PODZEMNÍ PRAHA
20. Útěk z jisté smrti... v
jistou záhubu
Strašná prohlubeň bahniska lapila Pexu hned při prvém skoku s svobodě v příšernou past, odkud nebylo východiska. A když po několika marných pokusech vydrápat se vzhůru do pobočné štoly po slizských stěnách, seznal marnost nadlidské, zoufalé své námahy, i pochopil, že brzy potom při novém vystřídání stráže v jeho cele se objeví, kudy utekl a bude znovu lapen přímo pod prolomenou opodlahou svého žaláře, rozhodl se, že se raději zabije... ranou ostrého dláta do srdce, než by padl v ruce katanů a dal se odvléci na popraviště, v potupnou smrt!
Každá vteřina byla mu nyní věčností a horečné jeho mysli ce chvíli se již zdálo, že slyší vysoko nad svou hlavou v cele kroky, dupot a křik katanů... povely k jeho stíhání a že zří nad sebou již planoucí pochodně a řinčení zbraně...
A proto, když krátce potom zazněly na blízku po jeho boku temné údery k němu se zvolna blížící, chopil se již dláta, aby vrazil si je do srdce a učinil konec šílené hrůze...
Leč v téže chvíli, kdy již klesl k blátivému dnu zaplavené skrýše, kde sebevraždou chtěl učinit konec svému životu, mocný náraz rýče prolomil chatrnou stěnu stoky blízko u něho a on zaslechl známý a přátelský hlas:
"Pexo!"
Odsouzenci se zdálo, že je to hlas s nebes, hlas anděla... když poznal vlídný, laskavý tón starého kamaráda Šobra a v zápětí i výkřik druhý, plný naděje a lásky.
"Můj miláčku!"
Byl to skutečně Šobr s Pexovou družkou Annou, kteří se s nadlidským úsilím až sem sesutou stěnou chodby proryli a prokopali a když se jim ozval z podzemních hlubin vytoužený výkřik zachráněného druha i milence, vyprostili jej na ráz z nebezpečné propasti.
Však byl již také nejvyšší čas. Před celou k smrti odsouzeného Pexy nahoře ve vojenské věznici došlo již k novému vystřídání stráží...
Nová stráž, vstoupivši do cely Pexovy, postřehla na první pohled prolomenou podlahu, útěk odsouzence smrti propadlého, učinila pokřik a četa zákopníků byla ihned komandována, aby vnikla do stoky a zmocnila se uniknuvšího velezrádce za každou cenu!