Dějiny českého rudného hornictví v letech 1918 - 1945

Stříbrorudné hornictví

V Čechách byly známa četná ložiska jak ušlechtilých stříbrných rud, tak polymetalických stříbronosných rud, zejména olověnozinkových. Z takových ložisek lze jmenovat především Jáchymov, Jihlavu, Kutnou Horu, Nalžovské Hory Příbram, Ratibořské Hory, Rudolfov, Starou Vožici, Stříbrnou Skalici, Harrachov, Horní Benešov, Hory Matky Boží, Novou Ves u Rýmařova, Oloví, Zlaté Hory a mnoho dalších, z nichž většina byla již vyčerpána. Nejdůležitější a na stříbro nejvydatnější ložisko bylo v Příbrami, z jehož rud bylo ročně získáváno kolem 30 - 40 t stříbra (největší výtěžek v roce 1912 50 839 kg Ag).

Březohorské rudní ložisko, které je vázáno na středočeský žulový masiv, je žilným mezotermálním ložiskem a jeho bezprostřední okolí je tvořeno algonkickými břidlicemi a kambrickými drobami a slepenci, které se třikrát střídají v rovnoběžných pruzích severojižního směru a narušených tektonickými poruchami, z nichž nejdůležitější je tzv. jílová rozsedlina, probíhající podél směru horninových vrstev. Celé území březohorsko-příbramského rudního revíru je jižně od této rozsedliny proraženo hustou sítí stříbrno-olovnato-zinkových žil, které se do hloubky spojují, zmenšuje se jejich počet a přibývají na mocnosti. Celkový počet březohorských žil byl 24, ale ve 20. a 30. letech se dolovalo pouze na šesti: hlavní žíla Vojtěšská, visutý odžilek Vojtěšský, ležatá žíla Vojtěšská, žíla Eusebská, žíla Matkobožská a žíla Ševčínská. Mocnost jejich rudní výplně, která se skládala převážně z hrubozrnného galenitu, sfaleritu, sideritu, vápence a křemene obnášela od několika cm do 2 m. S hloubkou se měnil charakter žil a většinou se stával celistvým a jejich výplň pak přecházela do jemnozrnného křemene impregnovaného rudními sirníky, tzv. krušku.

Průměrná kovnatost žilní výplně :

Průměrná kovnatost vytěžených rudnin :

Po celou dobu let 1918 - 1945 byly v nepřetržitém provozu pouze dva doly: Anenský (jáma 1450 m hluboká, 39 obzorů) a Vojtěšský (jáma 1199 m hluboká, 34 obzorů). Ostatní doly: Prokopský (jáma 1276 m hluboká, 35 obzorů), Mariánský (jáma 1194 m hluboká, 33 obzorů) a Ševčínský (jáma 1094 m hluboká, 32 obzorů) těžily jen občas, když se v jejich dobývkách nahromadilo více rudy. veškeré tyto doly byly mezi sebou spojeny chodbami téměř na všech obzorech. Všechny jámy březohorských dolů měly obdélníkový průřez 2x6 m a byly zařízeny pro těžbu rudnin a jízdu osazenstva. byly vybaveny dvojčinnými parními těžními stroji.

Ihned po 1. světové válce byly ředitelstvím Státního báňského a hutního závodu v Příbrami, kterému tyto doly přímo podléhaly, urychleny veškeré otvírkové práce, aby se doplnil geologický průzkum a zvýšila těžba z nově otevřených částí žil.

