Dějiny českého rudného hornictví v letech 1918 - 1945

Zlatorudné hornictví

Česká zlatorudná ložiska jsou místně a geneticky přímo spjata se středočeským žulovým masivem. podél jeho severozápadního okraje se nacházejí od severu k jihu tato středočeská naleziště zlata: Jílové, Štěchovice, Nový Knín, Libčice, Bytíz, Bělčice a Kasejovice. Uprostřed žulového masivu jsou na levém břehu Vltavy Zduchovice a Smolotely a na pravém břehu Krásná Hora a Milešov. Východně od něho leží ložisko Roudný a v blízkosti jeho jižního okraje jsou jihočeská ložiska Kašperské Hory, Volyně, Havírky u Písku, Kometa u Protivína a Dobrá Voda u Českých Budějovic. V severovýchodních Čechách jsou ložiska u Trutnova, Nové Paky a Vrchlabí, na Moravě na Andělské Hoře u Opatova, západně od Třebíče a ve Slezsku naleziště u Vrbna.

Po 1. světové válce bylo v provozu jen několik zlatodolů.

Nejvýznamnější zlatý důl byl Roudný v obci Bořkovice u Zvěstova na vrchu Roudném u Vlašimi, který dával ročně 200 - 250 kg zlata až do zastavení jeho provozu v roce 1930 pro nedostatek peněžních prostředků k otevření hlubších obzorů.

Zlatodůl Roudný byl v době po 1. světové válce nejvýznamnější, roční výtěžek byl 200 - 250 kg zlata. Patřil tehdy zahraničním těžařům, dr. Albertu Fischerovi a Herbertu Stanleyi Sugdenovi z Londýna a od roku 1929 francouzským finančníkům vedeným Augustem Blanchonem z Romans. Teprve v roce 1940 přešel do státního majetku a v roce 1941 v něm byly zahájeny nové kutací práce, k obnovení normální těžby do roku 1945 ale nedošlo.

Roudenské zlatonosné ložisko, které se nalézá trochu dále na východ od středočeského žulového masivu, ale souvisí s jeho menšími žulovými ostrovy v Blaníku, je od obklopujícího rulového okolí odděleno třemi velkými rozsedlinami a vykazuje tvar dolů se zúžujícího klínového výseku. Jeho základní horninu, rulu, prorazily aplitové žíly, směřující převážně od východu k západu. Jak rula, tak i aplity byly prostoupeny četnými žílami, žilkami a mikroskopickými odžilky rudonosného křemene, který celé rudonosné těleso dokonale impregnoval zlatem, že mělo povahu rudního žilníku, v němž dobyvatelné části vykazovaly mocnost od 2 do 6 metrů, ale narůstaly místy až do 8 až 20 metrů. Mocnost hlavní žíly zlatonosného křemene kolísala mezi 10 - 150 cm, obvykle činila 30 - 50 cm. Zlatonosnost celého žilníku kolísala mezi 4 - 25 g Au/t, přičemž tehdejší spodní mez hospodárné dobyvatelnosti v Roudném obnášela 4 - 7 g Au/t. Roudenské rudné zlato mělo poměrně malou ryzost, skládalo se z 62,2 - 66,7 % Au a 34,8 - 33,3 % Ag a bylo doprovázeno značným množstvím arzenopyritu, který byl zároveň jeho indikátorem.

Ložisko bylo otevřeno z povrchu svislou jámou Václav (5 x 2,5 m) až na obzor 170 m, pak slepou jámou Aleškou z tohoto obzoru do hloubky 420 m a odtamtud hloubením č. 121 na poslední těžní obzor 450 m. Při otvírce každého obzoru, které se zakládaly 30 - 40 pod sebou, byl z náraziště nejdřív ražen překop (1,5 x 2 m) až k nejbližší rozsedlině, pak byly podél ní hnány směrné chodby (1,5 x 2 m) na východ a na západ a z nich opět překopy na sever a na jih.Z těchto chodeb byly vyraženy komíny na vyšší obzor, ohraničující jednotlivá obzorová rudní pole, z nichž pak začalo vlastní dobývání žilníku výstupkovým způsobem. Výška výstupkú byla 2 - 3 m, jejich šířka většinou 4 m a vzdálenost mezi komíny činila 10 - 20 m.

