STÁTNÍ DOLY NA STŘÍBRO A OLOVO V PŘÍBRAMI

Perioda 1914 / 15 - 1916 / 17

Správní a provozní rok byl v r. 1914 ministerstvem pozměněn a počínal nyní červencem a končil příštím červnem.

Celý provoz závodu stál od roku 1915 pode vlivem a následky světové války. Náhradou za mobilisované mužstvo musilo býti přibráno do práce mnoho nestabilních dělníků, jelikož výroba nátlakem některých, závodu přidělených vojenských dohlížitelů měla býti stále stupňována. Nezbývalo, než zavésti abnormální, neekonomický provoz v dolech, úpravně i na huti, rubati hlavně bohatá rudná pole, obmeziti sledování žil, rudy rychle upravovati a taviti bez ohledu na ztráty stříbra, které stouply při huti z počátku až nad 3 %! V dílnách musilo býti pracováno přes čas, strojnící a topiči konali 12 hodinové směny, dělníci na huti často i delší!

Pro občasný nedostatek uhlí, koksu a dynamitu nastaly opětovně kratší i delší poruchy, restrinkce, ano i zastavení provozu u všech oddělení závodu. Nouzí o potraviny klesala pak výkonnost dělnictva a povstaly i částečné stávky a nepokoje.

Nedostatkem koní trpěl velice dovoz materiálu i rud, takže měly býti zaopatřeny nákladní automobily a postavena z nádraží k anenskému dolu polní Bleichertova jednolanová dráha, proti které se závod i vedení vojenské správy wolframových úpraven marně u ministerstva bránily, poukazujíc na nákladnost, nevýhodnost a množství nutného provozního personálu tohoto nuzového dopravního prostředku a přimlouvajíce se, aby byla zřízena normální vlečka z nádraží na vojtěšský důl.

Dělnictvu bylo nutno, pro stoupání veškerých cen, povoliti válečné přídavky.

Na huť byly vojenskou správou dodávány cizí rudy olověné a měděné, stará měď a mosaz, olověné kaly a popele, akumulátorové desky, celé vagony zabrané liteřiny atd., čímž pravidelnost hutního provozu velice trpěla a ztráty kovu rostly. Pozdější dobou dováženy sem různé, hlavně bronzové a mosazné milodary a rekvirované předměty ku zpracování na měď a konečně i rekvirované kostelní zvony, tyto však zde již nebyly zpracovány, nýbrž zase jinam odváženy. Zvlášť neekonomické bylo odstraňování zinku z mosazi v nové, k tomu účelu postavené kuplovně, při kterémž procesu zinek přešel úplně na zmar!

Anenská úpravna byla zabrána vojenskou správou pro úpravu wolframových rud z Zinnwaldu, Schönfeldu atd., jichž docházelo drahou denně až 20 vagonů. Podnik ten byl zcela samostatný, od závodu neodvislý, vedený zvláštními důstojníky.

Vojenským dohledem závodu činěn nátlak, aby se tavily naprosto chudé rudy, čímž zvyšovány ztráty kovu a výrobní výlohy, aniž by dosaženo bylo valných výsledků.

Někteří, závodem vyreklamovaní kvalifikovaní dělníci byli jen ponenáhlu z vojny propuštěni.

Pro většinu provozních hmot musily býti hledány drahé náhražky, které přes vysokou cenu nikdy zcela nevyhovovaly.

Továrna na drátěná lana měla naprostý nedostatek drátu, ač byla nejen vojenskou správou, ale i privátními odběrateli objednávkami zcela zasypána, takže jim řádně nemohla vyhověti. Byla a jest odkázána na dodávku anglického a německého drátu, z nichž první nebyl vůbec k dostání a dodávky a dovozu druhého bylo lze dosíci jen s velkou námahou pro obtíže Německem činěné. Rakouský ocelový drát právě jen tak stačil na tamní válečnou výrobu lan a drátěných překážek ve Sv. Egydu. Ostatně byla i kvalita domácího drátu chatrná.

Mariánský důlní revír byl skoro již vyčerpán a proto zrušen a zbytek připojen k revíru vojtěšskému. Byly a jsou tudíž nadále pouze dva důlní revíry březohorské: anenský a vojtěšský.

Nedostatek dynamitu měl za následek, že se používalo dynamonu číslo I., který však byl málo brisantní.

Otřesem ze 14. listopadu 1914 byli těžce raněni dva dělníci.

Mariánský lezný stroj obmezen r. 1915 na provoz ranní a v příštím roce vůbec zastaven a rozebrán.

V anenském důlním revíru vyměněny veškeré rourovody pro stlačený vzduch za silnější, když tam byl v lednu r. 1916 dán nový kompressor do chodu.

Roku 1915 zastaveno těžení benzinovou lokomotivou na 32. vojtěšském patře, protože byly zostřeny provozní předpisy, že stoupla cena benzinu, a i pro malou výkonnost.

Nedostatek řepkového oleje pro důlní kahance nutil k tomu, že se svítilo smíšeninou oleje s parafínem, až pak v roce 1916 zavedeny všeobecně kahance acetylenocé a postaveny lampárny.

Velká válečná spotřena tvrdého olova měla za následek, že se v Bohutíně musilo pracovati i na starých dílech, na kterých zbylo něco antimonitu. Hledány i jiné antimonitové doly (Příčov - Dublovice). V Bohutíně bylo vytěženo za jediný rok až 5600 q antimonitu.

