Dějiny českého rudného hornictví v letech 1918 - 1945

Arzénorudné hornictví

V českých zemích nebyla samostatná ložiska arzénových rud, ale arzénový kyz (arzenopyrit) a další sloučeniny byly velmi častým průvodcem jiných rud. Tak například doprovázel arzenopyrit zlato a tvořil v křemenné žílovině povlaky nebo v ní byl rozptýlen ve zlatodole Roudný. V dobyvatelném množství se vyskytoval arzenopyrit jako impregnace průvodních hornin v Jílovém, Kasejovicích a zejména Smolotelech u Milína, kde v roce 1926 byly nalezeny při kutacích pracech dvě silnější křemenné žíly velmi bohaté na arzenopyrit (až 70 %). Jinak se vyskytoval arzenový kyz, jakož i ryzí arzén v rudných žilách v Jáchymově, Příbrami, Kutné Hoře, Cínovci a Horním Slavkově.

Samostaně se těžil arzenový kyz po určité časové období ve 20. a 30 .letech pouze ve třech dolech: v dole Gustav Jindřich II v Horní Malé Úpě, v Obřím dole ve Velké Úpě v Krkonoších, které oba patřily Reisenheimským arsenikovým a měděným závodům (Reisenheimer Arsenik- und Kupferwerke) v Peci, kde se dobývala rudní žíla arzenopyritu 20 - 40 cm mocná s průměrným obsahem 30 % As. Třetí důl byl Důl na arsenový kyz ve Šmídeberku (dnešní Kovářská) těžařstva Argenta.

Cíno a wolframorudné hornictví

Ložiska cínových a wolframových rud, které se vyskytují obvykle společně, se nalézala v Krušných horách a ve Slavkovském lese a byla geneticky vázána buď přímo na klenby kyselých lithných albitických rul, přeměněných místy na greiseny, nebo na svory a ruly, nacházející se v bezprostřední blízkosti těchto žul. Výskyty a ložiska cínových a wolframových rud byly soustředěny na české straně Krušných hor hlavně do jejich východní a západní části. Ve východní části to jsou ložiska v okolí Krupky a Cínovce, ve střední části v okolí Hory svaté Kateřiny a v západní části v okolí Božího Daru, Abertam, Hřebečné, Horní Blatné, Nejdku, Přebuzi a Rolavy. Ve Slavkovském lese byla nejvýznamnější ložiska v okolí Horního Slavkova, Krásna a Čisté.

Ložisko u Krásna bylo tvořeno dvěma kupolovitými žulovými pni, Hubským a Schnödovým pněm, překrytých rulou, v nichž kromě žil a žilníků byly vyvinuty hlavně zrudnělé greiseny, které byly už v dávné minulosti dobývány. V letech 1916 - 18 byla na tomto ložisku vyhloubena nová jáma Vilém do hloubky 150 m. Dobývání greisenových shluků se dělo jako v minulosti šířením, tj. tak, že v nich byly trhací prací vylamovány velké komory nepravidelného tvaru, sledující bilanční zrudnění. Od roku 1923 byly všechny doly zastaveny. teprve v roce 1938 bylo znovu zahájeno dobývání, které pokračovalo až do roku 1945.

Cínovecké ložisko bylo otevřeno a dobýváno Doly na wolframovou a cínovou rudu Zdeňka Lobkowicze. Otvírka byla svislou jámou Petri, 65 m hlubokou, z níž byly v několika obzorech raženy otvírkové překopy a rozdělovací důlní díla k jednotlivým rudním žilám, které byly jimi a dovrchními chodbami rozdělovány na 80 - 100 m dlouhá rudní pole. Hlavním dobývacím způsobem bylo dovrchní zátinkování se zakládkou. Protože tento způsob dobývání nedovoloval těžit rudninu dlouhým porubem po celé délce porubního pole, bylo každé pole děleno na 6 - 7 samostatných stupňovitě uspořádaných dobývek s poruby 12 - 14 m dlouhými. Příprava dobývek se prováděla buď s ponecháním 2 - 3 m silného ochranného pilíře u spodní obzorové chodby, nebo bez něho, ale s jeho nahrazením 1,5 - 3 m širokou suchou zdí z jalových hornin, která v případě nutnosti byla zesilována výdřevou. Suché zdi stavěné na okraji dovrchních chodeb, sloužící k odtěžení vydobyté rudniny a k umožnění přístupu horníků do dobývek, byly 1 m široké. Rudní výplň se dobývala v pruzích 2 m , přičemž vydobytý prostor se zakládal většinou přibírkovými horninami. Vzdálenost zakládky od čelby porubního předku byla kolem 3 - 4 m. Trhací prací uvolněná rubanina byla z dobývek spouštěna na patrové chodby ve žlabech a v huntech vyvážena na povrch do úpravny. Původní stará gravitační úpravna byla v letech 1920 - 27 zmodernizována zavedením rozmělňování rudniny v kulových mlýnech a jejím rozdružením v sazečkách.

Následkem velkého poklesu cen cínu a wolframu na konci 20. let začalo být dobývání ztrátové, a proto dolování od roku 1928 silně omezené a roku 1931 úplně zastavené. K opětovnému zahájení těžby na Cínovci došlo až v roce 1939.

