PO STOPÁCH SLÁVY A UTRPENÍ

HORNICTVA NA PŘÍBRAMSKU

Šachty, šachtice, štoly, žíly

Než se zmíním o jednotlivých šachtách, bude dobře, když si uvědomíme, že starší kovkopové hledali rudy a zakládali šachtice často bez určitého plánu, že dobývali primitivně, brzy zde - brzy onde, nezanechali map a záznamů osvých dílech, a proto těžko některé z bývalých šachtic lokalisovati. Horníci dávali dolům i kutacím šachtám různá jména. Po čase pracovali v opuštěných dolech noví těžaři a opět jinými jmény doly označovali. Celý kraj byl poset přečetnými kutacími šachticemi, “šorfy”. Zbytky těchto starých hornických děl lze dosud viděti jako obvaly porostlé travou nebo lesem, zavalené šachtičky a rýhy, na př. od Zdaboře k Řimbabě a Bohutínu, u Tisové, v Žežicích, od Vojny až k Třebsku, od Brodu k Hatím, od Hájů ke Květné, u Sádku, Obecnice a j., kde staří kovkopové sledovali pásma žil svým primitivním způsobem. Také četná propadliště jsou němými svědky bývalého kutání. Na Březových Horách jsou známá na mnoha místech. Pod Ševčínským dolem u Bělků na dvou místech (opětně v květnu 1936, 30 m hluboko), na Veselých zahradě, blíže Teskova statku a j.

O některých šachtách se dovádáme z Fischerovy mapy Dědičné štoly s dolem Jana z Nepomuku z roku 1726, z Artnerovy polohopisné mapy příbramského okolí z roku 1750 a z Liebwurtzovy polohopisné mapy Příbramska z roku 1750 a pod.

Celkem se pavovalo v roce 1553 - 74 v 97 dolech a vytěžilo se 10578 hřiven 6 lotů a 1 kventlík 3 denáry stříbra, t.j. 2969,18 kg stříbra.

Střediskem veškerého dolování byly a jsou Březové Hory. V břidličném pásmu na Stráchenských vrchách (pod Podlesím k Jarošovce) byla na počátku 16. st. tato díla: Královská štola, Sv. Jiří, Česká štola, Naděje, Na strachu, Černá jáma, v pozdější době: Německá štola (u ní byly od roku 1579 puchýrny), Vápenice, sv. Wolfgang, Zajíc a j. Z tohoto pásma břidlic byly hnány do pásma drob štoly Terezie a Mučednická. Později se kutalo v těchto břidlách směrem severním na Štolní šachtici Dědičné štoly, 1552 na sv. Albrechtu a Jánské dědičné štole u Dušník, pak u Valchy a na Skorotíně. V pásmu břidlic byly rudy jen závalkovité, což Lillka, Ferdinandka a Jarošovka potvrdily. Roku 1869 se znovu hledalo mezi Bratkovicemi a Hluboší ve staré štole z roku 1754, ale nalezeno bylo pouze železo. U nynějšího Podlesí bývala Stará huť a kutiště. I staré puchýrny a štola sv. Barbory se tam připomíná.

Z mnohých starých šachtic - až mnohé dosahovaly až na 5. patro - nezbylo na povrchu téměř nic. Podobně i staré štoly se časem propadly a zarostly. Na Březových Horách (k jihu a jihovýchodu) byla řada starých šachtic, z nichž nejvýchodnější byla Kozlova šachta (Kozlovka). Šachtice byly na jih od dnešního Ševčínského dolu, pod jehož haldami u Litavky je dosud viděti hromady kamení - bývalé prachárny. Kozlovka byla proti “Valdeku” za dnešním domem č.p. 172. Mezi “Kozlovkou” a dnešním Ševčínským dolem byla šachtice Reidlova. Blíže střední části dolejších Březových Hor vedly strouhy na bývalé vojtěšské puchýrny. I strouhy i puchýrny již dávno jsou srovnány se zemí. Na jz. svahu Březových Hor bylo nutno vysušiti staré šachty Joklovu a Rytířskou, aby v okolí mohlo býti kutáno.

