STÁTNÍ DOLY NA STŘÍBRO A OLOVO V PŘÍBRAMI

Hornictví

Ruda se dobývá výstupnými zuby. Nábojné díry vrtají dělníci při sledování a průpravě, jakož i při dobývání na dílech velmi tvrdých pneumatickými vrtacími kladívky, jnak ručně. Hloubení šachet provádí se často též velkými vrtacími stroji vlastní příbramské (Mayerovy) konstrukce.

Rudní žíly dobývají se na jednotlivých patrech, která se novější dobou zakládají v šachtě vždy ve hloubce 50 m pod sebou. V těch místech vyláme se přímo u šachty náraziště, z něhož se potom ženou překopy, až se dosáhne rudních žil. Pak razí se po žíle samé hlavní (patrová) chodba. Tyto hlavní chodby různých pater jsou spojeny vespolek hloubeními, jež se zřizují obyčejně ve vzájemné horizontální vzdálenosti asi 100 m. Tím se získají dobyvatelná pole na příslušném couku ve vzdálenosti 50 x 100 = 5000 m².

Veškeré šachty březohorské souvisí mezi sebou chodbami téměř na všech patrech, rovněž tak jsou mezi sebou spojeny též obě šachty důlního revíru bohutínského.

Všechny šachty vůbec, i ty, které byly již před léty opuštěny, sjou spojeny dědičnou štolou, jež tvoří druhé patro. Štola ta, jdoucí od dolu Bohutín I. až k Trhovým Dušníkům, jest s četnými, různé šachty spojujícími odbočkami 21.906 m dlouhá a bylo na ní pracováno 70 let. Vlastní její délka bez odboček jest 14.854 m.

Veškeré dosud v provozu se nalézající šachty jsou zařízeny pro těžbu a pro jízdu mužstva. Šachty vojtěšská a Bohutín I. slouží stále, šachta prokopská pak občasně též k odvodňování. Důlních vod není ostatně mnoho, jsou to většinou prosakující svrchní vody, jež se z valné části zachycují již na dědičné štole, kde jich teče u prokopského dolu as 1 m³ za minutu. Hledí se všemožně zabrániti, aby vody nepadaly hloub na spodní patra.

Na 12. patře vojtěšského dolu, v hloubce 380 m nalézá se sloučený ležatý parní stroj vodárenský, jehož obě axiálně k parním válcům umístěné pumpy měly původně Riedlerovy ventily. Stroj jest určen, aby zvedal veškeré vody březohorských šachet a stačí na přítok 1,4 m³ min. vody, kterou vylévá na dědičnou štolu (výtlačná výška = 290 m). Vodu tu nassává z velkého 32 m dlouhého, vyzděného podzemního reservoiru, kulatého průřezu (o 4 m průměru), který má obsah 360 m³. V záloze jest jedna menší parní pumpa s menší kruhovitou nádržkou, a pak ještě jedna duplexka pro pohon stlačeným vzduchem. tato reservní parní pumpa zvedá však jen vody, které spadají s druhého patra až na patro 12. Jest jich kolem 320 l/min. Hlavnímu vodárenskému stroji na 12. patředodávají vodu z hloubky pumpy systému kompound - duplex, poháměmé stlačeným, předehřátým vzduchem, které jsou umístěny na 21., 27. a 32. patře v hloubkách 601, 852 a 1120 m, vždy po dvou exemplářích (jako reserva). Tímto zařízením se odvodňují veškeré šachty březohorské. K lokálním vodotěžným účelům jsou na vhodných místech postaveny další, též vzduchem poháněné duplexky, které podávají vodu uvedeným pumpám hlavním.

Na Prokopce jest v reservě parní woolfický vodárenský stroj o jednom tahadle, který může zvedati veškeré vody z hloubky, jež pak vylévá do velkého zděného reservoiru na dni. Mimo to jest tam na dědičné štole postaven dvojčitý ležatý parní stroj vodotěžný, zvedající, je-li třeba, veškerou po štole přitékající vodu, též do zmíněného zděného reservoiru, hlavně pro potřebu úpraven.

