfárané zářezem do pravého břehu řeky Blanice.

Nvazující část přivaděče spojená s předchozím úsekem podchodem řeky, byla zaústěna do reliéfu terénu levého břehu Blanice. Podle projektu měla být ražena 3890 m přímočaře do další prorážky s protičelbou rozfáranou z křešického úseku úpadní chodbou. Celková délka dvoustranně ražené části štoly na tomto úseku měla činit 7145 m.

Zpočátku probíhala ražba bez zvláštních výkyvů, do doby, kdy se čelba dostala k okraji tektonicky výrazné Blanické brázdy provázené systémem geologicky různorodých poruch vyplněných tektonickými jíly a rozvodněným pararulovým aluviem. Průchod štoly v těchto nepevných horninách byl umožněn vytvářením umělé klenby stropu před ražbou. Předvrtání čelby se provádělo jádrovými vrty v ose štoly. Zpevnění tvořila ocelová výztuž se železobetonovými pažnicemi. Volné prostory za pažnicemi byly vyplňovány maltováním.

V létě 1967 došlo v této oblasti k několika vývalům, které byly v zárodku likvidovány. Přesto se jejich účinky později projevily i zde propadnutím povrchu. Po vyzmáhání těchto závalů přes všechna mimořádná bezpečnostní opatření došlo na podzim k náhlému prudkému výronu zjílovatělého detritu variabilních zrn od mikroskopických až po velikost 2 – 3 cm smíšených s vodou. Pohybující se tekoucí materiál zaplavil část štoly v plném profilu a dostal se až k ústí štoly vzdálenému od místa havárie v té době již 2103 m.

Tato havárie si vyžádala životy dvou horníků, kteří v kritickém okamžiku v blízkosti čelby doplňovali výztuž. Po vyproštění postižených byly další práce na tomto díle zastaveny. Trvalo přes rok než po upřesnění geologických poměrů mohly být práce na tomto úseku znovu obnoveny, i když už ne v původně projektované trase štoly.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi náročný úkol vyvedení trasy přivaděče z ohroženého pásma neznámou geologickou tektonicky porušenou stavbou, je vhodné na tomto místě věnovat průběhu ražby štoly 4 zvláštní pozornost.

Štola 4, začínající v kilometru 3,827, byla rozfárána zářezem do poměrně strmého levého břehu řeky Blanice. Po zajištění portálu a vstupní části štoly ve svahové hlíně a navětralé hornině probíhala ražba v celkem soudržné sérii biotitických pararul rozsáhlého komplexu české větve moldanubického krystalinika. V rulách se v různých koncentracích objevovaly časté vložky grafitických rul a grafitických slídnatých křemenců, které naštěstí nevytvářely souvislejší mocná pásma. Foliace komplexu byla vcelku výrazná a její průběh pravidelný. Rovněž dislokační pásma tektonického porušení byla slabá. Ani míra zvodnění nevybočovala z běžného průměru přítoků v porušených místech jiných štol přivaděče ražených v oblasti krystaliniku.

Přítok vody v celé délce štoly, která byla v době havárie vyražena do vzdálenosti 2103 m od portálu, byly značně slabé až podprůměrné. Většinou se jednalo o slabé nesoustředěné průsaky charakteru deště, vázané na okolí drobných lokálních poruch. Ojedinělé soustředěné průsaky vykazovaly jen malou vydatnost.

V úseku před rozfáráním krystalinika a permu, tj. přibližně v 2000 – 2050 m, procházela štola prakticky suchým prostředím.

Ani morfologie terénu v ničem nenasvědčovala odlišnému charakteru kvarterního pokryvu, tím méně nepředstavitelně komplikované struktuře hlubších bází ve srovnání s obvyklým uspořádáním krystalinického údolí. Lokální odvodňovací tepnu území tvořil místní potok v kolmém průmětu přetínající osu přivaděče. Potok pramenil v rybníku vzdáleném asi 650 m. Koryto bylo jen mírně zahloubené a potok protékal většinou na povrchu vlastních náplavů dobře morfologicky patrnéúdolní nivy. Vzhledem k hloubce přivaděče pod úrovní terénu, která se pohybovala mezi 80 – 100 m, se vliv terénu ve štole neprojevoval vůbec.