Podle zápisů přenechal horní závod roku 1843 haldu starého Kovářského dolu na žíle vojtěšské blíže fary, kde býval prvotní důl Veselého rytířstva, ve výměře 186 sáhů březohorské obci k založení náměstí. Kovářská šachta byla 38 sáhů 5 stop hluboká. Dřívější ulice Rytířská (dnes Heyrovského) na Březových horách byla nazvána po Rytířské štole, která vedla pod Jarolímkovy sady. Větrná šachta, t. zv. Jelínkova, bývala vpravo od Žežické silnice na jižním konci Březových Hor. Při stavbě zmíněné silnice se spotřebovalo kamení jejího odvalu. Dosud ve však v poli znáti vyvýšené místo, kde odval stál. Větrná šachta se zarazila na Dědičné štole mezi Drkolnovem a Březovými Horami.

Ražení Dědičné štoly císaře Josefa - Kaiserštola - bylo dokončeno roku 1859. Štola spojuje postranními štolami téměř všechny šachty, kromě Lillky. Měří s odbočkami 21906 m. Počíná u Štěpánky v Bohutíně a míří k Vysoké Peci, Drkolnovu, Březovým Horám, k Ferdinandce, Jarošovce a ústí u Dušník, blíže železničního mostu. Na jejím ražení se pracovalo 70 let. V jednotlivých šachtách se zvedají vody pumpami a po této štole tekou do Litavky.

Na návrší nad dnešním příbramským nádražím bývala Josefská šachta (“Josefínka”) na štole karla Boromejského. Od této západně byl Novoroční důl, jehož hloubeníse připomíná již v roce 1706.

Na západním svahu Březových Hor pod obecní stokou jest štola Josef - Marie. Mučednická štola ústí na pravém břehu Litavky pod Vojtěšskými haldami. Níže po toku říčky bylo ústí Terezážnské štoly. U starého Thinnfeldu vyúsťovala Tříkrálová štola z Ferdinandky, níže pak Karolinská štola z Jarošovky. Na téže straně bývalo ústí Německé a České štoly. Při struhách od Březových Hor k Drožďáku proti mlýnu “Fiala dolejší” jsou pozůstatky Ševčínské štoly. Staré štoly se větraly světlíky. Mezi Františkovým dolem a Rudolfkou (Bohutín II) vyúsťuje Františkova štola. Od Štěpánky k Rudolfce po Klementské žíle byly šachtice Bambasova, Litavská, a Hamerská. Severně od Štěpánky vybíhá štola Bohutínská. Blíže vranovické kapličky bývala Selská šachta. Jv. od Sádecké šachty jest stará Sádecká štola. Bratkovická štola ústí pod hlubošským návrším na pravém břehu Litavky. Z míst starého příbramského parku vedla štola k “sv. Václavu”, kde bývala kutací šachtice sv. Antonie, vyhloubená v roce 1859. Roku 1803 bylo propůjčeno právo dolovati na Matějské žíle (pod jatkami v Podskalí v Příbrami) kaplanu Matěji Nádhernému. Tato žíla měla pěkné hnědele. V roce 1808 patřila Obecnici, ale pro nedostatek dělníků byla v ní práce zastavena. Roku 1856 se opět pracovalo v Matějské štole na této žíle pod Janským vrškem v Příbrami. Zvláštní štolou byla proražena zabořená štola matějská a byly z ní svedeny vody. Tím se získal chodník 192 sáhů dlouhý, jímž se šlo až k čelbě. Roku 1858 bylo dosaženo příčným chodníkem žíly Nádherného. V ní byl Goethit, ocelek a vápenec. Později byla otevřena Jakubská žíla, která vychází u příbramského kostela na povrch (Při úpravě náměstí pod kostelem byla odkryta žíla, která “vycházela na den” s železnými rudami a s jinou žílou se křižovala. Horní správa na zkřížené žíle zamutovala a zjistila, že to byla jedna z oněch žil, které později nadrazila matějská štola, hnaná od Podskalí.) Jdeme-li z Příbramě k židovskému hřbitovu, spatřímě na druhém vršku něco stromoví. V těch místech stávala šachta Zlatá hvězda. Ještě v roce 1860 nad ní bývala kavna. Na Zlaté hvězdě se kutalo již roku 1551. Roku 1859 byla opět vyhloubena, ale na dobyvatelné rudní žíly se nedošlo. -

Dříve bylo hledáno a kutáno v různých pásmech. Na př. pokusné šachtice Květná, Nová Hospoda, Sv. Hora a j. jsou v pásmu příbramských drob.

