PO STOPÁCH SLÁVY A UTRPENÍ

HORNICTVA NA PŘÍBRAMSKU

Těžba, úprava rud, závodní rybníky

Dobývání rud v našem kraji je pradávného původu. Z nejstarších dob nezachovalo se o něm zpráv. Až na počátku 13. století (1216) se připomíná, že se u nás dolovalo. Přesnější zprávy jsou z roku 1527, kdy se již těžilo ve 33 dolech. Doly patřily jednak soukromým těžařům, jednak Příbrami. Podíly (kuksy) po vystřídání různých majitelů přecházejí zvolna do rukou státu, takže v 18. st. je stát hlavním podílníkem, později úplným majitelem dolů. Dnešní těžbu nelze srovnati s dřívějším těžením, neboť intensivní upotřebení strojního vrtání značně zvýšilo výkon horníka - lamače. Výkon horníka činil v roce 1923 průměrně 118 m3 ročně vyrubaných, za tři roky však již 143 m3 a postupně i více. I průměrný výtěžek stříbra a olova na jednoho dělníka stoupá. Těžba za starých dob se omezovala na malé hloubky, neboť nebylo technických prostředků a geologické znalosti byly nepatrné. Na základě privilegií z roku 1579 obnovuje Příbram dolování na Březových Horách, razí se Dědičná štola pro odvádění vod, zřizují se u Litavky stoupy (puchýrny) a huť (tavírna). Nová těžařstva se utvořují a brzy se kutá v 87 šachticích.

Z naznačených příčin práce zase ochably a v roce 1607 pracuje se jen v Obecnici a v okolí dnešní Jarošovky. Po celé 17. století havíři kutalo v okolí Březových Hor a netušili, jakých pokladů skrývá rudní jádro břozohorské. Stroje se hnaly vodou, proto bylo potřebí zříditi rybníky Vokačovský a Vysokopecký. Poněvadž staří horníci nemohli do hloubky, nahrazovali tento nedostatek zakládáním nových šachtic, a proto byla téměř rozryta krajina od Obecnice k Bohutínu a Třebsku. -

Největší nepřítel těžby, voda, byl odstraněn po 70leté práci Dědičnou štolou Josefa II, která na 2. patře spujuje téměř všechny doly našeho okrsku a Dušník vychází.

Roku 1836 bylo těžné lano konopné na Mariánském dole zaměněno železným. Od roku 1842 se všeobecně používá drátěných lan. V roce 1856 byla zřízena drátovna na výrobu těchto lan. Od roku 1846 ustupuje vodní síla páře. - 19. stol. je velmi pžíznivo našemu dolování. V roce 1820 se vytěžilo 200 kg stříbra, ale v roce 1900 již 39 040 kg. V roce 1889 dosáhl čistý zisk téměř 4 milionů zlatých. Pokles těžení se datuje od neblahé důlní katastrofy. Před válkou byla hledána byla hledána nová dobyvatelná pole, ale překřížily se většinou jalové couky kromě Bohutína, kde se nalezla bohatá ruda až 1,5 m mocná na Klementské žíle. -

Roku 1906 byla zavedena při povrchových pracích 10hodinová směna (místo 11 hod.), později 8hodinová.

Než si povíme o těžbě, bude dobře, když si objasníme pojmy kutání, těžaři, kuksy a j. Výsostné právo na nerosty, t. zv. horní regál, má stát. Rozhodování o nerostech (bez ohledu na majitele pozemku) náleží výhradně státu. Těžařstvo je společenstvo pro dolování zřízené, podle horního zákona (první české horní právo je od Václava I. z roku 1249, všeobecný horní zákon je z roku 1854). Členové těžařstva neboli podílníci vlastní podíly neboli kuksy. majetek těžařstva se dělí zpravidla na 128 kuksů a kuks na 100 dílů. Celkem může býti 12 800 dílů. Poněvadž bylo dolování společenské (pozdější název podniku “Příbramský c.k. a spolutěžařský hlavní báňský závod na stříbro a olovo Karla Boromejského”), řídily se nároky na výtěžek i platební povinnosti při shodku dle počtu kuksů. Měšťané, obec a drobní podílníci při deficitu podniku neradi dopláceli. V roce 1897 byl poslední sjezd těžařstva. Doly byly pasivní. Soukromí těžaři nechtěli přispět, proto stát jejich kuksy odkoupil a od té doby byl téměř sám majitele závodu.

