PODZEMNÍ PRAHA

30. Pod kláštěrním schodištěm z trosek popravního lešení bělohorských mučedníků

Když odtud stočili se bludní poutníci stokou, ještě za středověku zbudovanou, pod klášter Milosrdných bratří, zavedl je starý číšník Vítek pod klášterní dvůr, kde shlédli prastaré sklepení, do kterého vedly červotočivé dřevěné, sborcené i sešlapané schody, po nichž mnichové nad zemí denně lezou po kolenou, odříkávajíce modlitby "Miserere"...
Byly to schody zvané "Miserere", o nichž klášterní kronika dí, že je milosrdní mnichové zbudovali roku 1621 z prken odnesených z téhož popravního lešení na rynku staroměstském před radnicí směrem k Týnu, na kterém pražský kat Mydlář srazil mečem hlavy českým pánům a měštěnínům - hrdinným mučedníkům, kteří padli po nešťastné bitvě na Bílé Hoře v ruce mstivých Habsburských katanů... A v sousedním sklípku, staré umrlčí komoře, shlédli nyní podzemní Pražané i úmrtní poslední lože - "krále pražských proletářů" - nešťastného advokáta JUDra Antonína Uhra, věhlasného právníka i poslance sněmu českého, který zradou ženy pozbyv rozumu, stal se pustým alkoholikem, vůdcem tuláků v pověstné kořalně "Batalionu" na rohu Platnéřské ulice proti "Zelené žábě" a konečně stižen šílenstvím opilců zhynul v nemocnici u Milosrdných, odkud mu pražští tuláci uspořádali do Olšan pohřeb s nevídanou pompou "královskou"...
Zde v úmrtní jizbě U Milosrdných si ubohý doktor Uher krátce před smrtí, skoro již v agonii naposled zazpíval známou svou tklivou píseň o nevěrné ženě, která jej v zkázu veštvala, a kterou zpívala roku 1892 celá Praha, když ji autor této knihy, redaktor Kukla s původním nápěvem získal pro populární aktovku o dru Uhrovi "Batalion", jíž s ředitelem chantanu Leopoldem Šmídem pro jeho zpěvní síň společně sepsali:

"Pro tebe slze cedím,
že mne nemiluješ,
zármutek v srdci cítím,
že se mne vzdaluješ!
Vždycky jsem myslívával,
na tě ve dne v noci,
u tebe jsem hledával
v zármutku pomoci...
Ty však jen sobě hledáš
příčinu k loučení,
a mně se vidět nedáš,
v měm hrozném soužení...
Pryč a pryč je již všecko
pryč je má naděje,
teď pláču jako děcko!
Co mi to prospěje?
Přestalo slunce svítit,
přestala láska má,
Bůh musí tě zatratit,
že jsi mi nevěrná!"