Doly bohutínské jsou odvodňovány starým vodosloupným strojem o jednom, jednoduše pracujícím, stojatém válci, který zvedá vody od 17. patra dolu Bohutín I. až na dědičnou štolu. Vody, přitékající na dole Bohutín II. do větších hloubek, nutno zvedati duplexkami na 17. patro dolu Bohutín I. Za normálních poměrů není jich mnoho.

Průřez šachet jest obdélníkový o rozměrech 2 x 6 m, pouze důl Bohutín II. má odlišný průřez 2,5 x 5 m. V průřezu tom nalézají se obě oddělení těžebná a oddělení lezné, kde se zvedá voda, jest ještě oddělení vodárenské.

Až na Prokopku, ve které se těží pouze do niveau prokopské těžné štoly, těží ostatní šachty vesměs až ke dni. Z mariánského dolu vede zvláštní štola pro odvážení rud k vojtěšským úpravnám, ležícím as o 10 m níže než důl.

Celkem jsou šachty hloubeny v tvrdé drobě, takže postačuje u nich jednoduchá výdřeva, která se od požáru uměle zavlažuje a vydrží 4 - 8 let. Pouze šachta anenská, ležící v blízkosti rozsedliny, musila býti místy vydřevena na celý srub a místy v hloubce vyzděna. Podobně to platí o šachtě vojtěšské, protínající dvakrát ležatý couk a o šachtě ševčinské, jež kříží couk ševčinský. Na těch místech musily býti tyto šachty vyzděny. Nejlépe se k tomu hodí struskové cihly, ukládané na cementovou maltu. Šachta mariánská byla po důlním požáru z 30. na 31. patro rovněž vyzděna a také důl Bohutín II. byl pod 10. patrem vyzděn. Důl ševčinský má od 30. ku 32. patru čistě železnou výstroj ze želez I a U.

Klece jsou v šachtě vedeny na dlouhé straně ve dřevěných latích, vzdálených od sebe 920 mm a dosedají na nárazištích na stavítka. Klec dvoupatrová váží as 1200 kg a klec o třech etážích, z nichž nejvyšší slouží pouze k jízdě mužstva (5 mužů na etáži), váží 1950 kg (bez závěsu). Jsou tudiž zdejší klece, ač pevné, přece lehké. Samochyt klece jest proveden podle starého a osvědčeného systému Fontainova. Signalisování se děje z náraziště pomocí zavěšeného v šachtě drátěného praménku, spojeného se signálovým zvonkem u mítače (vysypače) na dni. Z klece lze i za jízdy lze i za jízdy přímo ku stroji dávati signály elektrickými signálovými přístroji Winklerovými, pozměněnými zdejším radou Opplem.

Má-li býti šachta při nerušeném provozu opětně dále hloubena, obě těžné zátyně pod posledním nárazištěm přikryjí se t. zv. hlavním povalem, pro který se v Příbrami vyvinul zvláštní, mnohokrát osvědčený typ.

Aby se dal posouditi výkon, provádí-li se hloubení šachet v tvrdé drobě, stůjtež zde některá data, týkající se hloubení ševčinské šachty z 30. na 32. obzor, jak se provádělo v létech 1896 - 1897:

Bylo hloubeno měsíčně při 190 lamačských směnách průměrně 6,4 m (na muže a směnu připadá výlomu 0,336 m³). Výlohy na 1 m hloubení činily tehda 193,64 K. Bylo při tom vyvrtáno 234 m děr (na muže a směnu 1,236 m) a spotřebováno 78 kg dymanitu I. Čistý výdělek lamačův činil 4,08 K. Hloubilo se protilomem. Při hloubení šachet těží se rubanina v tunách větrnými, dvouválcovými vrátky (d = 120 mm, L = 200 mm). Náraziště jsou v kolmém směru trojdílná. V niveau patra se nalézá manipulační prostor, často s vyklenutým stropem, pod ním pak 10 m vysoká sýpka na rudu, rozdělená na valouny a rudu, určenou pro úpravnu a pod touto sýpkou t. zv. sklípek, v němž se naráží ruda ze sýpky do těžných vozíků. Rubanina, přivezená z dobývek k šachtě se na nárazišti z vozíků vyklopí a ihned roztřídí na jaloviny, rudu hutní, valouny a prádloviny, které se železnými mřížemi (otvory 80 mm) házejí do sýpky. Hlušiny vybírají též přímo lamači přímo u díla a používají jich k zasazování (zavážce).