V roce 1900 vydali příbramští advokáti dr. Klička a dr. z Allemanů nákladem obce příbramské spis o kuksech, v němž popisují celou historii kuksů a doporučují, aby obec zbývající svoje čtyři kuksy po 500 zl. odprodala hornímu eráru. Od té doby byl stát vlastníkem celého závodu.

Pro zajímavost uvádím, že na sjezdu těžařstva 19. října 1885 v Příbrami vyslovil městský radní a zemský poslanec Blažej mixa příní, “ježto zdejší dělnictvo skoro vesměs toliko české řeči mocno jest, aby ku zdejšímu hlavnímu hornímu závodu dosazováni byli toliko úředníci znalí obou zemských jazyků”. Úřadování bylo pouze německé. O germanisační snahy nebývala nouze. Až teprve 1. dubna 1876 bylo v Příbrami zrušeno nedělní německé kázání pro horní lid. ---

Při kutání se nejprve ohledává půda povrchovými rýhami a příkopy. Pak se na nadějném místě “otevírá”, aby se hloubením šachty nebo ražením štoly prozkoumalo místo a zjistila se dobyvatelnost žíly. Ke kutání musí býti povolení báňského úřadu. Když byla nalezena ruda a zkouškami prokázána dobyvatelnost, vyměří se kutaři dolové pole (dolová míra). Dříve bylo 7 lánů zdéli, T.j. 3,5 lánu na strany od hašplového válce, rumpálu, jímž se těžilo. Lán = 7 láter ři sáhů. Do nadloží se měřilo více, aby “žíla z pole nevyšla”.

Kdo kutá, má výhradní právo na kutací práce v určité ploše (vyhrazené pole). vyhrazené nerosty jsou zajištěny jednak kutisky, jednak důlními mírami. Rozloha vyhrazeného pole se rovná důlní míře, t.j. obyčejně obdélník 45 116 m2 veliký. Kratší strana nemá bžti menší než 106 m. Vyhloubí-li kutač šachtu na 100 m, má nárok na dvojnásobnou míru. Mezi dolovacími měrami bývá volný kus pozemku, t. zv. příměřek či meziměří. Denní míry (pozemní, vrchní) se propůjčují na pískovištích, odvalech, starých haldicích a pod. Sahají až na pevnou skálu. Dolové míry dosahují neomezeně do hloubky. o kutání vedou báňské úřady veřejné horní knihy.

O dolování se vedou přesné důlní mapy. Příbramský c.k. a spolutěžařský Karlo-Boromejský hlavní horní závod na stříbro a olovo měl v držení 180 dolových měr po 45 116 m2, t.j. 8 120 880 m2 a 10 příměrků ve výměře 347 386 m2, což činí důlní pole 8 468 466 m2. Kromě toho držel 130 výhradních kutišť. Z toho 93 kutišť v okolí Příbramě, 4 u Vrančic, 31 u Mirovic. Byl také majitelem 6 měr po 45 116 m2, t.j. 270 696 m2. V roce 1882 měl závod ve Skorotíně, Dubně, Pičíně a Hájích 7, v Lazci, Orlově, Podlesí a Oseči 5 výhradních kutišť. V roce 1893 držel závod 182 dolových měr a 97 výhradních kutišť. Měl 260 ha rozlohy, na níž stálo 145 budov. V roce 1922 byly na Příbramsku v majetku hor. závodu 103 důlní míry o výměře 4 646 948 m2.