Vlastní dobývání se provádělo výstupkovým dobýváním se zakládkou. Kromě obvyklého způsobu dobývání vícevýstupkovým porubem se v březohorském revíru užívalo dobývání jen jedním výstupkem, který postupoval mezi dvěma 100 - 150 m vzdálenými komíny, přičemž k docílení potřebné těžby se pracovalo současně v několika rudních polích. Výstupek byl 2,5 m vysoký a jeho šířka odpovídala mocnosti dobývané žíly a postupoval dvěma poruby proti sobě od komínů ohraničující rudní blok. První, nejspodnější výstupek se razil přímo nad spodní obzorovou chodbou, zajištěnou betonovou tvárnicovou výztuží. vydobyté rudniny a jalovina se vypouštěly sýpy do huntů, rudniny se vytěžily na povrch, jalovina na horní obzor a pak se komíny vypouštěla zpět do porubu jako zakládka. Druhý výstupek se razil přímo nad prvním, rudnina se vypouštěla sýpy a jalovina se zakládala do vydobytého prvního výstupku. Tak se postupovalo až k horní obzorové chodbě. Dobývání rudnin se dělo z povalů pomocí trhací práce, dřívější ruční vrtání bylo nahrazeno strojním pomocí vrtacích kladiv Flottmann a Vítkovice. též strhování částečně uvolněných kusů hornin po odstřelu se provádělo pomoci sbíjecích kladiv typu Vítkovice. Potřebný tlakový vzduch dodával elektrický tandemový kompresor o výkonu 2400 m3/h. Kromě toho měl Anenský důl v záloze parní kompresor o výkonu 1200 m3/h a Vojtěšský důl parní kompresor o výkonu 600 m3/h.

Důlních vod nebylo v březohorském revíru mnoho, většinou to byly prosakující povrchové vody, které se převážně zachycovaly na dědičné štole. Na 12. obzoru Vojtěšského dolu (330 m) se nalézal kompaundní ležatý vodárenský stroj na parní pohon, jenž zvedal z velké vyzděné podzemní nádrže, kulatého průřezu 4 m a 32 m dlouhé, důlní vody všech březohorských dolů, které do ní byly čerpány dvojitými čerpadlovými soupravami poháněnými stlačeným vzduchem, umístěných na na 21, 27 a 32 obzoru (601, 852 a 1120 m), a vyléval je na dědičnou štolu.

Na začátku 20. let byla provedena rozsáhlá modernizace důlního a povrchového provozu březohorských dolů a v roce 1925 pak elektrifikace strojového pohonu v celém závodě, přičemž elektrický proud o napětí 22 kV byl přiváděn dálkovým vedením z Jihočeských elektráren v Českých Budějovicích do třech transformátorů, postavených na dole Anna, na dole Bohutín II a na státní huti, v nichž se měnil na 3000 V a pak byl veden na jednotlivé závody, kde byl měněn na provozní napětí 220/380 V. Protože dálková dodávka elektrického proudu vykazovala časté závady, což způsobovalo výpadky na dolech, byla v letech 1930 - 31 postavena na dole Anna vlastní elektrárna.

Jelikož složení rudnin se s přibývající hloubkou podstatně měnilo a zvětšovalo se v nich množství chudého krušku na úkor množství bohatších hrubě vtroušených rud, nedaly se tyto rudniny účinně upravovat podle starých technologických postupů. Z tohoto důvodu bylo nutné změnit veškerá úpravnická zařízení v březohorské ústřední úpravně na Vojtěšském dole, v níž se upravovaly veškeré rudniny, těžené na Březových Horách a v Bohutíně. V roce 1922 byla přestavěna drtírna a třídírna, přičemž velikostní třída nad 22 mm, která se dříve přebírala ručně, se začala rozdružovat na sazečkách. Místo sazeček na jemné zrno byly nasazeny nátřasné Kruppovy splavy, splavy Overstromovy byly nejdříve přestavěny ke snížení jejich časté poruchovosti a pak nahrazeny Ferrarisovými splavy. Pro úpravu těžce zpracovatelných jemných kalů byly umístěny tři nátřasně-nárazové splavy vlastní konstrukce. Od roku 1923 byly zavedeny pro úpravu hrubších kalů nové Deistrovy nátřasné splavy. Meziprodukty velikostní třídy 40 - 10 mm se přestaly drtit na 6 mm, ale byly nejdříve zpracovávány na sazečkách a případně i přebírány, čímž se dosáhlo zmenšení množství poloproduktů a zvýšení výtěžnosti rud. K zhodnocení zinkových meziproduktů byly postaveny dva elektromagnetické Ullrichovy rozdružovače. Na základě provozních zkoušek bylo v roce 1927 rozhodnuto rozšířit vojtěšskou úpravnu o flotační oddělení. V letech 1927 - 28 byl vypracován návrh na tuto flotační linku, která byla dána do provozu v roce 1930. Její kapacita byla 10 t rudnin/8 hod.