Teprve s přibližováním čelby k Blanické brázdě se začala objevovat průvodní zlomová pásma. Ve štole byly pozorovány stále častější, i když nesoustředěné průsaky vody.

Technologický předpis pro ražbu byl ihned změněn. TH výztuž byla zesílena a rozteč jednotlivých oblouků zmenšena na polovinu dosavadní vzdálenosti a místy byla budována srubově. Před ražbou byla vytvářena umělá klenba stropu nejprve sérií vrtů rozmístěných po obvodu stropu štoly, vyztužených železnými pruty. Později ani tento způsob nevyhověl a bylo použito tlakové injektáže s ponecháním celých i perforovaných pažnic ve vývrtech. Tempo ražby, které až do té doby činilo průměrně 130 m za měsíc, se změnilo na několik metrů měsíčního postupu. Bylo nařízeno předvrtávání čelby a vrtná jádra se soustavně vyhodnocovala a dokumentovala.

Přes všechna opatření došlo 24. července 1967 k vývalu horniny ze stropu přivaděče. Po noční směně nastoupila osádka na vyklizenou čelbu, kde měla provést odpal. TH výztuž před vrtáním byla vzdálena od čelby 50 cm. Osádka navrtala zabírku 1,5 m a provedla odpal. Rubanina z celého odpalu byla vyklizena a mělo se pokračovat v zajišťování díla. Při budování TH výztuže se začal uvolňovat strop přivaděče. Osádka dílo ihned opustila a vedoucí úseku práce zastavil. Komise vedení závodu sfárala na místo havárie a stanovila postup likvidace, včetně všech zabezpečovacích opatření, která byla o den později schválena podnikovým ředitelstvím. Ohrožený prostor byl injektován, aby se zabránilo přítokům vody, které činily jednotlivě kolem 5 l/s. Zával byl postupně likvidován za současného zajišťování stropu a boků díla. Zmáhací práce podle stanoveného postupu pokračovaly až do 19. 8. 1967, kdy po injektáži osádka znovu přistoupila k dalším likvidačním pracím. Při předvrtávání došlo k průvalu zvodnělého písku ze stropu chodby. Značné množství zjílovatělého písku s vodou zaplavilo přivaděč v délce cca 60 m a zbytek štoly značně znečistilo. Zával byl znovu likvidován za současného jehlování stropu a boků díla. Dne 4. září v dopoledních hodinách byla čelba vyčištěna a lamači začali v zajehlovaném úseku stavět výztuž. V okamžiku, kdy byli vzdáleni asi 20 m od čelby, kam poodešli pro díly TH výztuže, došlo na čelbě k náhlému uvolnění horniny spojenému s průvalem vody. Rozvodněný materiál postupoval plným profilem chodby velmi rychle a v krátké době dostoupil vzdálenosti 200 m od čelby. Lokomotiva, nakladač a důlní vozy, které byly dravostí proudu vzpříčeny v profilu chodby, udělaly pravděpodobně valícímu se materiálu částečný zátaras a zbrzdily rychlost postupu horniny nasycené vodou. Díky tomu se stačili lamači vzdálit do bezpečného místa.

Komise složená z odborníků Obvodního báňského úřadu v Příbrami a vedení závodu prohlédla nejprve povrch v místě nad předpokládaným vývalem. V ohrožením úseku nebyly shledány žádné změny.

Po prohlídce podzemí byl stanoven postup – na povrchu:

Opatření v podzemí:

Navržený hydrogeologický průzkum měl poskytnout údaje pro zhodnocení možnosti kvalitativního a kvantitativního propojení, popř. ovlivnění štoly povrchovými zdroji zvodnění. Podle výsledků laboratorní části průzkumu mělo být uskutečněno terénní zjištění. V rámci laboratorních prací byla ze vzorků, které byly později odebírány, i z výnosu jader průzkumných vrtů prováděných z povrchu zkoumána propustnost a prováděny absorbční zkoušky za použití fluoresceinu jako indikátoru.

V údolí potoka byla v rámci přípravných prací vyhloubena sytící šachtice ve vzdálenosti přenesené na povrch asi 150 m od trasy přivaděče. Jeden z později prodáděných vrtů byl perforovanými pažnicemi vystrojen do hloubky 30 m jako indikační.