Z náraziště se vedou překopy k rudním žilám a jakmile jich dosáhnou, žene se, jak již řečeno, v žíle samé t. zv. hlavní (patrová) chdoba, která se event. vydřeví a později překlene, event. i na stranách vyzdí. Jelikož zdejší hlavní couky mají povšechně rovnoběžný směr, překříží překop třeba i několik couků. Překopy se razí zpravidla strojovým vrtáním a jsou obyčejně 2,5 m vysoké a 2 m široké. Vede jimi dráha, pak rourovody pro vzduch, event. též pro vodu.

Výkonnost při hnaní překopů v pevné drobě lze posouditi z toho, že na př. v roce 1900 byl hnán na 31. obzoru překop od vojtěšského a anenskému dolu, při čemž za měsíc vylomeno 8,6 m v 90 směnách, děr vyvrtáno 145 m, t. j. na muže a směnu 1,611 m, a dynamitu spotřebováno 48 kg (na 1 m³ 1,116 kg). Čistý výtěžek muže za směnu činil 4,46 K.

I v hlavních chodbách jsou položeny dráhy a vedena různá potrubí. Chodby ty jsou též 2,5 m vysoké a podle mocnosti žíly 1,2 - 4 m široké. Než se zahájí dobývání, přibere se hlavní chodba na výšku 5 m, čímž se získá již první ústup. Z chodby se pak zakládají i v zasazeninách ve vzdálenosti 20 - 30 m sýpy (dříve pouze vydřevené, nyní vyzdívané), jimiž se z dobývek sype ruda na chodbu, kde se dává do vozíků. Současně se razí z hlavní chodby hloubení, která slouží k větrání, ke spouštění hlušin (určených pro zavážku) a konečně i k účelům dobývacím. Hloubení ta jdou po couku.. Jsou 3 - 4 m dlouhá a dle mocnosti žíly široká a mají kromě oddělení těžného též oddělení lezné. V hloubeních se těží rumpálem a okovem. Aby se docílilo rychlejší a lacinější jejich prorážky, komínují se též současně.

Vlastní dobývání se obyčejně zahajuje z krátkého komína, neb z hloubení, na jednu nebo současně na obě strany. Žene se první ústup v šířce žíly, a když dosáhl jisté vzdálenosti, zalomí se za ním ústup druhý atd. Dříve se často pracovalo "ze zásob", t. j. dělníci stáli na vylámané rubanině, která se odstraňovala jen potud, aby zbylo místo pro práci a větrání. Ač se při dobývání hnaly současně jen tři ústupy (původně 6 i více), vznikaly při odvážení rubanin velké prázdné prostory, které se jen stěží daly zajistiti. Z toho důvodu bylo od rubání "ze zásob" v mnohých případech upuštěno a užívá se ho jen zřídka na velice širokých dílech. Důležité bylo při této methodě včasné a správné zavážení povstalých prostorů a přesná dohlídka, aby se třídění jalovin a rud věnovala náležitá péče. Určité obtíže se pak vyskytovaly také tam, kde byl silný boční tlak. Jaloviny se spouštěly vyzděnými sýpy.

Nyní se dobývá hlvně z výstupného povalu, při čemž se rubaniny hned po dobývce odvážejí. Lamači stojí na povalech, na které padne po odpálení a šramování též selá rubanina. Při této práci se rubanina dá velmi dobře tříditi na rudu a jaloviny, výdřeva (hlavně pažiny, které mnoho trpí) jest ovšem dosti nákladná.

