PODZEMNÍ PRAHA

2. Noční výprava za "velezrádcem"k smrti odsouzeným do Prahy podzemní

Dva "nebezpeční zločinci" prchli v prostřed října 1918 skoro současně z vojenského žaláře na Hradčanech i z žižkovské policejní věznice...
Milý a milá!
On, Jan Pexa - odsouzený k smrti, že zabil jako voják Němce, důstojníka, který mu nadal českých psů... a ona, Anna Macková - zatčená proto, že jej skrývala, když po vraždě desertoval... Jak se stalo,že se oba, ač vzdáleni od sebe a držáni v okovech dorozuměli a provedli útěk téže noci... zůstalo nevysvětleno, ale poněvadž sběh a vrah byl voják pražského pluku... košířský dlaždič a jeho milá dělnice z žižkovské kapslovny... bylo na bíledni, že jim k útěku pomohli - pražští druzi a kamarádky...
I vykonány za dne na Žižkově a v Košířích rozsáhlé policejní prohlídky v bytech všech přátel obou uprchlíků... Když pak desertéři - milenci zmizeli beze stop... jak by se zem slehla pod nimi, a policie zjistila jen, že se on objevil u košířských cihelen a ona na Židovských pecích... pojali detektivové podezření, že se oba skryli kdesi v podzemních pražských noclehárnách a dali podnět, aby byly obklíčeny a prohledány stoky pod Košíři i jeskyně na Židovských pecích - obě hlavní brány k útorbám Prahy podzemní. Pak následovalo drama takové jak je kdys vylíčil účastník podobné razzie básník Bohdan Kamínský:
"Byla půlnoc, čirá tma a krutý, třeskutý mráz!... V pražských ulicích bylo smutno a pusto. Poslední vagony elektrických drah odjely do remíz, s okny zamrzlými až do běla. Sem tam mihl se člověk s ohrnutým límcem kabátu, lampář, shasínající světla v ulici, nebo strážník, který přešlapuje a dýchá do zkřehlých rukou!
Praha spala...
Jen v ozářených oknech nočních tančíren to víří a kypí... vzduch je pln dýmu, hudby a zpěvu, pln reje divokých tanečníků tanga a šlapáku, pitvorného křepčení, temné Prahy, výskání i dupotu a ryčných i zase ztlumených tónů, až vše splyne v jediný šum, podobný hučení dalekých vod. A mezi tím září ohnivé pohledy, jiskří zraky z osmahlých lící mužů i žen nočního polosvěta, chorobně svítí chtivé pronikavé oči z vyžilých, svadlých obličejů, smyslné stisky a objetí střídají se s vášnivými polibky bujných dívčic, končící často zběsilým hysterickým kousnutím, až krev tryskne z pocelovaného tmavého hrdla neb bílým leskem pleti svítícího ramene či rozpálené skráně!
Břinkot piana, harfy, kytary nebo jek ruční harmoniky doprovází opojnou tu omamnou vřavu uvnitř nočních pražských kavárniček, pokoutních vináren a jiných ještě podezřelejších lokálů...
A zatím venku v ulicích je sibiřská zima, že dech na rtu stydne v jinovatku - mráz, který proniká až do kosti a jedovatým dechem pálí do tváří. Nohy i ruce zebou a pozdní chodec marně se brání cvakání zubů, i bezmocnému chvění celého těla.
Hrozná, strašlivá noc v Praze pro všechny, kdož nemají kde spát!..."
Celá ostatní Praha už dřímá, kromě nočních tuláků a zhýralců a mimo těch málo lidí, které ven do té mrazivé noci a do opuštěných ulic volá povinnost. V tom vyjde z policejního ředitelství v ulici Karoliny Světlé několik mužů v huňatých čepicích, stažených až na uši, s límci zimníků ohrnutými vzhůru tak zachumeleni jako účastníci polární výpravy!
Jsou to detektivové a konfidenti... civilní policejní strážníci s důvěrníky policie... vulgo "tajnými", vesměs vyzbrojeni pádnými holemi a řetízky k rychlému poutání rukou... samočinnými "boleny"!
Mráz nutí všecky schovati ruce do kapes a hůl držeti pod paží.
Pod nohama jim chrupe sníh.
Jdou kolem Národního divadla, přes most... za Střelecký ostrov a hlavní smíchovskou třídou kolem kostela. Pak se část oddělí od ostatních, kteří jdou rovně dál k hostinci "Na Knížecí" a tam zahnou na pravo. První jdou kolem Ringhofferovy strojírny...
Ve vzdálenosti asi dvou set kroků jdou za oběma oddíly strážníci uniformovaní.
Konečně domy řídnou a z nočních mlh se zvedá strmá Mrázovka s amfitheatrálně postavenými dělnickými domky. Jest jich několik řad za sebou, jeden jako druhý, nevysoký, žlutě natřený.
Všudy je mrtvé, hrobové ticho.
Celá krajina je tu nevýslovně pustá, prázdná a truchlivá...
Úzký, nepatrný srp luny kloní se k západu. Mdlý měsíční svit prokmitá nahoře v dáli řadou topolů, jejichž vysoké silhouety se týčí nad svahem hřbitova Malvazinek.
V levo od topolů zelená se sad Santoška a dál se táhne stráně Skalky, v pravo na obzoru tmí se jako hrad výletní restaurant "Na Václavce", za ním "Nikolajka" a nad Košíři smutné svaté pole na Kotlářce uzavírá dlouhé údolí. Jeho úpatí je odkopáno a dole ze dna rokle zvedá se k nebi štíhlý komín nad shlukem rudých střech.
To jsou cihelny...
Stromy kolem cesty rozkládají své ojíněné větve v pustou noc a na celém kraji leží sníh i ticho a rmut hrobů.
Náhle tím ztrnulým tichem zazní ostrý hvizd...
A z celých Košíř zavyjí psi teskně na poplach skrytým obyvatelům podzemních podsvětí... neviditelným jako příšery.
Civilní strážníci obklopí všecky otvory četných doupat, která se táhnou pod cihelnami v hloubi země a ústí do starých stok, jimiž lze prolézti a prchnouti až ku Praze... k mostu Palackého... pod bývalou "kartounkou" kamsi pod řeku!...
Jsou jako mlčící noční stínové! Nikdo z nich ani nehlesne. A brzo sejdou se i ostatní a obklopí vchody - do podzemní Prahy.
"Musíme tou cestou, co oni" míní náčelník tajné policie a stoupá do otvoru v podzemí až zmizí v prohlubni.
Četní strážníci v patách za ním. Ostatní policisté obklopili všecky "brány podsvětí", nad nimiž kterýs sešlý intelligentní proletář, jakých v oživených hrobech pod Prahou od dob poslance doktora Uhra z "Bataliónu", rok co rok hynou celé řady, sepsal krvavou hlinkou klikatými literami zoufalé heslo ztracených existencí - citát ze vchodu k "Peklu" Dantově: "Vzdejte se všech nadějí, kdož sem sestupujete!"...