PODZEMNÍ PRAHA

23. Za čtyry hodiny z mladíka šedivým kmetem

A tam jim byl představen ještě jeden nový druh... rovněž před šibenicí rakouskou zachráněný... vojenský desertér Rusín Fediuk, který veden stráží v noci k válečnému soudu... ušel jistému "provazu" jen náhlým krkolomným skokem z okna kasáren a pak hrozným dobrodružstvím na útěku pod Prahou..., jež mu sice život zachránilo, ale udělalo z dvaadvacetiletého mladíka šedivého kmeta v málo hodinách!
Chuďas Fediuk, jehož tváře kypěly mladiskou červení, ale vlas i vous bělel se jak padlý sníh... vyprávěl příchozím o příšerné své avantýře:
"Včera večer před transportem k soudu sdělil mi můj obhájce, že mne čeká určitě ortel smrti a že druhý den ráno budu pověšen za protirakouské řeči i rejdy. I puzen zoufalstvím, vyrval jsem se stráži, když mne vlekla z Josefských kasáren k líčení a vrhl jsem se oknem s prvého patra do dvora nedbaje zda zlámu vaz! Ale nezabil jsem se... jen trochu zranil na rukou a obličeji, a když se spustily za mnou stráže tmou na zdař bůh v divou honbu, utíkal jsem před nimi jako šílený!... Letěl jsem dlouho bez oddechu jako pták, až náhle spadl jsem střemhlav nezakrytým otvorem studně v jakémsi nádvoří do obrovské hlubiny, na jejímž dně zůstal jsem ležet chvíli omráčen bez vědomí! Teprve za dlouhou dobu mne probudil z mrákot zmatený křik mých pronásledovatelů, kteří tušíce, že jsem sletěl do studnice, snesli kvapně dlouhé žebříky a za svitu pochodní počali slézati dolů... přímo k místu, kde jsem ležel jako zabitý.
Nové zoufalství mi dodalo sil, abych stokou na dně studny prchal v podzemí a lezl po čtyrech i po břiše tak dlouho... zpola zadušen ku předu, až hlasy pronásledovatelů utichly! Tuše ale, že zůstali vojáci v studni na stráži, neodvážil jsem se víc se vrátiti a lezl jsem pracně dál doufaje, že konečně přece najdu jiné východiště z podzemní katakomby! Ta zdála se být ale nekonečnou, a já s hrůzou seznal, že vede stále hloub a hloub pod zem, kamsi v bezednou propast, až náhle ztratil jsem půdu pod nohama a spadl několik metrů v hroznou hlubinu... plnou bahna a výkalů! Obklopen tichem a neproniknutelnou tmou, drápal jsem se vzhůru po kluzkých stěnách bahnité tůně, tápal i lezl zvolna, až jsem dospěl konečně k nové překážce.
Byly to docela hladké kameny, po nichž jsem se plazil podél stěny jako ve snách, ale stále bez cíle a konce!
Trvalo to snad hodinu, snad déle, a studený pot mi vyvstával na čele strachem v opuštěnosti, kterou dýchala okolní černá tma."
...Desertér Fediuk se chvěl při hrozné vzpomínce, načež si oddychl, setřel pot z čela a pokračoval:
"Temné hlasy mých pronásledovatelů dávno již za mnou zanikly v hrobovém tichu a já docela zbloudil v křižovatkách a klikatinách nesmírného toho podzemního labyrintu, odkud jsem marně hleděl vyváznouti a jenž mne pohltil jak tlama pekelné jakési nesmírné obludy!
Po nesčetných marných pokusech nalézti východisko z ohromného toho hřbitovního bludiště, klesl jsem k zemi schvácen strachem, děsem i čirým zoufalstvím.
Nesmírná úzkost se mne zmocnila, kde že jsem se octl a trapné pomyšlení mne sklíčilo: Zda již kdy vůbec vyváznu na denní světlo z těch černých pekel, či zahynu hlady v nekonečných těch obludných hlubinách?
Přemáhal jsem únavu i bolest v hlavě, jež krvácela z rány, způsobené nárazem, ale konečně jsem klesl na vlhké kameny a tvrdě usnul. Jak jsem dlouho spal, nedovedl jsem si uvědomiti... Snad několik hodin... ale snad také celou noc a den!
Když jsem se vzbudil a pohluj se, cítil jsem k nemalému zděšení, že cosi velmi rychle prchá... utíká přes mé tělo... přes prsa... krk i obličej!
Třesa se jak osika, natáhl jsem po tom bezděky ruku i dotkl se něčeho měkkého, teplého, živoucího, co rovněž rychle pádilo přese mne!
