PODZEMNÍ PRAHA

5. Honba na člověka v katakombách pod Vltavou

Náš velezrádce Jan Pexa, raněný střelou policisty do pravé nohy... vlekl se s nadlidskou námahou bahnem podzemí Smíchova k Vltavě pod starou "Kartounku", veden zkušeným druhem... "podzemním Pražanem", pianistou Šobrem s košířské "Sejkovny", který byl pravou rukou "primátora" Černého... Chvílemi odpočívali, svítíce si kolem, naslouchali, aby nabrali dechu v dusném ovzduší bahnité stoky... a sledovali, zda se pronásledovatelé jejich blíží, či odvádí-li je občas starý "primátor" zúmyslně s pravé cesty, dělaje jakoby sám bloudil...
A v takový okamžik oddechu, kdykoli se rozhlédl sběh Pexa po stoce... přejel mu tělem mráz... z pohledu na hrozné, příšerné okolí...
Cítil stuchlý zápach hniloby i studený puch starých, nevětraných sklepení, kudy musili procházeti klečmo nebo "po čtyřech", ponurých těch katakomb a kryteb, kobek a slují, ve které občas sborcené stoky vybíhaly... a kde jediným kompasem i vůdcem byla nepatrná elektrická lampička pianisty Šobra... vrhající na vlhké stěny podzemí ostrý svit zvící sotva dětské dlaně...
Chvílemi musili se chopiti oba motyk, jež Šobr vzal s sebou ze sklepa cihelen a klestili si pracně zanesenou štolou cestu...
Když pak bahnem a špínou, tekoucí pod nohama i kapající ze stěn a klenby polosesuté stoky vlékli se pod okrajem zrušeného malostranského hřbitova - pode dlažbou třídy Plzeňské k Smíchovu, klopýtali chvílemi přes trosky rozpadlých hrobek a přes trouchnivé zbytky rakví - svalných Pražanů, dávno zesnulých, - z nichž mnozí hráli vynikající úlohy "tam nahoře"...
"Stůj, noho!" zadržel druha Šobr, bývalý elegán, který prohýřiv milionové jmění otce a strýce (pražského knihkupce - revolucionáře, jenž byl též pro velezradu Habsburky odsouzen k smrti a pak amnestován za doby Havlíčkovy), stal se tulákem i občasným noclehářem "Podzemní Prahy". "Pexo! Zde je posvátná země, kde šlapeš slavných praotcův prach!... Brodíš se popelm mnohých... věhlasných nebožtíků českého národa... přírodozpytce Pelcla... redaktora "Lumíra" a kritika Mikovce... deklaranta doktora Pinkasa... a jiných vrstevníků, kteří tu spí na zpustlém hřbitůvku zapomenuti věčný sen!..."
Ostrý hvizd - z daleka - vzadu za nimi přerušil jeho výklady - hvizd výstražný, podobný sykotu lokomotivy.
Šobr podporoval Pexu aby zrychlil krok... Bylť to výstražný signál "primátora" Černého, který byv donucen vésti policisty proti své vůli - poučoval tak uprchlíky, že je nepřítel v patách. Nahlas ale v zápětí houkl k uspokojení nedůvěřivých detektivů: "Hej, Pexo - vzdej se! Nám neutečeš! Stůj a popros radš o pardon!"
Odovědí byl arci jen ještě zrychlený spěch stíhaných - dál v černé podzemí - pod náměstí Mozartovo - pod Ringhofferovy továrny - až pod břeh vltavy... Zastavili se teprve - na smrt upachtěni, sotva vlekouce nohy blátem obtěžkané, když nad hlavou zaslechli jednotvárný šum řeky a před nimi se objevily strašné jícny dvou slují, z nichž jedna v levo stoupala do výše, kdežto propast v před pod řeku ústící, vedla srázně ještě hloub - v černé podzemí!
"Zde v levo" - upozornil Šobr - "by nás brzo dohonili a lapili, protože tu jde chodba pod nábřežím k Újezdu skoro až pod povrch náměstí Jakubského, kde bychom si musili úzké spojení do stoky k Malé Straně motykou prokopat a zatím by nás dostihli a chytili!"
"Kam tedy!?" úzkostně se zeptal Pexa, slyše zřetelně, jak se kroky pronásledovatelů rychle blíží každou vteřinou.
A v dáli za nimi zjevil se již rudý přísvit pochodní.
"Ku předu! Dolů pod řeku!" zašeptal pianista a vsrtčiv druha do otvoru rokle před nimi, sklouzl i s ním s příkrého svahu po kluzké stěně plísní pokryté jako po skluzavce, kamsi do dusné jámy, s jejíchž stěn crčela voda a prosakovala so bezedné černé bažiny...
