STÁTNÍ DOLY NA STŘÍBRO A OLOVO V PŘÍBRAMI

Tříletí 1894 - 1896

Aby se odlehčilo stoupacím (lezným) strojům a zkrátila se doba sjezdu a výjezdu mužstva, zavedeny byly na šachtách klece o dvou etážích, těžba se však děla pouze v etáži jedné.

Na jednotlivých dolech zařizovány vhodnou úpravou nepotřebných již chodeb velké podzemní reservoiry na stlačený vzduch, které se však na delší dobu neosvědčily, jelikož stálým, byť i pozvolným pohybem vrstev vznikaly v drobě trhlinky, jimiž nahromaděný vzduch prchal. Účelem těchto až na 200 m³ zařízených větrojemů bylo, nahromaditi při nepřetržitém chodu kompressorů tolik stlačeného vzduchu, aby ve jedné neb ve dvou směnách, kdy se vrtalo, mohlo pracovati více vrtaček, než na kolik přímo stačil kompressor.

Hlavní couk a jeho ležatý odžilek byly na 29. obzoru sledovány i za rozsedlinou, schudly však úplně. Totéž platí o couku eusebském na 22. a 26. patře. U couku matkobožského a protiklonného bylo v anenském revíru zjištěno, že jsou jen místy dobyvatelné. Ostatní četné podřízené couky tohoto oddělení důlního nedaly se v hloubce téměř veskrze pro chudost dobývati, pokud se vůbec nevytratily. Výroba krušků v tomto revíru opětně stoupla a tvořila již 66 % veškerých zde získaných rud.

Na vojtěšské šachtě vylámány na obzorech 12., 21., 27. a 32. strojovny s velikými vodními žumpami pro nové pumpy, jelikož postavený tu vodosloupcový stroj k pohonu pump již nestačil, pocházelť z r. 1862 a byl už velice chatrný, rovněž tak příslušná tahadla i pumpy samy. Bylo tudíž třeba pomýšleti na nové vodotěžné zařízení, které by pal současně sloužilo k odvodňování celého březohorského revíru, takže by vodárny na anenské šachtě odpadly, resp. sloužily jen za reservu.

V hloubce přibývalo i na vojtěšské šachtě krušků na úkor leštěnce.

Vedle dosavadního dobývání z výstupního povalu zavedeno bylo zde též dobývání z rubaniny, od kteréž methody však, ježto se ukázala nevýhodnou, bylo později upuštěno. Započato bylo také se systematickým zasazováním prostorů, jež dobýváním vznikly. Velká péče byla věnována ručnímu vybírání rud již v dole, v prejtovně i v úpravnách, aby se zamezily ztráty při mokré úpravě a získaly rudy, jež by mohly býti dodávány přímo na huť.

V roce 1895 dokončena (až na vyčištění dna šachty pod hlavním povalem) oprava a výdřeva mariánské šachty, důlním požárem velice poškozené. Ukázalo se nutným, vyzdíti šachtu tu zplna od 31. ku 30. obzoru, jelikož její boky hrozily zde sesutím.

Mezi revíry anenským a vojtěšským byly na všech spojovacích chodbách pořízeny důkladné dveře, aby se daly oba revíry úplně od sebe isolovati. Byly též rozmnoženy dveře větrné, vylomeny na jednotlivých patrech vodní nádrže a připraveny všude hasící přístroje. Zakoupeny záchranné dýchací aparáty (Rouquayrol - Denayrouze, Neupert, pak Walcherovy a Uysdalovy pneumatofory).

Na 25. patře vojtěšském byl hnán ve vzdálenosti 20 m od rozsedliny rovnoběžně s ní západní překop, aby byl terén ten prozkounán. Zjištěny jím byly pouze tři slabé severojižní couky kalciticko - křemenité s troškou blejna a sporadickými očky leštěnce. Ve vzdálenosti 360 m byl překřížen druhý nepojmenovaný couk, zde však úplně hluchý. Překop byl potom zastaven, protože nebylo naděje na příznivý výsledek práce.

V roce 1894 zastaveny kutací práce ve Střebsku a šachta zasypána. V narysovské šachtě překřížen byl couk ševčinský, docela však jalový, takže šachta byla zastavena a zasypána. Též zkoumání a sledování couků na Drkolnově mělo stejně nepříznivý výsledek, proto i tato šachta (až na hořejší pumpy) byla v březnu 1896 zastavena.

Zato se utvářely rudní poměryna dole Bohutín II. stále příznivěji, takže šachta ta, s jejíž zastavením se již počítalo, opětně strojem hloubena a komínována dále. Pozorovalo se však tehdy, že vstupuje-li couk do křemenitého dioritu, výplň leštěncovvá se obyčejně mění ve výplň antimonitovou.

