ZLATÉ HORY
Historie a současnost ložiska zlata evropského významu
Historie města Zlatých Hor
Tato kapitola byla zpracována na základě manuskriptu: Grůza A. (2003): Stručné dějiny města Zlatých Hor. Manuskript byl zapůjčen Městským úřadem ve Zlatých Horách (viz seznam literatury).
Město Zlaté Hory má za sebou dlouhou a pohnutou minulost. Za svou existenci vděčí středověkému dobývání zlata. Osudy města předurčila do značné míry též jeho příhraniční poloha na rozmezí opavského vévodství a niského knížectví. Důležitou úlohu v procesu vzniku a hospodářského rozvoje města měla také stará obchodní cesta z Olomouce do Vratislavi, protínající jeho území.
Jméno Zlaté Hory obdrželo město až v roce 1949. Původně se nazývalo Zuckmantlem, což je poprvé písemně doloženo v latinské listině vratislavského biskupa Tomáše I., vydané 31. srpna 1263 (latinský název města v listině je Cucmantel). Listina vévody Mikuláše I. Opavského ze 6. září 1281 dává Edelštejn (který byl v držení loupeživého šlechtice Oty z Linavy) k dispozici vratislavskému biskupovi. Hrad Edelštejn byl tímto aktem darován i "s podhradím, které se nazývá Zukemantil".
Studiem o původu evidentně německého pojmenování Zuckmantel se zabývala řada regionálních historiků. Pouze tři z nich, W. Schultz, V. Hauser a V. Prasek, se domnívali, že se jedná o zkomolený slovanský název Suchomaty nebo Suchomasty. Zuckmantel existoval už v roce 1263, ale dobu jeho vzniku lze klást (v souvislosti se založením hradu Edelštejnu) do staršího data, pravděpodobně do 20. let 13. století. Výraz Suchomaty znamená totéž co "suché rýžoviště". Zuckmantel tak mohl vzniknout jako hornická osada kolem potoka Misserichu, v místech již vyčerpaného (tzn. suchého) aluviálního rýžoviště v souvislosti s dolováním zlata v okolních horách. Obdobně vznikla například někdejší osada Dürr Seifen (Suchý Zejf, tj. Suché Rýžoviště) u Bruntálu.
Novější historiografie považuje toponymum Zuckmantel za původně německé a vysvětluje je etymologicky. Buď se jedná o zvláštním způsobem rostlou borovici (orientační znamení na rozcestí v lesnaté krajině) nebo varovné "Vyrvi plášť" - tj. reflektuje nebezpečí loupežného přepadu na cestě v lesích. V souladu s touto tezí by vznik osady nebyl podmíněn dolováním zlata v jejím okolí, ale souvisel by s existencí důležité staré cesty. Takovou obchodní trasu, vedoucí z Vrbna údolím Černé Opavy a horskými sedly až do Zuckmantlu, nově popisují P. Kouřil, D. Prix a M. Wihoda. Pro zajištění bezpečnosti obchodní stezky byly podél této trasy stavěny hrady. Na Zlatohorsku byl nejvýznamnějším hradem Edelštejn, na dohled od něj, směrem k severovýchodu, byl na svahu Biskupské kupy vybudován menší Leuchtenštejn.
ZUCKMANTEL V RUKOU ČESKÝCH PANOVNÍKŮ A OPAVSKÝCH VÉVODŮ (1221-1474)
Písemně je kamenný hrad Edelštejn doložen poprvé až v roce 1281 ve zmíněné listině Mikuláše I. Opavského. Kdy zde vzniklo prvotní opevnění, dá se odvodit z jiných listin. Dne 27. ledna 1224 upozornil papež Honorius III. krále Přemysla Otakara I., že moravský markrabě Vladislav Jindřich + 12. 8. 1222) násilím odňal vratislavskému biskupovi Vavřinci zlaté doly, které údajně patřily k církevnímu majetku. Jde zřejmě o doly v oblasti dnešního Zlatohorska. Vladislav Jindřich obsadil Zlatohorsko patrně na základě dohody mezi Přemyslem Otakarem I. a představiteli církve ze dne 30. června 1221. Argumentuje dále tím, že markrabě uplatnil na Zlatohorsko svůj právní nárok, protože se zřejmě opíral o územní spojitost této oblasti s provincií holasickou, která náležela tehdy k Moravě. Tuto tezi podporuje i fakt, že český panovník papežské výzvě nevyhověl a že Edelštejn zůstal až do roku 1281 v zeměpanském vlastnictví, přestože byl po neurčitou dobu spravován zmíněnými pány z Linavy. Z papežského listu vyplývá, že již počátkem dvacátých let 13. století se v širším okolí Zlatých Hor zlato dolovalo a že tu mohl být vybudován hrad Edelštejn pro ochranu těžního revíru. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda existovala už ves Cukmantl jako předchůdce pozdějšího města.
