PO STOPÁCH SLÁVY A UTRPENÍ

HORNICTVA NA PŘÍBRAMSKU

Anenský důl

Střediskem těžby na Březových Horách jest Anenský důl, jehož parní stroj zdvíhá rubaniny přímo z největší hloubky v Evropě. Řada moderně vypravených technických zařízení zdokonalila těžbu a neobyčejně zvýšila horníkův výkon. Jak by se podivili staří kovkopové dnešnímu způsobu dolování!

Anenský důl byl zaražen v roce 1789 - deset let po založení Vojtěšského - na Jánské žíle.

Zásluhu o založení Anenského dolu, jakož i dolu Vojtěšského má tehdejší vrchní správce Jan Antonín Alis. Znamenitý tento muž železnou vytrvalostí a neobyčejným důmyslem zachránil březohorské dolování od úplného zániku. Císařská komora udělila mu za to, “že od roku 1783 hory Příbramské značně zvelebil”, k návrhu dvorního rady z Bornu, “vedle pochvalného dekretu, od roku 1790 počínajíc, dokud hory těžiti budou”, roční odměnu 200 zlatých.

Pumpařská jánská šachta ležatá, t. zv. tažná, byla na jihozápadním návrší proti Anenskému dolu, v místech, kde se dnes říká “V lesíku”. Od založení Anenského dolu přestalo se v Jánské šachtě pracovati. Roku 1787 dospěla až k 9. patru a měla 120 sáhů ležaté hloubky. Jméno “V lesíku” jest po smrkovém lesíku, vysázeném na zmíněném návrší a starých haldicích po bývalých šachtách (Abraham, Svaté PAnny a j.), který vzrostl v les “Koráb”, po němž na oněch místech je dnes les březový.

Koncem roku 1737 byla na Anenských dílech místo dosavadní dřevěné pumpy postavena první pumpa železná, která veškeré zatékající vody spolehlivě zvedala. koncem roku 1799 se zaznamenáno, že Anenský důl dosáhl 109 sáhů a 3 stop hloubky. Na celém závodě byli tehdy 302 dělníci. Již roku 1797 byl na Anenském dole postaven vodní stroj a po dvou letech se stavěly “premsy”. Koncem roku 1806 bylo na Horách smutno, neboť tam bylo zaměstnáno pouze 298 dělníků. Mnozí přešli na železné nebo uhelné doly, kde byli lépe placeni, jiní zemřeli, neboť epidemie tehdy krutě řádily. Němečtí horníci z Jáchymova brzy doly opouštěli.

Pro nedostatek lidu nepracovalo se ani na Anenském, ani na Vojtěšském dole. Zásoby stříbra “a jiný majetek erární” byl odvezen do Čáslavě a Jičína. Ale již koncem roku 1838 je zapsáno, že Anenský důl dal 1302 vozíky čisté rudy, 21673 vozíků rud k praní, 8308 vozíků rud k “puchování” a 23281 vozů jalovin. V roce 1867 muselo býti hloubení Anenského dolu zastaveno, poněvadž stará “míhadla” nebyla s to vody vytahovati a posléze i vodní kolo se zlámalo. Proto v roce 1868 byl zřízen stroj na zdvíhání vody a stroj lezný s parním strojem o 100 KS. Tím byly doly zbaveny obtížných vod, které v nich často znemožňovaly práci. Důl se dál hloubil, až roku 1874 dosáhl při 22 patrech 400 sáhů, t.j. 768,4 m hloubky, v r. 1922 již 1246 m při 35 patrech. Dnes je nejhlubším našim dolem, neboť má 39 pater o celkové hloubce 1455 m. Dne 25. a 26. října 1935 konalo se odborného zajištění bezpečnosti jízdy na 38. patro za přítomnosti zástupce revírního úřadu a znalce profesora Vysoké školy báňské. Nyní je možno sjížděti do hloubky 1400 m. Rudní pole jsou však prozkoumána hloubením po hlavní žíle na 39. patro, t.j. do 1450 m.

Anenský důl míval vlastní t. zv. Anenské úpravny a mačkadla, po nichž zbyly dnes jen budovy, kdežto staré úpravny (“prádla”) jsou již srovnány se zemí. Anenská prádelna měla 42 úpravárenských strojů, 30 krušíren a 76 stoup se 120 pěcholy. Za mobilisace pro nedostatek dělnictva byla Anenská úpravna zastavena a rudy se dodávaly úpravně Vojtěšské.

V r. 1897 - 99 byla přeložena veřejná cesta, vedoucí šachetními budovami, na sousední svah, kde byla ve skále vylámána dnešní cesta. V lesíku mezi Anenským a Vojtěšským dolem byla zřízena býv. císařskou akademií ved ve Vídni v r. 1902 seismografická stanice k měření zemských otřesů. Domeček této stanice stojí doposud v lesíku. Druhá stanice byla při Vojtěšské šachtě v hloubce 1115 m.

