STÁTNÍ DOLY NA STŘÍBRO A OLOVO V PŘÍBRAMI

Lillka, Ferdinandka, Jarošovka, Skorotín

Pokud zarušené zprávy vůbec sáhají, bylo mimo Březové Hory a Bohutín vždy též kutáno a dolováno v pásmu druhých břidlic. V XIX. století založeny zde šachty Lillka, Ferdinandka a Jarošovka. Již roku 1799 byla znovu odvodněna stará šachtice na Strachu (později Jarošovka), a v roce 1814 počato s její dalším hloubením, když na strachenském couku bylo nalezeno blejno, leštěnec, stopa ryzího stříbra a tmavorudku. Za příčinu odvádění důlních vod zmáhána současně i královská štola (Königstollen), při čemž zkoumán i "Haselgang".

Hlavní couky v pásmu druhé břidlice jsou: zaječí neb Lobkovický couk, couk arcivévody Františka Karla, vrchní couk černojamský, spodní couk černojamský a couk ležatý. Tři poslední patří k Lillce, couk Lobkovický a Františka Karla k Ferdinandce a couk strachenský k Jarošovce. Na některých patrech byly jmenované tři šachty navzájem chodbami spojeny, dědičnou štolou pak souvisely též s dolem Anenským.

Ferdinandka byla založena 1820, dosáhla až k t. zv. 14. patru hloubky 316 m, Jarošovka založena, jak již uvedeno, roku 1814 a dosáhla na t. zv. 9. patře hloubky 201 m a Lillka konečně založena 1857 a dosáhla 18. patrem hloubky 432 m.

První dvě šachty zastaveny r. 1892, Lillka až v roce 1902. Rozsáhlost důlních prací na těchto šachtách byla: na 5 obzorech Ferdinandky vylomeno 933 m překopů a sledovány couky v délce 2550 m, na 5 obzorech Jarošovky vylomeno 490 m překopů a sledován couk strachenský na celkovou délku 960 m.

Couk Františka Karla byl vlastně jen odžilkem couku strachenského, jeho výplň byla složena pouze z kalcitu, sideritu, něco málo blejna a jemných žilek leštěnce. Mimo 2. obzor nebyl tento couk dále sledován, jsa v hloubce vůbec sotva znatelný.

Hasen- neb Lobkovický couk byl pouze nad 5. patrem a to jen v obmezené části dobyvatelný. Byl 0,1 - 0,3 m mocný a měl tutéž výplň, jako couk předchozí.

Nejsibnější ze všech, couk strachenský, byl do hloubky i do délky důkladně prozkoumán. Jevil stálý, pravidelný směr i úklon, pravidelné uložení rud a dosti stálou mocnost. Mezi 2. a 5. patrem byl - ovšem nikoli nepřetržitě - dobyvatelný. Žílovina jeho nebyla tak hojně smíšena s úlomky břidlice, jako u couků ostatních. I v hloubce byl otevřen a to na 18. patře překopem 450 m dlouhým z Lillky. Byl zde sice až 2 m mocný, ale výplň jeho byla jalová, pouze kalcit a siderit s nepatrným množstvím blejna. Přes to byl sledován až na délku 280 m, ale rudní poměry se nijak nezlepšily a byly tu proto další práce zastaveny.

Na 12. patře Ferdinandky byl tento couk sledován na 410 metrů délky, ale pouze v severní části zjištěna v nepatrné délce 6 m výplň leštěncová asi 20 mm silná. Všude jinde byl couk ten jalový. Mezi 5. a 9. patrem, kde couk strachenský byl na několika místech též dobyvatelný, vyskytla se v jednom hloubení také očka bohatého tetraedritu, ale v množství jen podřízeném. Na 9. patře byl ražen od Jarošovky západní překop, který překřížil ve vzdálenosti 270 m slepenec. Dosáhl tudíž druhého pásma drobového.

Celkem byl strachenský couk, nepočítaje v to různá hloubení a pokusná pole dobývací, sledován na různých patrech na délku téměř 2,5 km.

V revíru Ferdinandsko - strachenském jest znám jen malý počet couků a i tu bylo důkladným zkoumáním shledáno, že jsou chudé a k dobývání naprosto nezpůsobilé. Zbývají proto v pásmu druhých břidlic ještě couky zjištěné na Lillce.

Couky v břidlici nejsou nikdy tak stálé, jako couky v drobě, směr, úklon i mocnost se často mění a nezřídka se couk buď úplně sevře, aneb zase tříští. Žíly diabasové jsou v druhém pásmu břidlovém méně četné a mocné než v drobě a jelikož jest diabas mnohem pevnější než břidlice, povstaly trhliny, v nichž se couky usazovaly, často mimo diabas a měly v břidlici nepravidelný průběh, ježto se tvrdost břidlice stále mění.

Na 30. obzoru byl ševčínský couk na Březových Horách sledován 130 m za rozsedlinou v břidlici a měl zde směr, který dal podnět k domněnce, že by mohl couk strachenský býti jeho pokračováním. Ježto ševčínský couk byl v jižní části revíru sledován až k Narysovu a ani zde nekončil, byla by trhlina couku toho nejdelší z celého příbramského rudního revíru.

