ZLATÉ HORY

Historie a současnost ložiska zlata evropského významu

Historie důlní činnosti

V souvislosti s obnovou těžby rud na Zlatohorsku ve 2. polovině 20. století byl proveden rozsáhlý báňsko-historický průzkum. Ze studia dochovaných listinných materálů, vzácné mapové dokumentace a při klasifikaci terénních pozůstatků důlní činnosti postupně vyplynulo, že počátky těžby zlata na Zlatohorsku se noří zřejmě dvě tisíciletí zpět proti toku času. Na tento průzkum navázal koncem 20. století RNDr. Josef Večeřa. Poznatky své i svých přechůdců zpracoval v několika publikacích (viz seznam literatury na konci knihy). Podkladem pro následující stať o historii zlatohorských dolů se stala kapitola, která byla vydána v knize Večeřové a Večeři (2002) na stranách 54 až 63.

O začátcích dolování v okolí Zlatých Hor se nedochovaly písemné ani archeologické zprávy. Lze předpokládat, že využívání nerostného bohatství bylo časově spojeno s osídlením území a nelze vyloučit, že nejstarší rýžoviště jsou z období laténu C až D. Přítomnost Keltů na Jesenicku nebyla dosud prokázána a ani nejsou známé důkazy o těžbě zlata v době Velkomoravské říše. Za velmi pravděpodobné lze považovat získávání zlata v době Měška I., Boleslava Chrabrého a Břetislava I. (950-1050), neboť slezská a polská knížata využívala velké množství zlata. Po roce 1050 docházelo k bojům o hraniční území mezi polským a českým královstvím. Toto období bylo nepříznivé pro rozvoj hornictví, ale v určitých etapách bylo zlato dobýváno (1081-1102).

Do 13. století spadá spor o zlaté doly mezi moravským knížetem Vladislavem Jindřichem a vroclavským biskupem Vavřincem (1222), ale jednalo se zřejmě o rýžoviště v okolí Glucholaz.

První zmínka o Zlatých Horách pochází až z roku 1263, kdy se mluví o horách směrem na "Cucmantel et Vrudental". Ve 13. století byl založen hrad Edelštejn, jehož podhradím byly Zlaté Hory ještě v roce 1284. Teprve roku 1306 udělil opavský kníže Mikuláš II. Zlatým Horám městské privilegium.

Třinácté století bylo obdobím velkého rozmachu hornictví. Byl vydán první horní zákon (jihlavské právo) a tento rozvoj se dotkl i Zlatohorska. Do konce 13. století byly na Zlatohorsku nejméně jednou přerýžovány sedimenty v okolí města a na severním úbočí Příčné hory. Lze předpokládat, že těžba svahovin dovedla horníky až k primárním rudám v oblasti Marie Pomocné (pravděpodobně důlní pole Obirschar). Záhy byly znovuobjeveny i bohaté rudy na Starohoří (Altenberg), kde již předtím probíhala povrchová těžba, provozovaná zřejmě už Kelty. Pozice dolů je patrná z mapy 1.

Mapa 1

Uvedenými těžebními pracemi byl dán základ rozvoje dvou velkých důlních revírů, v nichž probíhala těžba ve 14. století. Do tohoto období spadají i první konkrétní zprávy o zlatohorských dolech. Jedná se o několik listin z let 1318-1343, v jednotlivých listinách jsou zmiňovány doly Goldsmid ("czu dem alten stein"), které ležely v revíru Starohoří. Z listin vyplývá, že již tehdy byly zdejší doly nejméně 60 m hluboké a byly odvodňovány dědičnou štolou.

Nepokoje ve 2. polovině 14. století a na začátku 15. století utlumily rozvíjející se hornickou aktivitu. V následujících letech se na Zlatohorsku střídala období obnovy dolů s jejich úpadkem, intenzivní důlní práce probíhaly vždy při zvládnutí nových těžebních nebo úpravnických metod.

V 15. století došlo k opětovné renesanci rýžování. Rýžovalo se v obdobích, kdy pevné doly byly ztrátové. Během 14. a 15. století byly křemenné zlatonosné žíly v okolí štol Marie Pomocná I. až IV. a dolu Anna (uvedené území lze snad ztotožnit s historickým revírem Obirschar) již vytěženy. Zachovalá díla nesou typické známky těžby 14.-15. století.

Ke změně majitele došlo v roce 1467, kdy se staly Zlaté Hory i s doly majetkem vratislavského biskupství. Doly se začaly rozvíjet, například z roku 1477 se zachovalo několik propůjčovacích listin vratislavského biskupa Rudolfa von Rüdesheim na všechny významné zlatohorské doly.

