PODZEMNÍ PRAHA

3. Podzemní Pražané a jejich "primátor"

Některé ze vchodů v podzemí jsou zarovnány cihlami.
Když pak náčelník policie s civilními strážníky vplížil se podzemní děrou as deset metrů pod povrch pece cihelny, narazili také na cihlovou přehradu, za níž v daleku se ozývalo těžké dýchání a přitlumený chrapot spících, dech mnoha lidí... a skulinami v zahrazeném prostoru ovanulo je dusné teplo.
Pojednou se ozvalo zakašlání a jakoby uvnitř kdosi promluvil. Chrápání rázem umlklo!
Četa konfidentů vrhla se prudce proti cihlové přehradě, pobořila ji i rozmetala a policisté vrhnuvše se v hloubi brlohu, zahoukli rázně:
"Vstávat! Hej... vzhůru!"
Ohlušující řev nesčetných zburcovaných spáčů pod zemí zahřměl v odpověď.
"Utecte!" dali se polonazí tuláci do křiku, prchajíce na všecky strany... Ale kordon detektivů zaskočil jim cestu a zahnal je od chodbiček vedoucích k stokám všecky až na dva, kteří v polosesutém kanále zmizeli směrem k Smíchovu jako hadi - až na hledaného "velezrádce" Pexu a pianistu Šobra, jeho přítele.
"Kdo to byl?" houkl vůdce stráže.
Hrobové mlčení bylo odpovědí - i přes všecko láteření a pohrůžky, a když náčelník vnikl až ku stoce, ovanul jej z černé propasti těžký, k zalknutí horný a dusný vzduch, plný hnilobného zápachu.
Vzkřikl, že užije zbraně, nevyjde-li ze stok uprchlík ven, a tu se objevilo se v jámě světlo, kahánek.
Kahanec ozářil několik podzemních obyvatel najednou, policisté vešli do stoky a shlédli obraz, který rval srdce do krve.
Jako byste vešli do sklepní staré hrobky, v níž dávní mrtví znovu ožili.
Zjevilo se dlouhé, tmavé klenutí, ústí velké stoky dávno polosesuté a nepoužívané, v němž ze země se tu onde zvedla hrozná, k pláči a k neuvěření zbědovaná postava ve svitu pochodně policistů i blikavých lucerniček "zlodějek" ze sna zburcovaného podzemního národa.
Oči příchozích zvenčí jen znenáhla zvykaly fantastickému osvětlení a pomalu rozeznávaly na zemi... tu hlavu, tu nohy, onde ruce a tam natrženou košili na polonahých tělech... na celé spoustě zubožených lidských těl, která leží tu u sebe bez ladu a skladu na holém suchém dně starých kanálů, pod ulicí Košíř... v prachu, z něhož tu onde vyčnívá hlava, noha či rameno.
Jak jen vkročíte do toho prachu z uschlého bahna, podobného lávě sopky, jenž padá v stoku ze stěny s pecí sousedící, pálí vás do nohou podešvemi bot... je skoro žhavý i sálá z něho nesnesitelný žár!
Jak jen možno, aby na něm a v něm ti lidé spali do pola zahrabáni jako v žhnoucím popeli Vesuvu pohřbený lid dávných Pompejí!
Tak si myslíte a srdce vám trne při tom pomyšlení!... Musíte couvnout zpět k východu, abyste se nezalkli a nabrali do plic aspoň trochu vzduchu svěžejšího!
Spí tu lidé, vysílení hlady a nečistotou, zmámeni spánkem ve vzduchu horkém, prosyceném plísní a skoro morovém.
Nešťastný, kdo sem uteče po prvé... kdo, dohnán bídou největší, mrazem i vysílením, složí tu po prvé uštvanou hlavu mezi ostatní bídníky, do toho palčivého prachu, v nějž se zpola zahrabe a který mu vnikne za šaty... přilepí se na zmušené tělo, spocené pekelným horkem... zaleze do rozedraných bot a pokryje i naplní vlasy předčasnými šedinami...
Zdá se, že již po jediném takovém noclehu v pelechu Prahy podzemní je na vždy zpečetěn osud každého zoufalce, který se tam utekl, buď že neměl výkazu, aby přespal na zemi v hostinci, nebo neměl ani tolik, aby zaplatil bídný nocleh na slámě v stáji nejposlednějšího řádu!
Tam by se byl snad mohl ráno aspoň umýt a učesat, ale z hlubin podzemní Prahy po jediné noci nelze již vyjít za dne na povrch světa, do ulic!
Možná, že bylo by někde i práce dost, že je uprázdněno kdesi i slušné místo... ale lidem s takovým zevnějškem... podzemním Pražanům, ze kterých "špína kape"... těm nikdo již nesvěří ani práce nejhrubší, těm se každý vyhne a odežene je již zdaleka...
A vliv okolí pražského "podsvětí" hnusného, proklatého... musí každou svou oběť... jíž uchvátilo jako pavouk mouchu do zrádné pavučiny... otupiti až k otrlosti... Není víc nikoho, kdo by duši jednou tam kleslou... ještě pozvedl. Člověk takový je každý ztracen a zatracen na věky!
Padá to na vás jako hrozný, zdrcující balvan, opakujete si, že to všecko, co zde vidíte, je pouhý přelud zraku... že je to nemožností ještě dnes u Prahy... moderního velkoměsta...
I pro zvíře byl by to bídný brloh a tady v něm žijí lidé...
A dlouhé, tmavé klenutí oživuje dál a dál... vstává to ze země postav k neuvěření... celý veliký zástup neštastníků, vyvržených světem, kteřív té mrazivé noci nemají kam hlavy složit a kterým je i ta klenba staré zřícené stoky s jednou stěnou, žhavými cihlami podzemní pece rozpálenou, jediným spásným asylem!
"Postavte se do řady!" velé náčelník tajné policie.
A starý pohlavár podzemních Pražanů... bezděčně uznaný všemi za starostu, zvedne kahanec a nechá jeho sporou zář dopadati na tváře svých poddaných...
Jest to nejstarší obyvatel těchto míst, bývalý inženýr vodních staveb Josef Černý, pak defraudant... a káranec a teď starý tulák, již třemi generacemi obyvatelů bařin velkoměsta dědičně uznaný a respektovaný jao primátor Prahy Podzemní...