Roku 1285 napadl vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus statky vratislavského biskupa Tomáše II., včetně hradu Edejštejna s tržní vsí Zuckmantlem, které mu před čtyřmi lety svěřil Mikuláš I. Opavský v náhradu za škody, způsobené na církevních statcích pány z Linavy. Napadený biskup se obrátil na českého krále Václava II. s prosbou o pomoc - s vysvětlením, že vratislavský vévoda protiprávně obsadil hrad Edelštejn, který leží na českém území. Spor dále pokračoval a soustředil se jen na otázku navrácení dvou hradů Tomášovi II., biskupského hradu Otmuchova a hradu Edelštejna. Jindřich IV. Probus vše požadované vrátil v roce 1290 - zatímco Otmuchov připadl opět biskupovi, Edelštejn převzal nazpět Mikuláš I. Opavský. Za jeho vlády byl v roce 1306 Zuckmantel povýšen na město podle magdeburského práva.
Konkrétní obsah privilegií, udělených při té příležitosti není znám. Lze předpokládat, že se jednalo o tzv. menší práva, tj. o výsadu několikadenního výročního trhu, nikoliv však právo na kamenné hradby nebo právo mílové. Zuckmantel měl patrně i právo vybírat mýto na cestě, která jím probíhala. Pokud jde o urbanistické uspořádání zástavby, nově ustanovené si v podstatě uchovalo původní dispozici silniční nebo lesní lánové vsi, které byly oblíbené při osídlování podhorských krajin za velké kolonizace ve 13. století.
O původní (severojižní) dispozici středověkého Zuckmantelu vypovídá indikační skica k jeho stabilnímu katastru z roku 1836. Celkový půdorys městského areálu má zřetelnou původní formu protáhlého oválu. Jeho podélnou osu představuje hlavní ulice, která se uprostřed svého průběhu čočkovitě rozšiřuje. Tato ulice, jejímž středem protékal až do roku 1802 potok Misserich (Zlatý potok), se táhne od Horní brány na jihu až po Dolní bránu na severu. Z hlavní ulice odbočují v pravém úhlu úzké krátké uličky, takže tato urbanistická dispozice byla nazvána žebrovým typem. Ve 14., případně v 15. století bylo město obklopeno kamennou zdí, bez parkánu. Za hradbou byl na východní straně mlýnský náhon, na severozápadní straně rybníky, které znesnadňovaly boční přístup k městu. Hlavní ulice severojižního směru byla v prostoru rozšíření místem konání výročních trhů. Z tohoto rozšířeného místa odbočuje východním směrem ulička k farnímu kostelu, uvedená ve zmíněné katastrální mapě jako Kirchgasse. Situování kostela mimo oválný půdorys středověkého města na vyvýšeném místě, vzbuzuje úvahy o jeho vzniku ještě před urbanizací Zuckmantelu, ale i o jeho pravděpodobně významné funkci v tehdejším městském opevnění.
Úpravy městského půdorysu se uskutečňovaly od počátku 14. století, kdy Zuckmantel s celým Opavskem poprvé dospěl k hospodářskému rozkvětu jako město. Opavsku vládl v letech 1318 až 1339 vévoda Mikuláš II. Opavský. Dne 8. 7. 1339 postoupil Mikuláš II. Opavský králi Janovi Lucemburskému hrad Edelštejn se zlatými doly i okolními městečky a vesnicemi. Donační listina je významná, protože Zuckmantel je v ní poprvé nazýván městečkem (oppidum) a je jmenován na prvním místě před ostatními sídlišti i před samotným královským hradem Edelštejnem. Kromě toho se však uvádí při Zuckmantelu kostelní podací, což dokazuje, že tam už stál (nepochybně gotický) kostel i s farou. Od roku 1331 měl Zuckmantel právo razit drobnou minci. Důlní činnost se podřizovala tehdy v Evropě nejvyspělejšímu hornímu právu jihlavskému.
Od roku 1339 byl tedy Zuckmantel královským horním městem. Teprve 21. srpna 1361 vrátil Karel IV. Edelštejn s příslušenstvím Mikulášovi II. Opavskému. Když ten v roce 1365 zemřel, spravovali veškeré dědictví jeho čtyři synové společně. Z důvodů vymezení údělů provedla 18. dubna 1377 zvláštní osmičlenná komise definitivní rozdělení opavského vévodství. Edelštejnsko připadlo k Hlubčicku, které obdržel jako dědictví Mukuláš III. Za své vévodské sídlo si zvolil Edelštejn. O výtěžek ze zlatých dolů se dělil se svými bratry. Po jeho smrti v roce 1394 dostal Hlubčicko (s Edelštejnskem) další sourozenec, Přemek I. Opavský. Hrad Edelštejn už nebyl vévodskou rezidencí. Nový pán měl své sídlo nejprve v Hradci u Opavy, ale pro velké dluhy (od roku 1383) se přesídlil na opavský hrad. Pod touto vrchností prožil Zuckmantel nejprve údobí sporů mezi moravskými markrabaty Prokopem a Joštem a potom i dobu husitských válek.
