ZLATÉ HORY
Historie a současnost ložiska zlata evropského významu
Modrá štola
Modrou štolou je nazváno důlní dílo, které je součástí ložiska Východ a nalézá se v areálu Rudných dolů Zlaté Hory, pod silnicí Zlaté Hory - Heřmanovice, asi 4,7 km JJV od Zlatých Hor (mapa 4).
Modrá štola je z mineralogického hlediska nejdůležitějším důlním dílem na Zlatohorsku. Pro vznik bohaté parageneze sekundárních minerálů má zásadní význam přítomnost vápenců, které vytváří vhodné geochemické prostředí. Je zde však i mnoho zajímavých objektů vztahujících se k důlní činnosti. Těžba rud v důlních prostorách, které jsou v součanosti začleněny do systému Modré štoly, probíhala zřejmě už od 15. století a s přestávkami trvala téměř do konce 20. století. Z obou uvedených důvodů má Modrá štola mezi důlními objekty a montanistickými památkami zvláštní postavení.
Historický název ložiska, jehož součástí je i Modrá štola (a dále popisovaná Poštovní štola), byl pravděpodobně Neufang, poprvé zmiňovaný v listině z roku 1477 (Večeřa, 1991). V 16. století nese důlní pole v okolí současné Modré štoly název Dolní Neufang. Z báňsko-historických studií Večeři (1991, 2000) vyplývá, že se v okolí vyskytovaly i další doly. V samotných počátcích (snad už v 15. století) bylo zřejmě z některých dobývek, začleněných později do systému současné Modré štoly, těženo i zlato. Jedna ukázka s viditelným zlatem (plíšek velký až 4 mm) byla v prostoru Modré štoly nalezena sběrateli ve druhé polovině 20. století. Od 16. století byly hlavními zájmovými surovinami měď a sirníky na výrobu kyseliny sírové (vitriolu).
Termín Modrá štola se v historických listinách objevuje poprvé v roce 1754, kdy byla znovu objevena. Názvu "Modrá štola" vděčí tento důlní komplex za bohatou výzdobu modře zbarveným alofánem. Ražba samotné štoly však byla zahájena v polovině 16. století, kdy byla zřejmě nazývána Mincmistrovou štolou (Večeřa, 1991).
Vstupní chodba Modré štoly byla přeražena větším profilem při průzkumu ložiska Východ v 50. letech 20. století. U Pomocné jámy se Modrá štola rozděluje do tří větví, z nichž prostřední byla též přeražena větším profilem. Na historické chodby štoly navazoval systém komor, průlezů a komínů ve čtyřech výškových patrech, ale nejvíc ražeb bylo na spodním patře. Historické ražby spodního patra byly ve 2. polovině 20. století začleněny do komplexu novodobých důlních děl, které tvoří druhé mezipatro ložiska Východ.
Popis a doprovodná fotografická dokumentace začíná u nejstarších dochovaných podzemních prostor systému Modré štoly, které jsou situovány v centrální části celého komplexu. Jedná se o průzkumné chodbičky a drobné dobývky, které mohou pocházet už z 15. století a v minulosti mohly souviset s některým z dolů, které předcházely původní Mincmistrově a pozdější Modré štole. Tyto dobývky mohly být původně raženy z šachtic nebo nepříliš hlubokých jam.
Jeden z nejzajímavějších dochovaných systémů vyhledávacích chodeb a malých dobývek je ve druhém výškovém horizontu v centrální části dolu. Průzkumná chodbička čočkového profilu o rozměru cca 150 x 60 cm, která byla ražena metodou "sázení ohně", sledovala poruchu mocnou až 30 cm, zrudnělou sulfidy mědi, zinku a olova, v součanosti zvětralými. Čelba průzkumné chodby (obrázek 34) je pokryta kůrou a kaskádami modře zbarveného alofánu. Kůra alofánu je místy mocná až 2 cm a stále narůstá srážením z mineralizované vody, přitékající po puklině. Pohled na modře zbarvenou čelbu, ukrytou asi 25 metrů pod povrchem, je v celém systému důlních děl Modré štoly nejzachovalejší a esteticky nejvíce působivý.
