PODZEMNÍ PRAHA

10. Z Prahy nadpozemské do Prahy podzemní

V téže době milenka a spoluvinnice velezrádce Pexy, oddaná mu na život a na smrt dělnice z pověstné žižkovské "Kapslovny"... stíhána detektivy podzemními slujemi "Židovských pecí" plížila se bezděky svému druhu v ústrety bídnými stokami pod Žižkovem... až pod nynější Masarykovo nádraží v Hybernské ulici, kde jí vzala na další bludnou pouť v ochranu nejstarší obyvatelka i průvodkyně Podzemní Prahou "paní Pepi"... vdova po bývalém řediteli Kučerovi z pražské přední banky, jenž přišel roku 1896 defraudací do žaláře, pak v krčmy apačů, zhynul roku 1903 v doupatech "Židovských pecí" hlady a mrazem!
"Paní Pepi", teď pustá alkoholistka, poloblbá pitím i hořem po svém milovaném muži prodělala s ním hroznou pouť životní, od veselých vzdušných výletů v balonu "Praze" nad Národopisnou výstavou roku 1895 - s Prahy nadzemské - až do strašných hlubin Podsvětí tuláků... v Prahu podzemní!
Brzo po pražské jubilejní výstavě roku 1891 přijel ředitel Kučera, statný muž, hřmotné postavy a marcialního vzezření do Prahy s mladou chotí, jež byla nemanželskou dcerou jednoho z členů císařské rodiny a zřídiv tu filiálku čelné vídeňské banky, žil zde životem milionáře.
Rozhazoval peníze plnýma rukama, stal se vlivným členem předních korporací a vstoupiv i do výboru První větroplavecké společnosti, podnikl v Národopisné výstavě, kdys také smělou plavbu v českém balonu Hůlkově "Praze" se třemi přáteli, o nichž tehdy zpívala celá Praha v kupletu:

"Pan Surcouf měl Prahu rád,
proto letěl devětkrát
v balonu zde v oblakách.
Po desáté letěl zas
s ním pan Kukla i Vandas."

"Lachez tout!"... ("Pusťte všecko!") zahřměl přesně v pět hodin jednoho žhavého odpoledne 1895 ke sklonku Národopisné výstavy rázný povel francouzského aeronauta Edvarda Surcoufa v aréně balonové a majestátní vzducholoď "Praha" zbavena lan, k zemi jí poutajících, vzlétla s pětilístkem větroplavců jak dravý pták prudce do oblak!
Do černých mraků, z nichž hrozila bouře, svítily matné blesky a z dáli huček hrom!
Z přihlášených šesti účastníků nebezpečné té plavby dva z bázně v poslední chvíli odstoupili, i vsedli v proutěný, podezřele praskající koš balonu k surcoufovi jen redaktor Karel kukla, autor této knihy, pak český kapitán Hůlka s druhem Ferdou Vandasem a člen výboru pražského kubu aeronautů, ředitel banky Josef Kučera, jenž maje hezkou žínku Pepinku elegantně oděnou po boku, sám v modré. zlatem premované uniformě aeronauta, vyhlížel opravdu jako exotický generál!
A redaktor Kukla napsal pak o vzletu ton v "Národní Politice":
"Přijeli jsme s Kučerou tehdy do výstaviště z jeho oblíbené restaurace "Brejškovy" v Spálené ulici od královské přímo hostiny, kterou on... vždy plýtvající spoustami peněz jako Kroesus uspořádal všem známým k oslavě svého dnešního prvního vzletu "do Prahy nadpozemské" spolu s roztomilou, milovanou ženou, jež na obstarožném již choti lpělas láskou přímo dětinskou! V balonové areně již čile pobíhala četa členů české vzduchoplavecké společnosti s kapitány Hůlkou a Surcoufem kolem giganta "Prahy", jenž polonadmut svítiplynem ležel v písku jak ohromný vrak ztroskotaného korábu... neb obludné tělo velryby na mořské mělčině!
