PO STOPÁCH SLÁVY A UTRPENÍ

HORNICTVA NA PŘÍBRAMSKU

Důlní katastrofa roku 1892

V úterý 31. máje 1892 o 11. hodině dopolední vypukl ve sklípku nátaziště 29. obzoru Mariánské šachty zhoubný požár, který brzy na roubení šachty se rozšířil. nikdo netušil, jakých hrůzných následků oheň zanechá, nikdo si nepředstavil, jakých nepopsatelných bolestí bude zaneseno do hornických rodin. Nechtělo se ani věřiti, že k mnoha nebezpečím v dolech přidruží se nové, u nás dosud neslýchané - požár. - poslední máj roku 1892 byl nejhroznějším dnem v celé historii dolování na Příbramsku. Na přesmutný ten den se vzpomíná každoročně již po 44 let.

Horníci Josef Sladovník, Josef Ječmen a Josef Hrubý již na 27. obzoru cítili kouř a první pak na 29. obzoru spatřili oheň. Nejžalostnější jest, že obětí dravého živlu se stali mužové starší - otcové rodin. Laik nedovede si zařízení dolu představiti, nemá pravého ponětí o množství dřeva, jímž jest roubení a jiná zařízení v dolech zbudováno. Teprve, když lid uzřel vystupující oblaka kouřů ze šachty, když ucítil čpavý zápach zhoubného jedu kysličníku uhelnatého, tu teprve zmocnila se ho hrůza a děsivé tušení blížící se zkázy. Požár se rozšířil z 29. až k 18. obzoru a zchvátil všechno dřevení v délce 580 m. Tehdy byl Prokopský důl 909, Mariánský 1110, Vojtěšský 1099, Anenský 942 a Františka Josefa 991 m hluboký.

Důlní pole na Březových horách je 1620 m dlouhé a 950 m široké, v ploše 154 ha. Rudní žíly a couky jsou téměř kolmé se spádem k východu a postupují od jihu k severu. Z jednotlivých pater jsou překopy otevřeny. V coukách vyrubány jsou směrné chodby, vzájemně komíny spojené. Jámy, štoly, překopy a chodby tvoří jakési spojité nádoby, ve kterých vzduch dle fyzikálních zákonů proudí. Teplota v dolech do 300 m jest 13o, do 600 m 16o, do 900 m 23o, do 1000 m 24oC. Ústími níže položených šachet (František Josef, Vojtěch, Anna) vzduch do šachet klesá a ústími výše položených šachet (Marie, Prokop) zase vystupuje. Větrání dolů je tedy přirozené a tehdy postačovalo. V den děsivého neštěstí byla teplota vzduchu na povrchu stejná jako v hloubce. Tato okolnost zavinila špatné větrání. Jáma Marie (6 x 2 m) měla oddělení těžné, lezné a stoupací. Většina zařízení (roubení šachty, příčky, průvodní latě, lezné povaly, žebříky) bylo dřevěné, olejovými mazadly od těžného lana a stoupacího stroje potřísněné. Mezi nárazištěm 29. obzoru a zásobním prostorem byl dřevěný poval s plotnami, mřížemi a lutnami. Zásobní prostor pod nárazištěm byl rozdělen v jednotlivá oddělení prozatímními dřevěnými přehradami, ale k jámě byl již zazděn. Nejnižší oddělení, t. zv. sklípek, byl již překlenut a k jámě prozatím zapeřen. Vstup k leznému oddělení byl uzamčen. Čtyři horníci (Eman Kříž, Václav Havelka, Jan Kadlec a Alois Nosek) přišli na zmínené náraziště, aby vyjeli ze šachty, ale poněvadž dveře byly zavřeny, čekali. Kříž, jemuž kahan dohoříval, vyměnil zatím knot. Nepatrný doutnající oharek zahodil. Tento propadl skulinou do zásobního prostoru, kde patrně byly dřevěné odpadky a snad i něco ukrytého dříví. O této zdánlivě nepatrné příhodě horníci hovořili a Kříž se podíval so sklípku, ale že by v něm hořelo, nezpozoroval. Nato všichni na lezném zařízení vystupovali (od 11.30 do 12.10 hod.). Po nich ještě jiní horníci z téhož obzoru vyjížděli, aníž by co zpozorovali. Od pohození zrádného oharku uplynula nejméně hodina, než vypukl oheň. V kanceláři byl požár hlášen až po půl druhé hodině odpolední. Shořelo na 400 m3 dříví za neúplného přístupu vzduchu, čímž vznikal jedovatý kysličník uhelnatý a z olejů dusivý kouř. Otravné plyny plnily rychle všechny důlní prostory. Vlastní šachta jako komín byla velkému objemu plynů těsná a pak nešťastná okolnost stejné teploty na povrchu jako v hlubině pomáhala rozšiřování plynů do sousedních dolů. Ve 2 hodiny odpoledne vnikly kouře do dolu Frant. Josefa (350 m od ohniska), v půl třetí odpoledne do dolu Vojtěch (550 m vzdáleného), ve tři hodiny do šachty Prokopské (600 m). Nejdéle se uchránila Anenská šachta (820 m), takže zde úspěšné práce záchranné mohly se konati. Na dole Františka Josefa bylo ihned po objevení se kouřů mužstvu na odpolední směnu sjedšímu hlášeno, aby ihned vyjelo. Báň. technik Grögler sjel s několika horníky k 8. obzoru. Pro kouř nemohli hlouběji, proto vyjeli. Zanedlouho však byly vyvezeny druhou šálou jen části šatů, obuv, klobouky, lidský mozek, krev, neboť omámení horníci padali do šachty. O půl třetí bylo nutno záchranné práce zde zastaviti. Ve Vojtěšském dole upozorňovali představení horníky, aby se rychle zachránili Anenskou šachtou. Tam bylo ze všech obzorů prudce zvoněno o šálu, nebylo však možno všem současně vyhověti. Po 5. hodině již se o šálu nikdo nehlásil, neboť ubožáci, otráveni plyny, nalezli v šachtě smrt. Ve vzdálených ortech Anenského dolu ještě o půl čtrvté odpoledné mužstvo pracovalo, netušíc blížící se zhoubné plyny. Prorazivše kouřem dobíhali k nim zachránci, aby je zpravili o strašlivém neštěstí. Při těchto pracích zahynul důlní Antonín Pešek, který od záhuby zachraňoval jiné, při čemž obětoval vlastní život. U šachet byli přítomní dvorní rada Novák, rada Langer, vrch. správce Čáp a Suchý, ing. Mayer, rada Onderka a j.