Rudniny z dolů přicházely nejprve na rošt (80 mm), Nadroštné šlo na ruční přebírání. Bohaté rudní hroudy byly vyklepávány a čistá kusová ruda byla dodávána přímo do hutě. Prorostlina byla vedena do flotační úpravny. Kruškové rudní hroudy byly drceny v čelisťovém drtiči (60 mm) a vedeny do flotace. Podroštné (80 - 0 mm) šlo na prací a třídící bubnová síta (32, 22, 9, 6, 4, 3, 2 mm). Nadsítné a velikostní třída 32 - 22 mm šlo na přebírací stoly, z nichž byla ruda dodávána do hutě, meziprodukt do flotace a jalovina na odval. Velikostní třída 22 - 9 mm byla vedena na flotaci. Ostatní velikostní třídy byly rozdružovány v sazečkách, z nichž se získávala ruda, meziprodukt a jalovina. Meziprodukt byl veden na flotaci. Rmutová velikostní třída 2 - 0 mm šla do proudového třídiče a pak na jemnozrnné sazečky a splavy. Všechny meziprodukty, které přicházely na flotaci byly nejdříve tříděny na roštu (20 mm). Nadroštné bylo drceno v čelisťovém drtiči (20 mm), spojeno s podroštným a potom mleto v kulovém mlýnu, do něhož byly přiváděny zahuštěné splavové kaly. Rmut byl veden přes proudový třídič a vyrovnávací nálevku na flotaci. Flotace se prováděla ve flotačních přístrojích typu Mineral Separation, a to selektivním způsobem: z první řady 13 flotačních komor ze získával stříbronosný galenit a stříbrné rudy, z druhé řady 15 komor zinkové rudy. Po zahuštění a filtraci obdržených flotačních koncentrátů na vakuových filtrech se obdržela Ag-Pb-Sb-Cu rudní měl, která byla dodávána do huti, a Zn rudní měl, určená k odprodeji.

Flotací bylo docíleno kovnatosti :

Výtěžnost kovů v huti byla :

Jaloviny z úpravny byly dále zužitkovány na samotném příbramském závodě při stavebních pracech a dále při výrobě cementářských a cihlářských výrobků.

Z ostatních českých stříbrorudných ložisek byly rudy těženy na začátku 20. let pouze na dole Štěstí s Radostí (Glück mit Freuden) (jáma 80 m hluboká) ve Výškově u Plané O. Kohorna, kde byly dobývány tři rudní žíly s průměrným obsahem 0,3 % Ag.

Všechny další stříbrorudné doly, které byly v částečném provozu za 1. světové války, byly po roce 1918 mimo provoz, jako například důl Všech svatých (Aller Seelengrube) v Sejfech (nyní Rýžovna) akciové společnosti pro výrobu radia a jiných kovů v Praze, důl Schönezr v Božím Daru města Božího Daru, důl Antonín v Reichenbachu (později Bystřina, zanikla), důl Heřman v Křížanově Heřmanovského stříbrného těžařstva (Kringsdorfer Silbergewerkschaft), důl Sv. Petra a Reginy ve Špindlerově Mlýně (štolové dobývání více žil o mocnosti 0,25 - 5 m) G. Sobitschkeho, důl Sv. Eliáše v Adamově- Malých Horách (jáma 160 m hluboká) Rudolfského rudného těžařství (Rudolfstädler Erzbergbaugewerkschaft) v Českých Budějovicích a jiné.

Za 2. světové války byly v roce 1940 zahájeny otvírkové práce na starých dolech v Kutné Hoře a v roce 1941 pak byly prováděny průzkumné práce na polymetalické rudy v okolí Stříbrných Hor u Horažďovic.