Čím víc se jeho nesmírné nitro plynem plnilo, nabýval vždy hrozivější tvářnosti lesknoucí se báječné nestvůry.
Plnění pokračovalo velmi zvolna, poněvadž na nebi visely těžké, černé chmury... prudký vítr bičoval stále boky balonu, zmítal divoce síťovím jako by je chtěl přervati, a chvílemi vychrlil z oblak studený hustý déšť!...
Až pozdě odpoledne se teprv obr nadul docela a nad plotem areny, nad hlavami publika zakolísala se majestátně obrovská, blýskající se koule balonu!
Byla sensační podívaná na povětrný koráb, jenž naplněn tisíci krychlovými metry svítiplynu, trhal sebou mocně, chystaje se jak spoutaný pták Velikán přervati svá pouta a uletět v nedozírné výše, kde krouží jen supi a prlové! Bylo již pět hodin odpoledne a temný soumrak začal klesati na Prahu, když jsme se všichni svižně vyhoupli do těsného proutěného koše pod mohutnou báň balonu, rozloučili se s přáteli "suchoplavci", kteří měli sledovati náš let dole ve fiakrech... ředitel Kučera stěží se vymkl z náruče plačící choti Pepinky... povel Surcoufův ryčně zazněl a my zmizeli jako blesk... jak vystřelená kule z ručnice mžikem ve mracích!
V tom okamžiku se nám zdálo, jako by se náhle výstava, Praha i celá zem propadla pod našina nohama. Když jsme pak pohlédli kolmě dolů, vypadalo to, jako by arena v celou královskou oborou střemhlav se řítila v závratné hlubiny... A nepřehledné zástupy lidu křičícího i jásajícího vůčihledně se smršťovaly v chomáče temných skvrn, mizících s úžasným kvapem pod košem balonu.
Byl to čarovný pohled! Neviděl jsem jej po prvé... Patřil jsem na úchvatné panorama "nadpozemské Prahy" již z osudné Wolfovy "Kysibelky", která shořela později pádem na komín holešovické strojírny. S Godardem jsem přeletěl Prahu za nádherného jitra slunečního a se Surcoufem i za lunojasné noci, kdy s nebe nad námi zářily myriady hvězd!
Zřel jsem v jasu slunce matku českých měst, kdy se pode mnou rozestřela jako pestrobarevná plastická mapa, malý miniaturní obraz s něžnou drobnomalbou pestrých čar, plošek a svěží zeleně a kdy zátoky Vltavy svítily oslňujícím leskem, vyzařujíce žhavé paprsky jako stříbrná zrcadla. Avšak nikdy v životě jsem nepoznal a nepocítil dojmu tak velebného jako tentokrát - kdy spatřil jsem vltavskou metropoli s výše tří tisíc metrů - skrze otvory černých, válejících se hrozivých mraků, mezerami beztvárných, příšerných mlh, které rvala vzteklá vichřice a jež hasnoucí slunce za obzorem barvilo podivným, magickým, krvavě rudým bengálem!
Všude kolem nás, pod aeronauty i nad jejich hlavami svíjely se kotouče různobarevných oblak, od lehkých duhových čárů, jež vítr spřádal v perleťové, něžné dlouhé závoje neb v skvoucí chomáče bílých pěn až do chmur těžkých, špinavě šedých, žlutých, sinavých i příšerně černých jako křídla havranů a krkavců, jež hrozily lijákem, ledem a krupobitím.
A když svištící orkán do nich zadul, kupily se a splývaly v nejfantastičtější podoby, vyhlížejíce jak hrozní netopýři, nestvůrná skaliska, vzdušné hrady, nebo vzdálené hradby obrů Titánů!