Na rozdíl do starších názorů nebyl Edelštejn s Zuckmantlem za husitských válek vypleněn. Vévoda Přemek byl sice nepřítelem husitů, ale jen do 28. února 1428, kdy jejich vojska oblehla Hradec nad Moravicí. Po jeho dobytí (byl hájen jeho synem Václavem II. Opavským) měli husité oblehnout dobře opevněnou Opavu, kde vévoda Přemek sídlil. Jeho syn se vzdal a uzavřel s husity příměří platné pro celé vévodství, včetně Edelštejnska s Zuckmantlem.
V roce 1433 vévoda Přemek I. Opavský zemřel, dědici se stali jeho čtyři synové - zmíněný Václav II., Vilém, Arnošt a Mikuláš IV. Dne 4. října 1433, vydali tito dědici v Opavě listinu, jíž udělili třem městům ve své zemi (Opavě, Hlubčicím a Zuckmantelu) právo razit novou minci, tzv. opavský haléř. Tato zpráva svědčí o existenci mincovny v Zuckmantelu. V roce 1434 přikročili, v rozporu se závětí, k novému dělení opavského vévodství. Na úkor Mikuláše IV. převzal Edelštejnsko opavský vévoda Váckav II., který v roce 1440 celé zboží se zlatými doly zastavil opolskému knížení Bolkovi jen za 800 kop grošů. Na Edelštejnu v roce 1446 vypukl ničivý požár, při kterém shořely i staré listiny, privilegia a pamětní spisy města Zuckmantelu. Bolek Opolský dal hrad přestavět, odmítal jej však vrátit, dokud nebudou uhrazeny stavební náklady. Vyhověl 15. dubna 1455 žádosti zuckmantelských měšťanů a písemně jim potvrdil (podle dochované Knihy zvyklostí) všechna jejich dávná privilegia. Spor o navrácení Edelštejnska do rukou Václava II. Opavského, či po jeho smrti (1446) do rukou vévodů Viléma a Arnošta, byl vyřešen Bolkovou smrtí v roce 1460. Dědicem byl jeho bratr Mikuláš, který se rozhodl v roce 1460 získaný díl Opavska s hradem Edelštejnem a městem Zuckmantlem prodat za 28.000 zlatých Jiřímu z Poděbrad. K transakci došlo v roce 1465.
Jiří z Poděbrad usiloval o veškerý majetkový odkaz opavských Přemyslovců. Po získání Edelštejna jmenoval jako hejtmana Jana ze Žerotína. Český král bojoval s katolickou panskou Zelenohorskou jednotou, jejímž členem byl i vratislavský biskup Jošt z Rožmberka. Ten využil v polovině července 1467 nepřítomnosti edelštejnského hejtmana, který se v té době účastnil bojů v Dolním Slezsku (u Frankensteinu), hrad Edelštejn přepadl a dal rozbořit. Od té doby nebyl už hrad nikdy obnoven. Po smrti Jiřího z Poděbrad v roce 1471 se stal opavským vévodou jeho syn Viktorin. Se svým bratrem Jindřichem Minsterberským se ještě v roce 1471 dohodli na pokračování v těžbě zlata u Zuckmantelu.
Uherský král Matyáš Korvín, který se dal v roce 1469 korunovat v Olomouci za krále českého, zahájil válečné tažení ve Slezsku. Nastalo dvojvládí: v Kutné Hoře zvolil v květnu 1471 český sněm za krále Vladislava Jagellonského, který byl v srpnu téhož roku v Praze korunován. Česká šlechta se podle svého přesvědčení rozdělila do dvou táborů. Na Moravě a ve Slezsku probíhaly boje Matyáše Korvína proti příznivcům Vladislava Jagellonského. Smutně proslulá byla jeho Černá legie, zvláště při dobývání Krnovska v roce 1474. Byl dobyt Cvilín, sídlo Jana IV. Krnovského (pocházel z rodu opavských Přemyslovců) a byl zničen i blízký hrad Vartnov. Viktorin z Poděbrad se vzdal v roce 1472 všech svým nároků na Edelštejnsko, stal se Matyášovým spojencem a pomáhal mu v dobývání Krnova, Bruntálu i s jejich hrady. V listopadu 1474 se vévoda Jan IV. Krnovský vzdal Matyášovi a zřekl se svého vévodství. Ještě předtím, 9. října 1474, však Matyáš Korvín předal celé území Edelštejnska s městečkem Zuckmantlem, zlatými doly a příslušnými vesnicemi vratislavskému biskupovi Rudolfovi z Rüdesheimu.