Absorbční zkoušky však nevykázaly výsledky, které by podpořily naději na úspěšnost terénních pokusů. Zvolené barvivo u povrchových náplavů a ve svahových hlínách bylo absorbováno na 100 %. Rovněž ve vlastní poruše u zemin na jílovopísčitém vývoji byla absorbce 80 %. Nejmenší procento 33,3 % se projevilo až u písčitých zemin poruchy.

Po řadě laboratorních zkoušek bylo vzhledem k vykázané propustnosti, která podle křivek zrnitosti odpovídala na malou až velmi malou, a s přihlédnutím k silné absorbci a průsakové dráze dlouhé 100 – 150 m, od terénních pokusů upuštěno.

Na doporučení odborné komise byl zahájen geofyzikální průzkum celé oblasti nad dosud nevyraženou částí přivaděče. Výsledky byly ověřovány rýhami a sondami.

Mezitím v podzemí pokračovaly likvidační práce podle technologického předpisu pro likvidaci, který v zásadě vycházel z opatření daných komisí při havárii a byl schválen báňským znalcem ing. Auerem.

Hornina byla stabilizována, dříve vybudovaná hradící bariéra byla spostupem vyklízení posunována vždy dále dopředu, strop a boky chodby byly zajišťovány injektáží a štola znovu zyztužována ZH výztuží se železobetonovými pažnicemi. po vyčištění štoly měl být navrtán průzkumný jádrový horizontální vrt pro ověření další stavby území.

Dne 15. října 1967, kdy zbývalo do čelby štoly likvidovat ještě asi 12 m závalu, zesilovali na noční směně tři pracovníci výztuž asi 15 m od předku.

Podle výpovědi jediného živého svědka vzedmula se v kritickém okamžiku čelba a materiál se vyvalil. Závalová vlna strhla výstroj štoly, vozy, lokomotivu i bagr a vynesla je 110 m zpět od čelby, kde se zával v plném profilu zastavil. V závalu zahynuli dva členové osádky. Třetí pracovník, který stál za vozem, byl unesen okrajem proudu dále a podařilo se mu uniknout. Krátce potom se pohybující se hornina uklidnila, ze závalu pouze vytékala voda v množství asi 200 l/min.

Přivolaná pomoc zahájila ihned práce k vyproštění postižených horníků. Komise, která se bezprostředně p havárii dostavila na místo, zjistila, že již dříve vzniklý kráter na povrchu nad čelem štoly byl po tomto závalu asi o 3 m hlubší a na dně stála voda.

Podle současné znalosti situace v podzemí byly organizovány záchranné práce. Další postup vyprošťovacích prací mělo stanovit přizvané kolegium odborníků. Ještě před jejich příchodem se podařilo těla obou postižených vyprostit. Postup při vyprošťování byl prohlášen za naprosto správný a nebyl ničím doplněn.

Protože příčiny havárie nebylo možno stanovit a zával znemožňoval pokračovat v plánovaných průzkumných pracech, které po dočištění čelby měly být zahájeny, byla další činnost v podzemí ohrožené čelby 4 dnem 17. 10. 1967 zastavena.

Bylo rozhodnuto pokračovat pouze v ověřovacích rýhách na povrchu a dále bylo nařízeno:

K ověření situace v nepřístupné části závalu bylo nařízeno provést dva vrty z povrchu, vzhledem k mocnosti celíku hloubené jako šikmé. Z toho jeden vrt před závalem tak, aby dosáhl úrovně nivelety štoly přibližně v místě čelby zavalené štoly a druhý vrt se sklonem proti staničení hloubený za závalem.

Současně byla učiněna mimořádná opatření na protičelbě směřující k ohrožené oblasti v protisměru. Přesto, že štola 5 byla zatím ražena v soudržných horninách, bylo nařízeno její předvrtávání dvěma pětimetrovými vrty o průměru 36 mm, které měly sloužit ke zjištění stavby pohoří a k odvodnění čelby před každým odpalem. Výrub byl zajišťován TH výztuží s dvojitou vrstvou pažnic.

Na základě faktů zjištěných při prohlídce, po prodiskutování příčin vzniku průvalu a z předložených podkladů došla komise k jednoznačnému závěru, že pro další postup nelze použít klasických způsobů likvidace závalu, neboť není možno vyloučit opakování dalšího podobného dynamického průvalu.