Těžné šály Anenského dolu i lezný stroj byly v permanenci. Zachránily mnoho mužů odpolední směny z revíru prokopsko-vojtěšského. Nebýti odlehlosti Anenského dolu, byla by měla katastrofa ještě příšernějších důsledků. Po 7. hodině i tam musely býti záchranné práce nezbytně zastaveny. V Mariánském dole nebylo možné zachraňování, neboť důlní prostory byly vyplněny plyny a těžné lano, jakož i tahadla lezného stroje ohněm se přepálila a spadla i s klecí do hlubin.

2. června o 7. hodině ráno sjel hormistr Štefan s horníky Rudlerem, Kvapilem, Duškem a Tomáškem do Vojtěšské šachty, aby tam po lidech-mrtvolách pátrali. Dostali se k 30. obzoru. Kvapil, Dušek a Tomášek nalezli mrtvoly Milce, duchoně, Hrubce a Malého. Naložili je do vozu. Nato seznali, že Štefan s rudleren se ztratili. Hledali je marně. Vynesli tedy mtrvé a jiná skupina rychle sjela, našla polomrtvého Štefana s Rudlerem. Po vyvezení se podařilo přivésti je k životu. V tu dobu přijel ministr orby hrabě Falkenhayn a navštívil také nemocné. Rudler nemohl ovšem ani slova promluviti. ministr byl svědkem srdcervoucích scén a zoufalého nářku, jenž se po šachtách rozléhal. Nařídil, aby pohřby se konaly na útratu závodu a aby postiženým rodinám byla vyplacena měsíční mzda. Téhož dne přijel také báňský hejtman. Ještě 1. června o 1. hodině odpolední bylo z dolu Františka josefa 28 kráte zvoněno, byli tam tedy živé lidé. Než však stačila šála se zachránci dojeti dolů, nebylo již u zvonění nikoho. Omámení horníci padali do šachty. Vyneseny byly jen dvě zohavené mrtvoly: Eduard Květina z orlova a Antonín Gröger z Příbramě. V týž den vytaženo z Vojtěšské šachty 46 mrtvých a z Frant. Josefského dolu 39 mrtvol. Dopoledne 2. června přijel poslanec princ Bedřich Schwarzenberg, místodržitel Thun a j. Později se dostavil posl. prof. T. G. Masaryk, aby podle očitých názorů a přímých informací učinil příslušné zprávy o katastrofě. Chodil důl od dolu a všude se vyptával, zjišťoval. Jeho jméno se nachází i v seznamu dárců příspěvků pro postižené rodiny. V Mariánském dolu zahynulo také pět horních žáků (Popelka, Korejs, Šelf, Werner a Chvála). Jejich učitel, prof. Kirschner, čekal při vyvážení vrtvých, aby poznal své žáky - leč ten den nalezeni nebyli. Do dolu Františka Josefa vháněl se vzduch, aby plyny a kouře byly výše ležícími šachtami vytlačeny. Aby bylo umožněno větrání, sváželo se do dolů žhavé dřevěné uhlí, hnal se čerstvý vzduch a vůbec podnikalo se vše, aby bylo zamezeno jednak šíření požáru, jednak, aby horníci byli zachráněni nebo mrtví vyváženi. Za hrozného zmatku a při snazo co nejrychleji zhoubný požár utlumiti bylo použito každého prostředku, jen aby se pomohlo. Za těchto chvil byla puštěna čtyřmi proudy do dolu voda, o kterémžto opatření jsou různá mínění. Zvláště o otázce, kdy měla býti voda puštěna, bylo mnoho debatováno. V odborném posudku tehdejších profesorů báňské akademie Hrabáka a Ziegelheima se píše: “V kterém okamžiku hašení ohně vodou po šachetní výdřevě zavedeno býti mělo, jsou různé náhledy. Theoreticky byl to onen okamžik, když záchrana záchranným družstvem životu nebezpečným se stávala. Okamžik ten při komplikovaných březohorských poměrech důlních a za rozčilení při tak velkém neštěstí, těžko bylo stanoviti—“. O velikém množství plynů napsal ve svém dobrozdání prof. hor. ak. Karel Balling: “--- 1 m3 dřeva jedlového při neúplném spalování dá 1214,5 m3 plynů a 477,4 m3 páry, celkem 1619,9 m3 a m3 dřeva smrkového 1470,4 m3 --“.

Když shořelo 400 m3, tu není divu, že plyny pronikly do štol a chodeb v úhrnné délce asi 400 km!

Křemenný prach z dynamitu dusivých plynů nevyvinoval, zato množství plynů ze shořelého mazání nedalo se ani přibližně odhadnouti.

