Dějiny českého rudného hornictví v letech 1918 - 1945

Antimonové hornictví

Výskyty antimonových rud v Čechách, tvořící hlavně hydrotermální žilná ložiska, jsou vázány především na středočeský žulový masív a nacházejí se na Sedlčansku v okolí Milešova, Krásné Hory, Proudkova, Příčova a jinde, dále na Příbramsku v Bohutíně, na Rakovnicku v Chříči, v Krušnohoří v Boněnově a na Moravě v Hynčicích. Po 1. světové válce byly antimonové rudy dobývány jen v Milešově, Bohutíně, Boněnově a Hynčicích.

Území kolem Milešova je tvořeno biotiticko-amfibolickou žulou, proraženou žílami aplitu a lamprofyrů, na něž jsou vázány zlatonosné antimonitové žíly, jakož i žíly zlatonosného křemene s ryzím zlatem, někdy s příměsí arsenových nerostů. Tyto rudní žíly o mocnosti 0,5 - 1 m měly většinou východozápadní směr s příkrým úklonem, při čemž jejich bezprostřední okolí bylo značně hydrotermálně přeměněno a jejich žilná výplň obsahovala průměrně kolem 1,5 % Sb a 4,5 g Ag/t. Protože milešovské antimonitové žíly vykazovaly převážně čočkovitý ráz a nezasahovaly ani k horní a spodní směrné chodbě jednotlivých obzorů, byly dobývány sestupkovým způsobem se zakládkou. Tento způsob dobývání se používal hlavně v žílovinách o mocnosti menší než 2 m se strmým úklonem 45 - 90o a pevnými průvodními horninami. V příslušném obzorovém rudním poli se nejdříve vyrazily horní a spodní směrné chodby a úklonná hloubení, z nich se dobývala rudnina shora dolů v prvním sestupkovém porubu buď na jednu nebo na obě strany. Po vyrubání prvního sestupku se zakládaly další, takže se v rudním poli nakonec vytvořila schodovitá řada sestupkových porubů, při čemž rudnina z nich vydobytá se vyzdvihovala hloubením pomocí vrátku a zakládka vyrubaných prostor se ukládala na dřevěných povalech, což vyžadovalo zvýšené náklady na porubní výztuž.

Po roce 1918 byly u Milešova v provozu dva doly, které dobývaly zlatonosný antimonit do roku 1925, a to důl Marie a důl Emilie Českých montánních podniků akc. spol. v Milešově.

V západních Čechách byl v Boněnově po 1. světové válce v provozu důl Jindřich (jáma 74 m hluboká) České montánní akciové společnosti v Drmoulu, který dobýval žíly antimonitu prostupující svory a amfibolity a jehož těžení rudniny vykazovaly až 50 % Sb. Důl byl v provozu do roku 1930.

Další důl na antimonitovou rudu byl důl Marie v Hynčicích u Starého Města na Moravě. Tento důl těžil 0,5 m mocnou žílu antimonitu v amfibolitech a vápencích. V provozu byl v letech 1918 - 1925.

V jihozápadní části stříbrorudného příbramského revíru v okolí Bohutína měly rudné žíly vedle stříbronosného galenitu i značné množství antimonitu, který však byl úplně prostý stříbra. Bohutínské rudné žíly prorážely jak pásmo břidličnato-drobových hornin, tak i křemitý diorit a procházely v těsné souvislosti s žílami diabasů a lamprofyrů, přičemž výskyt antimonitu byl přímo vázán na kyselé horniny, s hloubkou však antimonitu ubývalo. Hlavní Klementská žíla, která měla směr od jihu k severu a úklon až 86o, byla provázena ve své horní části několika menšími žílami a odžilky a vykazovala průměrnou mocnost 1 - 1,5 m, avšak v čočkovitých závalcích dosahovala až 5 m mocnosti. Páskovitou výplň rudné žíly, která končila na Jílové rozsedlině, tvořil po jejích obou stranách galenit, pak baryt a uprostřed byl antimonit, jehož průměrná mocnost byla 50 cm (obsah až 60 % Sb, 270 g Ag/t).

