Dějiny českého rudného hornictví v letech 1918 - 1945

Železorudné hornictví

V českých zemích bylo známo poměrně mnoho výskytů a ložisek železných rud v řadě geologických útvarů, avšak jen dvě rozsáhlejší železorudné oblasti, které tvoří topografické a genetické celky, měly větší hospodářský význam: oblast středočeských spodněsilurských sedimentárních rud a oblast jesenických střednědevonských efuzívně-exhalačních sedimentárních rud. V obou oblastech se rudy soustavně dobývaly. Z hospodářského hlediska byla nejvýznamnější středočeská železorudná ložiska, která měla sice 10 rudních obzorů, ale pouze tři z nich měly praktický význam pro těžbu, a to geologicky nejstarší obzor nučický, pak obzor kyšický a geologicky nejmladší obzor klabavsko-osecký. Rudy tvořily v těchto rudonosných obzorech lože a čočky vykliňující se na obě strany, v nichž se vyskytovaly různé druhy železných rud. Hlavními železorudnými nerosty byly celistvé nebo oolitické hematity, siderit, chamosit a thuringit. Obsah železa v rudách kolísal, u nučických rud měl průměrné složení 32 - 40 % Fe, 12 - 22 % SiO2 a 1,5 - 2,5 % P, kdežto rudy kyšické a klabavsko-osecké byly chudší na železo a bohatší na křemen.

Středočeské železné rudy byly dobývány hlavně Pražskou železářskou společností hlubinným a povrchovým způsobem v pásmu od Nučic k Chrustenicím, na Krušné Hoře a na Hroudě mezi Berounem a Zdicemi a byly zpracovány v kladenských železárnách. Ložiska v Ejpovicích a Kyšicích těžily Železnorudné doly akc.spol. (Škodovy závody) v Plzni.

Ostatní výskyty železných rud v Čechách byly v porovnání se středočeskými nalezišti prakticky bezvýznamné, jako například hematitová ložiska u Horní Blatné a Přísečnice v Krušných horách, skarnová ložiska u Vlastějovic a Malešova, ložiska limonitu u Rychnova nad Kněžnou, magnetovcové ložisko Herlíkovice u Vrchlabí a řada jiných.

Železorudné výskyty na Moravě, které jsou málo rozsáhlé, se nacházejí hlavně jednak v západním pruhu od Medlova u Uničova přes Rýmařov k Vrbnu, a jednak ve východním pruhu mezi Šternberkem a Horním Benešovem. Obsahují buď rudy magnetito-hematitové nebo magnetito-leptochloritové. Pro vysoký obsah křemene v rudě nebyly vhodné k hospodárnému dobývání. Například magnetito-hematitová ruda z ložiska Medlov měla 35 - 45 % Fe a 25 - 35 % SiO2 a magnetito-leptochloritová ruda z ložiska Krakořice 33 - 35 % Fe a 18 - 20 % SiO2.

Ve středočeském železorudném revíru byla ruda v letech 1918 - 1945 dobývána Pražskou železářskou společností v devíti z deseti jí patřících dolů. Byly to doly:

Hlavní nučické ložisko, které má tvar protáhlé čočky o mocnosti 1 - 20 m, směr od jihozápadu k severovýchodu a úklon 45o k jihovýchodu, bylo ve svém směru narušeno velkým počtem příčných poruch, jež je rozdělovaly na celou řadu kratších a delších úseků, někdy přes 2 km dlouhých. Jednotlivé úseky byly zpočátku dobývány samostatnými jámami, později byly tyto jámy většinou zrušeny a byly vyraženy úklonné, tzv. vlečné jámy. Byly raženy v pevných podložních křemencových horninách obvykle pod úklonem 14 - 18o. Tak například nejdelší, skoro 1000 m dlouhá úklonná jáma dolu č.V, byla ražena v podloží asi 20 m pod rudním ložiskem, otevírala je do hloubky 280 m na 48 obzor, a byla vybavena jak těžní lanovou dráhou, tak i vozy pro dopravu osazenstva dolu. Kromě dvoukolejné tratě, sloužící k dopravě důlních vozíků, byla uprostřed úklonné jámy vedena kolej pro jízdu mužstva, přeprava se prováděla dvěma vozy se stupňovitými sedátky, na nichž se sedělo obkročmo, každý z vozů byl určen pro přepravu 33 osob a jezdily jeden mezi 1. a 24. obzorem a druhý mezi 24. a 48. obzorem. Jízdní rychlost činila 2,5 m/s.