Výstupkový způsob dobývání byl v Roudném zaveden kolem roku 1925, před tím se dobýval rudonosný žilník příčným způsobem. Při tomto způsobu se žilník dobýval v rudních polích mezi dvěma těžními obzory, které měly vzájemnou svislou vzdálenost 30 - 40 m, zespodu nahoru vodorovnými porubními lavicemi o výšce 2 m, přičemž v případě, že mocnost žilníku byla menší než 3 m, se brala lavice po celé šířce s postupem po směru žíly, byla-li mocnost žilníku větší, pak se postupovalo příčně s 1 - 2 m širokými zabírkami. Každá porubní lavice byla spojena se spodním obzorem svislým komínem, jimž se sypala vydobytá rudnina přímo do vozíků a přiváděl se čerstvý vzduch do porubu. Horním těžním obzorem byla lavice spojena komínem, který odváděl výdušné větry a současně sloužil pro dopravu zakládkového materiálu.

Ražení všech otvírkových a přípravných důlních děl, jakož i vlastní dobývání rudy se provádělo do roku 1921 výhradně ručním způsobem, potom pomocí Flottmannových vrtacích kladiv na stlačený vzduch. Odstřelené rudniny byly po roztlučení kladivy dováženy do sýpů komínů, z nichž se vypouštěly na těžních obzorech do vozíků, pak je vozači odváželi k jámě Alešce a tou byly vyzdvihovány na obzor 170 m, přepravovány překopem k jámě Václav a těženy na povrch. Rozsah denní těžby činil kolem 90 t. Vydobyté prostory byly zasazovány buď jalovými horninami, získanými při ražení důlních děl, nebo zasypávány odpadovými písky z úpravny. Ty byly po vylouhování dopravovány 340 m dlouhou lanovkou z louhovny ke komínu č. 113 (2 x 1,5 m, vystupující na povrch), z něhož se přepravovaly dalšími komíny do příslušných dobývek.

Co se týče strojního vybavení dolu, měla Václavská šachta parní těžní stroj, kdežto těžní stroje jámy Aleška a všechny vrátky v podzemí byly na elektrický pohon. Rovněž všechna důlní čerpadla, pomocné ventilátory, kompresor a jiná strojní zařízení byly poháněny elektrickými asynchronními motory. Jelikož zde byl značný přítok důlních vod, musely se nepřetržitě odčerpávat odstředivými čerpadly, umístěnými na obzorech 420 m, 360 m a 170 m, odkud byly vytlačovány na povrch. Větrání celého dolu bylo přirozené, čerstvé větry vpadaly do dolu komínem č. 113 a č. 24 a prostupovaly postupně všemi důlními díly, výdušné větry vystupovaly jámou Václav. Méně přístupná díla byla ovětrávána separátně. Osvětlení na nárazištích, překopech a hlavních chodbách bylo elektrické, jinde se používaly acetylenové lampy.

Vozíky s rudninou, vytěžené na povrch těžní jámou Václav, byly po spojovacím mostě vysokém 12 m odváženy nejprve do krušírny. V ní byla rudnina po vyklopení výklopníkem tříděna na dvou roštech (40 mm), nadroštné bylo drceno ve dvou čelisťových drtičích (40 mm), každý o výkonu 5,6 t/h, a po rozdrcení vedeno společně s podroštným do čtyř zásobníků o celkové kapacitě 160 t. Z těchto zásobníků byla rudnina vypouštěna do sklopných vozíků a dopravována ručně po 80 m dlouhé koleji pod střechu vlastní rudní úpravny, která byla vystavěna stupňovitě pod šachetní budovou na jižním svahu Roudného. Skládala se ze dvou budov a byla zařízena pro zpracování 120 t rudnin denně. V horní části první, vyšší, budovy byly čtyři dvojité zásobníky o kapacitě 2 x 50 t, do nichž se sypala rudnina z krušírny. Ve spodní části této budovy se nalézalo osm baterií mokrých stoup. Stoupová souprava každé baterie, která měla roztloukat rudu na jemný písek, sestávala z ocelolitinového koryta (160 cm vysokého, 150 cm dlouhého a 50 cm širokého), které vážilo 5000 kg, a 5 - 6 drtících pěcholů s ocelovými botkami, každý o váze 475 - 495 kg, poháněných vždy pro dvě baterie společným hřídelem s dvěma řemenicemi z jasanového dřeva o průměru 1800 mm a šířce 458 mm. Potřebná síla na stoupové řemenice byla přenášena z ústřední transmise, umístěné za bateriemi, o délce 36 m a průměru 200 mm, na níž se nalézal i velký setrvačník k udržení rovnoměrného chodu. Jeden stoupový pěchol mohl rozdrtit 3,5 t rudniny za 24 hodin při výkonu 90 zdvihů 150 mm za 1 minutu a spotřebě hnací síly 2,2 KS. Rmut byl ze stoupového koryta vynášen otvory síta (1260 x 280 mm) o světlosti 64 otvorů na cm2, nalézajícího se na přední straně koryta, na mírně nakloněný (1:12) nehybný amalgamační stůl, umístěný před každou baterií. Na měděné, dobře postříbřené desce (3 x 1,5 m) stolu, postříkané rtutí, se zachycovalo volné zlato z pomalu stékajícího rmutu jako amalgam. Získaný surový amalgam se propíral teplou vodou a čistil 3 - 4 hodinovým zpracováním v kulovém mlýně (průměr 700 mm, šířka 200 mm, 4 - 6 koulí 50 - 100 mm průměru) a po vylisování přebytečné rtuti byl vsazen do hliněného, tzv. hessenského kelímku, uzavřen do litinové retorty a žíhán 2 hodiny v destilační peci k oddestilování rtuti a potom taven s okysličujícimi a solvujícími přísadami v tuhovém kelímku v tavící peci při teplotě 1200 - 1600oC na tzv. surové zlato. Toto surové zlato světle žluté barvy obsahovalo asi 66,5 % Au, 33,0 % Ag a 0,5 % nečistot. Bylo odléváno do cihel velikosti 8 x 6 x 16 cm o váze 7 - 8 kg. Amalgamací bylo získáváno asi 64 - 66 % zlata.