MĚSTO V RUKOU VRATISLAVSKÝCH BISKUPŮ (1474-1742)
Od této události začíná nová epocha v dějinách Zuckmantelu. Biskup Rudolf zaplatil v listopadu 1477 za Edelštejnsko Jindřichovi Minsterberskému 1.600 uherských zlatých. V další čtvrtině tisíciletí se však Zuckmantel vyvíjel jako biskupské město, které se po zničení hradu stalo střediskem panství a důlní oblasti. Od počátku 15. století začalo dolování zlata stagnovat, protože držitelé regálu, opavští vévodové, nemohli pro své finanční těžkosti do jeho rozvoje příliš investovat. Biskup Rudolf vydal v roce 1477 privilegium společnosti vratislavských měšťanů, která se rozhodla v Zuckmantelu obnovit těžbu zlata. V roce 1480 obdržela nové privilegium další skupina investorů, kteří budovali nové štoly a šachty. Zároveň biskup ustavil pro tuto oblast funkci horního hejtmana, který sídlil v Zuckmantelu a dozíral na těžbu i zpracování vytěžené rudy.
Těžbu zlata podporovali také další biskupové v průběhu 16. století. Biskup Jan VI. Thurzo dal v roce 1510 městu, které se od roku 1339 řídilo jihlavským horním právem, nový horní řád s odvolací stolicí na hradě Reichensteinu (dnes Rychleby). Uvedený hrad byl ve středověku centrem jihozápadní části zlatonosných hor v majetku biskupství. Z vytěženého zlata a stříbra byly biskupem Janem VI. Thurzo, dle privilegia císaře Maximiliána z roku 1515, raženy mince. Uvedený biskup nařídil v roce 1516, aby se na Zuckmantelsku těžilo kromě zlata a stříbra, také olovo, měď a železo. Ve 20. letech 16. století začala výnosnost dolů v Zuckmantelu rapidně klesat. Biskup Jakub ze Salzy chtěl přilákat další podnikatele, kteří by odvodnili starší doly a otevřeli nové vydatnější štoly poblíž Heřmanovic a Dolního Údolí. Vydal pro Zuckmantel v roce 1524 nový horní řád, po vzoru pokrokového řádu jáchymovského. V něm je pravděpodobně poprvé Cukmantl nazván Edelstadt a je označen jako svobodné horní město. Používání nového jména, i když ne výlučně, lze sledovat do konce 17. století.
Biskup Baltazar z Promnic podporoval kromě dolování promárních rud také rýžování zlata. Téměř každý z biskupů provedl aktualizaci zdejšího horního řádu a zabezpečil jeho schválení českým panovníkem. Platnost horních řádů byla omezena na dobu života dotyčného panovníka a s příchodem nového panovníka bylo třeba platnost horního řádu obnovit. Pouze tzv. rudolfinský horní řád, který pro potřeby vratislavského biskupství stanovil v roce 1577 císař Rudolf II., měl v podstatě neomezenou platnost, protože se ho dovolávala ještě císařovna Marie Terezie v roce 1767.
Z toho všeho je zřejmé, že město se měnilo z původní hornicko-zemědělské obce v sídliště řemeslníků různých profesí. Už z městského statutu Bolka Opolského z roku 1455 vysvítá, že v Zuckmantelu pracovali také pekaři, řezníci, ševci, krejčí, kováři, koláři, bednáři, šindeláři, tesaři, výrobci potaše a ledku. Od začátku 16. století se však stále více obyvatel zabývalo plátenictvím. Postupně narůstal počet tkalců a při týdenních sobotních trzích se obchodovalo také s přízí, později s bílým plátnem a specialitou se staly cíchy. V době velkého útlumu dolování, v roce 1598, pracovalo v Zuckmantelu 34 mistrů pláteníků na více než sto stavech. Vedle nich tu byl společný cech ševců a krejčích s 15 mistry, bednářů a kolářů s 16 mistry, 12 samostatných pekařů, 11 řezníků, 5 kovářů, 3 stolaři a 3 zámečníci. V téže době pracovaly v Heřmanovicích železné hamry, které dodávaly materiál dvěma drátovnám vybudovaných u města.