Vyměřovací a mapovací práce obstarávalo měřické oddělení báň. ředitelství (markšajdka). Dnešní technické oddělení vzniklo při reorganisaci příbramského horního závodu sloučením měřičského oddělení a sekretariátem, z něhož převzalo větší část agendy. Vede v evidenci povrchový a důlní majetek horního závodu včetně povrchových, důlních měr a kutišť. Důlní měřičství je z nejdůležitějších složek hornictví, bez něhož není řádný důlní provoz myslitelný. Důlní mapy jsou zrcadlem hornické práce, zobrazují přehledně a přesně důlní díla, jejich rozlohu, směr, vyrubané a k dobývání připravené části ložiska, jeho rozlohu a mocnost. Bez nich bylo by značně stíženo, ne-li znemožněno další projektování dobývacích a výzkumných prací. V praxi důlního měřiče přicházejí vedle obvyklého zaměřování přípravných a sledných prací (důlních chodeb) velmi často práce, které vyžadují největší dosažitelné přesnosti v měření, jako: připojování důlní sítě na povrchovou triangulační síť, prorážkové úkoly, t.j. podzemní spojení dvou dolů, chodeb atd.. Již ve středověku byla zaměřována a zakreslována důlní díla, jak dokazují četné staré důlní mapy uložené v archívu. k orientaci důlního měřiče v jámě a k zaměřování sloužil od nejstarších dob hornický kompas a to až do poloviny 19. století. Železo v dolech působí však rušivě na magnetku kompasu a zaviňuje nepřesnosti měření. Proto byl zdokonalen teodolit, který kompas úplně vytlačil. Jen ojediněle, kde nemožno teodolitu upotřebiti, měří se ještě dnes kompasem, ovšem na újmu přesnosti měření. U zdejšího horního závodu byl zaveden teodolit v důlním měření v letech sedmdesátých minulého století. Představíme-li si rozlohu březohorsko - bohutínského důlního revíru, hloubku jeho dolů s labyrintem důlních chodeb dosahujících délky několika desítek km, pochopíme velikost práce důlních měřičů vykonanou často za mimořádně těžkých důlních poměrů. Přešly doby havířské slávy příbramských dolů, staré zvyky a obyčeje havířské se zapomínají a s nimi i různé zvyky starých pánů “markšaidrů”, kteří kdysi v perkytlích s kahancem na palci sjížděli do dolu k vyměřování za hlášení šachetního štercíře (mítače, narážeče) “jedou páni k stahování”. Staří havíři pamatují Steinmetzera (roz. 1859), Korba, Krále, Kavčiče a j. Z bývalých úředníků sekretariátu báň. řeď. bývá vzpomínáno Bedřicha Černého (nar. r. 1831), Jana Korba (nar. r. 1822), Karla Scheira (nar. 1836), Eduarda Babánka, vl. rady.

Horník ve fáracím šatě z doby střílení střelným prachem: Na těle se nosila stará “keprová” perkytle, “špagátem” - později páskem - na krku zavěšená “šulkovna”, v níž měl havíř hliněné roubíky, t. zv. šulky, k ucpávání děr ve skále vyvrtaných. V šulkovně bývala ovyčejně i “fajfka”. Boky měl havíř opásán dvěma řemeny. Na širším byl vzadu kožený “flek”, na slabším vrchním pásku byla “plechovka” na olej a dva kroužky, řečené “pugrancle”. Širší pugrancl byl kožený, užší “hadrový”. Při vrtání “šůsů” (děr do skály) navlékl horník na nebozez (vrták) napřed kožený a pak látkový pugrancl, aby se chránil před úlomky skály, blátem (do díry havíř občas lil vodu) a případně i jiskrami.

Na vrchním pásku byla ještě “vejtírka” na uzel uvázaná, která navlečena jsouc na “kratečku”, sloužila k vysušování vyvrtané díry. Za pásek zastrčil horník nezbytný “futrál” (pouzdro) se stébly, plněnými černým prachem. Ve volných chvílích nedělních stříhali horníci o žních stébla na polích, doma je pak “filovali” (plnili) černým prachem. Jeden konec stébla měl kolénko, druhý konec havíř zalepil voskem.

Do vyvrtané a vysušené díry vsypal horník černý prach a otvor ucpal změklou šulkou. Zvlíštní měděnou jehlou “rajnodlí”, opatřenou na konci kovaným kroužkem, propíchl do díry vecpanou šulku. Do vzniklého otvoru vsunul stéblo plněné prachem. Na vyčnívající konec stébla navlékl z papíru upletený knot “mantlík”, zapálil jej a utekl se skrýti. Mantlík doutnal až k stéblu, pak hořel ve stéble prach až k zásypu černého prachu v ucpané díře. Nastala explose - skála se trhla. Na vrchním pásku bylo ještě “fármo”, t.j. hustě pletený konopný provaz, jímž “hajrové” (horníci pracující “na skále”) svazovali vždy šest nebozezů, které po třech vpředu a vzadu na rameni nosili.

V ruce drží havíř kahanec. Svítilo se olejem a bavlněnými knoty. Na nohou byla obuv s dřevěnými podešvy, t. zv. “báci”.