Rmut odtékající z desek amalgamačních stolů, obsahující tzv. vzdorné zlato, byl sváděn žlaby do 4 proudových přístrojů, 4 rozdružovacích prolevek a 4 nálevek a pak na 11 záchvějných Ferrarisových splavů (1,5 x 3 m, 400 záchvěvů / min), na nichž se získávaly kyzy, písky a kaly. Zlatonosné kyzy se odesílaly ke zpracování do hutí ve Freibergu. Měsíční výroba kyzů činila 20 - 40 t, přičemž obsah zlata v nich kolísal v rozmezí 60 - 200 g/t. Celkem bylo získáváno z kyzů 13,5 - 16,5 % zlata.

Písky ze splavů, obsahující 1,2 - 3,6 g Au/t, byly žlaby vedeny do níže položené, druhé budovy úpravny, tzv. louhovny. Tam byly písky ve třech nádržích o průměru 6,5 m a výšce 2,5 m, z nichž každá mohla pojmout 80 t písku, louhovány kyanidem draselným nebo sodným. ze získaného roztoku bylo zlato sráženo v 15 srážecích kádinkách naplněných zinkovými třískami. Vylouhované písky byly používány k zakládání vydobytých prostor v dole nebo vedeny na odkaliště.

Kaly ze záchvějnách žlabů, obsahující 3 - 4,5 g Au/t, byly vedeny přímo na odkaliště.

Zlatodůl Roudný měl vlastní energetickou centrálu vybavenou třemi vodotrubkovými kotli, které dodávaly páru hlavnímu parnímu kompoundnímu dvouválcovému stroji o síle 500 KS, na jehož hřídeli byl přímo namontován generátor o výkonu 335 kW a napětí 3 x 550 V. Dále byla dodávána pára pro pohon parního těžního stroje na jámě Václav. Pohon celé úpravny byl veden lanovým převodem od hlavního parního stroje na centrální transmisi úpravny, ze které byly poháněny jednotlivé úpravárenské stroje.

Jihozápadně od Nového Knína byl důl Libčice Arnošta Silva Taroucy s jámou 150 m hlubokou. těžily se dvě křemenné zlatonosné žíly o kovnatosti 14 g Au/t a kolísavé mocnosti do 1 m. Provoz byl zastaven 1.12. 1923 z důvodu značného poklesu množství rudných výskytů a nízkého obsahu zlata v nich (2 g Au/t). Na tomto dole byly prováděny pokusy o dobývání velice tvrdého zlatonosného křemene žárovým způsobem použitím zplynovače dr. ing. J. Scheybala, které umožnilo snížit náklady na jednu pětinu. Za 2. světové války byl v roce 1941 libčický důl znovu otevřen a ruda se v něm těžila v letech 1941 - 1945.

V Kašperských Horách byla v provozu štola Kristina Kašperskohorského zlatodůlního těžařstva. V letech 1919 - 1921 byly prováděny zmáhací práce ve starých důlních dobývkách a bylo obnovena těžba zlatonosného křemene. Koncem roku 1921 však bylo dolování zastaveno pro nízký obsah zlata v rudě (3 g Au/t).