Kozičínská šachta je v pásmu černých břidlic. Sádecká šachta ve II. pásmu drobovém. Pokusné šachtice nebývaly hluboké, nejvýše 300 m. Nepřinesly zvláštních užitků, neboť byly většinou železité, nezpůsobilé k dobývání.Hlavní bohatství se nachází na Březových Horách a pak směrem k Bohutínu, proto zde bylo soustředěno veškeré dolování.

Rudní bohatství našich dolů jest uloženo v t. zv. žílách. Na některých se pracuje už od nepaměti. Než si o nich povíme, je nutno si stručně nastínit geologické poměry našeho kolí. O těchto má Fr. Pošepný ve svém “Příspěvku k poznání montanisticko-geologických poměrů na Příbramsku” z roku 1875 mnoho cenných poznatků. Prof dr. Radim Kettner ve spise “Geologie Příbramska ve světle nových výzkumů” podrobně rozebírá spletité svrstvení našeho okolí. V jeho “Novém profilu Příbramska od Třemošné přes Březové Hory k Hájům” pozorujeme druhé pásmo drobové, zabírající Třemošnou a její svah až po Orlov. K tomu přiléhá druhé pásmo břidlic, t. zv. černých, až k Litavce po jílovou rozsedlinu. Nemá slepenců, ale má spility a buližníky.

Od Litavky až do středu vzdálenosti mezi Hatěmi a Hájemi jest první pásmo drobové, které v místech pod Březovými horami v mocných žilách diabasových obsahuje nejvíce bohatých žil rudních. Diabasy na haldách bývají rozložené. Droby se od nich liší tím, že jsou na haldách většinou čerstvé a houževnatě odolávají větrání.

Posléze je první pásmo břidlic, dosahující až k Hájům. Háje leží již na středočeské žule. Toto pásmo nemá vyvřelin spilitových, ani buližníků, má pouze vložku slepenců. Příbramsko je tedy budováno dvěma útvary: pásmy břidlic (algonkium) a pásmy drobovými (kambrium). Tato pásma bývají často přesmyknuta. Pěkná ukázka nesouhlasného uložení vrstev algonkia a kambria jest blíže výtoku Dědičné štoly u Dušník.

Nejstarší vrstvy příbramské třídí Kettner na: 1. Slepence žitecké (Žitec u Nesvačilů), žlutozelené. 2. Hlubošské, růžově-červené. 3. Vrstvy Sádecko-bohutánské, stavební kámen, v v Marholdově lomu za Něm. Lhotou jsou ukázky bahenních prasklin a čeřin i křížové zvrstvení. Sádecko-bohutínské droby obsahují v I. pásmu drobovém adinoly (horniny rohoviré) a droby drkolnovské. 4. Třemošenské slepence. Mají pevný tmel, podle puklin se trhají. Na Třemošné jsou bělavé, va Svaté hoře červené: Křemitý tmel bývá zeleně zbarven. 5. Vrstvy jinecké jsou mezi Narysovem a Žežičkami, Drkolnovem a Březovými Horami atd. I mezi Dubovou horou a hutí se nalézají. 6. Vrstvy březohorské. Na Dubové hoře tvoží kvádry stavebního kamene, z něhož byla vystavěna většina závodních budov.

Břidličná pásma nemají pro dolování zvláštního významu. V prvém pásmu břidlic byl Třebský důl. Toto pásmo břidlic je značně pevné, neboť vrstvy při doteku s žulou silně zkřemeněly. Druhé pásmo břidlic přiléhá u jílové rozsedliny k diabasům. Kratší rozsedliny jsou třemošenské, svatohorské a dubenecké. Jílová rozsedlina “Klufta” přesmykla starší vrstvy břidlic přes mladší kambrické. Naše rudní žíly u rozsedliny jsou nejbohatší, pak se buď ztrácejí, nebo tříští, nebo se od ní odchylují. Vojtěšský, eusebský a ševčínský couk jde částečně i za rozsedlinou do břidlic, ale již značně zchudlý.