Původně se skály odpalovaly ohněm (14. - 16. století). U skály se pálilo dříví a na rozpálenou skalní líc se lila studená voda. Skála praskala, pukala a oprýskaná se pak háky “odšramovala”. Černý prach sloužil k trhání skal již od 14. stol., ale zevšedněl až od roku 1693. U nás horníci po dlouhou dobu skály odstřelovali prachem. Prach se zapaloval stébly naplněnými černým prachem. Od roku 1831 byly zevedeny odpalovací šňůry, ale u nás dlouho se stébla udržela. Od roku 1857 se užívá strojního vrtání a elektrického odpalu. V r. 1866 byl někde zaveden třaskavý olej i jiné trhací látky. Nyní se užívá u nás většinou vrtaček na stlačený vzduch a střílí se jen dynamitem.

Původně se do dolů “fáralo” po žebřících (“fartech”). později se užívalo stoupacího stroje (“fárkunstu”). Se stupátka jednoho táhla se přestupovalo na stupátko druhého táhla. Stupátka byla na táhle 4 m vzdálena. Do větších hlubin přestupoval horník až 250krát, což trvalo téměř hodinu. Dnes se těží klecemi (“šálami”) upevněnými na drátěném laně. Klec o třech patrech váží 1950 kg (bez závěsu), lano téměř 6000 kg. Do většího vozu se vejde 1000 kg rudy, do menšího 750 kg. Velký vůz véží 350 kg, malý 250 kg. Šála pojme 18 osob. jaké to zatížení při zdvihání naplněných železných vozů rudou z hloubi 1400 m při rychlosti až 12 m za vteřinu! Lano u tlustšího konce (36 mm průměr) má pevnost 85 000 kg, u slabšího (31 mm průměr) 62 000 kg.

Klece jsou zavřeny dvířky, boky pak opatřeny drátěným pletivem. Šála má závěs (systém LaFontaine), který ji zajišťuje proti spadnutí do hlubiny, kdyby se lano přetrhlo. Zvláštní pera, která jsou vahou klecí zmáčknuta, se vymrtí, ocelovými noži se zaryjí do průvodních latí a klece zůstanou viseti.

Hořejší část klece je t. zv. koruna, která se závěsem upevní k lanu.

Připravení rudního pole k dobývání se děje t. zv. hloubením, při němž rubanina se nakládá do vědra (“tuny”) a vytahuje se vrátkem, poháněným stlačeným vzduchem. Hloubením se umožní lepší cirkulace vzduchu a opatří se prostory pro spouštění dříví, náčiní a pod. Vyhloubeným prostorem se dopravují hlušiny k zavážení vytrhaných míst. Jednotlivá hloubení se dělají ve vzdálenosti 100 - 150 m. Vlastní dobývání děje se strojní vrtačkou ve výstupkách (dobývka). Odstřeluje se v šířce mocnosti couku od výše 2,5 m. Ze spodního patra se postupuje dobývkami vzhůru tím, že se odstřeluje t. zv. výstup o zmíněné výšce 2,5 m. To se stále opakuje. Výstupů bývá 20 až 21. Ve výšce 50 m dosáhne se dobytím posledního výstupu (zůstavek, “bergfest”) nejbližšího hořejšího patra. po prvé dobývce (prvý výstup) se vydřeví vyrubaná chodba. Před počátkem dobývky druhého výstupu se vymění provisorní výdřeva vyzdívkou z betonových tvárnic (říve se tak dělo kamenem nebo cihlami), mezi něž se vkládají dřevěné vložky, aby zdivo bylo pružnější a lépe odolávalo tlakům. Betonové tvárnice se hotoví na Anenském dole z písků místních úpraven. Na dobývkách vyšších výstupů jsou pouze dřevěné povaly (“kašny”), na nichž pracují horníci při nové dobývce. Při vyšších výstupech po odstranění výdřevy zasazuje se chodba jalovinami (“zasazuňky”).

Rubanina se odváží do sypu (“šturclochu”), části vyrubaných kamenů se užije na vyzdívky (“moury”). Ze sypu padají zásoby po železném splávku (dříve bývaly dřevěné) do připraveného vozíku, načež se odvážejí překopem k šachtě, odkudž šálou se vyvezou na povrch.