Na jihozápadním svahu Příčné hory se nacházel největší revír, Starohoří, s velkým dolem Obirgrube, zvaným též Obirczeche neboli Kunstschacht, se štolou a 4 jámami zmiňovanými již ve 14. století. Dnes by se dal ztotožnit s velkými pinkami a se štolou označovanou jako I. dědičná. Pro možnost těžby v nižších částech dolu byla ražena Nová štola, u níž byl položen důl označený snad jako Nyderszeche. Dnes se tato štola nazývá Stará Hackelsberská (Alt Hackelsberk) nebo také II. dědičná. Jihovýchodně od Starohoří byl další důlní komplex označovaný jako Heckelsberg, později Hackelsberg a důl Hatschwatsch, který by mohl být ztotožněn s dnesní Olověnou štolou ležící severozápadně od Starohoří.

Na severovýchodním svahu Příčné hory se nacházel důlní komplex Neufang, v němž se zprvu těžilo zlato, ale od poloviny 16. století, kdy byl rozdělen na Horní a Dolní Neufang, zde převažovala těžba důlních vod a mědi.

Počáteční rychlý rozvoj těžby zlata (a od 16. století i dalších surovin) pomalu ustával. Těžba postupovala do větších hloubek a horníci museli překonávat zvyšující se přítoky důlních vod.

Na přelomu 15.-16. století se začalo intenzivně těžit v prostoru rýžovišť. Vrchní partie rýžovišť byly již přerýžovány a těžaři se přesunuli z údolí řek a ze svahů hluboko pod zem, kde vysledovali koryto někdejšího zlatonosného potoka, ukryté v hloubce až 100 metrů pod písky a jíly. Byly hloubeny jámy vybavené vodotěžními stroji. Způsob těžby byl podobný jako na přimárních ložiskách. Zde však byla důlní dila ražena v nezpevněných štěrkopíscích a tento typ těžby se označuje jako měkké dolování. Kvůli odvodnění dolů byly raženy odvodňovací dědičné štoly. Klasická dřevěná výdřeva nestačila. Výkop u nynějšího sanatoria Edel odhalil zajímavou štolku, vyztuženou obrovitými bloky kamene.

První dědičná štola v měkkých dolech byla ražena od Glucholaz směrem ke Zlatým Horám kolem roku 1500 a po 9 letech dosáhla dolu Sorkelsberg, kde se těžilo se ziskem 13 let. V okolí byly další doly - jako např. Nový Sorkelsberg a Jakub. Kolem roku 1530 byly přístupné části měkkých dolů vytěženy. Pozornost se přesunula k dolům v pevných horninách na Starohoří.

V roce 1530 byla dána propůjčka k vyzmáhání staré dědičné štoly na Starohoří. Název dolu a štoly byl zapomenut, o čemž svědčí styl propůjčky, v níž se dává těžařstvu 1 rok lhůty, aby zjistilo, které staré doly štola odvodňovala. Propadnutím těžebních komor zde vznikly tzv. "Velké pinky" (poprvé zmiňované v roce 1568). Náklady na obnovu tvrdých dolů byly zřejmě nad síly těžařů a tak se pozornost opět vrací k měkkým dolům.

Za biskupa Baltazara von Promnitz je zaznamenám poslední "boom" na zlatohorských rýžovištích. V roce 1550 byla zahájema ražba štoly Tří králů, která byla ražena od Glucholaz ke Zlatým Horám. Zlato získané při ražbě dávalo jen občasný zisk. V roce 1577 je poprvé uveden Měkký cech, lokalizovaný severně od železniční stanice ve Zlatých Horách. V letech 1590 a 1591 byly na tomto dole nalezeny dva velké valouny se zlatem (1,39 a 1,78 kg). Mezitím se k dolu Měkký cech, který byl hluboký zhruba 100 metrů, blížila štola Tří králů. V roce 1595 dosáhla štola délky asi 6 km a k proražení do dolu Měkký cech chybělo necelých 120 metrů. K proražení došlo po roce 1600, důl Měkký cech byl však posledním činným dolem v této oblasti a musel održovat v činnosti i štolu Tří králů (finančně příliš nákladné). Po průvalu vody v roce 1609 byl důl opuštěn a tím skončilo i měkké dolování u Zlatých Hor. Přítoky vody do dolu Měkký cech byly tak vysoké, že postačovaly k pohonu mlýna v Glucholazech.