Bohutínské rudné žíly byly dobývány Státními doly na stříbro a olovo v Příbrami dvěma doly: Bohutín I (dříve Štěpánský důl, jáma 2x6 m, 455 m hluboká, 17. obzor) a Bohutín II (dříve Rudolf, Generál Štefánik, jáma 2,5x5 m, v roce 1935 dosáhla hloubky 1000 m, 29. obzor). Dobývání začínalo na každém obzoru tím, že z nárazišť jednotlivých obzorů, která se zakládala vždy po 50 metrech, se hnaly překopy až k rudním žilám, pak se v nich razily obzorové chodby, které byly spojeny sypnými komíny, zřízenými ve vzdálenosti 100 m od sebe, čímž v žílovině vznikla rudná pole 100x50 m. Vlastní dobývání se provádělo výstupkováním se zakládkou, které se zahajovalo v každém rudném poli z krátkého komína, hnaného nahoru vylamováním žilné výplně na obě strany v celé šíři až do výše 2,5 m, přičemž se zalamoval první výstupek do vzdálenosti 4 m. Potom se přikročilo k zalomení druhého výstupku, pak ve třetím, až celé rudné pole k nejbližšímu vyššímu obzoru bylo vydobyto. Rudniny se dobývaly z povalů použitím trhací práce, přičemž dřívější ruční vrtání děr bylo nahrazeno strojním vrtáním vrtačkami typu Flottmann a Vítkovice na stlačený vzduch. Též strhování částečně uvolněných kusů horniny po odstřelu, které bylo dříve prováděno krumpáči a železnými pákami, se dělo pneumatickými sbíjecími kladivy typu Vítkovice o váze 7 kg. Získaná rubanina se hned třídila na výstupkových povalech na jalové horniny, jimiž se zakládaly vydobyté prostory, a na rudniny, které se odvážely v malých huntech (0,38 m3 na 250 kg rudy) obzorovými chodbami na náraziště a těžily se v klecích jamou na povrch. Vytěžené rudniny byly pak koňskými potahy odváženy do ústřední úpravny na Březových Horách. Těžní jámou pro bohutínskou oblast byla jáma Bohutín II, kdežto jáma Bohutín I sloužila k větrání a čerpání vod, v případě potřeby i k těžbě. Odvodňování bohutínskyých dolů se uskutečňovalo starým vodosloupcovým strojem se stojatým válcem, který zvedal vody od 17. obzoru dolu Bohutín I až na Dědičnou štolu, přičemž vody přitékající na dole Bohutín II do větších hloubek byly odčerpávány duplexními čerpadly na 17. obzor dolu Bohutín I.

V rámci celkové modernizace příbramských důlních závodů, která byla prováděna ředitelstvím Státního báňského a hutního závodu v Příbrami v roce 1923, byl do nové strojovny dolu Bohutín II po důkladné rekonstrukci zabudován starý těžní stroj z březohorského Anenského dolu. K elektrifikaci bohutínských dolů došlo v roce 1929 a v roce 1930 byla provedena výměna parního těžního stroje na dole Bohutín I za elektrický těžní stroj, který byl v té době jediným elektrickým těžním strojem v příbramském rudním revíru. Současně tam byl instalován elektricky poháněný sdružený kompresor o výkonu 1200 m3 vzduchu/hod., jenž dodával potřebný stlačený vzduch pro pohon strojních vrtaček a sbíjecích kladiv v porubech. V dole Bohutín I byly též umístěny dvě čerpací stanice k čerpání důlních vod, z nichž každá měla dvě elektricky poháněná odstředivá čerpadla. V roce 1934 byla na dole Bohutín I zmodernizována kotelna a v roce 1935 vybudována vysutá lanovka do úpravny v Březových Horách, která odstranila dopravu rud koňskými potahy a zároveň umožnila dopravu uhlí pro bohutínskou kotelnu z březohorského uhelného skladu. Celková délka této lanovky byla 3380 m, rychlost přepravy 2,1 m/sek., odstup vozíků 100 m a hodinový výkon lanovky činil 30 t rudnin a 11 t uhlí.

Doly Bohutín I a Bohutín II byly v plném provozu po celé období 1918 - 1945. V letech 1942 - 43 byl u Vysoké Pece znovu otevřen důl Řimbaba, jehož provoz byl zastaven pro malou kovnatost rudních žil v roce 1899. Byla zde postavena nová strojovna s elektrickým těžním strojem a obnoven provoz. Současně byly zahájeny v roce 1942 průzkumné práce a hloubení nového dolu Hůrka, které pokračovaly až do konce 2. světové války.