Rubanina se třídí také na nárazišti (“filortu”), odkud propadává drobnější sítem do t. zv. sklípku, kde se dříve zásoby třídívaly. Dnes se tak děje ve třídičce (“sortýrce”) na povrchu dolu.

Rudoviny z dolu se dopravují vozíky k dalšímu zpracování jednak do gravitační, jednak do flotační úpravny.

Těžná lana si vyrábí závod sám ve zvláštní továrně na drátěná lana. Drátovna byla založena před r. 1856. Měla původně dřevěné splétací stroje, které r. 1864 byly vyměněny za železné. Dnes je moderně vypravena ve zvláštní budově. V r. 1930 se zhotovilo ve zdejší drátovně 45 vagonů nejlepších lan. Výrobky drátovny vynikají kvalitou, a proto jsou ve světě vyhledávány. Továrna je podnikem aktivním.

Větrání v dolech je přirozené. Vzduch klesá do šachet Ševčínským dolem. V hloubce se rozvádí. Kromě toho přichází do dolů čerstvý vzduch ventilátory.

Šachty jsou místy vyzděny, jinde vydřeveny. Uměle se zavlažují. aby se zabránilo požáru. Šachetní výdřeva vydrží 4 - 8 let. Na důlní práce spotřebovaly se již celé lesy dřeva. Závod kromě těžných strojů byl zelektrifikován. Kdyby vstali staří havíři, žasli by nad úžasným pokrokem moderní těžby. Ruční vrtání je nahrazeno strojními pneumatickými vrtačkami. “Šramování”, t.j. srážení po odstřelu trhlých kusů skal, jež se dříve provádělo ručně pákami a kladivy, koná se pneumatickými sbíjecími kladivy, čímž je nejen práce urychlena, nýbrž je i bezpečnější. Stlačený vzduch do dolu dodává elektrický kopresor (2400 m3 vzduchu za 1 hod.). Důlní vody se čerpají čtyřmi stanicemi v Prokopském dole elektricky pohéněnými čerpadly.

V prvních letech od založení Vojtěšského dolu se těžilo ročně 200 kg stříbra a 300 q olova. Pracovalo se na přípravných pracích, a proto byl schodek 12 000 zl. Potom těžba stoupala až do roku 1820, kdy činil výtěžek 2500 kg stříbra a 400 q olova, čímž roční čistý užitek byl 80 000 zl. Do roku 1830 vzrostla těžba na ročních 5000 kg stříbra a čistý užitek činil 200 000 zl. Dále rostl závod, těžba stoupala, neboť ušlechtilost žil ve hloubce se zvyšovala. V roce 1866 pracovalo při závodě na 4000 dělníků. Přibýváním horníků přibývalo také dozorců. Ani platy dozorců nebývaly skvělé. V roce 1841 měli stavební dozorci Jos. Smetana a Fr. Zeman po 6 zl. k.m. (konvenční mince po 2,10 Kč), Jos Čáka, naddůlní, týdně 5 zl., Ignác Beran, “tagštajgr”, 4. zl., Al. Eška, Václ. Lenhart, důlní 4 zl., Jakub Podrouška, dozorce rybníků, 4 zl. a pod. v roku 1843 měl závod 2298 horníků. Zatímní správu vedl vrch. horní správce Jan Grimm. od roku 1844 řídil závod guberniální rada Alois Lill z Lillienbachu. zároveň byl zřízen první lezný stroj. Po rozpuštění dvorní komory přešly doly pod správu ministerstva veřejných prací, roku 1849 pod ministerstvo orby a hornictví a roku 1853 pod ministerstvo financí. V roce 1866 bylo u závodu 86 dozorců a 4243 horníků. V roce 1876 se vytěžilo 24 000 kg stříbra. Čistý zisk činil milion zlatých. Nato po 13 let se vykazuje značný výtěžek, téměř 36 000 kg stříbra ročně. Když cena stříbra poklesla (1876), ukázal se v zápětí shodek.

