PODZEMNÍ PRAHA

11. Zoufalý boj podzemních Pražanem s armádou krys a potkanů!

Když Šobr s Pexou chtěli z pod Havelského náměstí vydrati se nad povrch země starou jamou vesle potrubí nového vodovodu, polekal je hlasitý hovor obecních dělníků vodovod spravujících i musili chtě nechtě nazpět do hlubin, aby nebyli spatřeni a jako jezevci vyhrabáni z brlohu.
Oběma pak nezbylo, než plaziti se pod zemí ještě dál pod Celetnou ulici... pod základy starého domu Sixtova, či zněmčele zvaného "Sixenhauzu"!... Když byli již pod Ovocním trhem v levo od základů starého německého divadla... pod universitní budovou, zarazil je náhle vyděšený ženský křik a ryk... jenž byl provázen ohlušujícím podivným, příšerným kvikotem, jekem a pískotem...
Oba bludní chodci strnuli, a popatřili na sebe zděšeně... vyjeveně.
Nechápajíce, jak se zde v podzemí mohly ocitnouti ženy, zoufale o pomoc volající proti nějakým tajemným strašným nepřátelům... a netušíce v prvý okamžik, kdo jsou as děsní ti útočníci, kteří ohrožují život neznámých obyvatelek "Podzemní Prahy" stáli hodnou chvíli bezradně.
A teprve když zřetelně k nim zalehlo volání žen "Krysy! Miliony krys! Zhubí nás... rozsápou! Pomoc! Pomoc!" - vrhli se bez váhání směrem, odkud křik zazníval!
Cihlová zeď staré stoky... dělící obě souběžné rokle Podzemní Prahy pod domem Sixtovým bránila mužům proniknouti v ponuré bojiště, kde zoufalé ženy marně proti davům strašných hlodavců zápasily a kde již již podléhaly náporům houfů netvorů, mrskajících lysými ohony, svítících ohyzdnýma očkama a skřípajících ostrými zuby jako břitkými svěráky...
Leč když se Pexa i Šobr chopili svých obou motyk a začali jimi ze všech sil bušiti do příčky z cihel vodou prosáklých, povolily tyto brzy pod mocnými ranami a provalivše se dovnitř uvolnily cestu mužům - přímo v živé chomáče a spousty dravých útočníků...
Když Pexa se Šobrem, mlátíce svými holemi do živoucího příboje ohavných hlodavců protloukli se až pod samý "Sixtův dům", odkud úzkostlivé ženské skřeky o pomoc k nim vždy pronikavěji zaznívaly a šobr rozsvítil velký oharek lojové svíce, jejž ještě měl s sebou v kapse, aby se rozhlédl bojištěm, ohromilo je hrůzné divadlo!
Těsně k sobě v černém pozadí zřícené stoky přikrčeny a opírajíce se zády o vlhkou blátivou stěnu, zápasily tam dvě zoufající, k smrti uštvané, úzkostí řvoucí ženy s příšernými massami útočících krys... těch nejšerednějších potvor podzemí a bestií nejdravějších, o nichž přírodozpytec Brehm napsal, že míti velikost psů... vyhladily by se světa všecko ostatní tvorstvo živoucí a s ním i celé pokolení lidské...
Obě podzemní Pražanky bránily se zuřivě!...
Setřásaly chomáče nestvůr se sebe, tloukly je kamením, kopaly nohama i bily zaťatými pěstmi, ale ač se již kolem nich válely kupy pobitách ohav s vycěnenými zuby, prašivou kůží i lysými ohony, vždy nové a nové hordy vrhaly se poznovu na nešťastné ženy, které již klesaly vysíleny... bojem a nářkem... marným voláním...
Tu voják Pexa vytrhl z pochvy břitký tesák, který měl na útěku k obraně, a vrhnuv se v nejhustší chumel potkanů, způsobil mezi nimi ze zadu krvavou děsnou řež. Jemo po boku Šobr mlátil do obrovských myší německých stejně vztelke svým býkovcem olovem plněným "zabijákem", ale ještě většího účinku docílil ohněm než "mečem", když vychrstl na hejno krys z polní lahvice všecku kořalku, jíž měl jako pijan alkoholu u sebe, a plamenem svíce myším zapálil hřbety...
Za chvíli vzplál celý chuchvalec útočících krys mocným plamenem a dva, tři tucty tučných těch příšer, zapálených jako pochodně, vrážely do ostatních zděšených družek, šířily mezi nimi strašnou paniku... válely se a pištěly bolestí, hryzaly vztekle kolem sebe i strhly s sebou ostatní v zmatený, bezhlavý útěk...
Jako planoucí kotouče rozprchly se hořící krysy na všecky strany v dáli hasnouce a zmírajíce a s nimi i celé to mračno potkanů v úprk zahnaných, které hrozilo napadeným ženám záhubou.
Šobr s jásotem vítěze přiskočil k mladší z žen zpola omdlévající... i posvítil jí svící do tváře...