V zápětí jsem poznal nebezpečí, které mi hrozilo v těch hrozných černých tmách...
Ostrá bolest na ruce vzniklá prudkým kousnutím zubů ostrých jako jehly mi prozradila, že jsem obklopen hejny hladových, dravých krys... které mne usilovaly rozsápati a sežrati! Sta, ba snad tisíce těch myších vzteklých nestvůr přibíhalo ke mne, drápalo se na mne, škrábalo a mne přeskakovalo v strašlivém reji!
Rozechvěl jsem se horečkou z hrůzy a děsu, i hlasitě zasténaldivým zoufalým rykem o pomoc.
Ale marně...
Pochopil jsem, že jsem ztracen, nedovedu-li se ubránit krysám - lidožroutkám... věděl jsem, že mně rozsápou za živa, rozhryžou a pohltí...
A při tom jsem cítil, že jsem příliš schvácen a sláb, než abych zdolal sám a sám tu přášernou záplavu krys, jež mne obklopovala!
Pádnými ranami rukou i nohou podařilo se mi na chvíli bestie odraziti, ale na jak dlouho-li?
Tam někde zase ve tmách jistě čekaly, až mne opustí poslední zbytky sil, aby se sběhly k hrozné hostině! V horečném snění jsem již cítil, jak se o mne rvou, a jak mne trhají, sápou a drásají...
A v zápětí dostavil se druhý vrah... děsný hlad!
Přes vědomí, že jsem ztracen v příšerném pražském podzemí, z něhož není víc vyváznutí, byl jsem náhle naplněn žhavou touhou po životě!
Zaburcovala se mnou zuřivě zimnice... i měl jsem horečné vidění...
Zelené louky zasvítily mi před zrakem v oslňující záplavě světla, slyšel jsem šumot hájů, viděl mísy masa, chleba i lahůdek...
nádherného, šťavnatého i vonného ovoce, jež jak jsem po nich sáhl, zmizely jak krásný přelud...
A zas mne obklopila čirá mrtvá tma! Fantasie kouzlila mi čarovné vidiny a fatamorgany, a zatím s neúprosnou jistotou a matematickou přesností blížila se ke mne smrt!
Děsná smrt hladem neb pohlcením odpornými hlodavci...
A tu zas s novým, posledním vzepětím hasnoucích sil vzchopil jsem se k útěku pryč - jen pryč!
V těch místech jsem nechtěl a nesměl zahynouti!
A zas jsem se odvlékl kus cesty... A zase padl únavou.
A tu... na vlhké zemi leže i oddechuje jak uštvaná zvěř, zaslechl jsem z čista jasna v dálce tlumený šumot!
Octl jsem se poblíž mříže zavírající kanál v dlažbě ulice nad mou hlavou...
I tuše lidi na blízku, jal jsem se křičet, plakat, řvát: "Pomoc! Ku pomoci!"
A zas jsem se plazil dál za hlukem, který se blížil... k další mříži stoky, netuše, jak dlouho jsem již strávil v podzemních temnotách. Mohlo to být dle mého úsudku již šest - osm dní a nocí!...
Či snad celý měsíc?... Snad! Ztratil jsem pojem pro čas i prostor docela...
Když jsem nemohl již vůbec dál, zařval jsem znovu o pomoc... tak strašně a divoce jak vlk.
Ano... již jsem nekřičel - již jsem jenom vyl jak dravec... jako vzteklý pes...
A když po chvíli dva tuláci opodál v stoce ukrytí přispěchali se světlem, našli nne v smrtelných mdlobách jako mrtvolu!...
Přivolali kamarády, ti se mne ujali - vzkřísili mne, nasytili a v noci odvedli sem, do svého přátelského středu, kde jsem se zotavil.
Ale lekli se mne hned když si nne blíž prohlédli a srovnali vzhled mých vlasů a vousů s mým mladým obličejem!
Na můj dotaz podali mi mlčky zrcátko a já pohlédnuv do něj ustrnul:
Nepoznal jsem sám sebe, neboť spatřil jsem tam docela bílého starce... s vousem i vlasem zběleným jako sníh!...
Strachem a hrůzou jsem v pražském podsvětí docela zešedivěl! A když jsem se vyptal, jak dlouho jsem byl pod zemí... strnul jsem úžasem poznovu!...
Kdežto mi připadalo, že jsem byl pohřben za živa dva tři týdny, ne-li měsíc, zvěděl jsem, že jsem nestrávil v podzemí nic více než čtyry hodiny..."