Břidly II. pásma jsou měkké a křehké. Nejsou soudržné a lehce větrají. Rudní naše oblast je vytvořena nesouhlasně na sobě ukloněnými vrstvami břidlic, drob a slepenců, částečně i středočeskou žulou.

Žíly leštěnce olověného jsou provázeny mohutnými žílami diabasu. Tyto žíly bývaly dříve hledány proutkem či virgulí. Pověstným proutkařem byl havíř Lešner ze Žebráku.

V Bohutíně bývalo více žil (Ludmila, František a j.), ale v hlubších horizontech zůstala jen žíla Klementská. Prochází od jihu k severu a je vyrubána na 1300 m délky. Prochází drobou, ale od Rudolfky k severu křemičitým dioritem biotiticko-amfibolovým. Tato tvrdá, žule podobná hornina byla výtečným štěrkem na bohutínskou silnici, kam jí horní závod dodal 5000 m2. Klementská žíla má galenit, místy antimonit, ale krušky jako na Březových Horách se zde noobjevily. Z nerostů je místní zvláštností miargyrit (na 18. patře), berthierit, plumonit (heteromorfit ve formě vlny nebo kůžiček) a j. V dioritu má žíla po obou stranách galenit, na něm bílý baryt a střed je plněn nejmladším antimonitem. Největší bohatství vydala žíla na 20. patře.

Dnes se pracuje na Anenském dole, méně na Vojtěšském a pak na Bohutíně II. Rubá se ve velikých hloubkách na hlavních žilách: Vojtěšské, Eusebské, Matkobožské a Ševčínské. Nejdůležitější je žíla Vojtěšské. Byla nepřebernou pokladnicí zdejšího dolování. U budovy stavebního oddělení vycházela “na den”. Zde na křemenech a v jeho puklinách přicházely krásné krystaly zelenoby. Tato žíla se táhne od jihu k severu s úklonem na východ. Po žíle od Vojtěšského dolu bylo rubáno na různých patrech daleko na jih i na sever až do pásma břidlic.

Jen na 24. patře je vyrubána na 2120 m délky. Pod ní (podloží - souběžně na západ) je Vojtěšská ležatá žíla. Východně od hlavní žíly (nadloží) je visutý vojtěšský odžilek, který pod 13. obzorem se spojuje s žílou protiklonnou. Tato je v horních obzorech skloněna z západu, odtud jméno protiklonná. Ležatá žíla vojtěšská byla na 26. patře rubána na délku 1100 m. I na jiných patrech byla sledována. Měla pěkný stříbronosný galenit. Žíla matkobožská je nejvýchodnější ze všech žil. Nejdále na jih byla prozkoumána, když ze 24. patra Mariánského dolu byl hnán k ní 940 m dlouhý východní překop, tam pak byla po žíle dobývána k jihu i severu. Na 30. patře je rubána až na délku 1180 m. Před 24. obzorem se sbíhá se žílou Eusebskou, kterou až k 27. obzoru má “ve vleku”. Eusebská žíla je zajímavá. Přechází k jiným žilám, pokračuje s nimi souběžně a zase se odchyluje. Na 31. patře blíže rozsedliny měla přes půl metru mocný galenit. Ševčínská žíla je nejzápadnější z dnešních žil a je ze všech nejdále vyrubána. Na 2. patře je Dědičnou štolou sledována k Drkolnovu, k Březovým Horám a k Jarošovce v délce 4320 m. Nebyla však nikdy příliš bohatá. Na více patrech byla rubána za nestálé rudnatosti. Bývala promíšena železem. -

Kromě těchto hlavních žil jsou zajímavé žíly: Zikmundská, Jánská, Václavská, Jarošovská atd. Poskytovaly kdysi krásných rud. Ještě roku 1893 bylo u nás 42 žil, hodících se k dobývání. Rudní území březohorské je protkáno hustou sítí žil stříbrných, olověných a zinkových. Žíly se do hloubky spojují, čímž se zesilují. Rudnaté žíly se objevují nejvíce při jílové rozsedlině v oblasti březohorsko-bohutínské. Poblíž rozsedliny svatohorské nedaleko žuly vznikly většinou železito-manganové žíly (Vojna, Žežice, Hatě, Svatá Hora, Nová Hospoda, Květná a j.)