V tu chvíli kapitán František Hůlka, majitel balonu, můj bratranec rozevřev ohromný zakřivený nůž aeronautický, podobný jataganu, upravil nám nadpozemskou hostinu z ohromných řezů pražské šunky, ředitel Kučera urazil hrdlo láhvi "šampaně" a naplniv pět číší, rozdal je našemu pětilístku k bujné zdravici: "Buďme veselí až do skonání!"
Leč všichni z nich - mimo autora této knihy - brzo potom smutně skončili, - tak hrozně, že je děsnou i pouhá vzpomínka!
Český kapitán Hůlka, bodrý brach, spáchal roku 1909 na sobě z nervosy harakiri, prbodnuv se týmž křivým aeronautickým nožem, jímž svým druhům vysoko v oblacích banket připravoval, jeho druh Ferdáček Vandas zašel souchotěmi, - francouzský vzduchoplavec Surcouf v zápětí, když jeho společník Louis Godard zšílel, skonal v Paříži usmrcen vozem elektrické dráhy a ředitel Kučera ožebračen, zemřel hlady a mrazem v pražském podzemí!
Toho se nenadál jejich druh jediný, jenž je přežil, autor "Podzemní Prahy" při společné oné plavbě balonem roku 1895 nad Prahou, když napsal o ní dál ve svém referátu:
"Chvílemi zastřelo nám moře mračen rozhled nadpozemské Prahy docela. Ale za okamžik zase roztrhala Meluzína spousty vzdušných oblud v kusy a mátohy a když se na okamžik rozvalily, zjevily se zas obrysy zlaté Prahy ostré a jasné, plné svěžích, sytých barev, jenže nesmírně drobné a malinké, jak bys na ně obráceným dalekohledem pohlížel!
Rozhled na prahu trval jen pět minut, potom zafičel zdola mocný proud větrný, všichni ucítili, jak se balon zatočil kolem své osy a byl hnán pojednou zprudka do výše.
Dlouhý pruh mračen zdál se letěti dolů na Prahu a temné pruhy, kterými splynul se zemí, svědčily, že se na obecenstvo z větroplavecké areny ku Praze spěchající snesl hustý déšť... Současně prolomila se mračna na západě a daleký okraj obzoru zarděl se tam jak dlouhý prut do červena rozpáleného železa: karmínová záplava zbarvila na té straně pásmo mlh a bledě rudý bengálský přísvit počal se rozlévati na oblak, letící pod námi. Lehká chmura, jež nám na chvíli zaclonila pohled ten, stala se na několik vteřin kouzelným vidmem duhovým a když prchla, vrhal balon dlouhý stín na mraky, plující těsně v pozadí. V taký okamžik překvapí větroplavce vždy podivuhodný přízrak, fatamorgana... pověstná "aureola"! Stín balonu dopadnuv na mrak vykouzlí na něm totiž vlastní svou podobu, obraz zřetelný do nejmenších podrobností a aeronauté shlédnou náhle před sebou balon jiný, který s nimi zároveň letí, s kterého lidé zírají, a který jak přelud prchne zas náhle s oblohy!...
Ve čtvrt na šest zmizela země úplně s očí, mraky zahalily vše ve svůj plášť, strašný déšť se spustil a promočil náš oděv, koš a síťoví balonu, zároveň zachvátil nás větrný vír a vyhoupnuv balon ještě o sto metrů výše, počal jej pak hnáti dolů krkolomným úprkem.
Balon octnuv se na okamžik ve výši čtyř tisíc metrů náhle počal splaskovati, tvořiti vrásky a pln v podobě řídkého kouře unikal chvatně otevřeným spodkem balonu, - větroplavci úžasně rychle padali k zemi a Kučerovi najednou zahřměl do ucha Hůlkův hlas: "Padáme! Rychle! Chopte se provazů! Musíme spustit kotvu a slétnout k zemi ještě dřív, než nás vichr zanese do ulis Žižkova!"
Popatříl jsem před sebe a skutečně poznal jsem, jak šíleným letem rychle míjíme žižkovský kostel i náměstí, jak nás vichr nese přes radnici, háj a pak před námi vystupují pahorky pecí židovských.