Komise proto doporučila provést podrobný hydrogeologický průzkum zaměřený na zjištění skutečné situace, tj. zda průvaly přišly jen z poruchového pásma neznámé mocnosti, směru a průběhu do hloubky, nebo v kombinaci poruchy se zaplaveným hlubokým starším erozním údolím. Dále bylo dohodnuto, že průzkum bude rozvinut v takové šíři, aby ujasnil příčiny a mohla být stanovena opatření, která by se dala aplikovat při procházení popdobných tektonických zón na jiných částech přivaděče. Podkladem pro zpracování projektu dodatečného geologického průzkumu byly výsledky geoelektrických měření, která byla v té době na povrchu provedena pro celý dosud neproražený úsek přivaděče. V postižené oblasti bylo nařízeno síť geoprůzkumu zahustit a výsledky ověřit technickými pracemi.

Výseldky geofyzikálního průzkumu ani rýhování s ohledem na morfologii terénu neposkytly žádné bližší údaje a bylo nutno s další projekcí průzkumu vyčkat výsledků již zmíněných dvou protiklonných vrtů posazených do roviny cca 50 m rovnoběžně vlevo od osy přivaděče.

Rezistivimetrické měření nálevkovou metodou vyloučilo možnost vodní komunikace mezi kvarterní vodou a zvodněním poruchy. Podrobný geologicko – petrografický rozbor profilu vrtů umožnil utvořit první, i když nejasný názor charakter poruchy. Mocnost poruchové zóny, zatím rozměrově nevymezené, byla odhadnuta na 65 m, s výplní hornin nesoudržných, písčitě rozpadavých, s tektonickými jíly a tektonickou brekcií. Úklon poruchové zóny byl interpretován na 10 – 20 st. SSZ.

Oba vrty, stejně jako následující vrt VŠ-3, jasně ukázaly, že poruchová zóna dosahuje až pod úroveň štoly.

Po neúspěchu geofyzikálních metod a nepříznivých výsledcích protiklonných vrtů bylo zřejmé, že podrobnější průzkum poruchové zóny je možno úspěšně provést jen pomocí série strojních vrtů.

Vedením průzkumných prací byla pověřena Stavební geologie Praha, vlastní průzkumné práce prováděl Geologický průzkum uranového průmyslu v Příbrami.

Skutečnost, že štola přivaděče probíhala v daném prostoru v průměrné hloubce 80 – 100 m pod povrchem terénu, znamenala vyhloubit značný objem vrtné metráže.

Jelikož až do úplného ukončení vrtných prací se nepodařilo spolehlivě vyjasnit genetický význam poruchy ve stavbě území, byl program vrtání určován postupně od vrtu k vrtu, pročemž se přihlíželo především k možnostem technického řešení. Později byly vrty situovány do prostoru zvažované obchůzky.

Aby průzkumné práce byly operativně řízeny, byla jmenována samostaná koordinační komise složená z odborníků Stavební geologie, vedení závodu Želivka a Geologického průzkumu uranového průmyslu. pokud neexistovala ani rámcová představa o povaze poruchové zóny, byly hloubeny převážně šikmé vrty. později, s vyjímkou vrtu VŠ-24 A, byly hloubeny vrty pouze svislé, hloubkově orientované podle nivelety štoly.

Zatímco se prováděl geologický průzkum, byly zvažovány možnosti sanace závalového pásma, tak aby po vyjasnění geneze poruchy a jejího průběhu mohlo být v ražbě pokračováno.

Byly navrženy a sledovány tyto varianty:

  1. Zpevnění poruchového pásma chemickou injektáží
  2. Utěsnění vodních přítoků urychlovači tuhnutí cementu
  3. Zmrazování poruchy
  4. Projití poruchy za použití nemechanizovaného štítu
  5. Obejití poruchy obchůzkou nebo její eventuelní podejití shybkou.

Všechny varianty byly rozpracovány do konkrétního řešení. Jako nejreálnější se jevilo obejití poruchy ve zdravých horninách, přičemž obchůzka měla být orientována tak, aby se nezměnily hydraulické poměry a byly zachovány 200 m poloměry oblouků pro umožnění pozdější strojní betonáže štoly.