Pokud jde o městskou samosprávu, byl bezpochyby až do poloviny 15. století hlavním představitelem obce dědičný fojt s přísežnými. První písemná zmínka o purkmistrovi pochází už z roku 1470, ale souvislá řada jmen purkmistrů je dochována až od roku 1510. Do roku 1560 se městská rada scházela v domě purkmistra. Zděná renesanční budova radnice s věží byla postavena na dnešním místě, po velkém požáru v roce 1560. Jak dokládá Wernerova veduta Zuckmantelu z roku 1738, radniční budova byla přestavěna - stalo se tak po velkém požáru roku 1692, způsobeného bleskem. Svou vysokou věží s barokním cibulovým zastřešením se stala - po trojvěžním farním kostele - druhou dominantou města. Zuckmantelský farní kostel, zasvěcený Panně Marii a sv. Valentinovi, měl v 16. století původní gotickou podobu - stála při něm pouze východní věž u presbytáře. Zřejmě už po roce 1540 pronikalo do městečka luterství, které se mezi obyvatelstvem rozšířilo po velkém požáru města v roce 1560. Za biskupa Martina Gerstmanna (1574-1585) vyznávala evangelickou víru většina obyvatel a luterský kazatel Johann Jud se zřejmě domohl práva působit ve farním kostele. Kde stála fara není známo, protože na místě dnešní farní budovy byla asi do roku 1625 mincovna, která byla zrušena biskupem Karlem Ferdinandem.
V 16. století, které bylo v našich zemích dobou hospodářské prosperity, vznikly v Zuckmantelu také jiné městské stavby - např. roku 1514 sladovna a pivovar, v roce 1552 pod Dolní branou (na severním Dolním předměstí) městský špitál s kostelíkem sv. Kříže. Ten byl však za první slezské války v roce 1741 vypálen a teprve v letech 1765-1768 nově vybudován v pozdně barokním slohu. V druhé polovině 16. století byla v Zuckmantelu zřízena poštovní stanice na cestě z Vídně do Vratislavi. O původní budově pošty existuje písemná zpráva z roku 1586. Budova pošty (která sloužila zároveň jako celnice) byla přestavěna ve vrcholně barokním slohu v roce 1698.
Počátkem 17. století mělo vnitřní město Zuckmantel 78 měšťanských domů, na Horním předměstí (na jih od centra) stálo 116 hornických domků a na menším Dolním předměstí (na sever od centra) 27 zemědělských domků. Hlavním zdrojem obživy již nebylo dolování zlata, ale zpracování železa, hlavně však rozmáhající se plátenictví. Mezi obyvatelstvem se nadále šířilo luterství, třebaže vratislavský biskup arcivévoda Karel Habsburský chtěl provést ve své diecézi protireformační opatření již roku 1608. Když se české stavovské povstání v roce 1618 rozšířilo i do niského knížectví, uprchnul do Polska. Do července 1621 bylo zmíněné knížectví, včetně Javornicka, Frývaldovska a Zuckmantelska, obsazeno vojsky protestanta knížete Jana Jiřího Krnovského. V lednu 1627 se zmocnilo Zuckmantelu, dánské vojsko generála Mansfelda. O dva měsíce později bylo však vytlačeno generalisimem Valdštejnem, který se tu zdržel do června 1627. V roce 1634 dostalo město ochranný cisařský glejt, který měl zabránit pustošení měst a vesnic císařskými vojsky. V roce 1641 bylo však obsazeno císařskými oddíly a téměř vydrancováno. Švédové v roce 1642 těžce dobývali celé niské knížectví, a proto mu uložili vysoké výpalné, na jehož splácení se podílel i Zuckmantel. Válka byla ukončena v roce 1648 vestfálským mírem, ale průtahy švédských vojsk, která měla stále na Moravě i ve Slezsku řadu menších posádek, neustávaly až do roku 1650.
Válečné roky přinesly Zuckmantelu i další nesnáze. V letech 1632-1633 vypukl mor, který si vyžádal údajně jen nemnoho obětí. Magistrát vypsal v roce 1634 sbírku na zbudování votivního kostelíka, zasvěceného patronu proti moru, sv. Rochovi. Byl postaven v letech 1661-1666 na kopci Steinberg (nad farním kostelem). Do doby baroka náleží také výstavba poutního kostela Panny Marie Pomocné (Maria Hilfe) na východním svahu Příčného vrchu, na tzv. Gottgabesbergu (Hora Božího daru). Také tento sakrální objekt má votivní původ, neboť souvisí s útěkem obyvatelstva před švédskými vojsky v roce 1647. Zbudování přislíbila manželka řezníka Tannheisera. Kaple vybudována nebyla, její vnučka dala v roce 1727 instalovat obraz Panny Marie s dítětem, kopii tzv. Pasovské Madony od L. Cranacha staršího. Dřevěná kaple tu byla postavena v roce 1743 a brzy se stala cílem oblíbených poutí.
Koncem třicetileté války, až do roku 1652, proběhly v Zuckmantelu tzv. čarodějnické procesy. Vyšetřování vedl biskupský prokurátor Martin Lorenz z Nisy, později Ferdinand Zachera z Nisy. Jako mladý přísedící soudu se přitom "zacvičoval" Heinrich Franz Boblig, který působil ve Velkých Losinách a v Šumperku o 25 let později.