Již 31. máje byly šachty obklopeny četnými zástupy. Od 1. června pak neustále množství žen, dětí, důlního lidu i ze vzdáleného okolí vytrvale čekalo, kdo bude z dolů vyvezen. Na povrch byly vyváženy mrtvoly, často k nepoznání zohavené, šaty mnohých rozedrané - prsty do prsou křečovitě zaťaty, z rozpukaných lebek krev prýštila, obličej často v beztvárnou sraženinu proměněný -. Mrtvoly byly později naduřelé, opuchlých obličejů. Často byly nalezeny v podivných polohách. Údy bývaly zkrouceny. Některé mtrvoly byly skrčeny v koutku skal, jiné seděly, jiné obličejem zaryty v prach. Nalezeny mrtvoly klečící, v klubko spletené, stojící s kahancem v ruce. Jedna mrtvola byla úplně nahá, ubožák se asi domníval, že musí přeběhnout plamen, proto se svlékl, aby se šat na něm nevzňal. Na dolech se stupňovaly hrozivé chvíle. Lkající ženy a děti klečely, modlíce se za ochranu svých živitelů. Mnoho žen omdlelo. Některé v zoufalství chtěly se vrhnouti k šachtám. Žena horníka Šelfa v rozrušení nad ztrátou muže zemřela, jiná zešílela. Těžko bylo udržeti krajně rozrušené davy. A zatím části lidských těl i celá rozedraná těla visela na ohořelých paženích šachet. Mozky, vnitřnosti - vše rozmětáno po různých obzorech a dně šachet - a ženy s dětmi v nářcích úpěly u dolů po celé noci, ař vysíleny, trpělivě čekaly... Při vyvezení mrtvých nastávaly nepopsatelné chvíle, když pozůstalí poznávali svého otce - živitele. Zmatek stoupal, když byla vyvážena těla v kusy rozervaná, jichž totožnost byla podle různých předmětů (nůž, hodinky a pod.) u nich nalezených zjištěna. Ti, kdož v šílené touze s otevřenou náručí očekávali své živitele, volali o smilování, vztahovali teď k zohaveným mrtvolám ruce a ručky a pláč jejich nepřehlušil umíráček, který truchlivou písní vyzváněl po celý den. ---

Bolestnou dopravu částí lidských těl z hlubin šachet obětavě řídil dozorce František Francouz s horníky Josefem Francem a Františkem Duškem. Mrtvoly byly dopravovány do skladišť vojtěšské přetloukárny na slámu a po zjištění totožnosti odváženy. -

Odvaha a obětavost některých úředníků, dozorců a zvláště řady horníků byla v pravdě heroická. Již 31. května obětovali někteří za zachránění svých druhů vlastní život.

2. června o 11. hodině noční sjeli do Vojtěšské šachty horníci Kulíšek, Vošmík a Kožíšek a spatřili hrozné divadlo: cáry šatů, maso, roztříštěné kosti. Pak se spustili Raška, Melichar a Synek, vyvezli sice ze 30. obzoru mrtvolu (kočího Krákory), ale Raška zůstal v bezvědomí. Spadl mu šátek máčený v octě s obličeje (jediné tehdy bezpečnostní opatření). V ten den po 6. hodině večer bylo z Františka Josefa dolu 21krát zvoněno. Nato vytažen z 18. obzoru horní žák Vojtěch Šefl - mrtvý. 3. června bylo znáti, jak rodiny nešťastných horníků oddaly se s trpnou resignací - utrpením po přestálých mukách - trgickému osudu. Řady sklíčených žen bloudily po haldách, němě se dívaly na znetvořené mrtvoly hromadící se na nádvoří šachet. Až když zaslechly volání mužova jména, vypukly v křečovitý pláč, jenž srdce mnoha přítomných bolně rozrýval. -

Pro postižené rodiny byla zahájena pomocná akce. Příbramský starosta Heil a poslanec Mixa vydali provolání ke konání veřejných sbírek. Až do 3. června bylo vytaženo 167 mrtvých. O půlnoci byly vyvezeny 3 bedny nohou, rukou—tři vozy masa, šířícího hnilobný zápach. Chlorové vápno a karbol dlouho bylo cítiti po městě. Na Anenském dole kromě mnoha jiných spustili se dolů Kunz, Hlinovský a Bouška. Byli dole omámeni, vyjel jen Kunz, ostatné v bezvědomí zůstali v šachtě. Ihned se přihlásili horníci Aksamit a Dvořáček k jejich záchraně. Bleskurychle sjeli na 22. obzor. Dvořáček uchopil umírajícího Hlinovského, který křečovitě počal trhati zvoncem. Nastaly zmatené signály, šála místo nahoru - jela dolů. Hlinovský v smrtelné křeči byl zavěšen na laně zvonku. Dvořáček násilím odtrhl jej od zvonce. Aksamit dal správné znamení a vůz vyjel. Ihned sjel Dvořáček s Karasem a Šnajdrem a zachránili i Boušku. Horníkům dolů sjíždějícím byla dávána slanina, černá káva, rum a j. Horníci, kteří ve skupinách sjížděli dolů pro mrtvoly, byli odměňováni za vyvezení mrtvého 1,90 zl., později 5 zl. (společně). Výkaz těchto smutných odměn je dosud uchován. Dojemný byl výjev na 12. patře dolu Františka Josefa. Uprostřed štoly o sloup opřena stála mrtvola Josefa Káše, rozkročena s tužkou a papírkem v ruce - poslední vůle: “Drahá ženo! Umírám! Věnuj 90 zl. na...” Ubožák nedopsal, snad na pohřeb... Dojímavé jsou i jiné testamenty umírajících. Jsou psány ve chvílích, kdy ubožáci nabyli přesvědčení, že záchrana již nepřijde. Svědčí o krajní poctivosti starostlivých otců a mužů. Umírají s modlitbou na rtech, ve vzpomínkách na své drahé, prosí o odpuštění a konají poslední pořádek, aby zemřeli se ctí. Nemůže býti větší tragiky, než která se jeví v posledních slovech smrti zasvěcených hrdinů práce. Bylo to 22. června, kdy důlní Alois Klofát s hor. tesaři Josefem Malým, Josefem Knotkem a Vojtěchem Jíšou nalezli na 24. obzoru 700 m od šachty Mariánské tužkou na 31 lepenkových obalech krabic od patron dynamitových psaní tklivé poslední vůle ze dne 31. května:

