PODZEMNÍ PRAHA

6. Z mystérií podzemních katakomb pod vyšehradskou skalou a emauzským klášterem

Před černým ústím do klikaté chodby, vedoucí z pod "Moráně" hluboko pod klášter emazský, tehdy ještě tajuplnou residencí všemocné opory rakušáctví, beuronského opata Albana Schachleitnera, usedli oba uprchlíci na smrt znaveni na velký balvan, tvořící "nárožní patník" podzemní křižovatky.
A zatím, co si velezrádce Pexa za svitu elektrické lampičky nožem slupoval s bot a spodků silné vrstvy bláta, jež jej tížily a chůzi mu znemožňovaly, řekl Šobr suše:
"Tady jsme pod Václavskou ulicí, skoro pod nárožním domem, v němž býval kupecký obchod Martina Žemly, hrdiny románu "U snědeného krámu" spisovatele Ignáta Hermanna, v sousedství sklepů pivovaru "Na Slovanech", na cestě ke městské věznici "Fišpance"! Kdybychom šli tímto směrem pod zemí, zatarasila by nám další cestu pod Vyšehrad nová, moderní podzemní štola, kterou dal zbudovat opat Alban jako tajný východ z emauzského kláštera k řece Vltavě ze své "pevnosti", kteráž katakomba ale není dokončena a vybíhá dosud jen v slepou uličku... Za ní dál, pod ulicemi až k vyšehradké radnici je ale ještě místy pobořená a zasutá chodba starodávná, která pod vyšehradskou skálu ústí až skoro před chrámem do úzké šachty, nahoře v kostelním nádvoří dřevěnou stříškou zakryté, kterou je možno z podzemí vystoupiti po žebříku až k bytu kostelníkovu. Tam pod Vyšehradem nejhrůzněji je cítit zápach hniloby a studený puch ze starých, nevětraných sklepení, kasemat, katakomb a kryteb, jež k nejrůznějším, za středověku většinou k příšerným úkolům byly určeny. Zde pochovány při ranách morových mrtvoly strašnou tou metlou lidstva zasažených, aby zoufalé a sklíčené obyvatelstvo ještě více četnými průvody pohřebními se neděsilo! Chodeb těch pak užíval také tak mnohý "dějepisný" intrikán, jenž nechtěl býti viděn a zamýšlel se zjeviti v Praze náhle, tajemně za spikleneckými účely. Sluje ty bývaly i shromaždištěm tajných družstev a jimi utekl leckterý velmož nebo mnich vyšehradský, když mu nepřátelé byli již na stopě, jako teď tobě, Pexo, tvoji biřici!
Úplně zasypán je ale konec "podzemního Vyšehradu" pod skalou Libušinou, pod nynějším tunelem, kde prý český kníže Křesomysl skryl před nepřáteli celé poklady zlatého písku vyrýžovaného z Otavy a stříbrných rud z příbramských dolů, ve sklepení, sahajícím až pod řeku!
Nahromaděných v podzemí pokladů těch zmocnil prý se z části roku 965 kníže Boleslav (po zabití bratra, sv. Václava) a k radě mincovníka svého Voigta užil jich k ražbě stříbrných denárů - prvních kovových peněz českých, z nichž tři vážily vždy 1 lot a 66 jednu libru.
Za vpádu bavorských vojsk Pasovských do Prahy r. 1611 vyšehradský děkan Petr Linteo skryl ve sklepeních těch skalních pod zříceninami drahocenné chrámové náčiní i listiny, po kterých pak slídili často němečtí vetřelci a zlodějové - dle návodu pruského vyzvědače, pražského "učence a profesora" Schottkyho, který tu špehoval a pátral po bohatém lupu v třicátých letech osmnáctého století.
Ale hrabiví Prušáci se při vpádu do Prahy za Marie Terezie šeredně zlamali, nenašedše v hnilobných katakombách pod Vyšehradem ničeho cenného, co by mohli uloupiti, pročež dle svého zvyku chtěli se aspoň pomstíti a při odchodu z Vyšehradu 26. listopadu 1744 položili do podzemních chodeb těch alespoň minu s hořícím doutnákem ke 133 soudkům prachu, jejich výbuchem měl býti celý Vyšehrad zničen a do povětří vyhozen. Ale hořící doutnák objevili a odstranili ještě včas ostražití vyšehradští občané Nepatrný, Bašta a Vančura, kteří stali se tak zachránci rodného města!"