PODZEMNÍ PRAHA

26. Dvacátý osmý říjen 1918

Obležení podzemních Pražanů v belvederské štole vojenskou policií stalo se večer 27. října 1918 - v poslední den české poroby v rakouském ohavném jařmu...
K ránu 28. října "primátor" Černý zahnal jediným výstřelem dynamitové patrony rakouské katany z podzemního útulku českých spiklenců!
A dřív, než mohli být vojskem polapeni, unikli otvorem zdi, vzniklým explosí všichni zbylí, zachránění obyvatelé její - desertér Pexa se svou nevěstou, i "primátor" Černý s Fediukem i se všemi kamarády, jež energickým činem spasil - na svobodu... v úkryty letenské stráně, kde se již toho dne dočkali nejen úplné svobody vlastní, ale i svobody celého svého ujařmeného národa!
Bylo to časně ráno slavného všem Čechům dne 28. října 1918, kdy uprchlíci, skryti v křoviskách na Letné zpozorovali v dáli kolem zdi belvederské štoly dole u Vltavy několik rakouských vojenských policistů, kteří se tam rozestavěli na hlídku...
Ale již za prvních zábřesků téhož jitra s úžasem spatřili, jak náhle dva jezdci přicválavše tam v plném trysku sdělili cosi strážím, které se po tom avisu daly na útěk a rozprchly se na všecky strany...
A oba jízdní policisté cválaje po chvíli vzhůru stezkou na Letenskou stráň, těsně kol skrytých uprchlíků, vykřikli hrůzou k sobě hlasitě slova, jež naplnila sběhy naše šílenou radostí: "Rakouska je dnes konec! Válka prohrána! V Praze je revoluce!"
Při výkřiku jízdních policistů "V Praze je revoluce!" podzemní Pražané, dosud úzkostně skrytí v křovinách Letné, jako na povel vyrazili jásotný ryk... jenž značil šílenou radost nad konečným svržením nesnesitelného balvanu tlaku a stálého nebezpečí života, které jim dříve hrozilo od nenáviděných rakouských stvůr... a zároveň odlehčení vzteku a pomsty proti všem pochopům, kteří je doposud pronásledovali jako štvanou zvěř!...
Ti byli vinni, že všichni ti nešťastníci, kteří byli v Rakousku z jakýchkoliv příčin psanci a štvanci, musili prchnouti před persekucí habsburských pochopů s povrchu země do jejich útrob, pod ulice a náměstí matky Prahy, a jsouce vyvrženci zevního světa, musili se jako krtkové skrývat v jejich útrobách... broditi se jejími hlubinami a podzemními katakombami, stokami a labyrinty...
I nemohouce víc zdržeti dlouho tajený vztek a zášť proti všem představitelům rakušácké podlé justice a strážcům veřejného pořádku habsburského, vyřítili se jako na povel na ráz všichni ti ubozí bídníci, odsouzenci na smrt a sotva šibenici uniklí nešťastníci... zatracenci z Pekla Danteova na jízdné policisty, kteří zvěstovali jim první pád hanebné Rakouské říše, ač by stokrát raději jim diktovali smrt a zkázu... A než se mohli překvapení strážníci vzpamatovati a vzchopiti k odporu, byli již rozlícenými podzemními Pražany strženi s koní, zbiti a ztrýzněni k nepoznání... takže zůstali ležet polomrtví, bez vědomí!
A mstitelé svých útrap ozbrojivše se na rychlo jejich zbraněmi, šavlemi a revolvery, pádili beze smyslů s Letné dolů... pak přes most, Eliščinu třídu a Josefské prostranství k náměstí Václavskému, kde již utvořily se tisícihlavé davy, rozbíjejíce německé štíty, tabule i nápisy a strhujíce s úředních budov dvojhlavé rakouské orly, s uniforem kolemjdoucích vojáků i důstojníků císařské odznaky, růžice a jablíčka s potupnými "Karlíky".
Velezrádce Pexa se svou mladou ženou i primátor "Podzemní Prahy" Černý s tlupou svých věrných vmísili se hned do toho víru českých rebelantů, který se valil pražskými ulicemi jako očišťující dravý příboj oceánu... a vše ničil, co dosud českou Prahu znešvařovalo a v trosky drtil všecko, co připomínalo jeho staletou porobu...
Ale zatím co "pozemský pražský svět" zapomněl na důležitou věc, které později tisíckrát litoval... vypořádati se jednou pro vždy se svými ujařmovateli a zavilými škůdci a karabáčem je vyhnati na vždy z míst, které oni hrabivostí, zpupnou tyranií a rakušáckým zpátečnictvím pokáleli i zotvírati všechna vězení, v nichž úpělo a snad dosud úpí ještě mnoho nevinných obětí habsburské vražedné "spravedlnosti"... nezapomněli synové Prahy podzemní s vůdcem svým v čele na nešťastné své druhy, kteří vláčeli se hluboko pod nohama pražských chodců ve stokách a brlozích "dna" velkoměsta netušíce, že i pro ně hodina utrpení, skrývání a hrozné poroby již odbila.
Primátor Černý s Rusínem Fediukem i několika spolehlivými znalci bludné sítě pražského podzemí rychle se orientovali po okolí a tam, kde tušili skrýše svých spolutrpitelů pod úrovní ulice obratně vypáčili i zotvírali mříže kanálů, seskákali do stok a avisovali na všecky strany neosvobozené ještě podzemní Prahy pronikavými signály píšťal.
"Hej! Hola! Kamarádi! Pospěšte! Je po nebezpečí!"...
A v zápětí počaly se šourati z černé tmy stok odevšad ponuré postavy ubohých zavrženců s vyjevenými tázavými pohledy, které se proměnily ve výkřiky štěstí a zuřivé radosti, když dostali úsečnou odpověď:
"Rakousko zdechlo! Je rozbito! Tyrani svrženi... Vzhůru! Ven z podzemí k světlu a svobodě! Jménem revoluce jste zase volní! Zas svobodnými občany! Zase lidmi!"
A zatím, co se osvobození otroci hrnuli ven z hrobu, kde umírali... k novému životu, hřímala nad jejich hlavami z tisíce hrdel jako velebná hymna poslední sloka Čechových "Písní otroka":

"Sbratřilo se lidstvo volné,
padla pouta otroků!
Volný prapor náš teď vlaje
v modrojasném vysoku!"