“Prosím Vás, kdo nalezne toto poslední psaní, odevzdejte je mé draze milované manželce, jsou to moje poslední slova, v kterých se loučím se svými dětmi, a prosím je, aby se za mne modlily, by mně Bůh má provinění odpustil, a aby na Boha nikdy nezapomínaly, tak jako já při pslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali jsme dělat, přiběhli sem lidé, že se nemohou dostat odtud, šli jsme, pokoušeli jsme se dostat odtud, nebylo možné, nebylo možné, čekali jsme pomoc větrem z tubek, ta snad by nás zachránila, nebyl nám sem puštěn, pokud jsme mohli, tak jsme se modlili a pomáhali, když jsme oslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti.”

František Soukup

“Prosím Vás pro Boha, dejte těch pár řádek mé manželce, jsou to poslední slova k ní, neoslyšte mne a dejte jí to, prosím vás pro Boha! S Bohem, s Bohem, drahá manželko, přichází chvíle mého spánku, s Bohem i mé děti, jak se s vámi smutně loučím, s Bohem, přátelé!”

Soukup František

“S Bohem všecky manželky všech, kteří jsme tady zahynuli! Drahá manželko, poslední slova s velikou úzkostí ti píšu, hlava bolí, duch oslabuje, věčnost se blíží! Velmi bolestně se s Vámi loučím a prosím vás, modlete se za mne, že já pro ten vezdejší život snad jsem ztratil život věčný, prosím vás, modlete se, s Bohem, s Bohem, všechno skládám na tebe, drahá manželko, odevzdávám ti děti i všecko, starej se o ně tak, jak já. S Bohem, vy všichni přátelé, modlete se, tu almužnu, co máš, o tom víš. Dlužen nejsem nikde, jen Bartošovi asi 40 kr., u nás na ňáký litr piva. Víc nikde nic.”

František Soukup

“Moje drahá matko a moje drahá manželko, já se s Vámi loučím, jak jsem si na vás vzpomínal, když jsem viděl, že život neuhájím. Tak dlouho jsme si pomáhali, svlékali jsme bluzy a dělali jsme si vítr. Bylo šest hodin, ještě nebylo zle, ale byli jsme blízko ortu, zponenáhla za námi šel kouř a ty páry. Očekávali jsme pomoc. Abych tě upozornil na dluhy, co jsou na Horách, já ti je potvrzuju: Václav, bratr 50 zl., Kláber asi 10 zl., Krčílek 8 zl., Horký asi 4 zl., Volfovi asi 55 kr. Co se týká domácích záležitostí, dělej, jak se ti líbí, nemohu ti jináč radit. Co se týká knihovního dluhu, to ti není nic psát platno, to se dovíš, ale Enamovi dej, jak s tebou vyjedná, poněvadž mi půjčoval a pořádek jsme nedělali. Moje drahé děti, já se s vámi loučím i se všemi přáteli. Jestli jsem vám někomu ublížil, odpusťte mi. Když jsem to napsal, tak jsme se modlili.”

František Liška

Při záchranných pracech byl stále přítomen tehdejší okresní hejtman baron Weber z Ebenhofu, komisař Hainz, dvorní rada Novák, hormistr Sojka, dr. Rosol, okresní lékař dr. Volf a dalších 9 lékařů, lékárník Baborovský a j. Lékaři se soustředili zvláště na Anenském dole.

2. června se konaly pohřby 58 obětí, 25 v Příbrami, 23 v Březových Horách. Nesčetné davy z okolí přišly vzdáti poslední čest hrdinům nebezpečné podzemní práce. Pohřby se pak konaly denně za účasti hornické kapely. Dle vyhlášky pohřbívalo se ráno o 8. hodině a večer v 6 hodin. Rakve se hotovily v truhlárně a u všech příbramských i horských truhlářů. 2. června zůčastnil se pohřbů také ministr Falkenhayn a místodržitel Thun, načež zase odjeli k šachtám, kde další mrtvoly se vyvážely. Nářek o společných pohřbech, kdy se mrtví pochovávali do velkých hrobů byl tak úpěnlivý, že zanikly i smuteční tóny hornické kapely. Rada Vajc zakončil pohřební řeč slovy: “Zdař Bůh na poslední šichtě!” Jako slzami zarosen, byl i pohřební zpěv kandidátů učitelského ústavu. Nebylo suchého oka za nářku tolika sirot. Jen po horníku Hoškovi zůstalo 11 sirotků, po Matěji Černém 9 sirotků, po Klofátovi 8 atd.