Nejen pro historické horníky, ale i současné mineralogy, jsou v Modré štole nejzajímavější pukliny a poruchy, vyplněné ruznými rudami a minerály. Na obrázku 35 je silně limonitizovaná porucha, místy mocná až 0,6 metru. Od okolní horniny se odlišuje rezavě hnědou barvou a je šikmo ukloněná. V dolní části poruchy (v geologické terminologii u podložního kontaktu poruchy) je vyvinuta tmavě modře zbarvená zóna, mocná 7 až 15 cm. V poruše se vyskytují četné ukázky druhotných (sekundárních) minerálů mědi, olova a zinku. Rozsah celé poruchy, sledované průzkumnou chodbičkou, vyplývá ze srovnání s postavou geologa. Také tato průzkumná chodbička svým charakterem odpovídá báňským pracím prováděným kolem 15. století.
Jiný příklad mineralizované poruchy nabízí obrázek 36. Napříč chodbou prochází porucha mocná až 0,9 metru, která je vyplněná limonitem (rezavě hnědé barvy), v němž se místy vyskytují kůry a výplně dutin tvořené sekundárními minerály - zeleným malachitem a světle modrým alofánem. Oba minerály tvoří měkké útvary, které jsou typické pro nerosty vznikající v současnosti.
V systému důlních děl Modré štoly jsou cennými montanistickými památkami ručně ražené chodby, pocházející zřejmě z 16. století. Jde o ražby související s původní Mincmistrovou a pozdější Modrou štolou. Modré zbarvení stěn důlních děl je způsobeno modrým alofánem, jako například na obrázku 37. Pokud alofán vzniká v místech bez měděného zrudnění, má bílou barvu, jako na stěnách chodby na obrázku 38. Čočkovité naduření centrální části chodby bylo způsobeno použitím razicí metody "sázení ohně", při níž je skála hořícím dřevem nejvíce rozžhavena právě uprostřed chodby. Ochlazením kamene dojde k rozpraskání skalního masívu, který je pak snadněji těžitelný. Chodba byla vyzmáhána v 50. letech 20. století, dno chodby bylo vystrojeno dřevěnou podlahou.
Ruční ražba chodeb probíhala želízkem, mlátkem a železnými klíny. Chodby byly úzké a proto bylo třeba stěny chodeb důkladně zarovnat a odsekat všechny výčnělky skály. Na stěnách chodeb jsou často patrné šikmé rýhy, způsobené hrotem želízka. Dokladem pečlivě opracované chodby je pravá stěna chodby na obrázku 39.
Při útlumu důlní činnosti nebyla důlní díla odvodňována a docházelo k jejich částečnému nebo úplnému zatopení vodou. Na stěnách chodby na obrázku 40 vidíme dvě různé výškové úrovně vody, indikované bílými pruhy vysráženého alofánu v místech, kam dlouhodobě zasahovala hladina vody.
Lichoběžníkový profil chodeb ražených v 16. století vyniká na obrázku 41. Představu o rozměrech umožňujících pouze projít důlním dílem, si lze vytvořit srovnáním profilu důlní chodby s postavou geologa.
Hlavní těžební práce probíhaly v Modré štole zřejmě v 16. a 17. století, v menší míře v druhé polovině 18. století a pak zase až ve druhé polovině 19. století. Pozůstatkem těchto prací jsou bizarně tvarované dobývky a komory různých rozměrů, často s relikty kamenných pilířů a s troskami původní výdřevy. Strop těžební komory na obrázku 42 zajišťují dva skalní pilíře. Pokračování této komory směrem vzhůru (tj. k povrchu) dokládá obrázek 43.
K zajímavým montanistickým památkám z 19. století v Modré štole náleží nápisy vytesané na skalních stěnách některých chodeb. Ještě v nedávné minulosti byl přístupný nápis, který je na obrázku 44. Letopočet 1851, iniciály a hornický znak, tj. zkřížené želízko s mlátkem, je vytesán v místě křížení historických báňských chodeb pocházejících ze 16. století. Nápis byl vytesán při zmáhání Modré štoly v polovině 19. století. Reálnou podobu želízka si můžete prohlédnout na obrázku 45 a mlátku na obrázku 46. Želízko i mlátek byly nasazeny na dřevěných topůrkách, mlátkem horník bušil do želízka, kterým byla vylamována hornina z čelby důlního díla.
Součástí důlního komplexu 2. mezipatra je také průzkumná chodba pocházející z 19. století. Její profil je na Zlatohorsku dosti neobvyklý - jak je patrno z obrázku 47, chodba je úzká, vysoká a její horní část je klenutá. Chodba je dlouhá několik desítek metrů, ale v celé délce nezastihla žádné zrudnění.