Třetího způsobu, totiž dobývání ze zásypu (zasazení) užívalo se jen na některých místech, kde, jako ku př. na žíle ševčinské, byla žíla slabá, nestálá, s množstvím hluché žíloviny. Nejprve se žene předek v jalové žílovině, event. v hluché skále (nadloží, podloží) a ruda zůstává státi. Jalová rubanina se odběhá až na část u předku, na které stojí lamač. Když pak jest jalovina couku na několik metrů vyrubána, počne se teprv s dobýváním dosud stojící rudy, k čemu obyčejně stačí pouhé šramování, nanejvýše několik slabých patron. I při této methodě musí býti zařízeny sýpy, výdřevy jest však zapotřebí jen poměrně málo.

Rudy se vyvážejí ze šachty v klecích, ve vozíkách (huntech), zhotovených z plechu. Vozíky ty jsou dvojího druhu, větší s obsahem 0,67 m³ a menší, které pojmou 0,38 m³. Do prvých se vejde přes 1000 kg, do druhých až 750 kg rudy. Velký hunt váží 350 kg, malý as 250 kg. Vozíky se klápějí ke předu. Na Březových Horách se užívá k těžení výhradně vozů velkých, v Bohutíně vozů malých.

Těžné stroje jsou vesměs dvojčité stroje parní. Pouze starý stroj na dole Bohutín II. byl pokusmo proveden ve zdejších dílnách jako stroj sloučený. V předcházejím oddílu (o vývoji závodu) jest uvedeno, kde tento pokusný stroj a kde nejnovější zdejší těžný stroj anenský jest popsán. Ostatní příbramské těžné stroje jsou provedeny podle systému bývalého přednosty zdejšího strojního oboru a později přednosty závodu, rady ing. Nováka. Jsou sdružené se zvláštními kulisami pro vstup a výfuk páry, což má za účel, aby se umožnilo i s kulisovým rozvodem správné expandování bez zvýšení komprese a předčasného výstupu páry. Excentry jsou naklínovány na zvláštních postranních hřídelích, aby byl zkrácen hlavní hřídel stroje. Šoupátka (obyčejná, Rider neb Corliss) mají pomalý příčný pohyb, aby se stále udržela těsnost. Parní brzdy působí pasem na okraje bubnů. Různé podrobnosti jsou ostatně uvedeny v předešlé kapitole o vývoji závodu. Těžné bubny největších strojů mají průměr 6 m a navinuje se na nich lano ve 2 a půl vrstvávh úplně pravidelně. Menší stroje mají mají bubny o průměru 4,5 a 4 m, lano pak se navinuje ovšem až v 5 - 6 vrstvách, což má nevýhodu, že poněkud více trpí, než na bubnech šestimetrových.

Co se konstrukce těžných lan týče, mají, aby se zmenšila vlastní váha, tvar konický a jsou pletena křížově. Lano na anenské šachtě jest ku př. zhotoveno z 84 drátů číslo 21, 23, 24 a 25 o nosnosti min. 200 kg/mm². Délka jednotlivých oddílů jest 550, 400, 200 a 300 m. Váha tohoto 1450 m dlouhého dehtovaného lana jest okrouhle 5000 kg. Pevnost při přetržení tlustého konce jest 85.000 kg, konce tenkého pak 62.000 kg. Těží se rychlostí 10 - 12 m.

Zde užívaný, jednoduchý a naprosto spolehlivý závěs byl v Příbrami před lety vynalezen báňským elevem Černým.

