ZLATÉ HORY
Historie a současnost ložiska zlata evropského významu
Maria Hilfe (Marie Pomocná)
Název Maria Hilfe se od roku 1674 vztahoval k poutnímu místu s mariánským kultem na východním svahu Příčného vrchu, asi 4 km jižně od Zlatých Hor. Nyní je zde poutní kostel Marie Pomocné, který byl nově vybudován v letech 1992-1995, obrázek 4.
Původní název ložiska nelze spolehlivě stanovit, ale dle báňsko-historického výzkumu Večeři (1991) by se mohlo jednat o historický revír Obirschar. V názvu dolu se termín Maria Hilfe objevuje až na mapě A. Habtmanna z roku 1769, v souvislosti s pinkovým tahem Maria Hilfe I (Večeřová, Večeřa, 2002). Jak uvádní Večeřa (1991), lze předpokládat, že většina zlatonosných žil byla v oblasti Obirschar vytěžena během 14.-15. století a že v době vrcholné báňské činnosti na Zlatohorsku v 16. století byly doly na Obirscharu už opuštěny. Pro těžbu staršího data svědčí i charakter chodeb a dobývek dosud přístupných na štole Maria Hilfe I (viz dále).
Zajímavou montanistickou památkou je systém štoly Maria Hilfe I (mapa 4). Celková situace důlních děl komplexu Maria Hilfe I, vyúsťujících na povrch, je na obrázku 26. Dobývány byly dvě křemenné žíly VZ směru. V blízkosti zavaleného ústí je ručně vysekaná chodba vejčitého profilu, užší místo je v dolní části chodby (obrázek 27). Jedná se o nejstarší zachovalou důlní chodbu na Zlatohorsku. Tento typ chodeb byl ražen ve 13. století, eventuelně už ve 12. století.
Hlavní důlní díla štoly pokračují k západu, do prostoru pod poutní kostel. V současnosti jsou zavalená nebo založená základkou.
Mimořádně zajímavý je systém nízkých těžebních pater, kterými byly před 14. stoletím dobývány zlatonosné žíly. Vytěžené prostory, vertikálně rozčleněné na patra, se dochovaly v centrální části dolu (obrázek 28). Těžební patra jsou vysoká 2-3 metry a jsou od sebe oddělena kamennými povaly. Výška povalů je různá a pohybuje se od několika centimetrů až do 0,5 metru. O poměrně vysokém stáří těžebních prací svědčí také tvar jednotlivých pater - stěny dobývek se v polovině své výšky rozšiřují. Tento čočkovitý tvar vznikl použitím těžební metody nazývané "sázení ohně". U stěny a čelby dobývky byl rozdělán oheň, který skálu rozžhavil. Kámen popraskal a skála byla lépe těžitelná. V některých úsecích žíly s bohatým zrudněním nebyly kamenné povaly ponechány a celková výška těžebních komor tak dosáhla až 10 metrů.
Z hlediska těžby žilného zlatonosného zrudnění je instruktivní obrázek 29, dokumentující postupné odtěžení bilančních částí rudních žil paralelních s hlavní žílou. V pravé části fotografie je patrný zbytek čelby sledné chodby, kterou byla zkoumána kovnatost hlavní žíly. Při její těžbě bylo evidentně nalezeno zlato také na sousedních rovnoběžně uložených žílách. Sázením ohně byly vytěženy i sousední menší zlatonosné žíly a došlo ke vzniku komory široké místy až 3 metry. Pro užití metody sázení ohně svědčí čočkovitý tvar dobývky i její červeně zbarvené stěny.
Těžba křemenných žil byla selektivní, dobývány byly pouze bilanční úseky žil a netěžená žíla tvoří celíky (obrázek 30), zabezpečující stabilitu dobývek.
Dobývky na křemenných žílách jsou často propojeny ve vertikálním i horizontálním směru různými průlezy, v širších dobývkách jsou zachovány traverzové cesty, takže vznikl bizarní systém dopravních cest. Příklad pilíře s okny do dalších těžebních prostor v žílách vidíme na obrázku 31.
V centrální části dolu je zachován částečně zřícený komín, ústící do propadlé dobývky na křemenné žíle. Vzniklý prostor je bizarně členěn a tvoří 5 metrů hluboký trychtýř s rozeklanými stěnami. Mimořádným dojmem působí pohled z hloubky k povrchu - viz obrázek 32.
V západní části dolu, blíže ke kostelu, vyúsťuje na povrch větrací komín obdélníkového profilu (obrázek 33). Komín byl ručně sekán želízkem a mlátkem a v součanosti se jedná o nejlépe zachovalé báňské dílo tohoto druhu na Zlatohorsku.