V období 1550-1580 se rozvíjí také těžba důlních vod k výrobě vitriolu a měděných rud na Dolním a Horním Neufangu. V činnosti jsou dílčí doly Starý otec, Všech svatých a Voršila, mimoto jsou raženy dědičné štoly.

Na Starohoří dochází k obnově až v roce 1577. Byla zmáhána štola, při niž byla v listinách udávána délka více než 1 km (520 láter, 1 látro = asi 2 metry) a hloubení, které šlo pod štolu 30 láter. Jde o dnešní Starou Hackelsberskou štolu (nazývanou i Althackelsberg) neboli II. dědičnou. Dobývky byly situovány asi 260 metrů pod povrchem a byla těžena ruda s obsahem 33 g Au/t, 19 g Ag/t a 3 % Pb. Pro těžbu tak bohaté rudy se začala razit štola na protilehlém svahu Příčné hory, která měla o 80 metrů podfárat a odvodnit staré dobývky na Starohoří. Tento záměr se podařilo realizovat až ve 20. století štolou Mír.

Limitujícím faktorem bylo odvodňování, které zaměstnávalo nejvíce lidí. Majitel dolu, kníže Jiří II. Lehnický a Břežský pozval odborníka na čerpadla Michala Fritzsche z Freibergu, který instaloval malé čerpadlo na úrovni štoly. Ke dlouhodobému odvodnění zřejmě nedošlo. V letech 1598-1600 postavil Viktor Lindenau nové čerpadno. Do provozu jej uvedl až kníže August z Anhaltu-Zerbstu (1606-1638), který dostal poprvé společnou propůjčku na Altenberg a Hackelsberg.

Následné období (1625-1650) lze označit jako úpadkové. Na Zlatohorsku se negativně projevil vliv třicetileté války, moru a čarodějnických procesů. Těžařstva se rychle střídala, na těžbě se podílelo i město Zlaté Hory.

Podrobnější zprávy o stavu dolů pocházejí z let 1650-1653, kdy byly všechny doly prohlédnuty. Ze zpráv vyplývá, že na Starohoří byla štola dlouhá 500 láter (asi 1 km). Na druhé straně Příčné hory byla štola o 80 láter níže (Wilhelm?). Dále je zmiňována štola Olbricht a doly na vitriol a měď Kupferzeche, Ober Neufang, Nieder Neufang, Kalchezeche a doly Hatschwatsch, Heckelsberg a Gottesgabe.

O dolech na Starohoří se podrobněji dovídáme ze zprávy perkmistra Melchiora Wilhelma Baumgartnera z roku 1656. Tehdy zde pracovalo mimo jiné 62 havířů na horních čelbách. Rudy se zpracovávaly ve dvou pochvercích a týdně se získávalo 100-200 g ryzího zlata. Těžily se oslnivě žluté zlaté a olověné rudy. Hloubení pod úroveň štoly, hluboké 96 metrů, bylo zatopeno. Za účelem odvodnění bylo zřízeno mihadlové čerpadlo, jehož základem bylo pravděpodobně dřívější čerpadlo postavené Viktorem Lindenauem. Větších úspěchů ale nebylo dosaženo.

V období 1653-1678 probíhala těžba také na dolech Horní a Dolní Neufang a na nově zmiňovaném dole Kupferzeche, neboli sv. Trojice. Je pravděpodobné, že se jedná o dnešní Modrou a Poštovní štolu. V roce 1683 byl na hřebeni Příčné hory jen jeden činný důl, označený Hantkem jako Alten - und Hackelsberg.

V roce 1687 byly zahájeny práce na štole Nové Hackelsberské (III. dědičná štola), která měla podsednout starou štolu o cca 90 metrů. Po vyražení 160 metrů délky však byla opuštěna.

V letech 1699 a 1702 vrcholily hornické nepokoje, město Zlaté Hory postihly velké požáry. Kritická situace nastala v roce 1714, kdy se pro poruchu zastavilo čerpadlo. Těžilo se jen ve zbytcích rudních poloh nad úrovní dědičné štoly. Prusko-rakouská válka (1740-1742) znamenala úplné přerušení těžby.

Zachované materiály o těžbě a zpracování rudy nám umožňuje vytvořit si představu o množství a kvalitě těžené rudy. Roční těžba se pohybovala okolo 800 tun, což představuje objem asi 280 m³ horniny s rudou. Za období let 1653-1714 bylo vytěženo přes 17.570 m³ a toto množství by zaplnilo komoru o rozměrech 50 x 50 x 7 metrů.