V letech 1940 - 41 byla postavena těžařstvem Zinnwalder Bergbau nová úpravna na zpracování 150 t rudnin za 16 hodin, která byla vybavena moderním strojním zařízením.

Z dolu vytěžená rudnina o průměrném složení 0,2 - 0,35 % Sn a 0,25 - 0,4 % W byla nejdříve vedena do vyrovnávacího zásobníku a z něho do čelisťového drtiče (60 mm) o kapacitě 23 t/h. Po rozdrcení byla tříděna na sítu (25 mm), nadsítné bylo drceno v kuželovém drtiči (25 mm), spojeno s podsítným a pak vedeno na nátřasné síto (15 mm). Nadsítné bylo drceno válcovým drtičem (15 mm) a spolu s podsítným dopravováno do zásobníku o kapacitě 200 t. Korečkovým výtahem byla rudnina ze zásobníku dopravována na vibrační síto (2,75 mm). Podsítné bylo dále tříděno na dalším vibračním sítu (1,5 mm), jehož obě velikostní třídy byly rozdružovány v 4 pístových sazečkách, z nichž se získávaly jemnozrnné rudní (SnW) koncentráty. Přepady těchto sazeček byly vedeny přes nálevky a prolevky na 18 splavů, které poskytovaly nejjemnější rudné koncentráty. Nadsítné prvního vibračního síta (15 - 2,75 mm) přicházelo do 5 pístových sazeček, které dávaly hrubozrnný rudní koncentrát. jejich meziprodukt byl rozemílán v kulovém mlýně (2 mm) a přes vibrační síto (1 mm) rozdružován v 5 pístových sazečkách, z nichž se získával další jemnozrnný rudní koncentrát. Meziprodukt ze sazeček byl znovu rozemílán v kulovém mlýně (0,25 mm) a pak veden přes nálevky a prolevky na 6 splavů, kde byl získáván poslední rudní koncentrát. Všechny rudní koncentráty byly potom sušeny v sušících deskách, mlety v kulovém mlýně na zrno 2 - 0 mm a dopravovány do vyrovnávacího zásobníku. Ze zásobníku byl koncentrát podáván na bubnový elektromagnetický rozdružovač, který odstraňoval železný otěr mlecích koulí. potom přicházel rudní koncentrát na vibrační síto (1 mm) a kontrolní magnetické rozdružovače, načež obě velikostní třídy (2 - 1 mm, 1 - 0 mm) byly připraveny k expedici do huti.

Kromě výše popsané gravitační úpravny rudnin byla do technologického úpravnického provozu zařazena ještě flotační úprava lithné slídy, a to slídnatých frakcí ze splavů, které po zahuštění v nálevce byly vedeny do tříkomorové flotační baterie, z níž se pak získával Li-koncentrát.

Kromě této velké úpravny byly v Cínovci v provozu ještě dvě menší úpravny SnW o kapacitě 80 t/24h, a to na hutích Mořic a Max, v nichž byly instalovány: čelisťový drtič, třídící buben, 6 sazeček, kulový mlýn, rozdružovací nálevka, prolevka, 3 záchvějné splavy, 2 nárazové splavy a magnetický rozdružovač.

Ložisko u Krupky mělo obdobnou geologickou stavbu jako cínovecké ložisko, bylo vázáno na malý žulový peň, obklopený křemenným porfyrem a lamprofyry, a bylo vyvinuto v podobě žil a žilníků. Mocnost cínovcových žil byla 0,2 - 0,8 m. Těžba cínové rudy štolovým dobýváním byla obnovena za 1. světové války Škodovými závody akc. spol. v Plzni, které v roce 1920 odprodaly cínové doly H. Mautherovi z Teplic - Šanova. K dolům patřila malá úpravna o kapacitě 30 t/8h, jejíž hlavní strojní zařízení se skládalo z čelisťového drtiče, stoupové baterie, proudových přístrojů, 8 záchvějných splavů a 2 magnetických rozdružovačů. K úpravně byla přičleněna i huť s pražící pecí, redukční plamennou pecí a cínovou tavící pecí.

V roce 1923 byl těžební provoz z hospodářských důvodů zastaven a teprve v roce 1940 znovu obnoven.

Po 1. světové válce se těžily cínové a wolframové rudy pouze z krušnohorských ložisek v Cínovci a Krupce a z ložiska v Krásně ve Slavkovském lese.

Všechna SnW ložiska byla v období 1918 - 1945 střídavě v provozu. Doly Richard a Gustav na Zlaté Výšině Těžařstva Gustav na Zlaté Výšině (Gewerkschaft Gustav-Zeche in Goldenhöle), důl Zlatá Výšina v Rýžovně Akciové společnosti pro výrobu radia a jiných kovů v Praze, důl Theodor v Lokti a důl Maria v Krásně Schönfeldsko-hornoslavkovské hornické společnosti s r.o. (Schönfelder-Schlaggenwalder Bergbaugesellschaft m.b.H.), důl Jeroným (Hieronymuszeche) v Čisté J. Schniegera ve Svatavě, doly Steinbacher Lehenn a Stockschacht v Krásně a doly Pauli a Eugen v Horním Slakově , patřící Erzhütte Gesellschaft m.b.H. ve Vídni.