Východní překop, hnaný na 18. patře Lillky za účelem prozkoumání neznámého dosud terénu, byl, nemaje příznivého výsledku, zastaven, dosáhnuv délky 963,6 m. Sledování lillských couků nevedlo také k výsledkům trvalým, ač se stále vyskytovaly závalky bohatých stříbrných rud a tím vzněcovány byly vždy nové naděje, které se však ukázaly vesměs klamnými. V této periodě poskytla Lillka největší množství stříbra, jehož se tam posud dosáhlo, totiž 2176 kg.

Klementský couk byl sledován na 11. patře až za rozsedlinu, ale neměl v břidle pokračování.

V Kutné Hoře zastavena r. 1895 štola Čtrnácti pomocníků, dosáhnuvši délky 1665 m. Překřížila i nyfelský couk, jehož dobývání bylo však vyloučeno pro úplnou jalovost.

Na turkaňské šachtě byl na třetím patře překřížen roku 1897 Rejzský couk o mocnosti 9,2 m s výplní kyzovou a podřízenými šňůrkami leštěnce. Kyzy měly 0,020 - 0,025 % stříbra.

Na vojtěšské šachtě zbudována druhá výpomocná kotelna se 2 kotly a komínem. Ve staré kotelně vyměněny dva kotle za kotle skupinové. Na 12. patře montován nový sloučený vodotěžný stroj, jemuž podávají vodu z hloubky tři kompound - duplexky, poháněné stlačeným vzduchem, umístěné na 21., 27. a 32. patře. Vzduch se předehřívá v koksových kamínkách systému Schmidtova.

Na mariánském dole zmontován zbytek nových táhel lezného stroje až na 30. patro. Na Prokopce postaven u kotelny, aby se dosáhlo lepšího tahu, druhý komín a na dole Bohutín II. rozšířena prejtovna. Na dole Bohutín I. vyměněna a zvýšena dřevěná těžní stolice a zavedeny též dvoupatrové klece. Na Drkolnově vyměněno ve vodárně defektní vodní kolo za železné. Jelikož parní hašplík na dole Bohutín II. již nestačil, postaven tam pokusný kompoundisovaný těžní stroj a zavedeny tu klece o dvou etážích.

Kondensace pro vojtěšský těžný stroj byla zrušena, činilať při jízdě nesnáze. Výfukové páry bylo použito k vytápění vojtěšského prádla.

Thinnfeldovy stoupy a lillské prádlo zastaveny 1894.

Na huti nahraženy dvě další kutálecí mačkadla kulovými mlýny a příslušný pohonný stroj byl kompoundisován. Velkou výkonností kulových mlýnů stal se tamní provoz válcových mačkadel postradatelným a byl zastaven. V přístavku staré pražírny postavena čtrnáctá ležatá pražecí pec a k rafinování stříbra postaveny dvě nové peci rafinační.

V továrně na drátěná lana pořízen poběžný jeřáb, v kovárně nový parní buchar.

Jednotlivé závodní odbory a oddíly byly navzájem telefonicky spojeny. Elektrické osvětlení huti bylo opětně rozšířeno a zařízeno současně též elektrické osvětlování úpraven, šachet a kanceláří na Březových Horách. Stroje pro pohon dynam byly kompoundisovány.

V provozu úpraven provedeny též některé změny. Noční práce byla úplně zaražena a rudy velikosti 22 - 32 mm nebyly již zpracovávány na sázečkách, nýbrž přebírány ručně. Kalojemy pod vojtěšskými stoupami byly značně rozšířeny a před hutí zřízeny kalojemy nové, aby voda v Litavce nebyla kaly znečišťována a pro vyvarování se stížnostem majitelů pozemků při březích Litavky.

Státní dráhy odebírají každého roku z prádel několik tisíc vagonů jalovin, jichž používají k štěrkování vrchní stavby. Též jemné i hrubší písky jdou u státních drah i různých jednotlivců dobře na odbyt.

Na huti byla při pražení zavedena osmihodinová směna na místě 12 hodinné, z důvodů zdravotních. Prostor mezi starou a novou pražírnou byl po rozbourání podélných zdí přikryt střechou, takže povstala jediná prostranná a vzdušná pražírna. Při té příležitosti započato též s částečnou přestavbou a s prodloužením pražecích pecí.

