STÁTNÍ DOLY NA STŘÍBRO A OLOVO V PŘÍBRAMI

Důlní požár 31. května 1892

Kubický obsah veškerých důlních prostor měřil v roce tom as 1,5 km krychlových, délka všech chodeb asi 400 km. Celý důl byl větrán přirozenou ventilací. Teplota vzduchu v jámě jest dosti stálá, činí v hloubce 300 m 13 st., v hloubce 600 m 16 st., v hloubce 900 m 23 st. a v hloubce 1000 m 24 st., kdežto průměrná teplota na povrchu jest 7 st. Přirozená ventilace postačuje i v létě. Mariánský důl jest vydřeven a lze odhadnouti množství dříví v šachtě asi na 800 kubických metrů. Dříví to bylo suché a od mazání některých částí lezného stroje místy značně mastné. Na 29. patře se vůbec ještě nepracovalo. Měli odtud o 11. hodině po lezném stroji vyjeti 4 mladí dělníci, kteří zde na nárazišti čekali, až dozorce otevře dvéře k leznému stroji. Jeden z nich si vyměňoval knot u kahance a odhodil doutnající dosud oharek do sklípku. Oharek ten zapálil tamní suchou výdřevu, která z počátku jen doutnala, ale pak počala hořeti plným plamenem, což ovšem zmínění dělníci, kteří mezi tím asi o půl 12. již vyjeli, nepozorovali. Oheň se rozšířil vystupujícím proudem vzduchu i na výdřevu šachty.

Po zmíněných čtyrech dělnících vyjeli lezným strojem z 29. patra o něco později ještě tři jiní dělníci, kterým při výjezdu také ještě nic nebylo nápadno. Na 7. patře se tito dělníci křižovali s dělníky, kteří sjížděli na odpolední směnu, a když tito dojeli až k 29. patru, viděli již výdřevu hořeti a ihned se vrátili nahoru, aby požár hlásili. Uplynula tudíž mezi odhozením knotu až ku vlastnímu vzplanutí požáru více než hodina!

Závodnímu byl však požár hlášen až o půl druhé, kdy již tak zmohutněl, že jej nebylo lze více zdolati. Ponenáhlu se požár rozšířil až k 18. patru, ztráviv as 390 m³ dříví, které hořelo bez dostatečného kyslíku a vyvinovalo tudíž množství kysličníku uhličitého.

Vzniklému ohromnému množství kouře a plynů nestačil světlý průřez šachty (6 x 2 m), takže se kouře a plyny v krátkém poměrně čase rozšířily po veškerých důlních prostorách.

V 1 hodinu s poledne stálo náraziště 29. patra již v plném plameni a příslušný dozorce neměl k němu pro dusivý kouř již přístupu. Ve 2 hodiny byl ševčinský důl, vzdálený od mariánského 350 m, už také nepřístupný. V půl třetí hodiny dosáhly plyny a kouř 550 m vzdálený důl vojtěšský a ve 3 hodiny vnikly do dolu prokopského, vzdáleného 600 m. Pouze 820 m vzdálený důl anenský zůstal na štěstí ještě po nějakou dobu před plyny uchráněn, takže zde mohly býti podniknuty záchranné práce.

Nejprve bylo o půl druhé hodině avisováno mužstvo dolu ševčinského, aby ihned vyjelo ven. Do 2 hodin také lidé zde vyjížděli, ale pak byly nalezeny v prázdné kleci pouze čepice, lidé jsouce omámeni, zřítili se asi již do šachty, kde byly později roztříštěné mrtvoly jejich nalezeny. Nevysvětlitelno zůstalo, že ještě v pozdních hodinách odpoledních byly z hloubi opětovně dávány signály, spuštěná ihned klec vyjela z dolu prázdná. Po druhé hodině pokusilo se záchranné mužstvo sjeti dolů, dostalo se však pouze k 10. patru, odkud se pro kouř musilo o půl třetí rychle vrátiti.

Mnozí z varovaných horníků nevěřili výstrahám a zůstali klidně při práci, namítajíce, že přece skály nehoří! Působila k tomu snad i dosti záhadná okolnost, že krátce před osudnou májovou katastrofou vznikly v příbramských dolech několikrát malé ohně (hořelo důlní dříví), které však byly vždy včas zpozorovány a snadno uhašeny. Havíři bez pochyby myslili, že jde zase o takový nepatrný požár. Ze 161 horníků, kteří sjeli na mariánském důlním oddělení na odpolední směnu, přišlo jich 100 o život.

U vojtěšské šachty objevily se kouře o půl třetí hodině. Již o druhé hodině byli zde horníci úřednictvem a dozorstvem vyzváni, aby spěchali k anenské šachtě a vyjeli tam lezným strojem, jelikož důl vojtěšský, kde současně ze všech pater bylo zvoněno o klec, k evakuaci nestačil. Již o třetí hodině vyjeli zde v kleci horníci bez vědomí, kteří musili býti záchranným mužstvem v kleci drženi. K 5. hodině se nikdo k výjezdu už nehlásil. Ze 174 horníků, kteří zde sjeli, přišlo jich o život 95.