Tklivý příběh udál se pátého dne. Čtyři horníci sfárali Anenskou a hledali mrtvé směrem k Vojtěšské. Náhle spatřili přicházející postavy. Radovali se, že našli pohřešované. Ale i přicházející byli překvapeni. Padli si do náruče, objímali se. Pak seznali, že ani jedni, ani druzí nejsou zachráněnými. Obě mužstva byly skupiny horníků hledající mrtvé...

Zachrániti horníka ze spárů smrti, vynést mrtvého ze šachty přeplněné kouři bylo hrdinstvím, často sebeobětováním. Kromě důlního Peška obětovali své životy, aby jiným život zachránili, důlní tesař Augustin Žlutický, cvičitel březohorských hasičů, Adlof Schöffel, František Sláma a Josef Vondruška. Pomáhali, zachraňovali - až otráveni klesli v hlubinách v náruč příšerné smrti. V úctě se skláníme před heroickými činy těchto mužů, kteří s bezpříkladnou obětavostí položily životy za své druhy ve chvílích nejtěžších... Ani tento děs nezdolal obětavosti dobrovolně se hlásících dalších záchranců. Do smrtících propastí sjížděli: naddůlní Karel Khun, Dominik Beroušek a Leopold Bouška, důlní Václav Brůžek a Václav Khýn, horníci Karel Weigert, Matěj Dražan, Alois Vávra, August Stočes, Kašpar Lukeš, Leopold Karas, František Štěpán, František Kafka, Josef Češka, Antonín Dvořáček, Václav Brož, Josef Aksamit a j. Stateční odvážlivci byli odměněni stříbrným záslužným křížem, dozorci stříbrným záslužným křížem s korunou.

Za rozrušení a slzí míjely dlouhě červnové dny za doprovodu nářků a otravných výdechů šachet. Obava před morovými zápachy byla značná a mnohé rodiny i Příbram opustily. 8. června přijel podruhé místodržitel Thun a přivezl pro pozůstalé 10000 zl. od císaře Františka Josefa. Na veliké hroby obou hřbitovů položil věnce s nápisy: Místodržitel Království Českého věrným obětem svého povolání. Na březohorské radnici se zapsal do pamětní knihy. Toho dne byly nalezeny mrtvoly horních žáků Popelky a Korejse. Jejich kabáty nalezeny den před tím.

Večer si dal místodržitel představiti horníka Jana Soukupa, který jediný z hořící Mariánské šachty po 40 hodinách se zachránil. Byl ukryt v t. zv. komínu jako v potápěcím zvonu. V týž den byly vyvezeny tři mrtvoly: Jana Kopala, Aloise Vávry a Karla Krůty (tato téměř bez masa). Počet mrtvých dostoupil 8. června děsivého čísla 307! Mrtvoly byly vyváženy až do 9. června. Jedna mrtvola byla nalezena až 22. září na vyrovnávacím lešení lezného stroje mezi 18. a 19. obzorem. V Mariánském dole zahynulo ze 161 pracujících 100 mužů, ve Vojtěšském ze 174 otráveno 85 horníků, v Anenském ze 326 zaměstnaných - 45. Celkem z 835 v dolech pracujících havířů přišlo 318 osob o život a jeden zachráněný po devíti dnech zemřel. Katastrofa si tedy vyžádala 319 lidských životů a zanechala 285 vdov a 960 sirotků! Ze 319 nešťastných byli 3 dozorci (Antonín Pešek, Jan Dubec, josef Káš), 1 poddozorce (František Lukeš), 267 lamačů, 3 důlní tesaři, 1 tedník, 5 horních žáků, ř důlních kočí, 17 běhačů a 17 zavážečů. Zuřící požár roztavil na některých místech i skálu.

Z 517 zachráněných horníků bylo 69 do bezvědomí omámeno. Příbramským lékařům a samaritánům ze řad hornictvá a hasičstva se podařilo přivésti je - často po velkém úsilí - opětně k životu.

V dolech zahynulo za děsivého ržání 9 koní, jich hrozně naduřelé zdechliny vydávaly morový puch. Po osmi dnech nabízela správa závodu za odstranění posledního koně 18 zl., ale nikdo se k této práci nepřihlásil. Nutný a nebezpečný výkon obstaral příbramský drnomistr Kollinger (ale za 30 zl.), nádeník František Šmát z Březových Hor, kočí Havránek a k nim v převlečení se tajně připojil přítomný zpravodaj “Národní Politiky”, právník Kukla.

Kromě nenahraditelných ztrát lidských životů byla způsobena katastrofou také značná škoda hmotná. Nejen že zastavením práce byl značně zmenšen výtěžek dolů, ale nové vydřevění šachty si vyžádalo stotisícového nákladu. Pozůstalým byla vyplacena měsíční mzda zahynulých 8440,30 zl., pohřební útraty pozůstalým kromě bratrské pokladny činily 3833,32 zl., odepsané půjčky horníků 3493,52 zl., výlohy při vyvážení zahynulých 9858,26 zl., rakve a j. 2332,82 zl., pohřební útraty 2307,46 zl., lékařům 558,20 zl., desinfekce dolů 3935,49 zl., vyvětrání dolů 4000,- zl., mzdy za neodpracované dny 72932,44 zl., celkem 111691,- zl. Na pomníky bylo preliminováno 4600,- zl. Na příbramském a březohorském hřbitově připomínají mohutné pomníky důlní neštěstí nápisem: “Památce horníků příbramského závodu, kteří při důlním požáru dne 31. května 1892 o život přišli, věnuje c.k. ministerium orby - Zdař Bůh!” Ve vchodu do březohorského kostela je zasazena mramorová deska: “Památce důlního Antonína Peška, důlních tesařů Adolfa Schöffla, Josefa Vondrušky, Augusta Žlutického a zavážeče Františka Slámy, kteří při důlním požáru dne 31. května 1892 při zachraňování svých soudruhů od záhuby svůj vlastní život obětovali. Čest budiž jejich památce. Bůh odměníž jejich věrnost. Věnováno od c.k. ministeria orby L.P. 1892.”