Ruda byla zpracovávána ve dvou pochvercích (stoupách na roztloukání rudy), třetí pracoval jen v letech 1691-1714. Po zpracování rudy se rýžováním získal šlich (nabohacený koncentrát těžkých minerálů se zlatem), který se čistil pomocí antimonu. Nejvíce zlata se získávalo po znovuotevření dolů v letech 1653-1656. Poté produkce poklesla a znovu vzrostla v letech 1670-1686. V následujících letech produkce zlata opět klesla. Ztrátovost se pokoušeli těžaři zmírnit získáváním dalších surovin: z důlní vody se odpařováním vyráběl vitriol a těžila se minerální barviva "tottenkopf" a "röte". Postupně se doprovodné suroviny podílely na zisku více než 50 %. Celkem bylo v letech 1653-1714 získáno asi 107 kg čistého zlata.

Z prubířských zkoušek lze odhadnout, že v polovině 17. století byla těžena ruda o kovnatosti 6 g/t, ale od šedesátých let 17. století klesla kovnatost na 2-4 g/t.

Ze zachovalých přehledů příjmů a výdajů na provoz dolů vyplývá, že pouze v prvním období (1653-1656) byly doly ziskové. Následovalo období velkých ztrát (1656-1686), způsobené velkými výdaji, snad na opravy vodotěžního zařízení. V následujícím období se podařilo prodejem doprovodných surovin ztrátu výrazně snížit, ale od roku 1710 jsou doly opět výrazně ztrátové, což pravděpodobně vedlo k uzavření dolů.

Doly byly znovu otevřeny roku 1742 pouze s 10 havíři. Úpadek vyvrcholil ztrátou městských horních svobod (1753).

Doly přešly do režie vratislavského biskupa Filipa Gottharda von Schaffgotsch, který po vyjasnění majetkových práv, začal těžit roku 1755 na Starohoří na dole Alten und Hackelsberg. Za období 1755-1765 vytěžil 12,66 kg zlata, ale ani to nestačilo na pokrytí všech nákladů.

V letech 1754-1756 vzniklo nové těžařstvo. Otevřelo starou štolu, které se pro modrou alofanovou výzdobu začalo říkat Modrá štola. Vzápětí byla znovuotevřena i nad ní ležící štola sv. Trojice (dříve Kupferzeche, dnes Poštovní). Pro nedostatek finančních prostředků se těžařstvo rozpadlo. Opuštěný důl se dostal pod císařsko-královskou správu.

Na základě zpráv J.J. Lutze a E.J. Locella dal stát roku 1766 pokyn k vyzmáhání Modré štoly. J.J. Lutz upozorňoval i na důl sv. Trojice situovaný nedaleko Modré štoly a hlavně na skutečnost, že s Modrou štolou je třeba počítat do budoucna jako s dědičnou pro biskupské doly položené výše (Alt und Hackelsberg). Stát měl v úmyslu podsednout z Modré štoly severním překopem i důl Marie Pomocné (v hloubce cca 75 metrů).

V druhé polovině 18. století byli povoláni odborníci z Tyrol (Habtmann - autor nejstarších známých map zlatohorských dolů) a ze Smolníka (Nikola - odborník na úpravu cementačních vod). Celý revír na severovýchodním svahu Příčné hory byl znám pod souhrným názvem "Kaiserliches Bergwerk Maria Theresia" a zahrnoval Modrou štolu, štolu Svaté Trojice, Marii Pomocnou a jednu nepojmenovanou štolu. Roku 1770 však byly doly uzavřeny.

Revír Alt und Hackelsberg byl až do roku 1787 majetkem vratislavských biskupů. Poté přešel revír pod státní správu a provoz dolů byl zastaven.

V letech 1803-1819 se pokusilo nové těžařstvo o obnovu dolů na Starohoří, ale neúspěšně. Až v roce 1844 požádal o propůjčky J. Höniger. Propůjčky dostal v roce 1846 a 1848. Se zmáháním staré štoly začal v roce 1845. Protože se mu nedostalo slíbené podpory, byl nucen doly kolem roku 1849 prodat hraběti Karlu Oktaviovi von Lippe-Weissenfels. Zůstal u něj jako správce dolů do roku 1854. Na obnově zde pracovalo 20-30 horníků.

V roce 1864 získal důlní pole (Freudschaftzeche, Segengotheszeche a Carolus) na Starohoří majitel chemické továrny Mortz Richter z Vrbna. Těžil pyrit a chalkopyrit pro výrobu kyseliny sírové. Důl Jan Sarkander získal už v roce 1860 a v roce 1879 i Modrou štolu. Na dolech Fanny a Jan těžil pyrit od roku 1870 hrabě Larisch, ale v roce 1878 doly zavřel. V roce 1883 zde těžil Julius Promnitz z Javorníku, ale v témže roce doly opustil. Počátkem 20. století opustil doly i Moritz Richter.