Větrání dolů jest přirozené, vyvolané různou výškou ústí jednotlivých šachet. Větry zapadají na Březových Horách šachtou ševčinskou a štolou, resp. šachtou prokopskou, v Bohutíně šachtou Bohutín II. Ač toto přirozené větrání i za nejparnějších dnů úplně postačuje, jsou pro eventuelní výpomoc postaveny na dole marianském a prokopském ventilatory soustavy Pelzerovy s difusory, z nichž může každý dodávati za minutu přes 1100 m³ vzduchu. V jámě se větry vedou a rozdělují podle potřeby pomocí větrních dveří. Podružně se větrá větrnými plechovými lutnami a ručními ventilátory. Zajímavé jest, že teplota vzduchu pod dědičnou štolou přes intensivní větrání zůstává téměř stálou. Teplota ta, pozorována radou H. Stefanem na mariánské šachtě, jest uvedena v následující tabulce:

 

Ze šachty vytěžené prádloviny odvážejí se přímo na úpravnu, čisté rudy hutní (t. zv. silné) pak na huť. Valouny přijdou do prejtovny, kde se ručně vytloukají a částečně též do úpravny, kde se drtí. Při vytloukání obdržíme "silnou" rudu a "prádlovinu", vedle odpadkových jalovin, které se příležitostně spouštějí opětně do jámy k zavážení vyrubaných prázdných prostorů.

Stlačený vzduch o tlaku 5 at. byl dříve vyráběn v mokrých kompressorech soustavy Staněk - Novákovy, jichž jest ponecháno v záloze na různých šachtách ještě celá řada pro event. potřebu. Později, když se jednalo o pohon pump na 21., 27. a 32. patře vojtěšského dolu stlačeným vzduchem, byl postaven velký sloučený (dvoustupňový) kompressor Riedlerův, který, byv rekonstruován, jak již dříve uvedeno, pracuje od roku 1920 na vojtěšském dole a dává za hodinu 1500 m³ nassávaného vzduchu. Na popis těchto kompressorů bylo již v předcházející části o vývoji závodu poukázáno. Nejnověji byl na anenské šachtě postaven moderné sloučený kompressor pro max. výkonnost 1900 m³ nassátého vzduchu za hodinu při tlaku 7 at. Stlačeného vzduchu se používá v jámě při vrtání a k pohonu pump a vrátků a zároveň se tím pomáhá větrání jámy.

Jelikož lze rok 1922 co do výkonnosti považovati téměř již za normální, buďtež zde uvedeny na porovnání s léty dřívějšími (hlavně s léty 1875 a 1900, o nichž byla podána příslušná data již v části o vývoji závodu) a k posouzení celého nynějšího stavu výsledky provozu dolu:

Dobýváním bylo v r. 1922 zaměstnáno průměrně 252 lamačů, kteří v 73.082 směnách vylomili ve vyrubané ploše 18.693 m², celkem 29.808 m³, což odpovídá výkonnosti na muže a směnu = 0,408 m³. Nově otevřeno bylo dobyvatelných rudních polí 23.297 m² a zbylo ku konci roku ještě k dobývání připravených 123.470 m².

Na průpravu a sledování připadlo 15,6 % veškerých směn lamačských.

Celkově bylo vylámáno (průprava, sledování a dobývání) 35.318 m³ a zaveženo (zasazeno) 31.072 m³. K tomu bylo potřebí 26.036 kg dynamitu I. Připadá tudíž na 1 m³ výlomu 0,74 kg dynamitu.

Úhrnem bylo vytěženo 762.475 q rudnin, z toho na dole anenském 296.908 q, na dole vojtěšském 298.388 q, na šachtě mariánské 21.299 q, na dole ševčinském 16.291 q a na dole Bohutín II. 129.587 q.

Do prejtoven přišlo 114.039 q, z nichž vyrobeno vyklepáváním 53.116 q přímo tavitelných hutních rud a dodáno k mokré úpravě 42.195 q a k suché úpravě 12.541 q. Úpravna dodala huti 76.383 q, takže obdržela huť celkem 129.499 q rudy s kovnatostí 0,188 % stříbra a 25,56 % olova.

Počet veškerého důlního dělnictva byl 920 mužů, k tomu 42 dozorců - úředníků skupiny D a 9 dozorců - podúředníků. Mimo to bylo zaměstnáno u dolu 40 pragmatikálních topičů a strojníků.