Jelikož dynamitu nebylo lze vůbec již dostati, přikročeno r. 1916 ku stavbě aparatury na výrobu tekutého vzduchu (vlastně kyslíku) na dole mariánském. Zařízení to dovolovalo výrobu 10 kg tekutého kyslíku za hodinu. V březnu r. 1917 prováděny pak první pokusy s tekutým vzduchem jako s třaskavinou a pracováno s ním na 40 dílech, hnaných strojně. Pálení se dělo vždy v noční směně a zvláštními vyškolenými střelci.

Pro nedostatek potravin trvaly od 21. do 23. června 1917 nepokoje dělnictva s částečným zastavením práce. Závod zásoboval podle možností dělnictvo moukou, brambory, omastkem, konservami masitými i zeleninovými, cukrem i masem, dále uhlím, obuví, prádlem i šatstvem a petrolejem, což však všechno nepostačovalo.

Pro velký úbytek dělnictva, způsobený mobilisací, musila býti zastavena anenská úpravna a dodávány veškeré rudy úpravně vojtěšské. Tamní mačkárna pracovala o dvou směnách a její provoz byl zajištěn postavením reservního parního stroje.

Pokusy o úpravu chudých křemitých antimonitů (1,34 % Pb a až 20 % Sb) se nezdařily.

Splavovna vojtěšských mačkadel byla roku 1917 zcela přestavěna a doplněna dvěma Linkembachovými splavy a celým systémem druhovadel. Na uvedených splavech zmenšeny ztráty kovu až na 23 %. Ostatně dostávala úpravna stále chudší a chudší rudy k zpracování.

Na huti byly antimonity praženy původně v přehrnovacích pecích, později však i s rudami měděnými také v konvertrech. Výroba tvrdého olova (s obsahem až 40 % Sb) stále zvětšována a využito k účelu tomu i nahromaděných strusek z černých klejtů.

U Parkesovy hutě postaven byl druhý Hellerův generátor. V zásobě se nalézající měďnatý kamínek byl od roku 1916 počínajíc ve vysoké peci čís. I. koncentrován a na surovou měď taven, která pak v nově postavené měděné rafinační peci se rafinovala až na 98 % mědi a zasílala do Báňské Bystřice k další elektrolitické rafinaci.

Aby se urychlila výroba, nebyl černý klejt již přeháněn, nýbrž přímo taven na tvrdé olovo. Obsažené v něm (ovšem jen malé množství) stříbra obětováno.

K tavení tvrdého olova byly určeny dvě vysoké peci. Klejt se až do konce r. 1917 vůbec neprodával. později dodávány byly do huti k vytavení olova i celé vagony střel s ocelovými a niklovými plášti.

Továrna na olověné zboží byla vojenskou správou úplně zabrána a nesměla pro soukromou potřebu vůbec pracovati. Zato docílila pro potřeby válečné (hlavně plechy k muničním a podobným továrnám a prachárnám) nejvyšší dosavadní výkonnosti (v r. 1917 přes 460 q).

Na hutních mlýnech shořela r. 1917 střecha.

Starý vojtěšský těžný stroj a Regnierův vodní stroj na Lillce byly prodány do starého železa.

Na anenské šachtě postaven nový sloučený kompresor v nově upravené strojovně.

Jednolanová t. zv. polní dráha Bleichertova dovážela z nádraží wolframovou rudu a uhlí k anenské šachtě, odkud pak na nově zřízené dráze odvážela uhlí benzínová lokomotiva k šachtě vojtěšské.

V bývalé kotelně vojtěšských mačkadel postaven Linkenbachův splav a na vojtěšské šachtě pořízena z několika menších lokalit strojovna pro sloučený kompressor. Kompressor ten pracoval dříve ve vojtěšských mlýnech a byl rekonstruován, obdržel na části větrní moderní "netěžké" ventily Hörbigerovy místo rozvodu Riedlerova.

Na dole Bohutín I. zařízena r. 1917 malá hydrocentrála s Francisovou turbínou pro osvětlování tamních dvou šachet. Nový anenský těžný stroj doplněn připojením Kochova pojistného přístroje. Pro pohon lanovky zakoupena moderní lokomobila. Balckeova cemtrální kondensace na mariánském dole byla odstraněna a na jením místě postaveno zařízení na výrobu tekutého kyslíku. Kondensace ta už nebyla po delší dobu v chodu, nemajíc při silně restringovaném provozu mariánského dolu již příznivého účinku.

Samočinné ventily k uzávěru páry při prasknutí parovodu musily býti na rozkaz horních úřadů umístěny též na kotlích a před těžnými stroji, ač na nevhodnost a možné nebezpečí tohoto zařízení bylo zde poukazováno. Skutečně pak byly tyto ventily, jejichž pořízení bylo velice nákladné, zase odstraněny, aby bylo uvarováno eventuelním nepříjemnostem a nehodám a aby bylo těžení vůbec možné.

Pro nedostatek koňských potahů byly ministerstvem pro závod zakoupeny dva nákladní automobily (systém Perl a Saurer) s přívěsným vozem. zdejší návrh, aby se zakoupily vozy tuzemské (hlavně Praga), pro něž bylo snadno zaopatřiti rychle náhradní části, byl ministerstvem zamítnut, ježto prý se vozy "Praga" ve válce vůbec neosvědčily. Na přímý dotaz, učiněný autorem u ministerstva války, sdělilo však toto ministerstvo, že se vozy "Praga" ve válce osvědčily výborně!

Na novostavby vynaloženo 253.658,14 K (lanová dráha, zkapalnění kyslíku) a na adaptace a přestavby vydáno 32.689,97 K.