Jak intensívně se dolovalo, vidíme z “Výkazu veškerého výlomu při všech důlních obvodech příbramského c.k. a polutěžařského hlavního báňského závodu na stříbro a olovo se jménem svatého Karla Boromejského”. Výkaz za tříletí 1882 - 1884 uvádí (v metrech krychlových):

Průměrně ročně 33 115 m3. Za tříletí 1885 - 1887 činil průměrný roční výlom u všech dolů závodu 37413 m3. Výkon to značný. Třeba ovšem dodati, že tehdy u nás pracovalo (v roce 1887) 5477 horníků a 488 hutníků. Připočteme-li dozorce a úředníky, činí počet osob příbramského závodu přes 6000! V roce 1885 bylo zaměstnáno 5931 dělníků. V roce 1891 bylo zaměstnáno 5756 dělníků a 175 dozorců. v témž roce se vytěžilo 36000 kg stříbra, 23000 q olova a 13000 q klejtu. O množství vyrubaných jalovin nelze si učiniti správnou představu. Ročně odvezly dráhy několik tisíc vagonů jalovin, podobně i písků. Na zasazení vyrubaných prostor bylo spuštěno do dolů (v roce 1898) 23536 vozů jalovin! Co tu bylo práce, lidského potu!

Od roku 1892 se datuje nezadržitelný pokles počtu zaměstnaných. Po důlním požáru nebyli již dělníci do závodu přijímáni, kromě sirotků po zadušených. V roce 1890 bylo zaměstnáno 5773 mužů. Výtěžek byl: 35100 kg stříbra a 24000 q olověných produktů. Roku 1893 - 5286 mužů, roku 1897 - 4805, roku 1900 - 4452, roku 1906 - 3686, roku 1910 - 2991, roku 1913 - 2499, ač těžba při změnšujícím se počtu pracovních sil neklesala, neboť téměř každoročně se vytěžilo ke 40000 kg stříbra a přes 30000 q olověných produktů. V roce 1912 dokonce těžba stoupla na 48000 kg stříbra, 47000 q olov. produktů a asi 13 kg zlata. V roce 1926 se zaměstnávalo jen 1410 mužů. Dnešní těžká doba a neslýchané klesnutí cen stříbra a olova přivodilo kritické finanční postavení závodu a tím i horzivé vylidňování Březových Hor.

Při značně omezeném počtu horníků vykazuje závod pěkných výsledků ještě dnes. V roce 1933 se vytěžilo 28312 kg čistého stříbra.

Za světové války byli k hor. závodu přiděleni vojenští dohlířitelé a těžba se podřídila vojenské kontrole. Zavedla se vojenská kázeň, pracovalo se přes čas a rubalo se jen na bohatších žilách. Při tavení se věnovala zvláštní péče olovu, při čemž přicházely značné ztráty stříbra.

V huti se tavily rudy i z cizích dolů a různé kovové předměty. Z Zinnvaldu a Schönfeldu se k nám vozily rudy wolframové a v úpravně zabrané vojenskou správou a řízené důstojníky se upravovaly. Denně se dováželo až 20 vagonů. Velké haldy proti březohorskému chudobinci jsou pozůstatkem ze smutných dob válečných. Lesknoucí se slídy, vtroušená zrnka kazivce a typická záhněda prozrazuje tyto cizí hosty na našich haldách. Potřeba tvrdého olova k účelům válečným vyžádala si intensivnějšího dobývání antimonitu v Bohutíně. Za rok se vydobylo 5600 q leštěnce antimonového.

Závodní koně byli odvedeni k vojsku, i vozidel byl nedostatek. Byla tedy zřízena Bleichertova lanová dráha od nádtaží k anenským haldám do úpraven, po níž se dopravovaly cizí rudy k zpracování.

Pro nedostatek oleje za války světové byly zavedeny acetylenové svítiilny (karbidky). Podvýživa a úplná nemožnost, opatřiti si nutné potraviny a jiné životní potřeby v dostatečném množství, zavinily poklesnutí výkonů dělnictva. Odpor proti válce byl tu také důležitým činitelem.

Po válce se doly opět hloubily. Nově prohloubené části jam byly vyzděny betonovými tvárnicemi, jež se nyní vyrábějí na Anenském dole. I mohutný komín na zmíněném dole byl z betonových tvárnic vystavěn.

Jest samozřejmé, že při tak rozsáhlém báňském podniku musely býti zaměstnáni také různí řemeslníci, zvláště kováři, tesaři, truhláři a j. V horním archivu je uchována formule přísahy, podle které mladí kováři přísahali, než byli přijeti do práce.