Vdovám a sirotkům byl vyplacen celoroční nárok na bratrskou pokladnu, asi 48000 zl. Na milodarech podpůrnému komitétu pro katastrofou postižené rodiny bylo zasláno do 30. června 1893 celkem 204160 zl. 10. kr. a 20 dukátů včetně 53188 zl. 29. kr. 60 marek, jež od mnoha dárců odevzdalo báňské ředitelství, z toho bylo rozděleno vdovám po případě rodinám 80483 zl. 35 kr., sirotkům a pohrobkům 112797 zl., na zvláštních darech 3586 zl. 80 kr. a 20 dukátů. Zbývajících 810 zl. 85 kr. bylo uloženo ve prospěch sirotků studujících na středních neb vysokých školách. Největší podpora, která byla udělena rodině, činila 1444 zl. Vdovám a sirotkům byla vyměřena bratrskou pokladnou zvýšená provise, jež činila u vdov 3 zl. 70 kr. až 9 zl. 98 kr. měsíčně, podle počtu pracovních let zemřelého manžela. Sirotku po otci vyměřeny 2 zl. měsíčně, úplnému sirotku 4 zl. měsíčně.

Jakmile požár vypukl, rojila se řada různých pověstí o původu. Jedni tvrdili, že blesk 30 t.m. udeřil do šachty a sjel dolů, jiní zase, že oheň je dílem zločinné ruky atd.

Je přirozeno, že od prvních chvil zhoubného neštěstí všeobecně bylo pátráno po příčinách vzniku ohně. Otázka tato byla po 14 dnů zakryta tajemnou rouškou. 13. června dostavil se k okresnímu soudu horník Václav Havelka z Orlova, a řekl, že nemůže déle snášeti výčitky svědomí, poněvadž ví, kdo zavinil požár. Udal původce (jak sám řekl) katastrofy horníka Emanuela Kříže. Na to byli zatčeni Kříž, Havelka, Kadlec a Nosek (byli v kritickou chvíli pospolu na nárazišti 29. obzoru Mariánského dolu) a u soudu vyslýcháni. -

Z počátku mluvili nejednostejně.

2. července se konalo líčení před čtyřčlenným senátem zemského trestního soudu, kde Havelka sdělil, že Kříž z neopatrnosti odhodil oharek doutnajícího knotu do splávku (to řekl dříve také v důlní kanceláři). Později se Kříž k tomu také doznal. Že by něco “chytlo”, neviděli. Havelka pouze uvedl, že se šel dívat a že to jen doutnalo. Kříž se díval po něm a řekl: “Měl jsi strach a už to uhaslo”. Čekali ještě chvíli. I jiní horníci k nim přišli (Soukup, Polák, Günter a Bouček) a čekali s nimi na nárazišti. U soudu obvinění tvrdili, že ničeho necítili a měli za to, že se nic neděje. K líčení byl také dodán model náraziště. Kříž u soudu poznal svůj kahanec a uvedl, že oharek mačkal prstem, ale pálil ho, mrsknul tedy rukou a oharek propadl skulinou do sklípku. Uvedl dále, že asi za čtvrt hodiny vyjížděli, aniž by byli oheň zpozorovali. Kadlec doznal, že slyšel klapnouti železnou plotnu (pod níž se kamarád díval - nehoří-li tam) a slyšel Havelku, že prý řekl: “Je to černé, nehoří to”. Uvedl, že dle jeho mínění nemohl oheň od oharku povstati. Nosek tvrdil, že ležel a nic neslyšel. “Co mé oči neviděly - to jsem nemohl říci”, pravil. Přítomný úředník H. Grögler líčil zařízení dolu, náraziště a pod. Pak byli vyslýcháni horníci Sladovník, Hrubý, Ječmen, Bejček, důlní Kaiser, Hrdina a Pučálka. 38 sepsaných protokolů bylo čteno. 3. července se v líčení pokračovalo. Veřejný žalobce žádal přísný trest. Obhájce Dr. Černohorský se ohražoval proti vině zatčených, uváděl, že jsou tito mužové poctiví, nábožní. Že doly mají primitivní zařízení bezpečnostní, že horníci jsou nedostatečně poučováni o svých povinnostech, že je žaloba bezdůvodna a žádal úplné zproštění obžalovaných.

Obhájce Dr. Podlipský vřele se ujal zatčených. Hodinu se soud radil a po poledni byl vynesen rozsudek: Emanuel Kříž, těžký žalář 3 roky, čtvrtletně půst, 31. května tvrdé lůžko. Václav Havelka 18 měsíců, čtvrtletně půst a 31. května tvrdé lůžko. Jan Kadlec 2 roky, podobné posty a tvrdé lůžko. Alois Nosek 3 měsíce a 3 posty.

Důvody rozsudku: soud nabyl přesvědčení, že požár vznikl následkem odhození doutnajícího knotu z Křížova kahanu.

O “Truchlivém shledání s otcem” napsal syn udušeného horníka Viléma Hendla, František, do časopisu “Od stříbrných hor”: “--- Osudného dne neměl tatínek chuti fárati do dolu. Sestra Jindřiška nato pravila: Tati, jdi na šachtu, křikni hier (t.j. dát se zaznamenati) a přijď domů! Otec odpověděl: Holka, tak to nejde, musím dolů. Rozloučiv se s námi, odešel na Mariánský důl, kdež pracoval na 17. obzoru jako lamač s kamarádem Janem Peterou.