Jelikož vídeňská mincovna přestala od konce roku 1895 odebírati zdejší stříbro, dáno toto do volného prodeje ve formě granalií, neb výlitků za trhovou cenu světovou. Rafinace stříbra se děla ve dvou znovuzřízených rafinačních pecích, v místnostech, zvláště k tomu účelu upravených. Ryzosti stříbra dosaženo mezi 999 a 1000 promile. V roce 1895 započato na huti se stavbou malé úpravny, k oddělování kovového olova z různých hutních odpadků a z popelu.

Pokusy s extrahováním chudých krušků a mouček z úpraven, prováděné v nově zřízené dílně pro extrakci podle způsobu kapnického, měly sice příznivý výsledek, ale pro nízkou cenu stříbra by se extrakce ve velkém nebyla vyplácela. Extrakce se prováděla tak, že se krušky pražily se solí, pak se louhovaly solným roztokem a stříbro se na konec sráželo železem. Odstříbření krušků dosáhlo až 0,003 % Ag při původní jich kovnatosti 0,040 - 0,065 % Ag a 4,5 % Pb.

Prubovna byla ministerstvem zmocněna, aby prováděla úřední puncování výlitů stříbrných.

Poklesem ceny stříbra skončila v Příbrami dosavadní perioda zisků a nastala perioda bilančních ztrát, k nimž přispívala i okolnost, že sanování bratrské pokladny vyžadovalo každého roku větších a větších peněžních částek.

Na nové stavby vynaloženo v tomto tříletí 66.968,74 K, na adaptace a opravy 188.671,66 K. Na novuzřízení požárem zničených tahadel mariánského stoupacího stroje vydáno mimo to 56.159,58 K.

V tomto tříletí zakončena byla také perioda velkých investic /novostaveb, strojních zařízení atd.), která se vyznačovala též rozsáhlými pracemi kutacími.

Již počátkem devadesátých let minulého století počal výtěžek závodu rapidně klesati a v roce 1896 se dostavil poprvé schodek.

Příčinou toho bylo, jak již uvedeno, že bezpříkladně klesala cena stříbra. Báňské ředitelství se všemožně snažilo čeliti různým způsobem finančnímu úpadku závodu. Tak zvyšována výroba, zaváděny úspory při provozu, omezovány a zastavovány mnohé práce, spojené již dříve se ztrátou, zdokonalován a zlepšován technický provoz, nepřijímáno dělnictvo, prováděny jen nejnaléhavější opravy a zařízení, nepodnikány nové stavby atd. Tím byla ztráta sice poněkud zmenšena, ale nikterak zažehnána, což při cenách stříbra na světovém trhu nebylo vůbec možno.

Vídeňská mincovna nepřijímala již v roce 1894 stříbro, jakož až dosud, za cenu 178,20 K za 1 kg, nýbrž za poněkud zvýšenou cenu trhovou,, totiž za 158,34 K. Při roční výrobě 37.179 kg stříbra značilo to zmenšení příjmů, tudíž i výnosu závodu okrouhle o 739.000 K.

Skutečná světová cena stříbra byla však v roce 1894 ještě nižší, totiž pouze 103,70 K, takže stát již v tomto roce daroval závodu přes dva miliony korun, a jelikož soukromníci - spolutěžaři byli toho roku z fiktivního výnosu závodu také ještě vypláceni, daroval jim stát velice slušné částky, ač ve skutečnosti měli oni vlastně na závod již připláceti.

K tomu ještě musil závod podle nových stanov nemocenské pokladny svůj příspěvek stále zvyšovati a v roce 1895 vyplatil první splátku na sanaci bratrské pokladny, totiž 169.908 K.

Ke zvláštním výdajům závodu jest ještě uvésti, že v témž roce bylo vyplaceno pěti mlynářům odbytné za vodní právo pod rybníkem u Vysoké Peci částkou 32.000 K a dále za škody způsobené v povodí Litavky (úpravenské kaly) vyplacena splátka 33.429,94 K.

Rokem 1896 počínaje byl závod již pasivní. V r. 1897 pak byl odbýván poslední sjezd těžařstva. Soukromí těžaři nechtěli totiž na schodek závodu ničím přispívati, jak byli k tomu povinni a zahájeno s nimi tedy vyjednávání, aby prodali své kuksy státu. Vyjednávání vedlo konečně k cíli, takže se stát pak stal samojediným majitelem závodu.

Privátní kuksy byly: 4 kuksy dědičné a dobročinné a 8 1/32 kuksů různých soukromníků, erár pak byl majitelem 92 1/32 ostatních podílů.

Poslední výplata privátním podílníkům byla likvidována v roce 1894 a činila již pouze 67.066,86 K kdežto v roce 1891 obdrželi ještě 134.133,72 K.