NOVÉ POVĚSTI AMERIKY
TŘINÁCTÁ KOMNATA
“Teda brácho, až to prokopem, to bude teda věc.”
“No jo, tajný archiv. Nebo podzemní továrna. To už stojí za to rýpání v hlíně a kamení.”
“Jenom je mi divný, že nás nikdo nepředešel. Zavalená odbočka z hlavního tahu, pár kroků od Malé Ameriky...”
“Asi se nadarmo neříká pod svícnem tma. Každej hledá nějaký bájný štoly na Alkazar nebo kdoví kam, dloubá do čelby, jestli není falešná, vyhazuje do vzduchu kdejakou zeď. Ale chodby, co není na žádný mapě a která zjevně navazuje na svážnici z povrchu, si nikdo ani nevšimne.”
Oba kluci nacpali zablácené montérky do báglů, naposled se přesvědčili, že nikdo nepovolaný nemůže najít schované nářadí a vykročili štolou k Malé Americe, kde je v jednom z okem galerie čekala dvě lana. Každý odvázal dolní konec toho svého od kolejnice zaražené do skály a začal šplhat vzhůru.
Za několik minut už bylo okolí lomu pusté a opuštěné a jen dva kroužky sedřené kůry na stromech nad skálou ukazovaly, kde visela lana.
A přesto kdesi v nitru skal strach z odhalení rozdmýchával touhu po pomstě.
V závalu se pohnula hlína a zpod obrovského balvanu vyklouzl do štoly muž v šedém plášti a vysokých okovaných botách. S opovržlivým úšklebkem si prohlédl chodbičku paženou trubkami a vytrhanými pražci a pak zmizel v temných chodbách.
* * * * *
Uplynuly necelé dva týdny. Dole v jezeře se stále zrcadlilo letní nebe i strmé bělavé skály lomu. Cestou od Karlštejna se blížili dva kluci a až sem doléhal jejich vzrušený hovor.
“Říkám ti, že jsem tam viděl díru. Kousek pod tím místem, co vážeme lana.”
“Dyť tam lezem každou chvíli a nikdy tam nic nebylo, přece nejsem slepej.”
“Zeptej se kluků od nás, co tu byli se mnou. Nevím, jestli to je otvor do jeskyně nebo do štoly. Neměli jsme s sebou lano, ale viděli jsme ho všichni.”
“Kdo ví, co jste viděli...”
“Měl si jet s náma. Přesvědčil by ses na vlastní oči a ještě by jsme kus vykopali v našem závale.”
“Tak mi teda ten svůj objev ukaž.”
“No jo, dneska tam fakt nic neni. Ale minulej tejden...”
“Jo, jo.”
“Vážně. Támhle je ten jakoby výklenek. Tak tam se černal otvor. A slunce svítilo přímo do něj, takže to nemohl být stín.”
“Jo, jo.”
* * * * *
Matné světlo svíčky postavené na hrubě zbitém stole ozařovalo podzemní prostoru. Podél nerovných stěn bylo narovnáno několik beden s konzervami a kusy šatstva. V rohu stálo lůžko z prken s tlustou vrstvou nastlaných dek a spacáků mezi nimiž ležel muž, jenž svůj oblíbený šedý plášť neodkládal ani v posteli.
Náhle se ozval šramot a pak zřetelné klepání kladívka o kámen. Muž na lůžku se posadil a zaposlouchal se.
“Znova ti opakuju, že tenhle šutr je tu odjakživa. Vidíš, tady na něm rostou lišejníky.”
“Ale minulej tejden tady byla díra...”
“Asi jste měli vlčí mlhu.”
Muž vstal a zamířil ke stěně, odkud před tím znělo ťukání i hovor. Když míjel stůl, sebral z desky lovecký nůž, v jehož rukojeti bylo vypáleno písmeno H.
* * * * *
Cestou, kudy ani ne před čtvrt hodinou kráčeli oba kluci, přišel i Kulička. Sundal ze zad usárnu a mlčky hleděl na skalní stěnu s temnými okny chodeb i na průzračné jezero pod nimi.
Tam naproti v galerii se zrádnou šachtou zahynuli Indián, Slim a Pedro, jeho tři kamarádi.
Zahlédl dva kluky, jak slaňují na protější stěně. Na pár okamžiků se zastavili u skalního výklenku a vítr k němu donesl útržky hovoru. Sledoval je, jek se snáší na laně níž a níž. Ke skalní římse jim zbývalo snad jen pět metrů, když koutkem oka zaznamenal záblesk, jak se slunce odrazilo od lesklého kovu.
Napnutá lana se okamžitě zkroutila do beztvarých hadů. První z obou kluků několikrát během pádu narazil na skálu a po bizardních saltech dopadl na skalnatý okraj ostrůvku, kde zůstal nehybně ležet. Druhý se na několik vteřin zastavil na římse a jak se jeho do krve rozedřené prsty snažily zachytit, vyrážel ze sebe výkřiky plné smrtelné hrůzy. Ale prsty mu po hladké skále klouzaly a tělo se pomalu sunulo na kraj propasti, aby se nakonec převážilo a s mohutným cáknutím dopadlo do mělké vody u břehu ostrůvku. Ale to už nevnímal. Nevěděl ani o kaluži krve okolo roztříštěné hlavy svého kamaráda a nevěděl ani, že on sám se už nikdy nepostaví na své ochrnuté nohy...
Jediný Kulička zahlédl, jak se z temného otvoru výklenku na okamžik vynořila ďábelsky rozšklebená tvář muže, který divokým zrakem přelétl výsledek svého činu. Pak tvář zmizela a kamenná deska zakryla otvor. Dvojice trampů přivolaná výkřiky, mohla spatřit už jen neporušenou skalní stěnu ozářenou sluncem...
