PODZEMNÍ PRAHA

17. Největší hřbitov podzemní pod "Karmelitány"

Po kamenných stupních sestoupiti lze do chudobné kaple, která tak jako vedlejší široká chodba zaujímá místo pod presbyteriem, kam padá malými okénky sporý pasvit světla. V chodbě té jsou zazděny ve sklípkách, nad sebou do zdí zaklenutých rakve s mrtvolami dávných Karmelitánů. Na zdi, sklípek uzavírající, napsáno je červenou barvou jméno každého zde pohřbeného mrtvého.
Zakladatel, jenž tu pochován, nepatřil tomuto řádu a sice hrabě Zikmund z Rhenštejna - Tattenbachu, jenž, byv velkým dobrodincem karmelitských mnichů, byl po smrti přijat do jejich středu.
Chodba ta připomíná vzezřením katakomby starořímské a v Šobrovi i jeho družkách vzbudila hluboký úžas! Velké rozechvění zmocnilo se jich při bludné cestě 15 velkými sklepeními, jež se táhnou pod lodí kostelní v hloubce závratné...
Tam v nesmírném podzemním společném hřbitově, největším v celé Podzemní Praze, leží několik set rakví, jež ukládány tam od polovice 17. století až do konce věku 18. Z největší části jsou rakve otevřeny a mrtvoly v nich tak zachovány, že v tvářích mnohých mužů, žen i dětí rozeznáváme dosud zřetelně podobu, rysy i výraz obličeje...
Jsou tu mnohé mrtvoly zabalené v řeholní roucha třetího řádu Karmelitánů, jeden nebožtík v bílý hábit Dominikána. Vedle leží rytíř v slavnostním brnění, jemuž z vysokých španělských bot zbyly jen holínky, a noha trčí v neporušené hedvábné punčoše. Sousedkou pak je rytíři jeptiška s dracounovou korunou na hlavě, s níž splývají dlouhé tmavé vlasy a vedle spí celá řada nevěst Kristových v řádových rouchách tak, jak tu byly uloženy před 250 lety k spánku věčnému!
A vedle rakví s mrtvolami jeptišek, vyschlými ve voskově žluté, průhledné mumie, tlí menší truhlice s docela tachovalými tílky tří malých dítek, z nichž každému zachován dosud usměv na nevinné tváři a jejich drobné ručky drží křečovitě sevřené kovové křížky...
V levo od nich válí se na prkně příšerný, holý kostlivec kohosi neznámého. Opodál v pravo pak leží natažen přes celou šířku chodby v ohromné rakvi nesmírný velikán... šlechtic, obr, budící v příchozích bludných poutnících strach a hrůzu.
Jeden z nebožtíků, dle drahocenných šatů as vysoký kdysi dvorní hodnostář, tiskne si k prsoum modlitební knížku textu latinského. A za ním táhne se dále celá řada nrtvých kavalírů, kteří zasypali tento klášter bohatstvím proto, aby za odměnu směli po smrti v jeho hrobkách nádherně a klidně "na věky" spáti, a po slavném "z mrtvých vstání" v celé pozemské parádě dostat se rovnou do nebes!
"Jak by to bledě dopadlo i po smrti s námi proletáři!" ušklíbl se pianista Šobr... "Kdyby bylo pravdou, co pochlebníci lhali a lhou až dodnes všem mocným pánům, šlechtě, císařům a králům i sprostým zbohatlým válečným keťasům... Jak by si to oni dovedli za plat i potom šikovně narafičit, aby i v nebi nám vládli a my jim i tam bídně otročili! Na štěstí to matka Příroda docela jinak spravedlivě zařídila... podle slovácké písničky: Až všichni pozemské pouti přejedem a přejdem - v jedné hospodě na nocleh pán-nepán se sejdem!"
A zvláštní ironií osudu přišli skoro všichni ti šlechtici zvučných jmén, co leží v kryptách zdejších, kde myslili, že jsou na věky s celou svou slávou uchráněni, právě zde o ta svá slavná jména a vysoké tituly...
Většina stříbrných a zlatých destiček s jejich jmény byla jim tu s rakví ukradena lakotnými, zlodějskými kostelníky... a pyšní páni aristokraté přišli tak zkrátka o všecku pompu... památku, jako po říjnovém převratu roku 1918 i všichni ostatní živoucí jejich potomci!
Z nápisu na jedné rakvi dosud zachovaného poznali "noční Pražané", kteří si na něj svíčkou posvítili, že v ní leží slavný lékař a rektor pražské university Jan František Lev z Erbsfeldu, zemřelý roku 1725.
Všecky ostatní rakve v této mrtvé podzemní Praze jsou zotvírány a poloprázdny. To za revoluce roku 1848 ztropil vzbouřený lid, který sem vtrhl v touze po pokladech a odnesl z toho města mrtvých vše, co tu bylo cenného!
Nebudeme líčiti dále zevrubně, co nebezpečných dobrodružství zažili odvážní ti tři členové záchranné "podzemní akce", Šobr se starou Kučerkou a Pexovou milou Annou Mackovou, než se prodrali z pod hrobek býv. Karmelitského kláštera karakombami svatomikulášskými až pod Sněmovní náměstí a odtud svatováclavskou chodbou pod starými schody zámeckými pod bývalé staré purkrabství na Hradčanech...
Nechceme vypočítávati sterá nebezpečí života, která trojlístku dobrodružných podzemních Pražanů hrozila v tom stálém boji o život v čirých tmách hradčanského podsvětí... padajícími klenbami štol a stok, otravnými plyny i náhlou povodní z bahnisk a kanálů...
Konstatujeme jen, že v touž hodinu, kdy tři přátelé nešťastného Pexy, prošedše hluboké katakomby pod hradem i chrámem svatovítským, i pod gotickým sklepením - domnělým vězením Jana Nepomuckého - dlouhou sklepní chodbou vplížili se pod starý archív purkrabský, oznámil Pexovi v cele odsouzenců smrti v budově vojenského soudu spoutanému vězeňský strážce, dávný jeho věrný kamarád Kotiš, že druhého dne časně ráno válečný soud potvrdí nad ním ortel smrti a že v zápětí potom bude Pexa jako druhdy pěšák Kudrna na motolském cvičišti zastřelen...