Odpoledne toho dne měli jsme ve škole tělocvik, na kterýž jsme šli s naším p. učitelem Blažejem Dvořáčkem do školní zahrady. Nebyli jsme v zahradě příliš dlouho, když chvatně přišel pan učitel František Fiala a sděloval našemu p. učiteli cosi důležitého. Všichni jsme z rozhovoru seznali, že se něco stalo.

Za nějakou chvíli po odchodu p. učitele Fialy propustil nás p. třídní domů. Jakmile jsme vyšli ze vrat školní budovy na náměstí, ihned jsme se dozvěděli od lidí, zděšeně pobíhajících, že v Mariánské šachtě hoří.

Několika skoky octl jsem se doma, nezastihl jsem však nikoho. položiv učení na víko nádoby s vodou, za dveřmi stojící, utíkal jsem na důl, kde otec pracoval. Nebyl jsem však tam připuštěn, proto jsem spěchal na nejbližší důl Františka Josefa, kdež jsem setrval v pláči až do pozdních hodin nočních, očekávaje, zda zachránci vyvezou též mého otce. Nedočkal jsem se. Důl byl večer uzavřen a my museli opustiti nádvoří šachty. matka, bratr a tři sestry očekávali zachránění otce na Vojtěšském a Anenském dole též do nočních hodin. Neshledali jsme se toho dne s milým otcem, kterýž před polednem s neblahou předtuchou od nás odcházel. Zachránci, kteří otce pro jeho milou povahu měli rádi, pokoušeli se několikráte proniknouti na 17. obzor Mariánského dolu, aby otce vyhledali. Nebylo to však možné pro dusivé kouře, které ohrožovaly i jejich životy.

Dni beznaděje míjely, my nevyspalí a stálým očekáváním v nádvoří šachet zeslabeni, přáli jsme si toužebně, aby alespoň mrtvého otce z hlubin zkázy a hrůzy na povrch vyvezli. Horník Jan Patera, jenž s otcem pracoval, byl vyvezen v pátek večer 3. června, jelikož dříve asi opustil dílo a spěchal směrem k Vojtěšskému dolu a proto byl dříve nalezen. -

Dne 5. června na Hod boží svatodušní, o 10. hodině dopoledne, přišel k nám do bytu horník Václav Trefný, mítač Mariánského dolu, a sděloval nám, že pojedou někteří horníci Vojtěšskou šachtou na 17. obzor k Mariánské šachtě vyhledati otce. Ihned jsme se všichni odebrali k Vojtěšskému dolu, kdež jsme očekávali, vyvezou-li otce. Tu konečně se otevřely dveře Vojtěšské přetloukárny a nesena byla rakev se jménem Popelka, který byl absolventem horní školy v Příbrami. Rakev měla býti odvezena na příbramský hřbitov. Kolem rakve seskupilo se mnoho lidí a mezi nimi stál horník Pechaň, drže za zády tvrdé kožené pouzdro, zdobené mosaznými hřebíčky, v němž byly hodinky.

Matka spatřivši pouzdro, vytrhla je horníku z ruky a ptala se, kde je vzal. Tázaný odpověděl, že jest to Popelky. Maminka s pláčem prohlásila, že hodinky s pouzdrem patří našemu tatínkovi. Ihned jméno přepsáno a rakev s pozůstatky našeho otce vezena na hřbitov březohorský za doprovodu zvonů, vyzvánějících Anděl Páně na Hod boží v poledne.

Výpravy na 17. obzor Mariánského dolu zůčastnili se tehdy horníci Matěj Čampulka, Václav Mírka, Fridrich kocna a Karel Krátký, horní kovář (jako člen hasičského sboru) za vedení dozorce Augustina Jeníka, z nichž první dva dosud žijí. Zachránci našli otce blízko jeho díla, od kterého slezl po žebříku na hlavní chodbu a tam klesl, netuše, že jej stihne krutá smrt. Tělo posypali chlorovým vápnem, provaz upevnili pod paži a táhli je místy i přes nakupené kamení chodbou ke stanovišti Vojtěského dolu a týmž dolem vyvezli na povrch. Není divu, že otce nepoznali, vždyť těla zadušených havířů byla již v rozkladu a jejich totožnost mohla se určovati jen dle obsahu jejich kapes. Na přání nás všech, otevřel nám horník rakev, abychom naposledy shlédli tvář našeho milovaného otce, ale nemohli jsme jej poznati. Pohřeb konal se odpoledne ve 2 hodiny do společného hrobu tvaru čtyřhranného.

Přiložený obrázek byl zachycen fotografem F. Hynkem v Praze asi hodinu před výkropem. Jediným přáním mým a mého bratra Jana bylo, spatřiti jednou místo, kde náš otec tak hroznou smrtí zahynul. Po obnovení Mariánského dolu bylo nám oběma dopřáno místo ono shlédnouti přičiněním dobrého známého, načež budu vždy povděčen.”

Pud sebezáchovy dával mnohým horníkům odvahy. Havíř Hodek, nelekaje se nebezpečí, vyjel na koruně šály a tím se zachránil.

Důlní teplota působila na mrtvá těla. Hnilobný rozklad rychle pokračoval, mnohé mrtvoly měly pěny u úst. Mrtvola horníka Zadražila byla tak naduřelá, že nemohla býti vtěsnána do rakve. Horní žáci Korejs a Popelka byli nalezeni ve starém “ortě” (po dynamitové komoře). Tam se zapeřili a skuliny mezi dřevy vymazali hlínou, aby se uchránili jedovatých plynů - leč marně!

