PODZEMNÍ PRAHA

25. Zhouba ze všech stran ve svatební noci!

Oba mladí manželé stiskli mu vřele mozolnou, hrubou pravici, přijali přání podzemních "svatebčanů" a klesli si blaženě v náruč.
Byli u cíle - na samém vrcholu štěstí... když pojednou z čista jasna byli zase vrženi zkáze vstříc.
Než byli s to poděkovati přátelům za jejich nadšené gratulace, ozval se v daleku temný řinkot zbraní, zmatený poplach a hluk blížících se kročejů, s výstražným signálem:
"Utec, kdo můžeš!... Jsme prozrazeni a obklíčeni... Vojsko jde!..."
Všichni "Podzemní Pražané", vyvrženci společnosti, zběhové i šibenici propadlí zločinci, veštvaní persekucí skomírajícího rakouského policejního i vojenského režimu v to smutné pražské podsvětí - bezděky se k sobě sběhli a srazili se v jediný tlum lidí zděšených, ztracených, v nic více nedoufajících, i na smrt bledí oddáni v neodvratný osud chtěli již malomocně vydati se na milost i nemilost barbarské justici.
Však ve chvíli, kdy vojenská hlídka vedrala se již do štoly a vzkřikla: "Vzdejte se, sic užijeme zbraní!", došlo s opačné strany k nové katastrofální, ještě hroznější pohromě!
V okamžiku, kdy vojáci se přiblížili ke klubku obyvatelů "Podzemní Prahy" k sobě schoulených již na pár kroků, a vztáhli po nich ruce, aby je od sebe roztrhli a spoutali, ozval se v pozadí štoly hrozný výbuch, podobný dělové ráně, a po něm v zápětí šum a jek jako z vodopádu, spolu pak strašný pokřik:
"Spas se kdo můžeš! Řeka prorvala štolu! Potopa!"
"Potopa!" vyrazili všichni, kdož ve štole byli, děsný řev! Všichni - uprchlíci i stíhatelé, čeští velezrádci i rakouská stráž a policie... slyšíce zřejmě příšerný hukot vod, z daleka se sem valících - a strhujících ve zkázu a zmar vše, co jim přišlo do cesty!
Leč kdežto vojáci s detektivy hnali se ven ze štoly jako šílení před strašnou živelní zkázou, zadržel oběti jejich v cestě za nimi zpátky nový povel, který burácel podzemím hlasem hromu!
"Hej! - Podzemní lide, stůj! Ani krok dál! A všichni sem!"
Zároveň z té strany, odkud hřměl mocný povel jako hlas démona pomsty i anděla strážce při konci světa, blesklo náhle oslňující světlo - zapálené kupy dříví polité petrolejem - spasného majáku, ukazujícího cestu k jisté záchraně...
A u hořící hranice, z níž plameny vysoko šlehaly až ke stropu skrýše, v poboční, hodně vysoko položené odbočce štoly Belvederské, kam zátopa nemohla dosáhnouti, stála mohutně vztýčená obrovská postava primátora "Podzemní Prahy", zpustlého inženýra Černého, který v tu chvíli byl všem nešťastníkům vznešeným zachráncem, rekem i spasitelem!
"Sem, jen sem!" volal a hřímal téměř nelidský řev jako signál vysvobození obra "purkmistra", jenž při tom podával mozolné ruce chuďasům k němu se vzhůru zoufaje drápajícím z hloubi hlavní stoky, dravými proudy zatopené - i vynášel je z vražedné potopy tak dlouho, až byli kol něj všichni pohromadě mimo dvou...
Mimo ubohého pianisty Šobra, který byv stržen prvým nárazem povodně, roztříštil si hlavu o balvan na křižovatce obou štol a bídně utonul.
A mimo druhou oběť - nešťastnou starou Kučerku, vdovu po řediteli banky Josefu Kučerovi, spoluzakladateli prvého klubu pražských vzduchoplavců, jejíž chabý rozum nové té rány osudu více nesnesl a která zachvácena šílenstvím, brodila se opodál po pás rmutným proudem chchtajíc se příšernými výbuchy děsného smíchu!
"Primátor" Černý zalomil rukama v čirém zoufalství!
"Ubohý Šobre! Nešťastná ženštino! Odpusťte mi, promiňte, že jsem se stal bezděky vaším vrahem!"
Všichni zachránění popatřili naň ustrašeně, zmateni s němým údivem!
"Ano přátelé! Abych spasil vás a zahnal v útěk vaše katany, zbořil jsem ranou dymanitové patrony zeď, dělící štolu od proudů řeky Vltavy, které sem rázem potom vnikly a zapudily vaše stíhatele. Leč právě tím jsem vrhl Šobra v smrt a nebohou stařenu v šílenství!"
A starý, otrlý tulák, drsný vládve podzemí pražského po prvé v životě dal se do pláče!
Tomu pak hrozně kontrastoval stálý hlasitý, strašný smích bláznivé Kučerky tak dlouho, až i ona - náhle s veselým chechotem vrhla se do zpěněných vírů zátopy a smích její umlkl na věky!