Drobné papírky, jež Kučera vyhazoval, abychom seznali, zda klesáme, počaly vzletovati bleskurychle do výše nad balon, stroj k měření výšek, aeronoid, jenž visel v koši na laně, hlásil překotný pád a my štváni vichrem měli jsme sotva času, abychom vyhodili lana z balonu.
Padali jsme tak ryhle, že se nám zdálo, jako by rozměry ulic pod námi úžasně vzrůstaly a rozevíraly proti nám jícny, aby nás pohltily, leč když přelétli jsme vížku posledního domu a octvli se před židovskými pecemi, zaryla se vržené kotva do jeteliště a zástup přikvapivších žižkovských hochů stáhl balon za provaz do pole, přímo před vchod do "Prahy podzemní".
Byl to táž otvor do oné sluje, která je zobrazena v úvodu této knihy a kterým prchla před stíhajícími detektivy milenka sběha Pexy dělnice Macková...
Kučera vida tlupu apačů lezoucích zvědavě z toho podzemního doupěte, chtěl je od balonu odehnat - ale náčelník roty pobudů vzkřikl naň posupně:
"No, jen nás neodháněj, panáčku! Možná dost, že budeš jednou rád, dopřejeme-li ti zde noclehu!"
A došlo k těm koncům.
Zlověstné proroctví apačovo bylo pyšnému boháči Kučerovi vrženo v tvář po druhé ještě téže noci, když při hostině "U Brejšky" dal si uvařit vzácnou želví polévku a na mol zpit vylil ji zpupně na zem hulákaje: "Taková špína je špatná i pro žebráckou holotu!"
Tu šenkýř Brejška, na smrt uražen, chopil jej za límec a vykřikl za ním na ulici v temnou noc:
"Ničemo, vím dobře, že rozhazuješ marnotratně peníze bance ukradené... Však se brzo dočkám chvíle, kdy tě zatknou jako defraudanta! A pak, až se vrátíš z kriminálu, budeš rád, když tady za mými dveřmi shltneš na žebrotě skutečnou špínu, jak bídný pes!"
A než minul měsíc, byl Kučera pro zpronevěru opravdu zatčen a odsouzen na pět let do žaláře...
Po odpykání trestu byl nucen živit se žebrotou a kdysi hrozným hladem donucen, skutečně zabloudil za vrata Brejškova hostinství prosit o hrnek "chudé polévky".
V zimě roku 1903 pak jako tulák, sešlý bídou i alkoholem, spával se ženou... bývalou krásnou Josefínkou v doupatech židovských pecí, až jedné noci zhynul mrazem i hlady v témže brlohu, k němuž přistál o Národopisné výstavě balonem.
Vdova po něm paní Pepička pomátla se na rozumu a od těch dob stala se též stálou obyvatelkou Prahy Podzemní.
Měla však přece jen jasné chvilky rozumu - "lucida Intervalla", jak říkají vědecky psychiatři, lékaři v blázincích, a v takové jedné chvilce poznala také uprchlici Mackovou v podzemní stoce pod státním nádražím při matném pablesku lojové svíčky, kterou si svítila na cestu tmou "podsvětí"...
Vyslechnuvši chvatně historku, co sem v ty hlubiny dívku zavedlo, uchvátila ji prudce za ruku a vedla ji rychle v před stokou směrem k Prašné bráně šeptajíc:
"Rychle za mnou.. pod Sixtův dům v Celetné ulici... Tam ve dvoře zvedneme rozviklanou mříž a vylezeme ven z kanálu do lepší skrýše... ke mně na půdu... nad pražské střechy... v útulek, kam ti tvého druha také přivedu až se dopídím jeho stop!"
A obě ženštiny chráníce plápolající svíci dlaněmi klopýtaly blátivou stokou kvapně v před... bez zastávky i oddechu...