Místo bývalých “štádel” (truhly na hornické nářadí a šat - předchůdce šaten) byla zřízena na dole šatna a v jejím sousedství umývárny a sprchové lázně.

V Anenském dole se pracuje na hlavní Vojtěšské žíle (34. a 39. patro), Eusebské rudní žíle (34. a 36. patro), Ševčínské žíle (34. a 35. patro) a čáastečně i na ležatém Vojtěšském odžilku (25. patro). Sledné práce se konají na žíle Matkobožské (33. a 34. patro). V nedávné době se konal pozoruhodný pokus “přeraziti” žíly směrem k Lillce. Proto se hnal z 29. patra překop na východ od Anenského dolu k Příbrami v délce 270 m, odtamtud po Václavské žíle severovýchodně asi 900 m, nato se odbočilo na západ tak, aby se překopem došlo asi 50 m jižně od vytopené Lillky. Při zaražení překopu se překřížila jílová rozsedlina (“klufta”). Bylo překvapením, když se přišlo v místech pod strážním domkem u trati nečekaně na druhou rozsedlinu. -

Za důlní katastrofy (1892) mnoho horníků Anenským dolem se zachránilo, neboť leží poměrně nejdále (820 m) od Mariánské šachty. Při záchranných pracech přišel tam o život dozorce Ant. Pešek a horníci Ant. Žlutický, Adolf Schöffel, Josef Vondruška a František Sláma. Ze 236 horníků, kteří tehdy v Anenském dole pracovali, zahynulo 45 mužů. -

U patronky havířů sv. Barbory na žíle MAtkobožské je nápis: “Dej, Barborko, panno svatá, mocnou ruku, silný prach a pánovi dobrou vůli, aby udělal větší plat”.

O Anenské šachtě říkali havíři, že je “kořenem” žil. Tento “kořen” zaplašuje dnes chmury mrtvého ticha hlubin a dává naděje na nový život. Žel, že opětný náhlý pokles ceny stříbra (600 - 500 - 350 - a snad už 320 Kč za 1 kg) maří očekávaný zisk závodu, přivodí shodek a tím zničí naděje těch, kteří o práci u báňského podniku naléhavě žádají. Kéž po dočasném poklesu cen stříbra upraví se ceny našich kovů, čímž se umožní rušný rozvoj závodů a tím i účinně přijímání lidu do práce, aby se alespoň částečně zabránilo postupnému vylidňování kraje.

Potěšitelný je zjev, že přibývá návštěvníků a turistů při prohlídkách báňského závodu. Správa podniku vychází při tom všem blahovolně vstříc. Rozhlasová reportáž z hlubiny Anenského dolu (1250 m), pořádaná 5. listopadu 1935, byla dobrou propagací. Při této příležitosti promluvil o dolování inženýr Jasan a horník Holas. Havířská píseň “pod hrudou všeoho života” vhodně doplnila program.

Anenský důl (doufejme, že i Vojtěšský) a Bohutín II (“Rudolfka”), dnes zvaný důl generála Štefánika, jsou posledními mohykány dolování na Příbramsku. Jest přáním každého rodáka chudého hornického kraje, aby bohatost rudních žil v zájmu obou měst a sousedních obcí byla nadlouho zachována. -

Že byly u “eráru” zaměstnány také želvy - teplomilné želvy, není asi mladší hornické generaci známi. V dřívějších dobách, kdy vedla cesta z Březových hor do Příbramě nádvořím Anenského dolu, sedávaly pod přečnívající střechou bývalé úpravárenské kotelny dvě prodavačky pečiva, stará Brabcová a Švehlová, vdovy po havířích, které se živily prodejem hlousek a rohlíků. Pečivo ke svačině kupovali “na knížku” - platili až o výplatě - dělníci z úpraven, mlýnů a šlemoven. Nejvíce daly utržit “želvy”, t.j. dělníci, kteří bývali na šachtě zaměstnáni bez přerušení 2 - 3 dny i přes noc. Dopoledne byli v šachtě jako lamači nebo běhači, odpoledne vytloukali rudy ze zásob. Večer a v noci vysedávali na zemi, vyhřáté parou od těžního stroje. Za přestávek v těžení usínali tito lidé a spali dotud, nežli vyjel z jámy další vůz s rudními zásobami. Tak trávili v přestávkách na teplé zemi noc (proto se jin říkalo “želvy) a ráno zase sjížděli do šachty. Želv bývaly 2 i 3 party. Užívalo se jich tehdy, když se ukázal nadějný couk a když bylo nutno rubaniny rychle vyvézt a roztřídit. Tito dělníci dávali babkám s houskami nejvíce utržiti, jednak více vydělali, jednak byli na prodavačky téměř odkázáni. Babky znaly všechny dělníky “svých” oddělení, srostly se šachtou a havířským životem a nahrazovaly tak závodní kantinu.