Pokusy o obnovu rýžování na konci 19. století jsou spojené s důlním inženýrem Josefem Lowagem. Za nynějším rekreačním střediskem Bohema asi 1 km směrem k hradu Edelštejn jsou pozůstatky Lowagova rýžoviště, které mělo poměrně dobrou výtěžnost. Stát, který vše vlastnil, Lowagovi provoz rýžoviště zakázal. Tím skončil pravděpodobně poslední pokus o těžbu zlata i ze sedimentů.

Od roku 1945 začali amatérsky objevovat zlatohorské podzemí sběratelé minerálů, bratři Klímové. V roce 1948 se jim podařilo dostat komínem do Modré štoly. Také oni byli nadšeni její modrou výzdobou a uvažovali o zpřístupnění štoly pro veřejnost.

V roce 1949 začala v okolí Zlatých Hor pracovat skupina brněnských vysokoškoláků pod vedením profesora Zapletala. Intenzivní geologický průzkum začal v roce 1952, kdy byly pod vedením J. Janečky odvrtány první vrty s pozitivním výsledkem. Dále bylo zahájeno zmáhání starých děl (Modrá štola, Stará Hackelsberská štola, štola Josef, Barbora, Sarkander a jiné). V letech 1955-1963 byla ražena štola Mír, která podfárala staré dobývky na Starohoří, nyní označované jako hackelberské. V letech 1960-1963 byla ražena Nová jáma (u Heřmanovic), která dosáhla úrovně 3. patra (545 m n.m.) a byla překopem spojena s nově budovaným závodem s těžní jámou, situovanou jižně od Modré štoly. Ražba těžní jámy byla také zahájena v roce 1960 a do provozu byla předána v roce 1965. Její celková hloubka činí 290 metrů (300 m n.m.) a má obdélníkový průřez (3,6 x 2,7 m). Stejné úrovně, která přestavuje 6. patro, dosáhla i Pomocná jáma, vzniklá prohloubením jámy Modré štoly.

V 60. a 70. letech probíhala těžba na ložiscích nově označovaných Zlaté Hory - Východ (dříve Horní a Dolní Neufang, později důlní pole Donatus s Modrou a Poštovní štolou), Zlaté Hory - Jih (ložiska monometalických Cu rud Žebračka a Kozlín, objevená v roce 1960) a Zlaté Hory - Hornické skály (dříve důlní pole Treu Minna a Johannes Sarkander se štolami Barbora a Sarkander). Těžený prostor byl rozfárán hustou sítí chodeb, překopů, komínů a dobývacích komor po úroveň 3. patra (545 m n.m.) a ložisko Zlaté Hory - Východ až na úroveň 5. patra (384 m n.m.).

Mezitím v prostoru, nově označeném Zlaté Hory - Západ (historicky revír Starohoří, později důlní pole Freunschaftzeche, Segengotteszeche a Carolus se štolou Althackelsberg) probíhal intenzivní průzkum. Prostor byl otevřen novou štolou označenou jako Hackelberg, která byla ražena ze severovýchodního svahu Příčné hory.

V 80. letech byly dotěženy monometalické rudy na ložiscích Zhaté Hory - Jih, Kozlín a Hornické skály a pozornost se obrátila k polymetalickým rudám na ložisku Zlaté Hory - Východ a Zlaté Hory - Západ a došlo k propojení obou komplexů tzv. úpadnicí a překopem. Spojovací překop podfáral štolu Mír o 160 metrů. Těmito důlními díly došlo k propojení všech nově otevřených revírů. V letech 1988-1992, byly těženy komplexní rudy z ložiska Zlaté Hory - Východ. Poslední etapou však byla těžba Zn-Au rud z revíru Zlaté Hory - Západ v letech 1990-1993. Z rudy o průměrné kovnatosti 2,367 g/t bylo získáno 1523,59 kg zlata.

Důležitou součástí geologického průzkumu v oblasti zlatohorského rudního revíru byl mineralogický výzkum - podrobný přehled prací publikovaných různými autory podávají Fojt a Večeřa (2000). V 90. letech 20. století se do výzkumu zlatohorských minerálů zapojilo také Vlastivědné muzeum v Olomouci, které zde provádí dokumentační práce a odběr geologických vzorků.