V přísaze ze dne 7. září 1815 přísahající zdůrazňují: “--- svěřenou kovářskou službu s vší bedlivostí zastávati k rozmnožení jak císařských tak gewerkschaftních důchodů prostředkem dobrého hospodaření, v tom nižádného podvodu zneužívati a nečiniti, tím méně se dotknouti, něco z toho odciziti ---“. Podepsáni +++ das ist Josef Rohliček, Jan Rjak, Jan Schus, Ondřej Michal, Josef Pipich.

V březohorské kovárně (do roku 1872) se pracovalo při 13 a v kujném oddělení při 10 ohních, v bohutínské kovárně na nebozezy při 2 ohních. V dřívější době se hnalo v bývalé podlesské kovárně 10 výhní (dnem i nocí), na Drkolnově 4 a na Lillce 2 výhně. Spotřeba nebozezů k vrtání skal byla značná. V roce 1874 se vydalo horníkům na skále 30518 nebozezů. V roce 1873 se ostřilo 1687477 ocelových nebozezů. Železné se dříve vytupily, jak vidíme ze zprávy z roku 1868, kdy se brousilo 2137587 železných nebozezů. Kovárny a strojnické dílny se vystavěly roku 1867 - 1868 na staré haldě, jejíž prohlubně byly zasypány nánosem ze zkopaného srázného návrší pod bývalým “šichtamtem”.

Závod spotřebuje mnoho řezaného dříví. Pily bývaly u huti. Pila I. a pila II. byly zcela zaměstnány, neboť spotřeba prken a jiných řezaných dřev byla značná. Nová pila u Lázu, poháněná turbínou při mocném spádu vody z Lázského rybníka, počalase stavěti roku 1870 a postačila řezati dříví pro celý závod. Stavební úřad, jak úředníci říkají “úřad pro všecko”, vykazoval za všechna léta velikou činnost. O rozsáhlosti prací při závodu svědčí i správa zásob, která opatřovala ročně z dobříšských a rožmitálských lesů až 9 tisíc m3 dříví. Řepkového oleje do havířských kahanů se kupovalo ročně přes 1000 q, dynamitu k trhání skal na 650 q, důlních žebříků 23000 m, 27000 košťat, 22000 násad k lopatám atd. Do skladiště na nádraží bývalo dovezeno ročně až 2000 vagonů uhlí. Tato čísla jsou jen slabým náznakem ohromných prací lidských rukou, jež se zde vykonávaly rok od roku. Mám při ruce výkaz zaměstnanců hor. závodu z roku 1870, podle něhož poznáme různé obory nejen důlních, nýbrž i povrchových prací:

Při původní úpravě (puchování - stoupování) rud v puchýrnách (puchýřích) byly značné ztráty jemně rozmělněných kovů. Při úpravě rud bylo v roce 1879 v činnosti vojtěšské prádlo, mačkadlo a puchýrna, anenské prádlo, mačkadlo a puchýrna, Thinnfeldova puchýrna v Podlesí, štěpánské prádlo a mačkadlo v Bohutíně a městské prádlo u Příbramě pro rudy z Lillky.

V úpravnictví rud se provedly četné změny. Byla zřízena moderní flotační (vzplavovací) úpravna, která omezuje ztráty nejjemněji rozmělněných rudnin na nejmenší míru. Poslední dobou přichází z hlubin dolů mnoho krušků. Charakter rud od roku 1923 se značně změnil, takže jemně vtroušené rudy nedaly se bez velkých ztrát starší úpravnou vlbec zpracovati. Při této úpravě vodou (na základě specifické váhy) bohatší zrna klesají a lehčí jaloviny se odplavují. Při flotaci je postup obrácený. Jemně lmeté krušky a chudší rudoviny jsou míchány různými oleji a jinými organickými látkami podobných vlastností, které přilnou k jemným zrnkům rudnin a vynášejí je na povrch. Flotace se provádí v aparátech, kde je ruda vynášena zpěněnými přísadami olejů vzhůru. Po přečištění se vysušuje na filtrech a předává se k tavení do huti. Při flotaci se získává v jedné řadě komor pěna se stříbrným leštěncem olověným, ve druhé řadě s blejnem zinkovým.

Odpadové kaly flotační, jemně rozmělněné jaloviny a voda se odplavují do kalojemu v haldách nad Starým Podlesím. V dubnu 1932 protrhla se po mrazech následkem náhlého oteplení hráz kalojemu v haldách nad Litavkou a spusty štěrku, kalů a ledových ker zaplavily řečiště i blízké okolí.