NOVÉ POVĚSTI AMERIKY

ROLNIČKA

Sluneční paprsky se unaveně prodíraly špinavými skly nádražní haly a kreslily na sedadlech vagónu bizardní krajky. Po nástupišti kličkovali poslední opozdilci v marné snaze dostat se někam, kde ještě zbylo místo k sezení.

Odněkud z dálky dolehlo slabé písknutí. Jak málo stačí, aby se stovky tun hmoty daly do pohybu. Půl litru vzduchu prohnaného skrz kovovou trubičku, pár fotonů odražených od zelené plácačky a jede se. Nejede. To se pohnul vlak vedle nás. A nebo on jediný stojí a my se otáčíme i s celou planetou?

Konečně mě jemný tlak tlačí hlavu do opěradla sedačky. Rozjíždíme se, zrychlujeme. Síla se rovná derivaci součinu rychlosti a hmotnosti. Rychlost obstará lokomotiva, s hmotností si stačí moje hlava sama. Mozek, lebka, kůže, vlasy... buňka na buňce, každá je částečka hmoty, pro kterou platí stejná rovnice. A mezi nimi myšlenky. Pro ty také platí fyzikální zákony? A nebo zatímco hmotné elementy mého mozku byť s odporem následují pohyby vagónu, ony ničím nevázány zůstaly viset volně v prostoru mezi kolejemi? Hlavu usekneš, spálíš a zahrabeš a přece ti tu zůstanou myšlenky. Zmizí někam, schovají se třeba do tvojí hlavy (tam bys je nikdy nehledal) a najednou se objeví, zrovna když to nejméně čekáš...

Otevřely se dveře a do oddělení vstoupila dívka. Celá v bílém proplouvala mezi sedadly a při každém zakymácení vagónu na výhybkách jí světlé vlasy zaplály odlesky slunce. Omámeně jsem patřil na blýskající se přívěšek volně splývající po krásné hrudi éterického stvoření.

V myšlenkách jsem měl zmatek. Ten příběh se přece odehrál tak dávno a daleko...

* * * * *

Byl páteční večer, šero a sychravo. Ještě před hodinou slunce rozpalovalo bílé skály, pak vítr přihnal mraky a kraj se rázem zahalil do nepřívětivého hávu. Několik přepršek se už přehnalo a obzor věstil, že se v noci strhne pořádný liják.

Kouř z malého ohně se plazil po mokré skále, lepil se na ni a zase se odtrhával v šedých chuchvalcích.

Okolo ohniště, hluboko na dně vápencového lomu, seděla trojice mladíků oblečených do směsi džínoviny a maskáčoviny, umně zdobené mnoha trhlinami. Halasný zpěv hospodských odrhovaček doprovázelo cinkání pivních láhví. Do kouře ze smolného dřeva se mísil cigaretový dým a vzduchem poletovala kromě jisker i drsná slova.

Pravým opakem těch u ohně byla dvojice chlapců choulící se v koutě u stěny. V jejich tvářích nebylo ani stopy po bujarém veselí, jen strach a zoufalství. Tam těm patřil svět, tihle měli peklo.

Slunce stálo ještě hodně vysoko, když Vláďa s Jirkou našli kemp na Sovím ráji, nádherné místo uprostřed bělavých skal, v široké, slunné rokli lemované korunami stromů. Pod ochrannou klenbou skalní chodby někdo již dříve ustlal několik lůžek ze suchého listí a okolo ohniště postavil dřevěná sedátka. Chlapci nanosili hromadu dřeva na topení a na lůžka rozložili svoje pokrývky. Tohle byl tramp o jakém snili, slunečný a veselý.

Ale pak, ještě než se stačily stíny pořádně protáhnout, se přihnaly mraky. Do lomu sestoupili další tři. Vůdce Fred zrakem zkušeného rváče odhadl Vláďu s Jirkou a pak se pohodlně rozvalil na jejich pokrývky. Příval tvrdých ran a hrubých výhrůžek zahnal marné protesty. Venku začalo pršet.