Na prokopské šachtě se poštěstilo dozorcům, že ještě v čas přiměli mužstvo k výjezdu anenskou šachtou, jelikož Prokopka sama, kde větry vycházely, nebyla k výjezdu vůbec způsobilá. Ještě ve tři čtrti sedmé hodiny večer podařilo se u anenské šachty vyvézti dva, ovšem již omámené lamače ze 13. patra.

Na anenské šachtě se kouře vyskytly v různých patrech a v různou dobu. O půl sedmé hodině večer byl pod 22. patrem ještě čistý vzduch, kdežto ze 27. patra již o půl čtvrté hodině vyváženi byli horníci v bezvědomí. V tu dobu však na některých ústupech horníci ještě klidně pracovali a musili býti téměř polo násilím od práce odvoláni! Při záchranných pracích přišel zde o život též dozorce Pešek. Velká část dělnictva anensko - prokopského se zachránila tím, že vyjela v kleci neb lezným strojem na dole anenském. Ještě o 7. hodině vyváženi zde byli jednotlivci, jež záchranné družstvo po chodbách a nárazištích s nasazením vlastního života sbíralo, pak však nenalezen již nikdo živý! Při těchto záchranných pracích, jež podnikány byly neúmorně a s největším sebezapřením obětovali svůj život mimo dozorce Ant. Peška ještě horníci Ant. Žlutický, Josef Vondruška, Adolf Schöffel a Fr. Sláma.

Přesto pokoušeli se mnozí až do půlnoci o záchranu svých kamarádů, ale když už při vstupu do klece, sami omráčeni plyny, padali, musily veškeré další záchranné práce býti zastaveny.

Na anenské šachtě přišlo ze 326 horníků 45 o život.

Na dole mariánském se sřítily obě klece, ježto se přepálila těžní lana, na kterých plameny vyšlehly až na den. Stejně sřítila se do hloubky obě tahadla lezného stroje.

Celkem přišlo z 835 mužů 318 mužů o život, týž osud stihl též 9 koní.

Mrtvoly byly vyváženy až do 9. června, jedna mrtvola pak byla nalezena na vyrovnávací hranici mariánského lezného stroje na 18. patře až 22. září.

Z 517 zachráněných lidí bylo báňskými lékaři a vyškolenými jimi mužstvem přivedeno 69 umělým dýcháním opětně k životu, z nichž pouze jeden za 9 dní zemřel za zánět plic, ten se stal tudíž 319. obětí katastrofy.

Jako zázrakem zachránil se na 25. patře lamač Soukup, který tam s kamarádem pracoval as 20 m nad překopem, kam se kysličník uhličitý mohl dostati pouze difusí. Pracovali klidně až do 7. hodiny večerní. Když pak oba slézali po práci k překopu, padl kamarád Soukupův, jakmile vstoupil na překop, ihned omámen k zemi, kde ležely již mrtvoly. Soukup se zachránil tím, že se vrátil na své pracoviště, kde upadl v dlouhý, 11 hodin trvající spánek. Druhého dne šťastně vyvázl ševčinským dolem.

Hašení požáru musilo se obmeziti na záchranu alespoň části šachty a byla proto pouštěna voda na výdřevu. Ventilace podporována později improvisovanými ejektory a zapálením ohně na nejhořejším nárazišti. Výdřeva shořela až ku 18. patru. Prvního června byl požár již úplně uhašen. Větrání důlních prostor trvalo ovšem delší dobu a ještě 8. den po požáru bylo třeba při záchraně mrtvol dbáti veliké opatrnosti. Za dozoru lékařského provedena pak řádná desinfekce dolů, hlavně vápnem a mletým dřevěným uhlím.

Teprve 14. června byla práce v dolech aspoň z části opětně zahájena, ale normálně se pracovalo až v červenci.

Výkonnost dělnictva byla z počátku ovšem silně pokleslá, byloť mužstvo požárem a jeho neblahými následky u vysoké míře rozrušeno. Horníkům po celou dobu, co se nemohlo pracovati, placena plná mzda.

Po zahynulých zůstalo 285 vdov a 960 sirotků, v jejichž prospěch zahájeny byly veřejné sbírky, které vynesly přes 400.000 K.

Brožurka, vydaná ministerstvem, uvádí též dobrá zdání, jež o požáru podali profesoři báňské akademie Hrabák, Balling a Ziegelheim.

O pozorováních, která při požáru a při křísení omámených lidí učinili lékaři, referoval ve "Wiener medizinische Presse" 1892 báňský lékař MUDr. Arpád Kříž.