Vlastní dobývání nučického ložiska se provádělo způsobem příčného dobývání, označovaného jako příčné pilířování s přirozeným putujícím závalem, při němž jeho jednotlivé úseky po otvírce jámami a překopy byly nejdříve rozděleny směrnými chodbami (3 x 2,5 m) na porubní obzory o svislé výšce 6 m, které se dobývaly odzhora dolů. Ražení chodeb bylo většinou bez výdřevy. Jednotlivé obzory byly mezi sebou spojeny svážnými, jimiž se přepravovaly na podstavnících důlní vozíky s rudninou, a každý 8. nebo 16. obzor sloužil jako hlavní těžební obzor. Rozměry rudního pole, v jehož středu se nalézala svážná, byly dány mocností ložiska a obnášely po úklonu 8 obzorů, tj. 48 svislé výšky, a 200 - 400 m vodorovné směrné délky. Každý jednotlivý obzor o výšce 6 m se potom dobýval zdola nahoru ve dvou lávkách o výšce 3 m. Kromě vyřizovacích chodeb (3 x 2,5 m) byly před samotným dobýváním raženy dílčí příčné chodby (3 x 2,5 m) od podloží k nadloží ve vzdálenostech 6 m, čímž se ve spodní obzorové lávce vytvořily celinové pilíře o výšce 3 m, které se pak postupně rozrážely směrnými přerážkami (2,5 x 2,5 m). 3 m silná horní obzorová lávka pak spočívala na pilířích o stranách 3 m, jež potom byly trhací prací postupně zeslabovány od ležatého v visutému boku. Současně byl z ležaté chodby vylomen 2 m široký dovrchní zálom až k závalové stařině hořejšího, již vydobytého a zavaleného obzoru, přičemž se v horní lávce udělal malý otvor, který byl určen ke spouštění závalového materiálu z hořejšího obzoru do již vydobyté spodní lávky. Potom se odstřelily pilíře nalézající se nad obrubou podložních vrstev, čímž bylo umožněno pozvolné sesouvání závalu po podloží nejen do ležaté chodby, ale i do dílčích chodeb příčných, což zabraňovalo předčasnému prolomení nadložních vrstev na dobývaném obzoru a umožňovalo vytvoření šikmého závalového náspu, na kterém mohli stát horníci při dobývání horní obzorové lávky. Vydobytá rudnina se nakládala do důlních vozíků, odbíhaných ke svážným, jimiž se spouštěly na podstavníkách na hlavní těžební obzory, po nichž byly většinou přepravovány elektrickými lokomotivami k nárazištím jam.

Vytěžené rudy se upravovaly na povrchu v pražících pecích při teplotě 900 - 1100oC za dostatečného přístupu vzduchu. Tím se tvrdé a celistvé rudy zkypřovaly, stávaly se porézní a mohly se redukovat ve vysokých pecích. V pražících pecích se jako palivo používal uhelný kal. Ze 100 kg vsazené surové rudy se získávalo průměrně 72 - 77 kg pražené rudy. Z vypražené rudy se vybíraly jalové horniny a nedopražené kusy se znovu vsazovaly do pecí k dopražení. Pražená ruda byla předběžně tříděna a přebírána vidlemi 20 mm, velikostní třída 20 - 0 mm byla nakládána do vagonů a velikostní třída nad 20 mm vedena na rošt 55 mm. Nadroštné bylo přebíráno a nakládáno do vagonů a podroštné tříděno na bubnových sítech (15, 5 mm), z nichž se získávaly tři velikostní třídy (20 - 15, 15 - 5, 5 - 0 mm). Třída 5 - 0 byla vedena na vibrační síto (1,5 mm), zrna 5 - 15 mm šla na spékání, zrna 1,5 - 0 mm byla vedena na haldu. Všechny ostatní velikostní třídy byly odesílány po železnici do kladenských hutí.

Z ostatních středočeských železorudných dolů byly po 1. světové válce v nepřetržitém provozu pouze oba doly Akciové společnosti dř. Škodovy závody v Plzni: železorudný důl č.I v Kyšicích a železorudný důl č.II v Ejpovicích, kdežto většina jiných dolů byla od 20. let mimo provoz, např. důl Pomoc Boží v Bludné Akc.spol. dř. Škodovy závody v Plzni, důl Antonín v Jehličné Ervína Nostice-Rieneka a spol. v Sokolově, důl Ludvík v Rolavě Frederika L. Purkyně v Londýně, důl Ondřej v Pochlovicích Kynšperských uhelných a briketových dolů akc.spol., důl Jitřenka v Popově, Antonín v Hruškově a Josef ve Vysoké Peci firmy C.T.Petzold v Praze, důl Ignát v Křižanově Ed.Khewenhüllové ve Vídni, doly Vilém, Josef a Václav v Lažánkách a v Javorníku Českých montanních a kaolínových závodů akc.spol. v Praze, důl Alexander v Nové Rudné R. Sikeniusa v Katovicích, a celá řada dalších.

Za 2. světové války byly otevřeny mimo jiné železorudné výskyty v Mníšku pod Brdy a ve Verniřovicích v Hrubém Jeseníku.