K tomuto záměru byl orientován i systém prováděného geologického průzkumu. vytipování trasy obchůzky se však ukázalo velmi náročné. Prognóza tektonického porušení Blanické brázdy předpokládala narušení celistvosti území třemi až čtyřni poruchovými zónami. Provedený dodatečný geologický průzkum odkryl pouze jedinou, zasahující v technicky významné míře do štoly přivaděče. Tato porucha svou genetickou povahou, rozsahem i intenzitou porušení přesáhla však ve zcela nepředvídané míře všechny dříve uváděné předpoklady. Přes mimořádně hustou soustavu hloubených vrtů téměř každý další vrt vyvracel prognózu o tvaru a rozsahu poruchového pásma interpretovanou z vrtů předcházejících. Prakticky vůbec nebyla zastižena porucha ve vrtech VŠ-5, VŠ-8 a VŠ-22. Naproti tomu se v několika jiných vrtech nepodařilo zastihnout skalní podloží poruchy vůbec. Určení tvaru poruchy velmi ztěžovaly později zjištěné relativní poklesy báze mezi jednotlivými vrty, který dosáhl u řady vrtů až 40 m.

Geologický průzkum ohrožené oblasti si vyžádal vyhloubení 29 strojních jádrových vrtů o celkové metráži 2978,5 m. Sondážní práce prováděné soupravou ZIF-300 a ZIU-500 probíhaly od prosince 1967 do srpna 1968. Střídavě byly nasazeny jedna až tři soupravy. Po skončení prací byly vrty pečlivě zatamponovány. Pro vytipování možné obchůzky, při zachování technických parametrů a zajištění naprosté bezpečnosti průchodu bylo několik vrtů orientováno přímo do bezprostřední blízkosti nově uvažované trasy.

Průzkum vyvrátil myšlenku o možném fosilním korytu vyplněném aluviálními náplavy nebo splachy, jehož dno by zasahovalo do úrovně štoly. Bylo konstatováno, že porucha je tvořena souvislým pásmem hornin silně hydrotermálně rozložených. Území je postiženo rozkladem natolik, že horniny mají charakter ulehlých, sředně až těžce kopných zemin, polosoudržné až nesoudržné povahy. Nejnižší báze poruchy, zasahující do úrpvně štoly, byla zastižena v oblasti poruchové propadliny a v jejím blízkém okolí po obou stranách trasy přivaděče. Nevysvětleno zůstalo poměrně náhlé ukončení hydrotermální zóny v blízkosti paty pravobřežního svahu potoka a na severozápadní linii, dané vrty VŠ-14, VŠ-5 a VŠ-8.

Z orientačních čerpacích zkoušek bylo patrné, že přítoky z poruchy jsou omezené, čemuž nasvědčovaly i mechanické charakteristiky rozložených hornin. Z uvedených výsledků bylo zřejmé, že vlastní hydrotermální porucha je prakticky nepropustná. Větší pohyb podzemních vod byl zaznamenán v bazální změně poruchy v písčitém vývoji a dislokační porušené zóně skalní horniny provázející bezprostřední podloží hydrotermální zóny.

Ustálený výron vody ve sledovaném období činil 60 – 75 l/min, později se zvýšil a nyní po zabetonování štoly se vydatnost odváděného vodního praveme zvýšila na cca 200 l/min.

Z výsledku geologického průzkumu na základě závěrečné zprávy stavební geologie vyplynuly závěry, které definitivně ovlivnily změnu zadávacího projektu.

V původně navržené trase a niveletě by štola musela projít poruchovou zónou v délce 50 – 70 m v horninách se strukturou porušenou závalem.

Průběh poruchové zóny vyloučil úplně možnost obchůzky vlravo od existující trasy, délka poruchy se tímto směrem rozšiřovala na 80 – 150 m.

Vývoj zóny vlevo umožňoval realizaci obchůzky s krajní možností ohraničení směrového vedení podle profilu vrtů v nadějné oblasti cca 80 m od původní trasy v úrovni propadliny.

Hydrotermální poruchová zóna nad nově projektovanou štolou byla zastižena v km 2030 až 2320, tedy v úseku cca 300 m dlouhém z celkové délky obchůzky 948,33 m. Závažný technický problém měla na dvou úsecích, a to na km 2120 a 2130, kde výška nadloží pevného skalního masívu činila pouze 10 až 12 m.

