STÁTNÍ DOLY NA STŘÍBRO A OLOVO V PŘÍBRAMI

Kasejovice

Jak již bylo uvedeno, účastnil se příbramský závod po krátkou dobu, a to od konce r. 1906 do konce května 1907, při znovu zahájeném kutání na zlato v Kasejovicích, kde již koncem XVIII. a počátkem XIX. století erár pracoval. Z toho důvodu budiž o tamních starých kutacích pracích toto uvedeno:

V roce 1777 zahájili kasejovičtí měšťané kutání na zlato na několika prastarých, již málo znatelných dílech, a tehdejší přednosta příbramského závodu Dyonis Martinez byl nejvyšším mincmistrem vyzván, aby podal o tomto podniku své dobré zdání. Martinez konstatoval velkou chudobu tamních křemenů a dolování za takových poměrů nedoporučoval.

Jeho nástupce Ant. Alis podal další zprávu v roce 1786, stejně nepříznivou. Jednotlivé průby křemene ze starých hald a z lesa "Zásedlí" měly pouze sledy až max. 1,4 g/t zlatostříbra.

Následkem velkého požáru, při kterém lehly téměř celé Kasejovice popelem, darovali Kasejovičtí své hory císaři a dolování se ujal erár. Horní aktuár Franz byl vyzván, aby podal nález o kasejovických zlatých dolech, což učinil 30. března 1799. Uznal ze všech kutacích děl šachtu jakubskou za nejslibnější, ač ani ta neopravňovala k větším nadějím.

Průby měly jen asi 0,1 g/t zlatostříbra. Jako další vadu označil Franz úplný nedostatek provozní vody.

Dobrozdání to potvrdil báňský rada Miesl von Zeileisen, který navrhl, aby se eventuelně jakobská šachta prohloubila o 12 - 13 sáhů. Nově vzaté průby byly stejně nepříznivé jako dřívější, vykazovaly pouze 0,6 až 3,7 g/t. Při tom jest však vzíti ohled k okolnosti, že při průbování šlichů ze zlatonosných křemenů bylo konstatováno pouze množství zlata ryzího, nikoli však zlata vázaného tellurem. Šachta ta přesto prohloubena na 10 sáhů a hnán překop. O výsledku referoval Zeileisen v září 1802, že křemene jest vůbec málo a že jest chudý, takže by dolování nehradilo ani polovinu nákladů. Hloubka prý též neopravňuje k lepším nadějím. Couky označil za chudé, slabé a nestálé co do směru i úklonu, takže by plánovité dolování bylo vůbec nemožné.

Přes to jeden couk sledován ještě 10 sáhů hlubokým hloubením, ale nedosaženo příznivějšího výsledku a jelikož i další otvírky byly stejně nepříznivé, zastaven provoz r. 1805 úplně, o čemž podal Zeileisen 28. února 1805 zemskému guberniu zprávu.

I nejnovější kutací pokusy na Kasejovicku, jež provádí "Kasejovické zlatohorní těžařstvo", neměly dosud úspěchu.