Třebaže v 17. století se pro Zuckmantel místy používalo v úředních spisech názvu Edelstadt, městská úřední pečeť z roku 1656 má tradičně, jako snad i ve 14. století, ve znaku horníka sekajícího do skály a kolem něho latinskou legendu: SIGILLUM CIVITATIS ZUCMONTANSIS. Přidržuje se tedy starého pojmenování Zuckmantel v polatinštěné verzi.
Po třicetileté válce se vratislavští biskupové pokoušeli oživit dolování zlata. Biskup karel Ferdinand Vasa udělil městu v roce 1653 nové horní práco, podle kterého bylo město podřízeno přímo zemské vládě ve Vratislavi. Dolování zlata a mědi podléhalo nově zřízenému vrchnímu hornímu úřadu tamtéž. Dolování si však v poválečných letech vyžádalo obrovské investice, především do odvodňovacích zařízení a bylo stále méně rentabilní. Naopak více prosperovalo zdejší pláteniství, jehož výrobky, zvláště příze, se dobře uplatňovaly na trzích, mimo jiné i v Sasku a v Holandsku. V roce 1666 pracovalo ve městě 60 tkalcovských mistrů s 200 stavy, 37 běličů a 42 potašníků (výroba potaše, nutné pro bělení). V roce 1668 potvrdil biskup Šebestián z Rostocku městu Zuckmantelu privilegium na dva výroční trhy, jeden trh koňský a dobytčí a jeden týdenní, sobotní.
V roce 1687 dal bisku František Ludvík sepsat nový urbář panství Edelstadt. Podle něj je hrad Edelštejn již 220 let pustý, město 138 domů, z toho 129 má právo várečné. K městu náleží kostel Nanebevzetí P. Marie, fara, škola, horní úřad, radnice, městská lázeň, městská sladovna, pivovar, špitál pro přestárlé občany a Horní mlýn. Město je obehnáno hradbou s branami. Mimo město je situován kostelík zasvěcený sv. Rochovi a sv. Šebastiánovi.
V roce 1692 vyhořela renesanční městská radnice i s několika okolními domy na západní straně hlavní ulice. Mnohem rozsáhlejší požár vypukl 17. 7. 1699, který zpustošil západní i východní stranu města, 88 měšťanských domů, radnici, poštu, starobylý farní kostel a faru. Po tomto požáru byl chrám v letech 1702-1708 barokně přestavěn a kromě staré mohutné věže u presbytáře dostal nové hlavní průčelí s charakteristickými dvěma věžemi. Vzhled Zuckmantelu v době baroka je dobře patrný z kreslené veduty známého slezského topografa F.B. Wernera, pocházející patrně z roku 1738.
V letech 1732-1740 Zuckmantel hospodářsky prosperoval, zejména jako centrum textilní výroby. Bylo evidováno 191 tkalců, pro něž pracovalo 19 bělidel. Zdejší textilní výrobky, zvláště jemné modrobílé plátno a cíchy, také však punčochy z dílen 10 mistrů, byly velmi známé na trzích v Nise i ve Vratislavi. Zajímavý je seznam řemeslníků, který dosáhl počtu 322. Hornictvím se zaměstnávalo asi jen 50 lidí. V roce 1740 bylo provedeno sčítání obyvatelstva, při němž bylo evidováno 1.765 osob.
Slibný rozvoj města přeručily slezské války. Hned při první z nich (1740-1742) došlo k událostem, které měly vliv na osud města. Dne 15. března 1741 pruská vojska pod velením generála Schwerina vstupovala Dolní branou do Zuckmantelu. Odvetou za střelbu některých občanů z oken domů bylo vyplenění a zapálení města, nařízené pruským velitelem. Údajně vyhořelo asi 300 domů, včetně radnice, školy, špitálu a kostela sv. Kříže. Před ohněm zůstal uchráněn jen farní kostel s farou. Na městské radnici, která ve svých dějinách vyhořela celkem šestkrát, shořely i cenné písemnosti městského archívu.
První slezská válka skončila 11. června 1742 vratislavským mírem, který znamenal porážku Marie Terezie a stanovil územní požadavky vítězného Pruska. Rakousko mělo Prusku odstoupit celé Kladsko, Dolní Slezsko, i značnou část Horního Slezska, s výjimkou Těšínska, většího podílu Opavska a menší části Krnovska. Pruský král Fridrich II. vytýčil hranici od východu tokem řek Opavy (od jejího ústí do Odry) a Opavice až ke stejnojmennému městečku, dále pak po hřebenech hor. Rakousku ponechal téměř celé Osoblažsko a směrem k západu Zuckmantelsko, Frývaldovsko a Javornicko, které do té doby patřily ke knížectví niskému.