Mac a Tony, zbývající dva vetřelci vytáhli z tlumoků řadu hnědých a zelených půllitrových láhví. Fred si opatřil pružný lískový prut a pod jeho ranami museli Vláďa s Jirkou přikládat na oheň, připalovat cigarety a otevírat láhve. Zásoby jídla obou chlapců byli okamžitě zabaveny, Jirka musel krmit Freda, kterému Vláďa po každém soustu utíral ústa ubrouskem. Odměnou jim byla každému vlastní půlka špekáčku...

Spolu s nocí přibývalo i prázdných láhví. Konečně se trojice uložila ke spánku. Tony a Mac rozbalili přinesené deky, Fred velkomyslně hodil svou potrhanou celtu chlapcům, a když je na dobrou noc naposledy přetáhl lískovkou, ulehl zabalen do jejich přikrývek.

Daleko, tak daleko, že je ani nebylo slyšet, odbily věžní hodiny půlnoc. Odněkud sem dolehlo slabé zacinkání osamocené rolničky. Ve skalní sluji se však ozývalo pouze trojhlasné chrápání a zpod potrhané celty zimomřivé cvakání zubů a potlačované vzlyky.

Znovu zazněla rolnička, jasně a hlasitě. Chlapci u zdi ztichli a udiveně hleděli dozadu do štoly, odkud zvuk přicházel. Tu najednou se z hromady kamení a hlíny zatarasující chodbu vynořila dívka. Její dlouhé šaty slabě opalizovaly v matném světle hvězd, ve volně splývajících vlasech občas zajiskřila namodralá světélka, dlaně štíhlých rukou měla prosebně sepjaté...

Dva páry očí bezhlesně zíraly na tajemnou dívku, jak prochází slují a na každém kroku jí doprovází cinkot malé zlaté rolničky zavěšené tenkým řetízkem na dívčí šíji. Před potrhanou celtou se zastavila a vztáhla k chlapcům dlaně. Za několik okamžiků spali oba hlubokým spánkem.

Dívka opět sepjala ruce a pokračovala ve své pouti jeskyní. Smutně míjela hromady odpadků, rozbitých lahví, smutně poslouchala chrochtavé zvuky vyrážející spolu s pivním odérem z Fredových úst. Pak stanula u Tonyho. Rolnička žalostně zacinkala a Tony se probudil, otevřel oči a na krátký okamžik si uvědomil, že z bledého, jemně řezaného obličeje, naň hledí dvojice neskutečně krásných, hlubokých očí. Dál už jenom cítil, jak se propadá do hlubiny těch křišťálových studní.

Zakrátko i Mac seděl omámen přízrakem, s očima upřenýma kamsi do dálky. Jen Fred chrápal dál. Do temných zákoutí jeho mysli se hlas rolničky přes mlhu alkoholových výparů prodíral jen velmi ztěžka. Nakonec i on procitl a pootevřel olověná víčka. Pak, vyčerpán marnou snahou se soustředit, upadl zpět do bezvědomí. Ještě několikrát rolnička pronikavě zněla, ale konec byl vždy týž. Naposledy jasné tóny rozechvěly nitro sluje a pak utichly stejně nenápadně, jako zmizela dívka.

Tonymu s Macem bylo, jako by procitali z hlubokého snu, který je vrátil o necelé dva roky zpět. To oni tenkrát poprvé tábořili sami uprostřed divočiny. Přišlo jaro plné táborových ohňů a nových přátel. Až na podzim na jedné osadě potkali Freda. Byl starší a zkušenější a lichotilo jim, že jim nabídl přátelství. S osadou se rozešel, protože podle něj to byla banda hlupáků. Že se tehdy měli věci úplně jinak, poznávali Martin s Tondou až dnes. S Fredem pomalu přestaly toulky přírodou a místo nich přišly tahy po hospodách, rvačky a násilí... Až teprve zazvonění rolničky probudilo jejich uspané svědomí.