Jak bylo uvedeno na začátku kapitoly popisující Modrou štolu, některé průzkumné chodby z 50. let 20. století vznikly přeražením původních historických chodeb novým profilem. V pravé části obrázku 48 je zachován relikt historické štoly ze 16. stoleté, zatímco průzkumná chodba z 50. let 20. století pokračuje větším profilem níže vlevo. Modré povlaky na skalních stěnách tvoří alofán zbarvený modře sloučeninami mědi.
V rámci průzkumu ložiska Východ (50. léta 20. století) byly také zmáhány některé historické ražby, související s těžbou rud. Nejkomplikovanější poměry nastaly zřejmě při zmáhání historické těžební komory, jejíž celková kubatura přesahuje objem 200 m3. Pro zamezení destrukčních účinků při pádu bloku horniny ze stropu komory byl prostor budoucí chodby obestavěn hrázděnou dřevěnou výztuží. Z několika vrstev trámů byl kolem chodby v komoře vytvořen pancíř o síle téměř 1,5 metru. Část tohoto úseku chodby, zabezpečeného hrázděnou výztuží, si lze prohlédnout na obrázku 49 - rozměry lze porovnat s postavou technika. V okolí této historické komory se v minulosti nacházely bohaté ukázky zlatohorských sekundárních minerálů, především alofánu.
Alofán je minerál, snadno vznikající za vhodných podmínek v historických i novodobých důlních dílech. Jedinečným příkladem vzniku alofánu během několika posledních let je stěna komína, především však povrch pryžové hadice na obrázku 50. Kůra velmi měkkého alofánu místy dosahuje mocnosti téměř 2 cm. Podobných motivů, vytvářejících impozantní výzdobu historických i novodobých důlních děl na ložisku Východ, je možné nalézt větší množství. Lze jenom souhlasit s historickými horníky, kteří v polovině 18. století pojmenovali důl s bohatou výzdobou sekundárních minerálů Modrou štolou.
Následující fotografie dokumentují báňská díla novodobé historie ložiska Zlaté Hory - Východ, která vlivem přirozených procesů začínají být opět začleňována do přírodního prostředí. Na obrázku 51 lze pozorovat postupné zatápění depresí v důlních ražbách. Potrubí z železného plechu o průměru cca 50 cm, umístěné u stropu chodby, je reliktem po separátním větrání zabezpečujícího dýchatelné ovzduší ražeb, které končily slepými čelbami (tzn. nebyly napojeny na průběžný větrný systém chodeb, komínů a větrací jámy).
Dopravní chodby z konce 20. století svými velkými profily umožňovaly v dole pohyb techniky, zabezpečující větší výkony při ražbách, dopravě rudy a hlušiny. Obrázek 52 znázorňuje hlavní chodbu (probíhající přímým směrem) a těžební rozrážku (odbočující vlevo do těžební komory z 80. let 20. století). Ruda byla nakládána kolovými nakladači s objemem lžíce až 2 m3, doprava suroviny do sýpů probíhala nákladními automobily Tatra 148. Zpracované objemy a rychlost postupu dobývacích prací by z pohledu historických horníků byla nepředstavitelná. O to více je třeba si vážit práce našich předků, kteří ručním rozpojování hornin (želízkem, mlátkem, klíny a za použití ohně) dovedli vyrubat úctyhodné prostory, často o objemu několika set kubických metrů.
Zvětráváním hornin, obsahujících vtroušeninové sulfidické zrudnění, vznikají různé sírany, které v bezodtokových úsecích dolu vytváří jezírka s různě zbarvenou vodou. Deprese na obrázku 53 je zatopena vodou, v níž jsou rozpuštěny různé sírany, obsahující především železo (typické červeným zbarvením vody).
Ocelová TH výztuž je v dolech používána v místech s výskytem břidličnatých nebo tektonicky více porušených hornin, jak ukazuje obrázek 54.
Ložisko Východ bylo v minulosti přístupné impozantním důlním dílem - velkoprofilovou úpadnicí, která byla vyražena z povrchu až na 3. patro. V této hloubkové úrovni bylo ložisko Východ propojeno dopravními chodbami s důlním systémem ložisek Západ a Jih. Vyústění velkoprofilové úpadnice na povrch znázorňuje obrázek 55.