Na jednoho lamače připadá při sledování a dobývání za celý rok výlom 118,1 m³, vydobyté surové rudy 2620 q a hutní rudy 445 q. Na 1 dělníka vůbec připadá výlom 40,13 m³, surové rudy 8žž q a hutní rudy 147 q. Ruda obsahovala na jednoho lamače 83.669 kg stříbra a 113,50 q olova a na jednoho dělníka vůbec připadlo 27.668 kg stříbra a 37,53 q olova.

Z 1 m³ výlomu při sledování a dobývání získáno 22,18 q surové rudy a 3,77 q rudy hutní s obsahem 0,708 kg stříbra a 0,96 q olova.

Na 1 m³ vydobyté plochy pak připadá 1,318 kg stříbra a 1,77 q olova.

Na 1 q surové rudy připadá 16,89 kg rudy hutní s 32,93 g stříbra a 4,33 kg olova.

Čistá mzda činila 5.649.607 K, mzda s veškerými přídavky a výpomocemi 12.977.744 K, tudíž průměrem na muže přes 14.000 K. Materiál a nářadí vyžadovaly vydání 7.622.371 K. Celkové výlohy i s režií a substanční ztrátou byly 30.672.728 K. Průměrný výdělek dělníka činil čisté mzdy 21,47 K, s veškerými přídavky pak 49,32 K. Celkové výlohy za

1 m³ výlomu byly 868 K. za 1 q vytěžených rudnin 40,23 K, za 1 q vyrobené hutní rudy 236,85 K a za 1 kg stříbra, obsaženého v rudách 750,64 K, tudíž více než stálo čisté stříbro ku konci roku 1923 (totiž pouze 703 K za 1 kg).

Úrazů se událo: 2 smrtelné, 7 těžkých a 81 lehkých.

Ku konci roku (tudíž nikoli průměrem za celý rok) bylo zaměstnáno v jámě při průpravě 7, při sledování 39 a při dobývání 406 muřů. Ostatních důlních dělníků bylo 284, dělníků na dni 144, tudíž dohromady 880 mužů (mimo strojníky a topiče).

Závěrem buďtež ještě uvedeny výsledky porovnávacích pokusů provedených na 30. patře eusebského couku v r. 1910, jimiž zjištěna dosažitelná výkonnost pneumatických vrtacích kladívek proti práci ruční.

A. Při komínování:

B. Při dobývání

Co se týče stáří šachet, v nichž se dosud pracuje, byl založen důl anenský v roce 1789, důl prokopský 1832, vojtěšský 1779, mariánský 1822, ševčinský 1813, Bohutín I. 1827 a důl Bohutín II. v roce 1878.

Jak rychle byla až do roku 1922 doháněna zanedbaná za války průprava a stejně zanedbané sledování žil, vysvítá z tohoto přehledu:

Výlom činil (v krych. metrech):

Anenský důl byl r. 1920 - 1921 prohlouben a vyzděn na 35. patro (k žumpě 1251,15 m), důl Bohutín II. v roce 1921 na 24. patro (k žumpě 746,3 m) a hloubí se na 25. patro, tak jako se hloubí anenský důl k 36. patru. Též důl prokopský se nyní hloubí. Jak od války stoupala výkonnost lamačů, dosvědčuje její vzestup od roku 1918, kdy za celý rok připadal výlom na jednoho lamače pouze 71,8 m³, v následujících létech až do roku 1922 stupňoval se však na 86,1, 100,0, 104,7 a konečně na 118,1 m³ v roce 1922. Tím jest skoro dosaženo výkonu předválečného.

Na 1 m³ výlomu připadá za léta 1918 - 1922 při sledování a dobývání 3,55, 3,25, 3,32, 3,69 a 3,77 q hotové hutní rudy.

Průměrná celková mzda lamače byla v těchto létech za jednu směnu 16,20, 21?51, 33,42, 48,73 a 49,32 K.