PODZEMNÍ PRAHA

19. Ve vojenském vězení za Hradčany

Chvíli se sice odvážný náš trojlístek statečně dral ku předu a klestil si opatrně nebezpečnými těmi končinami cestu až pod samu bránu vojenské trestnice, leč když tam padající zdivo čím dál víc ohrožovalo život podzemních poutníků, bylo zjevno, že dál se dostat je odtud zhola nemožno, a že je nutno, aby jeden ze spiklenců se dostal k odsouzenému Pexovi cestou "nadpozemskou" a pomohl mu z cely v bezpečné "podsvětí", osovboditelům v ústrety.
Odvážného toho úkolu podjala se stará žebračka Kučerová, poněvadž vojenským strážím mohla býti nejméně podezřelou.
A za chvíli potom, když se všichni tři ještě jako krtkové podhrabali až pod postranní dvůr vojenské věznice, zcela liduprázdný a nestřežený, vyzvedli za večerní tmy spojeným úsilím mříž stoky a vysadili starou žebračku na dlažbu pustého nádvoří, - tam jí Šobr dal s sebou pro přítele Pexu malý, zhruba načrtaný plánek podzemních chodeb, v kterých se oni teď nalézali a jež se táhly až pod samou celu jeho nejhlubšího vězení, i železná páčidla, kterými mohl podlahu v cele prolomiti a vsoukati se do stoky, vedoucí až k nim.
Zatím pak, co stará Kučerka se tiše ploužila k vojenským žalářům, kam chodívala před časem, když v nich věznili Rakušáci jejího mladšího bratra rebela, než byl poslán z trestu na frontu rovnou v náruč jisté smrti, čekali Šobr s Annou Mackovou, milou Pexovou, na návrat i zprávu její s dechem utajeným, neboť na výsledku výpravy staré Kučerky záviselo všecko!...
Buď ona vyzví, kde Pexa úpí v cele a podaří se jí pomoci stráže jemu přátelské plánek s páčidly odsouzenci včas propašovati, aby se vlámal do stoky, od kud ho oni unesou v bezpečí dřív, než útěk vyjde na jevo, nebo stráž zadrží stařenu jako špehounku, a vrhne jí do žaláře... Pexu pak zastřelí... a jeho milá před očima Šobra učiní sebevraždou konec zničenému svému životu!
Jiná, třetí možnost nezbývala, a proto nejbližší chvíle musila všem přinésti buď vítězství - anebo smrt!
Za trapnou půlhodinku hrozného očekávání, strachu a nejistoty, vlil Pexovým přátelům návrat a radostný jásot staré žebračky do srdce neskonalé blaho a štěstí!
Vše se zdařilo mimoděk skvěle... Daleko lépe, než se všichni tři ve snu nadáli...
Kočerové se podařilo vplížiti se jako žebračce k strážci Vojtovi Kotišovi, kterého dobře znala jako dobrého pražského fiakristu z dob, kdy ještě byla bohata a on jí i s mužem, ředitelem banky, vozíval denně do Národopisné výstavy, a tomu svěřila své tajné poslání s úpěnlivou prosbou o pomoc.
Statečný Kotiš pak, ča věděl dobře, že tím dává své vlastní hrdlo v sázku, propašoval skutečně k smrti odsouzenému kamarádu Pexovi plán k útěku podzemní chodbou skrze podlahu cely i páčidla, k nimž ještě přidal sám různé vojenské náčiní vhodné k usnadnění odvážného útěku.
Pexa, jenž již s jistotou čekal ráno neodvratnou smrt na popravišti, zlíbal posla svých zachránců Kotiše jako anděla spásy, vzkázal rozechvěn blahou nadějí své milence i jejím druhům, že nejdéle do půlnoci se vláme podlahou do podzemí a brzo potom jim padne v náruč, když mu ještě usnadní útěk tím, že se mu proderou stokou kus cesty v ústrety...
A pak... Pak katakombami rychle pryč v bezpečný úkryt, kde by jej dračí dráp rakouské justice nemohl dopadnouti, než prohnilá rozvracející se ta monarchie v torsky se rozpadne... a on se svou milou jako šťastný, svobodný muž v svobodné vlasti bude moci žíti krásné budoucnosti!
Milá Pexova Anna i Šobr, uvítali zvěst staré žebračky s nadšením jako poselství ze samého nebe a když zase Kučerová k nim otvorem stoky pod zem sestoupila a oni pečlivě otvor nad sebou mříží zakryli, dali se s nadlidským úsilím polozborcenou podzemní chodbou v pochod směrem pod Pexovu celu žalářní.
Šobr věděl, že Pexa, obr síly lví, může se pomocí páčidel, jež mu Kotiš dodal v nestřežené chvíli, prolámati podlahou cely do úzké katakomby, jež vede odtud pod zemí k letohrádku Hvězdě.
poněvadž ale byla prastará chodba ta dojista na četných místech pobořena tak, jako odboční slepá ulička, ve které se teď Šobr s oběma ženštinami nalézali, báli se spiklenci, že by Pexa, vazbou a blížící se již hodinou popravy k smrti vysílený, sám a sám bez pomoci svých přátel někde v zasuté stoce zahynul. A proto se pokusili aspoň se mu přiblížiti a dáti mu signál, na kterou stranu má obrátit své úsilí, aby se prolámal k nim a pak teprve s nimi prchl dále, směrem k Bílé Hoře a Liboci, aby unikl spárům nepřátel, kteří jistě brzo útěk jeho objeví a učiní vše možné, aby se uprchlíka zmocnili a provedli vykonání ortele smrti dnešní jitro stanoveného!
To řešil dobře i odsouzenec Pexa sám a proto, jak mu Kotiš nedbaje nebezpečí dal spásnou zvěst o blížícím se vysvobození a podstrčil dláto s páčidly k umožnění útěku v "Prahu podzemní", hned po prvním výbuchu šílené radosti vrhl se na záchrannou práci v nervosním, zimničním chvatu, aby se podlahou cely prolomil do stoky pod vězeňskou svou kobku a zmizel dříve, než rozbřeskne den... osudné poslední ráno jeho života.
Nejdříve vypáčil z podlahy velký kus prkna uprostřed, vylomil cihly, jimiž byla podezděna a pak počal širokým dlátem zuřivě rýti jako krtek tak dlouho, až de dostal ke klenbě stoky - načrtnuténa plánku k útěku - ke starému, vetchému již klenutí, které vlivem vlhka polorozpadlé, brzy pod nárazy železného dláta povolilo a objevil se v něm černý otvor, kterým bylo možno se snadno prodrati dovnitř kanálu.
Odsouzenec zajásal a nedbaje, že otvorem pronikly mu v ústrety proudy stucjlých, hnilobou páchnoucích výparů hnusného podzemí, vsoukal se dolů průlomem klenby jako had a když nemohl nohama dna stoky dosáhnouti, odvážil se bez váhání pádu v neznámou, čirou temnotu!
Když dopadl až na dno podzemní štoly - vzkřikl leknutím.
Nohy jeho zabořily se totiž až nad kotníky do smrdutého bahna a kalný proud hnijících splašků, hrčící kolem něho, vystříkl mu do obličeje jako zlověstné znamení, že se octl na dně kanálu, kam se stékaly ze všech stran z vězení výkaly a z jehož hlubin nebylo se nožno snad vůbec vydrápat k úrovni podzemní štoly, ke Hvězdě vedoucí, po kluzkých stěnách strmé bařiny!