Vstali téměř zároveň. Jediný pohled na roztrhanou celtu a pak krátké přikývnutí na souhlas a vykročili k Fredovi. Tonda z něho strhl pokrývky. Fred se rázem probudil a vyskočil, pokud mu to nejisté nohy dovolovaly. Nechápavě zíral, jak Tonda vyměňuje deky a přináší jeho starou celtu a Martin zase batoh. V očích mu zažhnul vztek a vrhl se na blíže stojícího Tondu. Nastala krátká urputná rvačka, do které se vložil i Martin spěchající Tondovi na pomoc.

Přemožený Fred si vztekle sbalil svoje věci a když pak odcházel do tmy, s batohem nedbale přehozeným přes jedno rameno, zahrnul své bývalé kumpány přívalem nadávek a temných výhrůžek. Stáli mlčky pozorujíc, jak šplhá skalní stěnou a mizí v lese. Konečně se dalo v jeskyni zase volně dýchat.

Fred klopýtal na nerovné půdě lesa a hlasitě nadával. Najednou uslyšel cinkání. Zastavil se a poslouchal. Napadlo ho, že o kus dál v lese se taky někdo prodírá, a chrastí mu špatně uvázané řemeny od torny. Zvuk sice ustal, Fred přesto změnil směr veden myšlenkou na někom si vylít zlost. Znovu zaslechl cinkot, někde velice blízko a v tom se před ním objevila tajemná dívka.

Stanuli tváří v tvář, oči proti očím. V jedněch byla láska a odpuštění, ve druhých zloba a nenávist. Snad minutu, snad celou věčnost setrvali v tichém souboji. Pak zvítězila nenávist. Fredova pravačka se bleskurychle vymrštila v barbarské snaze zničit tu krásnou tvář. Ale pěst nezasáhla dívku. Místo ní tu teď stál mohutný tvrdý dub a Fred cítil, jak mu po surové ráně otéká ruka. Bolest vydráždila jeho vztek k zuřivosti. Zdravou rukou nahmatal kmínek uschlého stromu. Ulomil jej a zároveň opět spatřil dívku. Přiskočil k ní a rozmáchl se klackem. Nic. Dívka jen ustoupila a stále hleděla svým uhrančivým pohledem. Cinkavý zvuk rolničky dráždil Freda stále víc. Běhal šeravým lesem a mlátil okolo sebe klackem ve snaze zasáhnout přízrak.

V ruce mu zbyl jen dřevěný pahýl, když se dívka zastavila. Stála teď klidně a nechala Freda přiblížit se na dosah ruky. Rolnička varovně zazvonila. Fred, vzteky šílený, odhodil nepotřebný pahýl a vytrhl z opasku svou loveckou dýku. Smrtonosná zbraň se v nastalém ranním šeru slabě zaleskla. Ve své slepé zuřivosti si nevšiml, že stojí na samém kraji propasti a celou vahou svého těla se vrhl vpřed, aby zasadil rozhodující ránu.

Dopadl na kamenité dno lomu nedaleko mohyly s křížem, na jehož prkna někdo vyryl nápis Jižní Kříž. Poslední co spatřil byla dívka, jak stojí před mohylou a pomalu se rozplývá s přibývajícím denním jasem.

Na Sovím ráji seděli Martin s Tondou na sedátkách u ohniště a pozorovali, jak se jejich noví kamarádi Jirka s Vláďou probouzejí na měkkých lůžkách ve svých starých přikrývkách.

* * * * *

 “Je tady volno?” zeptala se dívka v bílém.

“A-ale ano,” zakoktal jsem ještě ne zcela vzpamatován ze svého snu. To je přeci ona, moje tajemná dívka...

“Kde jsi se tu vzala, Rolničko?”

“Jedu ze školy domů,” odpověděla mi s překvapeným úsměvem. “A jmenuji se Veronika...”