Žílovina couků v břidlici jest obyčejně vyplněna též kusy břidlice, neb zelenokamu a má pak vzhled brekciovitý. Výplň rudní, pokud vůbec existuje, jest nestálá, často přerušované a nepravidelně závalkovitá. Ukazování rud bylo asi mnohdy přerušováno, any se usazeniny často opakují. Zajímavé byly dosti četné, na stříbro bohaté impregnace břidlic v podloží některých couků, jež byly pak bohatší než couk sám.

Na křižovatkách dvou couků nenastalo nikde obvyklé a očekávané zbohatnutí.

Lillský důl byl bohat různými krásnými a vzácnými minerály, jsou to najmě pyrargyrit, proustit, argentit, tetraedrit, allemontit, nikelin, ryzí stříbro a nasturan. Mnohé z těchto minerálů se v menších shlucích vyskytovaly místy i v takovém množství, že je bylo lze označiti jako rudy, což v drobách obyčejně nebylo pozorováno. V hořejších horizontech vyskytovaly se též minerály sekundární, jako wulfenit, cerussit, malachit, valentinit atd.

Lillka však nebyla přes sv více než čtyřicetileté trvání ani v dobách, kdy cena stříbra byla ještě vysoká, nikdy aktivní. Při jejím zastavení činil celkový deficit více než 6.000.000 Kč.

Lillské couky byly sledovány v úhrnné délce 9021 m a překopů zde hnáno 3691 m!

Mimo hlavní, k severu směřující couky lillské, byla zde zjištěna celá řada couků vedlejších, jež byly označovány pouze číslicemi (I až X) a byly - mimo couk VI. - chudé neb úplně jalové. Hlavní lillské couky byly: horní černojamský a druhý ležatý. Vedle nich zjištěny byly ještě dva, t. zv. nepojmenované couky, pak dolní couk černojamský a první couk ležatý, dohromady tudíž 16 couků.

Horní couk černojamský byl až přes 3 m mocný. Na něm nalezeny poblíže povrchu prastaré práce mlátkem a želízkem. V hloubce slábl a hluchl stále víc a více a stával se křemenitým a kruškovitým.

Nejslibnější ze všech byl druhý couk ležatý, ale ani ten se při dobývání nevyplácel. V jižním poli byl úplně hluchý, v severním byl sice z počátku dosti slibný a nalezen zde též nasturan, v hloubce však stal se též kruškovitým a chudým.

Couk VI. byl mezi 5. a 9. patrem místy dosti bohatý, ale velice nestálý. Obsahoval tetraedrit až se 3,7 % stříbra, pak leštěnec, blejno, siderit, chalkopyrit a argentit. Na 18. obzoru vyskytl se na kontaktu mezi břidlou a diabasem též nasturan, společně s galenitem, chalkopyritem, barytem a červeným kalcitem.

Veškeré rudy na Lillce vytěženy byly vlastně jen z couku VI., horního černojamského a 2. ležatého. Bohatství těchto couků bylo však provedeným dobýváním úplně vyčerpáno.

Lillka byla i se žumpou 453,885 m hluboká a měla 9 pater. O černojamském couku se myslilo, že je pokračováním couku vojtěšského a z počátku se soudilo, že i on, jako couk vojtěšský, v hloubce bude stále mocnější a bohatší, což se však nesplnilo.

K prozkoumání východního terénu směrem od Lillky k městu hnán na 18. obzoru zvláštní překop, který dosáhl délky 936 m. Nějaký rudní couk však tu nalezen nebyl, a tak bylo další hnaní překopu v roce 1894 zastaveno.

Lze říci, že kovnatost lillských rud, co se stříbra týče, do hloubky přibývalo, pokud se však týká olova, bohatost se menšila. V poslední provozní periodě (1895 - 1900) měly rudy 0,144 % Ag a 4,8 % Pb, kdežto v létech 1867 až 1870 měly jen 0,092 % zato však 27 % Pb. Rozdíl ten způsoben byl hlavně přeměnou rud ve formu kruškovitou.

Úprava rud lillských byla velice nesnadná, obtížná a spojená s velikými ztrátami a proto od úpravy jejich v roce 1895 vůbec upuštěno.

Mimo jmenované tři šachty bylo v pásmu druhých břidlic kutáno příkopy též u Skorotína, o čemž učiněna již zmínka. Byly zde prastaré obvaly a haldy, ve kterých r. 1863 nalezena očka leštěnce v železité žílovině (siderit, hnědel, pyrit). Tyto obvaly a haldy byly uváděny za starých dob pode jménem Johanneser Zug. Z důvodu zmíněného nálezu a po předběžném kutání, provedeném příkopy u Skorotína a u Dušník, založena pak kutací šachtice, která dosáhla hloubky as 16 m a křížila železitou žílu 10 - 15 cm mocnou, obsahující jen sporá očka leštěnce, na stříbro velice chudého. Byla proto další práce již v roce 1864 zastavena.

V prvém pásmu břidlicovém bylo v dřívějších dobách kutáno i dolováno na rudy železné, na olověné, resp. stříbrné rudy však v pásmu tom pracováno bylo jen u Střebska.