NOVÉ POVĚSTI AMERIKY
TEBE VYZÝVÁM, SKALIN DUCHU
Pod skalní klenbou štoly hořel oheň. Okolo seděli tři trempové - dívka a dva kluci. V přestávkách mezi Šípákovým vyprávěním se ozýval zvonivý Lusin smích. Venda, poslední z trojice, se věnoval malému propanbutanovému vařiči, nad jehož plameny klohnil v ešusu jakousi zlověstnou směs.
“Docela dobrá věc, ten vařič,” poznamenal, když už byl hotov a všichni seděli okolo jídla. “Ale na vohni je to stejně lepší. Stylovější a tak.”
“Jo, ale počkej, až budeme někde bivakovat. Třeba v Richardu,” tvrdil Šípák. “Tam oheň nerozděláš. No a nejdříve ho musíme vyzkoušet. Hlavně jak dlouho vydrží.”
“Je sice větší, ale není tak cítit, jako suchý líh,” přidala Lusy a těsněji si přitáhla kožešinovou vestu ke svému pohlednému tělu. “Ale nehřeje tak, jako oheň. Jsem utahaná, nepůjdem spát?”
“No, zítra bysme měli brzo vstávat.”
Lusy zakroužila baterkou, aby si vybrala místo na ležení. Sledovala zemi a jedině tak nezahlédla dvojici pichlavých očí skrytých mezi balvany závalu uzavírajícího chodbu.
Šípák rozmotal spacák a pak začal zničeho nic vkleče mlátit hlavou o zem, zvedat vzpažené ruce a hlasitě recitovat:
“Vzývám Tě, ó skalin duchu, dopřej nám klidné noci a šťastné probuzení ranní. Zadrž balvany zlé, jež by cestu ke světlu nám zasypati chtěly a shůry na hlavu spadnouti mohly. Nedej, ať důlní vody průvalem náhlým lože naše toto zaplaví. Dovol nám, ať štoly mnohé, tajemstvím opředené zítra prozkoumati můžeme. Ty, skalin duchu, zažeň větry smrduté a peklem páchnoucí, abychom volně dýchati mohli...”
* * * * *
Plameny ohně dávno pohasly. Jen řežavé uhlíky žhnuly v noční tmě. Vzadu ve štole se cosi pohnulo. Pak se jako duch proplížila okolo spících trempů temná postava. Byl to muž v dlouhém plášti. Tu a tam se na své šmátravé pouti zastavoval, to když se některý spacák pohnul, nebo když nahmatal něco, co by se mu mohlo hodit. To se však nestalo často. Až na pár drobností měli trempové všechny věci v tornách pod hlavou. Zkusil do jedné opatrně sáhnout, ale Šípák, kterému torna patřila, se hned začal probouzet. Muž se spěšně stáhl stranou a v duchu zuřil. Strávil zbytečně celý večer čekáním kvůli jednomu mizernému špinavému ešusu, třem lžícím a zapalovači na heslo...
Přinejmenším ten vařič chtěl získat. A Lusy měla pěknou baterku a ta její vesta by taky nebyla k zahození. Nejraději by zařval jako rozzuřený lev. Ale tím by si nepomohl. Pak ho něco napadlo. Zamyšleně přejel pohledem od ležícího Šípáka na hromadu řežavých uhlíků.
“Jen počkejte, já vám dám skalin duchy,” mumlal si pro sebe, když opouštěl tábořiště a spěchal lesem ke vzdálené hájovně.
Za necelou hodinu se vrátil a chvíli cosi kutil u ohniště. Když pak tiše odešel do noci, byly uhlíky v ohništi překryty hromádkou černých kamenů.
Čas pomalu plynul. Nepohnul se ani vánek. Z ohniště začal stoupat dým...
* * * * *
Šípák se ve snu proháněl na koni po širé pastvině. Hřebec ho unášel nad zeleným mořem trávy, mezi ohradami z bílých klád někam k dalekému obzoru...
Venda vzpomínal na chvíle, kdy poprvé potkal Lusy. Měl ji rád, a tak trochu žárlil na Šípáka, který dokázal zaujmout kohokoliv kdykoliv. Ale ve snu může být všechno jinak...
Lusy sídlil na tváři tajemný úsměv a o čem snila, to mohli vědět snad jen andělé...
A od ohniště se začala tiše a pomalu plížit smrt...
* * * * *
V neděli večer se muž pohodlně rozvalil v sedačce ve svém podzemním doupěti. Upravil si trochu zapínání na kožešinové vestě a z malého vařiče sundal hrnek kouřícího grogu.
* * * * *
O půlnoci nastoupily v Srbsku do mrtvého vlaku další tři postavy...