Sotva sjeli na dno, odkud vystříkla jim voda v obličej a kde zapadli po kolena do řídkého bláta, rychle zhasl Šobr "zlodějku" - i přitisknuv hlavu přítele na prsa, ztajil dech...
A as dva sáhy nad nimi stanuli v touž chvíli oba policisté s vůdcem "primátorem" svítíce pochodněmi do hnusných otvorů obou katakomb.
Kočičí oči "primátora Podzemní Prahy", zvyklé tmě, hned postřehly za matného svitu pochodně černé obrysy uprchlých druhů, krčících se v rokli "říční" pod jeho nohama, kdežto nezvyklý zrak policejních "dilinů" (v hantýrce podzemních Pražanů tolik, co "hlupců") zřel tam než splývající šedé kusy bláta...
Proto nedobrovolný vůdce detektivů hned je svedl na stopu falešnou a odvrátil v nepravý směr ku mlýnům - namluviv jim s tváří nanejvýš věrohodnou, že jáma pod řekou je zaplavena a jinudy že stíhaní nemohli dále, než stokou směrem k Újezdu.
Detektivové chvíli váhali...
Ale pak jeden z nich rozhodl, že zůstane s pochodní u říční jámy zatím na stráži, než jej pošle náčelník jiným mužem vystřídati, náčelník pak dal se za "primátorem" pod Smíchov, prohlásiv, že naproti mlýnům, nedostihne-li sběhy, vystoupí otvorem stoky do ulice a zařídí stíhání uprchlíků cestou obojí.
Zatím však, co nastoupil falešnou tu bludnou pouť se zrádným průvodčím, zmizeli v hlubině pod nohama osamělé hlídky hledaní sběhové tiše, neslyšně jako hadi úzkým starodávným tunelem pode dnem Vltavy. Chtěli se stůj co stůj prodrati roklí pod řekou k protějšímu novoměstskému břehu směrem ke klášteru Emauzskému, pod bývalou "Moráň", kde tunel vyúsťuje zas ve dvě protilehlé podzemní sluje - v pravou - vedoucí pod "Slovany" ke skále Vyšehradské a v levou, jdoucí klikatě pod bývalou Svatováclavskou trestnici k české technice.
Ale i nadlidské úsilí obou druhů žalostně ztroskotalo po každé, kdykoli se pokusili rozšířiti rokli bahnem se zhora prosakujícím... neboť docílili jen pravého opaku...
Vždy nové a nové vrstvy bláta zaplavily tím hojněji staletou štolu, místy zatarasenou říčním nánosem... a tak brzo na smrt vysíleni, uštváni tou marnou prací Sisyfovou, musili ustati od marného, zoufalého úsilí!...
Teprve po čtyrhodinném rvaní se na nejhlubším dně Prahy se zkázonosnými, urputnými živly... vodou a zemí... podařilo se jim proniknouti do dlouhé nízké klenby, jež ku podivu, jako zázrakem zůstala ušetřena zkázy okolní.
Ale úspěch ten byl draze zaplacen, neboť v zápětí sesuly se za jejich zády vlhké spousty rozmoklého starého zdiva, zbaveného opory a v pravém slova smyslu - slehla se země za nimi.
Oba ubozí podzemní Pražanébyli ztraceni, neboť cesta zpět byla jim na vždy spoustami bahna uzavřena... vysoko nad nimi hučely řečištěm Vltaly dravé proudy.. a ku předu se nízká katakomba úžila v pouhou nestvůrnou díru, jíž mohli prolézti než jako plazové.
Pexa i Šobr, ač otrlí lidé, ztrnuli úděsem! Což odváží-li se v příšernou tu soutěsku... jediný východ, který jim již jen zbýval... a nebudou moci víc ku předu ani zpět!
Jaká jim pak hrozila strašná smrt?
Ale nebylo vyhnutí, než se tam odvážit, tím spíš, ježto štola za nimi se přívalem bahna více hroutila. - A tak když nechtěli být blátem ze zadu zavaleni, musili se vplaziti do rourovité soutěsky po břiše jeden za druhým a dráti se dál a dál zuřivě, ať již se s nimi stane cokoli!
Leč konečně, když si pomyslili, že se zadusí a slabší Šobr počal únavou umdlévati, Pexa náhle vyrazil útěšný řev: "Světlo! světlo!"
Měl pravdu! Byli zachráněni! Za chvíli se octli pode břehem Podskalí pod "Morání", odkud padal na ně do staré, pobřežní stoky matný pablesk denního svitu zamříženým otvorem nídvorního kanálu neobydleného domku, změněného z části již v rumiště.