Přes rozsáhlý, prakticky vyčerpávající geologický průzkum zůstala obava z nepříznivé role, kterou by mohly sehrát v úspěšném proražení kritických úseků předpokládané příčné dislokace. Drenážní účinek těchto dislokací mohl ovlivnit stabilitu ochranného skalního celíku, takže by se při vykomínování mohla prolomit báze poruchy a dát tak vznik závalu následkem prosycení rozloženého materiálu vodou.

Na základě závěrečné zprávy, rok po zastavení díla, 25. října 1968, dala investiční komise pokyn ke změně zadávajícího projektu, za předpokladu, že při další ražbě budou soustavně prováděny předvrty ke zjištění případných větších průsaků a eventuálně bude použita injektáž.

Změnu zadavájícího projektu provedl Hydroprojekt. Prováděcí projekt později doznal v průběhu realizace prací některé změny, ale podstatat obchůzky i způsob zajištění byly zachovány.

Změna trasy počínala ve vzdálenosti 1929,88 m od portálu, tj. cca 173 m zpět od zavalené čelby, a byla ukončena v navázání na původní přímou trasu v km 2878,8 m. Délka obchůzky podle staničení v niveletě činila 948,92 m, zatímvo původní přímá vzdálenost měřila 911,62 m.

Odbočení bylo situováno do prokazatelně soudržné horniny tak, aby v místě, kde měla být budována uzavírací bariéra závalu, byl zajištěn pilíř horniny o síle 3 m.

Podle projektu byla totiž ve vzdálenosti 32 m za odbočkou obchůzky vybudována bariéra oddělujíci zavalený prostor od vyčištěné čelby. Zbývající úsek štoly směrem k havarované čelbě, odkud závalový materiál nebyl vytěžen, byl zabetonován. Beton byl dopravován pomocí pumpy otvory navrtanými v bariéře, do kterých bylo umístěno dopravní potrubí o průměru 150 mm a 200 mm. Současně bylo za bariéru uloženo odvodňovací potrubí o průměru 150 mm, které sloužilo k odvedení vody vytékající ze závalu. Potrubí bylo prodlouženo až před portál štoly a později při betonáži spolu s odvodňovacím potrubím z obchůzky vbetonováno do definitivní obezdívky.

Před bariérou byla vybudována železobetonová zátka o délce 5 m. Její armatura byla do hloubky 3 m zakotvena do hory a proinjektována. Původní štola od zátky až k místu před odbočením obchůzky byla zabetonována výplňovým betonem HV-170. Aby mohla být zbývající betonáž dokončena, byla po nastřelení obchůzky do vzdálenosti 20 m další ražba zastavena a byl vybetonován pilíř na rozkřížení chodby. Pro odvedení vody při další ražbě byla zřízena odvodňovací komora jako jímka. Do ní bylo později vbetonováno potrubí, jehož jedna větev zůstala napojena na drenážní potrubí, vyvedené z poruchy, a druhá část byla na opačné sraně štoly vyvedena rovněž až před portál

Po skončení přípravných prací byl pro další ražbu obchůzky stanoven tento postup:

Pro jednotlivé stupně ražnosti byly stanoveny vzorové profily. Prostory za pažnicemi byly vyplňovány maltováním a proinjektovány. Rozteč TH výztuže byla stanovena na 0,5 – 1 m. V praxi se ukázalo, že je potřeba v některých úsecích rozteč zmenšit na 0,3 m a místy se muselo budovat na srub.

Nejobtížnějším úsekem ražby prošla obchůzka ve 140 – 200 m, kdy její trasa procházela kritické místo poruchy. V této oblasti byla mocnost skalního nadloží jen 9 – 10 m. Pásmo bylo doprovázeno vertikálními dislokacemi drenující adložní písčitou bázi poruchy.

Ražba obchůzky byla prováděna po částech. Pro každý úsek podle vyhodnocení průzkumných vrtů byl stanoven smostatný technologický předpis. Hlavní úsilí při ražbě bylo věnováno snaze, aby v žádném případě nedošlo k vývalu a tím k eventuálnínu zeslabení nebo porušení pevného nadloží štoly.

Ražba obchůzky od místa zarážky až do místa navázání na původní trasu trvala celkem 13 měsíců.