Parní stroje, parní turbíny, parní kotle
Druhy parních kotlů
Kotle válcové
Kotle válcové hodí se pro podniky, u nichž je spotřeba páry proměnlivá. Značné množství vody hromadí v sobě tolik tepla, že náhlý a hromadný úbytek páry nahrazuje se vývinem páry nové, na účet tepla ve vodě nahromaděného, čímž se sice voda v kotli poněkud ochladí, ale nikdy ne tak náhle a tou měrou, aby topiči nedostalo se času novým palivem povstalou ztrátu nahraditi. V případě opačném, při větším ohni a náhlé menší spotřebě páry nenastává zvýšení tlaku v kotli skokem, nýbrž ponenáhle, že i v tomto případě nabude topič dosti času, aby oheň zmírnil. Obsluhu kotle válcového činí pohodlnější ona okolnost, že při velikém množství vody v kotli nemůže nemůže nikdy náhle nastati klesnutí hladiny vodní pod úroveň, jako se i při dosti malém nedopatření stává u kotlů s malým prostorem vodním. Jednoduchá poměrně konstrukce těchto kotlů dovoluje, aby se napájení dělo i vodou jakosti méně výhodné, jelikož čištění nesetkává se s obtížemi tak značnými, jaké se vyskytují u konstrukcí složitých. Nevýhodou u nich jest veliká spotřeba paliva a značná plocha, jíž ku postavení vyžadují. Vodní prostor zabírá pravidlem dvě třetiny průměru kotle. Vytápí-li se válcový kotel uhlím kamenným, ukládá se rošt obyčejně do spodu, při vytápění uhlím hnědým, dřívím nebo rašelinou užívá se topení předkotelního, nebo upravuje se rošt stupňovitě.
Jednoduchý válcový kotel
Jednoduchý válcový kotel vyniká snadnou konstrukcí, jakož i účinným a spolehlivým poskytováním páry, bylo-li šetřeno při stavbě výhodné volby rozměrů. Průměr jeho dosahuje až 1.5 m, délka řídí se místními poměry, v některých obnášela až přes 20 m, obyčejně však neobnáší přes 10 m. Plamen vede se buď jediným tahem, při větším průměru dvěma i třemi postranními tahy. V posledním případě může výhřevná plocha dosáhnouti až 35 metrů čtverečných výměry, rošt bývá uložen pod jedním koncem kotle, při čemž první tah směřuje pod kotlem do zadu, kde se obrací k jedné straně a kolem přední části a druhé strany kotle končí v komíně. Chceme-li výhody válcových kotlů využíti pro větší výhřevné plochy, než jakých poskytuje kotel jediný, postavíme více kotlů vedle sebe, anebo spojíme jednoduchý kotel s jedním nebo více kotly podružnými, o nichž se blíže zmíníme v nejbližších odstavcích.
Válcový kotel s ohřívačem
Válcový kotel s ohřívačem má výhody velikého prostoru vodních a veliké výhřevné plochy. Hlavní kotel s parním prostorem klade se nahoru, ohřívač jest umístěn pod ním. Topení děje se pod hlavním kotlem, horké plyny svádějí se tahy pod níže umístěný ohřívač a kolem něho, nebo se volný prostor kolem ohřívače přepaží svislou stěnou a docílí se tak celkem tří tahů. Hlavní kotel i ohřívač mají různý spád a sice hlavní kotel směrem od topení dolů až 15 mm na každý metr délky, u ohřívače jest spád ve směru opačném a obnáší celkem dvakráte tolik, jako u kotle hlavního. Spojení hlavního kotle s ohřívačem dociluje se hrdly spojovacími o výšce celkem asi 0.5 m a o průměru, rovnajícím se polovici průměru ohřívače. Napájení děje se rourou vrchním kotlem a hrdlem spojovacím do ohřívače vedenou. Prohřívání vody děje se rychle následkem čilé cirkulace. K ohřívání značného množství vody užívá se dvou ohřívačů. Spojení jejich s vrchním kotlem děje se u každého dvěma až třemi spojovacími hrdly, nebo také, může-li každému z ohřívačů poskytnouti většího spádu, spojuje se jeden ohřívač s vrchním kotlem v zadu, oba ohřívače spojují se pak mezi sebou hrdlem vodorovným. Topení v posledním případě zařizuje se také tím způsobem, že se tahy vedou proti proudu vodnímu v ohřívačích. Způsob tento, zvaný protiproudový, se však v praxi neosvědčil pro značné poruchy kovových povrchů. Čítá se k nim soukotlí s Tebrinkovým topením. Kde toho okolnosti vyžadují, spojuje se více kotlů vrchních s ohřívači v soukotlí či baterii. Vrchní kotle kladou se s půlmetrovou mezerou vedle sebe, rovněž níže umístěné ohřívače.
Válcový kotel s varníkem
Válcový kotel s varníkem povstane umístěním topeniště pod nižším kotlem, z něhož stane se varník. I v tomto případě spojují se oba kotle hrdly a proudění vody béře se směrem z varníku do kotle vrchního. K této kombinaci béře se útočiště v krajinách bařinatých, kde se spodní voda nachází blízko povrchu, takže obyčejný ohřívač, kterému se dostává pouze tepla z druhé ruky, podléhal by snadno výparům ze země vystupujícím a na povrchu by rezavěl. I voda napájecí může býti horší jakosti, neboť usazený kal se snadno odstraňuje. Také zde mohou spojiti se dva varníky se společným kotlem (obr. 136.). Každý varník spojuje se s hlavním kotlem dvěma až třemi hrdly, někdy se i oba varníky opatřují příčným hrdlem, tak zvaným kalosvodem.
Uložení vrchního kotle děje se ve zvláštním tahu, varník oddělen jest od něho pásem; jsou-li dva varníky vedle sebe, tu obyčejně se prostor nad nimi překlene. V tomto případě jest umístěn tah mezi oběma varníky a dole po obou jejich stranách směřuje pak středem pod hlavním kotlem ku předu a po obou stranách zpět do komína. Spojovací hrdla mají průměr asi 0.6 m, varníky pak celkem asi dvakráte větší. I zde dle potřeby spojuje se více kotlů vrchních s více varníky v baterii.
