NOVÉ POVĚSTI AMERIKY

SVÍČKA ZA ZÁVALEM

Nad les vyšlo listopadové slunce. Závějemi hnědavého listí se brodili čtyři kluci. Sešli z hlavní cesty a teď se mlčky prodírali opadanými křovisky. Kdyby je někdo zahlédl, jistě by nezůstal na pochybách, co je jejich cílem. Dvě bílé stavbařské přilby svítily i ve sporém ranním světle a těžko by někdo uvěřil, že jsou na ochranu proti padajícím klíšťatům...

Ale les byl pustý. Snad díky tomu, že včera pršelo a ani počasí dnešního rána nic neslibovalo, snad proto že v tahle místa nikdy moc lidí nechodilo.

“Pánové, jsme tady,” pravil dlouhán v čele a kloboukem, co se nosil někdy okolo roku 1935, mávl před sebe, kde se stromy rozestupovaly okolo nejzápadnějšího lomu na Americe - Šamoťáku. Obešli skalnaté srázy a zastavili se u stromu, od něhož vedlo dolů lano.

“Hele, někdo tu je.”

“Maj docela dobrý lano,” poznamenal mladík se lví hřívou závistivě, když vytahoval ze svého báglu vlastní lano. “Pojďme jim ho vyměnit...”

“Nejdřív změříme hloubku lomu,” rozhodl jeho kolega v zelené manchestrové bundě. “Tede vyndej provázek.”

“Potřebuju nějakej šutr na zatížení,” prohlásil Ted.

“Někde se to zachytlo,” ozval se za chvíli, kdy kamenem zatížený provázek klesl do hloubky.

“Tak to vytáhni a zkus hodit o kus dál,” poradil mu kdosi.

Ted položil cívku provázku na zem, vytáhl provázek i s kamenem, rozhoupal ho a hodil. Kámen zasvištěl a opisujíc ukázkovou parabolu, přistál na dně lomu. Bohužel i s chuchvalcem provázku včetně cívky.

Nahoře se zatím rozpoutala krátká hádka podpořená i několika štulci. Teprve když se strom nad propastí začal povážlivě viklat a mezi jeho kořeny se uvolnilo několik balvanů, všimli si oba aktéři, že Miky zatím odložil svou bundu a sešplhal dolů.

“Takhle je to strašně nepřesný,” prohlásil, když se vrátil. “Musíme změřit svislou výšku. Sežeňte někde dlouhý klacek, ať můžeme ten provázek vysunout.”

Dva muži průzkumného komanda vyběhli do lesa a časem se vrátili se zhruba pětimetrovou dubovou souškou. Miky zajásal a jal se navazovat provázek na jeden konec klády.

“Tak, a teď pomalu vysunujte.” Poodstoupil pár kroků podél hrany aby mohl lépe řídit pohyb neobvyklého měřícího zařízení. “Ještě kousek, ještě...” Zlověstný praskot a měřící kmen je vejpůl.

Tentokrát slezli dolů všichni.

“Pudem se mrknout do štoly, eště nikdy jsme tam nebyli.” Zamířili k temnému otvoru v protější stěně, když se najednou uvnitř objevilo světlo a z otvoru vylezl mladý muž v overalu s kbelíkem v ruce.

“Co tady děláte?” zeptal se, měříce čtveřici zkoumavým pohledem.

“My jsme geodeti a měříme tady štoly...”

“To mě těší, ale dovnitř nemůžete. Pracuje se tam. Už pátým rokem tu prokopáváme zával.”

“Vrátíme se sem jindy,” zašeptal Miky a skupinka se dala na ústup.

Muž v overalu je zachmuřeným znakem pozoroval jak šplhají vzhůru, balí své lano a odchází.

“Co se děje Čumáku?” Otázal se hlas ze tmy.

“Ale nic, jenom nějaký čundráci. Jak to jde?”

“Dobrý. Duní to čím dál víc. Ještě pár čísel a jsme skrz.”

“Fajn. Půjdu teď dopředu.”

Prošel úzkou, dřevěnými kůly vystrojenou, chodbičku, aby vystřídal dívku bušící krátkým krumpáčem za svitu karbidky do tuhého jílu na čelbě.

Uplynula půlhodina. Krumpáč v Čumákových rukou zajel až po násadu hladce do stěny.

“Pojďte sem, jsme skrz,” zavolal tlumeně za sebe do chodby. V mžiku se za jeho zády mačkali oba kolegové. Dvojice hornických svítilen vrhala světlo na hlinitou stěnu. Čumák vytáhl z kapsy oharek svíčky a třesoucími prsty ji zapálil. Vsunul ji na délku paže do otvoru po krumpáči a chvíli ji tam podržel. Když ruku vytáhl, svíčka hořela jasným plamenem.

“Okej, jdeme na to.”

Rozšířit otvor po krumpáči bylo dílem několika minut. Sotva byl hotový, všichni tři na sebe pohlédli a všichni měli na tvářích podivný výraz. Kdo bude ten první, co spatří štolu třicet let nenavštívenou člověkem?

“Je to na tobě Čumáku. Ty máš na týhle akci největší zásluhu.”

Čumák pohlédl na dívku. Přikývla. Nasadil si přilbu se svítilnou a začal se soukat do otvoru. Najednou se zastavil a jeho tělem projelo škubnutí. Pár vteřin nehybně ležel a pak rychle vycouval. Měl bílou tvář a z rozšířených očí mu zářil děs.

“To snad není možný,” zašeptaly jeho odkrvené rty.

Bylo. Hladkou vrstvu jílu mezi kolejnicemi přerušovala rovná linka stop. Zřetelné otisky pat a špiček mířily přímo k závalu, kde náhle končily. A právě v těch místech stála svíčka.

Stála a hořela...