Počet žil a bývalá jejich jména nejsou dnes všechna známa. Roku 1875 jmenuje se v Březových Horách 24 rudních žil. Dnes se doluje jen na 6 - 7 žílách. Poslední dobou byla otevřena žíla Řimababská. Kromě rud vyplňují naše couky vápenec, křemen a ocelek. Z rud je nejdůležitější galenit. Hojný bývá sfalerit, pyrit a chalkopyrit. V Bohutíně byl hojný antimonit. Nejstaršími žílami na Příbramsku jsou žíly zlatonosné na Bytízu, antimonová ložiska s křemitou žilnou výplní, žíly železitomanganaté, galenitové žíly březohorské a nejmladší jsou krušky. Těmi se nazývá jemně zrnitý křemen impregnovaný řadou nerostů (galenit, boulangerit, sfalerit, pyrit, arsenopyrit, chalkopyrit, pyrargyrit a j.). V hloubkách ubývá kalcitu, zato přibývá ocelku.

Většina rudních žil i jejich odžilky mají směr od severu k jihu a sklon 70 - 80o na východ. Táhnou a sklánějí se rovnoběžně. Rudní žíly jsou ukloněny ve vedlejší hornině ve vzdálenosti několika desítek metrů, ano i přes 100 m. Na Březových Horách jsou žíly v drobě.

Pilíře droby mezi žílami jsou tedy také rovnoběžné podle sklonu. Představímě-li si, že žíly jsou rubány od povrchu do hloubky přes 1000 m a na délku více než 2000 m, usoudímě, že rovnoběžně se táhnoucí a se sklánějící pilíře jsou obnaženy. Až do 90. let 19. století vyvážel se téměř veškeren materiál (ruda i hlušiny) na povrch a prostory po vydobytých žilách v dolech zůstávaly prázdné. V 90. letech 19. století počal správce Pirnat s inž. Čechurou spouštěti hlušiny šachtou na zasazování vytrhaných míst, když dobyté hlušiny na místě nestačily. Zasazováním vytrhaných míst zabraňuje se různým neštěstím a t. zv. otřesům.

Tyto povstávají tím, že vydobyté prostory až na 20. obzor zůstaly prázdné a od 20. až ke 30. obzoru místy poloprázdné. Obnažené pilíře překloňovaly se svou ohromnou vahou náhle na sebe narážejíce, čímž bylo způsobeno jakési lokalní zemětřesení. Po důlní katastrofě bylo nutno nejdřívě šachtu spraviti. Lamači bylo předání na jiné šachty, kde bylo poměrně mnoho vyrubáno, ale nedostatečně zasazeno. To bylo také příčinou některých otřesů. I nebezpečné dobývání Vojtěšské hlavní žíly společně s žílou Eusebskou na 32. obzoru způsobovalo otřesy. První žíla se sklání na východ, druhá na západ a tím tvoží v oněch místech pilíř podobný klínu, obrácenému špičkou dolů. -

Na zmíněném obzoru jsou obě žíly sblíženy na několik metrů. Ačkoliv dobývání v těchto místech bylo nejnebezpečnější, přece bylo podniknuto pro značnou bohatost obou žil. Inž. Čechura podsadil pilíř mezi oběma žílami hlušinami a střídavě dobýval zmíněné žíly. Klesl-li nezměrně těžký pilíř jen o několik centimetrů, ucítili jeho náraz na boky sousední pilíře (otřes) Březové Hory, Příbram, Bohutí, Podlesí.

K zamezení otřesů neprovádí se dnes dobývání na ústupech rychlým tempem a vydobyté prostory rychle a pečlivě se zasazují hlušinami a pod. odpadovým materiálem. ---

Je zajímavo, že krásné kyslíkaté minerály se objevovaly až ke 20. obzoru, hlouběji pak nastalo pásmo nerostů sirnatých, z nichž nejvíce se vyskytovaly krystaly bournonitu a tetraedritu.

Krušky se zprvu “štercovaly” na haldu. Pro množství kyseliny křemičité byly našim předkům netavitelné. Pro tmavou barvu jim říkali “černé křemeny”. Ke konci 19. st. státní báňský rada Václav Němeček a hutní rada Čermák počali krušky předem pražiti. Od té doby byly krušky posílány na huť.