MĚSTO OPĚT V RÁMCI ČESKÝCH ZEMÍ
Ve druhé slezské válce (1744-1745) byl Zuckmantel obsazen oddíly uherských pandurů pod velením barona Trencka, které vyprovokovaly šarvátky s místními obyvateli (následoval výpady až na "pruskou" stranu Niska). Válka skončila v prosinci 1745 drážďanským mírem, který však nic neměnil na předchozích územních podmínkách. Mezitím se biskupského stolce ve Vratislavi ujak Gotthard Filip Schaffgotsch (1747-1795), který chtěl pečovat o hospodářské poměry niského knížectví, a proto se roku 1748 pokusil o obnovu těžby zlata u Zuckmantelu.
Třetí slezská válka, tzv. sedmiletá, proběhla v letech 1756-1763. V roce 1757 zapříčinili císařští vojáci vznik požáru, při kterém vyhořela v Zuckmantelu radnice a 13 měšťanských domů. Jednu z menších bitev svedli Prusové s Rakušany u kostelíka sv. Rocha nad Zuckmantelem 30. dubna 1758. Kostelík přitom vyhořel a byl obnoven v letech 1765-1768. Po skončení druhé slezské války hubertsburským mírem 15. února 1763 se Marie Terezie definitivně zřekla odtrženého Kladska a Slezska. Teprve nyní byla státní hranice mezi Rakouskem a Pruskem vytýčena definitivně a zůstala bez podstatných změn (kromě Hlučínska) do současnosti, jako hranice česko-polská. V souvislosti s rozdělením území vyvstalo mnoho problémů ve státní, církevní a patrimoniální správě. Jestliže například fara v Zuckmantelu podléhala glucholazskému arcikněžství, nyní se sama stala sídlem arcikněze pro okolní farnosti na rakouské straně. Město samotné bylo podřízeno královskému úřadu pro Slezsko v Opavě nebo přímo jeho pobočce pro rakouskou část Niska ve Vidnavě. Patrimoniální správa na tomto území byla soustředěna do 4 biskupských velkostatků; vedle javornického (Janský Vrch), frýdberského a frývaldovského to byl také velkostatek zuckmantelský.
Poslední slezská válka, které se říkalo také "bramborová" (1778-1779), byla pro Zuckmantel zvláště památná, protože u kostelíka sv. Rocha došlo 14. ledna 1779 k jedné z nejtěžších bitev. Prusové zanechali na bojišti asi 350 mrtvých, zatímco vítězní Rakušané měli jen 17 padlých.
V roce 1786 převzala státní správa biskupský dvůr Marienhof (severovýchodně od města), rozparcelovala jeho pozemky a založila v daném prostoru osadu Rosenthal (Rožmitál). V roce 1811 zde bylo 27 domů se 134 obyvateli. Rovněž v roce 1786 byl rozdělen na jednotlivé pozemky druhý biskupský dvůr Schäferei (Ovčárna), ležící severně do města, těsně při nové státní hranici. Zdejší nově vzniklá kolonie byla nazvána Lerchenfeld (Skřivánkov). V roce 1811 měla tato osada 24 domů se 131 obyvateli.
V rámci reforem, které se uskutečnily za Josefa II., byla k farnímu kostelu v roce 1780 přistavěna kaple sv. Josefa, zatímco poutní kostel Panny Marie Pomocné byl v roce 1785 zrušen. Nicméně v roce 1805 byl původní dřevěný kostelík Panny Marie Pomocné opraven a v letech 1834-1841 byl na jeho místě vystavěn zděný kostel. Současně byla obnovena stará poutní cesta, vedoucí k poutnímu kostelu z města, od roku 1774 lemovaná kapličkami křížové cesty. Změny nastaly i v ekonomice. Roku 1788 byla v Zuckmantelu definitivně zastavena těžba zlata a budovy s vybavením byly prodány v dražbě.
Počet obyvatelstva se dále zvyšoval. V roce 1806 bylo v Zuckmantelu napočítáno 459 domů s 2.954 obyvateli, vesměs německé národnosti. V roce 1802 byl potok Misserich, který nesl také označení Trübe Bach (Kalný potok), přeložen z původního koryta, které procházelo středem hlavní ulice v Zuckmantelu, do nově vyhloubeného příkopu. Mezi ním a hlavní ulicí se nachází novější část města - Neustadt, která byla v roce 1833 jako první vydlážděna kameny. O dva roky později byla dlažba položena po délce celé hlavní ulice. V roce 1839 v ní bylo zavedeno osvětlení olejovými lampami.