Očitý svědek katastrofy, p. Josef Sobotka, horník, napsal:

“... V dole byli horníci zozděleni na tak zvané fedrovníky a na lamače, čili hajry. Poněvadž horníkům nízká mzda nepostačovala, bylo jim dovoleno pracovati přes čas, a to půl směny. Fedrovníci pravidelně pracovali půl druhé směny a to od 4 hodin ráno do 4 hodin odpoledne. V den katastrofy fedrovníci fasovali svítivo, které se vydávalo v poledne. Proto i půlkaři museli vyjeti nahoru k fasování, tím se zachránilo mnoho mladších horníků od jisté smrti ---“

Tehdy nebylo v dolech zřízeno elektrické zvonění. Zvonilo se primitivném způsobem, pomocí nataženého drátu, vedeného do dolu. Z klece horníci nesměli zvonit a proto při spouštění mužstva byly hlídky na všech obzorech. Když mužstvo sjelo, hlídači šli na svá díla nebo vyjížděli nahoru.

V čase, kdy tito hlídači vyjížděli nahoru, stále někdo zvonil o klec (třikrát). To bylo asi ve čtvrt na dvě odpoledne. Poněvadž do klece vstupovali oni hlídači, nemohlo býti zvonění, totiž žádání o klec vyhověno. Jelikož však zvonění neustávalo, byla klec spuštěna. Na 29. obzoru byla zachycena. Vstoupil do ní jediný horník, kočí Sladovník. Vyjel nahoru celý vyděšený a strašně se zlobil, že mu lec nebyla dlouho poslána. Rozčileně volal:

“Co děláte, že neposíláte klec, když stále o ní zvoním? Vždyť Mariánská šachta na 29. obzoru hoří!”

Zpráva byla ihned hlášena přítomným dozorcům, připraveným ku sjezdu na odpolední směnu. Oni okamžitě vstoupili do klece a sjeli. Nedojeli však hluboko, z 25. obzoru se již museli pro množství kouře vrátit. Nařídili, aby mužstvo bylo ihned vyváženo ven. Napsali jsme tedy ihned kamarádům dole, aby lid vyzvali k okamžitému výjezdu, jelikož na 29. obzoru Mariánské šachty hoří. Kdo mohl, ovšem spěchal k ústí šachty, poněvadž kouř již pronikal do všech chodeb.

Nahoru vyjely tři přeplněné klece, celkem asi 60 mužů.

Potom nastal hrozný zmatek. Z každého obzoru horníci zvonili o klec. Všude byla klec chytána, lidé se vraceli, sem tam šachtou jezdili, omámeni kouřem a strachem. Silnější lidé drželi slabší, aby jim v kleci neklesli. Horník Kosán téměř již nahoře vystrčil nohu z klece. Maso z ní mu bylo po celé délce až na kost utrženo. Mnozí havíři byli v bezvědomí. Musili býti z klece vynášeni a kříšeni.

Na to bylo zazvoněno čtyřikrát. To bylo znamení, aby s klecí nebylo hnuto. Žel, zde se stal strašný omyl. Bylo to na 25. obzoru. Ubozí horníci patrně ve spěchu zvonili (nevydrželi přestávku), takže to splynulo na čtyřikrát, totiž na zákaz s klecí hnouti! Za okamžik mítač (horník, řídící nahoře jízdu klece), třepal na provaz (lano, na němž je zavěšena klec), ač jinak třepat nesmí, aby zjistil, jsou-li lidé v kleci. Leč bylo to marné - již nikdo nezazvonil. Dole nastalo ticho.

Přítomným úředníkem, hormistrem Hemlhakrem bylo strojníku nařízeno, aby jel s klecí pomalu nahoru. Strojník uposlechl. Avšak klec se o něco zachytila. Strojník to hlásil a dostal rozkaz, aby jel trochu zpět. Když se tak stalo, klec opět se o něco zachytila a proto prohlásil:

“Klec sedí, nemohu jeti!”

“Vezměteto na mé zodpovídání, ať se stane cokoliv!” nařídil hormistr. Strojník přidal páry a jel nahoru. Klec se v onom místě trochu otřásla, jakoby shodila se sebe poslední břemeno lidí. Vyjela prázdná. Jen na její podlaze bylo několik kahanců a čepic. Lidé leželi na dně šachty.”

Od katastrofy se datuje nezadržitelný pokles počtu zaměstnaných. Po důlním požáru nebyli již dělníci do závodu přijímáni, kromě sirotků po zadušených. V roce 1890 zaměstnáno bylo 5773 mužů. Výtěžek byl: 35100 kg stříbra, 24000 q olověných produktů. V roce 1893 - 5286 mužů, 1897 - 4805, 1900 - 4452, 1906 - 3686, 1910 - 2991, 1913 - 2499 ač těžba při zmenšujícím se počtu pracovních sil neklesala, neboť téměř každoročně se vytěžilo ke 40000 kg stříbra a přes 30000 q olověných produktů. V roce 1912 dokonce těžba stoupla na 48000 kg stříbra, 47000 q olověných produktů a asi 13 kg zlata. V roce 1926 se zaměstnávalo jen 1410 mužů.

Dnešní těžká doba, neslýchané klesnutí cen stříbra a olova přivodilo kritické finanční postavení závodu a tím i hrozivé vylidňování Březových Hor, Příbramě a okolí. Této ožehavé otázce chudého Příbramska mělo by býti věnováno všemi povolanými činiteli více zájmů a více - dobré vůle!