Zajímavé svědectví přináší v roce 1837 slezský historik a topograf F. Ens. Konstatoval, že ve městě stálo 523 domů, z toho ve vlastním městě 106. Počet obyvatel činil 4.101, většinou se živili plátenictvím. Mezi stavbami města vynikal třemi věžemi farní kostel, na výrazné vyvýšenině. V kostele bylo instalováno 5 zvonů a bicí hodiny. Dále byl ve městě farní dvůr, škola, radnice, tři tovární budovy a mnoho nových měšťanských domů. Uvedené tři továrny byly: textilní manufaktura J. Münzberga z roku 1811, plátenická manufaktura bratří Pohlů z roku 1813 a továrna na papír, kterou vybudoval v roce 1814 J. Weiss ze staré barokní papírny. Vedle zmíněných továren bylo ve městě registrováno 374 tkalcovských mistrů, 52 ševců a 10 jirchářů. Dne 9. listopadu 1821 vyhořela opět radnice a 8 mešťanských domů v okolí. Po tomto požáru byla stržena vysoká radniční věž, původně renesanční, s barokním zastřešením, a budova byla přestavěna ve stylu pozdního klasicismu, s nízkou věžičkou nad vrcholem trojúhelníkového štítu. O celkovém vzhledu města v roce 1836 napovídá barevná indikační skica k stabilnímu katastru Zuckmantelu. Ukazuje například souvislou řadovou zástavbu podél hlavní ulice. V prostoru za radnicí a sousedními domy se vytvořilo jakési náměstí s budovou solného skladu a novou hasičskou zbrojnicí. V roce 1836 vypukla v Zuckmantelu epidemie cholery, které podlehlo asi 50 osob.
Zuckmantelský magistrát používal ještě počátkem 19. století starou městskou pečeť s textem Freie Bergstadt Edelstadt, třebaže ze starých výsad horního města téměř nic nezbylo. Po roce 1846 obnovil podnikatel Johann Höniger z blízkých Heřmanovic těžbu v Modré štole, kterou provozoval až do roku 1850, potom však koncesi prodal. Zuckmantel dosáhl v roce 1850 počtu 4.481 obyvatel a byl na Jesenicku největším městem. Frývaldov (Jeseník) měl jen 2.607 obyvatel, a přesto se stal po reformě státní správy v roce 1850 sídlem okresního hejtmanství, zatímco ve starobylé Vidnavě s 1.816 obyvateli a v Zuckmantlu sídlily jen okresní soudy.
Rozdělením Slezska po vratislavském míru upadl význam středověké obchodní cesty z Olomouce přes Zuckmantel do Vratislavi. V 70. letech 19. století byl vybudován nový silniční spoj ze Zuckmantelu do Mikulovic a připojovala město k trati Olomouc - Glucholazy. město nadále rostlo a modernizovalo se. V roce 1873 byla zde otevřena městská nemocnice, v roce 1891 dal magistrát vybudovat městskou kanalizaci a vodovod. Roku 1893 byla hlavní ulice nově vydlážděna, v roce 1897 byl zřízen ve Vilové ulici (Villenstrasse) nový park, v roce 1899 byl vybudován městský chudobinec. V červenci roku 1903 přišla na Zuckmantel velká povodeň, při níž se Misserich (Zlatý potok) na okraji města rozlil do šíře 50-100 metrů. V roce 1905 si město postavilo plynárnu.
V roce 1914 čítal Zuckmantel 4.520 obyvatel, převážně německé národnosti. V první světové válce padlo 118 místních občanů. Na válečných půjčkách upsali obyvatelé Zuckmantelu přes sedm miliónů rakouských korun. Nespokojenost s poválečným vývojem se projevila demonstracemi obyvatel Zuckmantelu ještě 4. března 1919. Ve dnech 14.-25. srpna 1924 se zde slavilo sedmisetleté výročí trvání města. Od roku 1934 začal Zuckmantel vydávat týdeník Zuckmantler Zeitung a v roce 1937 bylo ve Staré poště otevřeno městské muzeum. V té době podporuje už mnoho obyvatel města Henleinovu Sudetendeutsche Partei.
Zuckmantel byl osvobozen Rudou armádou 8. května 1945 a do města se začali stěhovat první obyvatelé české národnosti.
V roce 1949 byl Zuckmantel přejmenován na Zlaté Hory. Název byl vybrán v návaznosti na jednu českou listinu z 15. století, kde se hovoří o zlatých horách v obvodu hradu Edelstejna. Po roce 1952 začíná důkladný geologický průzkum rudných ložisek na Zlatohorsku i Jesenicku. Národní podnik Rudné doly v dalších desetiletích rozvíjí těžbu Pb, Cu, Zn rud a ke konci 20. století i zlata. V návaznosti na tradiční plátenictví zde pracují rozsáhlé tkalcovny Moravolen. Z jiných průmyslových oborů se uplatnil kamenoprůmysl, dřevoprůmysl, výroba jízdních kol aj. Zlaté Hory náležely do roku 1960 k politickému okresu Jeseník, potom více než tři desetiletí k okresu Bruntál a od roku 1997 opět k obnovenému okresu Jeseník. V roce 2002 se Zlaté Hory stávají součástí Olomouckého kraje.
