Průval vod na dole Ferdinand v Chomli 24. 4. 1937

V sobotu 24. dubna 1937 došlo k velké důlní katastrofě na dole Ferdinand na Radnicku. Tento důl sousedil s doly Prkénka a David, které byly již delší dobu zatopeny. Za příčinu neštěstí byla odbornými experty označena nepředvídaná okolnost, způsobená neodborně vedenými mapami z roku 1862, kdy původním těžařem byl státní báňský závod s podřízeností Státnímu báňskému ředitelství v Příbrami.

Odbornými znalci byli Ing. Jan Kotiš, vrchní báňský inspektor v. v. (v roce 1919 byl závodním na dole Masaryk Jubilejní), a Ing. mont. Bohuslav Stočes, prorektor VŠB v Příbrami. Jejich nález se týkal trestní věci proti neznámému pachateli pro přečin §§ 335 a 337 trestního zákona, podaný Krajskému soudu v Plzni. Oba odborníci mj. píší: „Průval vod byl umožněn tím, že v dole Prkénka byla již v roce 1862 hnána dlouhá chodba, jejíž pouze jedna část je zanesena do mapy, a to část 404 m dlouhá, kdežto zbytek 175 m dlouhý do mapy nikdy zanesen nebyl. Při hnaní chodby č. 5 z dolu Ferdinand přišlo se na tu neznámou, v mapě nezanesenou a vodou naplněnou chodbu, související s dolem Prkénka a David, a jedině to zavinilo celou katastrofu. O stáří chodby svědčí i to, že dodnes nalézají se v ní dřevěné, dosud zachovalé kolejnice. Proč a z jakého důvodu tato chodba do důlních map Státním báňským ředitelstvím zanesena nebyla, není známo, ač dle jasných předpisů Obecného horního zákona se tak mělo státi (§ 185 o. h. z. z roku 1854)…Celé neštěstí zavinil důlní měřič a správa dolu z roku 1862 proto, že osudnou chodbu nenechali zanést do map…“

Bohužel, prodejem důlního majetku přecházejí všechna práva i všechny povinnosti na nové majitele, a ti jsou povinni odstranit bezpečnostní závady, které nebyly přivoděny teprve jejich vlastním provozem, nýbrž i provozem jejich předchůdce.

Přesto u soudu zůstává pachatel neznámý, i když bezpečnostní předpisy jasně říkají, co je povinností nového majitele. Ale oba odborníci umožňují vzápětí ve svém odborném posudku zbavit přímé odpovědnosti za důlní katastrofu nynější majitele Leontina Kouckého a Františka Cajthamla. Píší: „Oba majitelé neměli možnost doplnit důlní mapy, protože obě šachty byly zatopeny, a k neštěstí by nebylo došlo, kdyby doly Prkénka a David nebyly zatopeny. Ale to je osud každého dolu. Žádati na majiteli, aby i po vyčerpání opuštěných dolů je udržoval a vodu z nich čerpal, je přímo absurdní.“

Bohužel však přesná ustanovení vyžadují, aby důl byl až do vymazání důlních měr udržován ve sjízdném stavu. Mimo toho žádají, aby dolování bylo provozováno tak, aby neutrpěly ani životy, ani majetek jiných (§ 172 o. h. z.) a končí velmi zajímavě: „A jest jisto, že kdyby doly Prkénka a David nebyly zatopeny a kdyby byly udržovány ve sjízdném stavu, nebylo by ke katastrofě došlo.“

Ještě lépe obhájil nevinu podnikatelů úřední znalec a báňský inženýr Kadainka, který v obsáhlém odborném posudku říká v závěru, že „katastrofa byla zaviněna neúplností starých důlních map, na nichž budovali jak firma Jan David Starck, tak i další podnikatelé Koucký a Cajthaml své provozní plány. Nelze tedy nynější držitele majetku v Chomli viniti z nedbalosti aneb z opomenutí ve smyslu platných zákonů. Podnikatelé konali prostě vše, co bylo jejich povinností a v jejich moci, aby nedošlo k případnému neštěstí, jaké číhá v podzemí na horníka při každém kroku.“

Ing. Kadainka pak hovoří o vyšší moci, které nemůže zabránit ani majitel, jako se nemůže zabránit katastrofě letadla, srážce vlaku apod. Ani obhájce u soud by lépe neobhájil oba těžaře jako tento odborník, jehož posudek měl být naprosto objektivní a nestranný.

Zajímavější jsou výpovědi havířů, pracujících na tomto dole. Je jich mnoho, ale uvedu jen dvě. Horníci se shodují v tom, že sice věděli o tom, že voda z dolu David se může do dolu Ferdinand provalit, ale důvěřovali vedení závodu, že učiní taková opatření, aby k tomu nedošlo. V poslední směně nic nepozorovali, na vodu byli zvyklí, protože byla v celé šachtě.

Vzpomínané dvě výpovědi jsou konkrétnější. Havíř Lehký, 42letý, v závěru své výpovědi říká: „Na sobotní ranní směně pracoval v tomto předku s havířem Pokem můj bratr Prokop, který při neštěstí zahynul. Často jsem s bratrem o své práci mluvil a pamatuji si, že mi říkal, že nás ta voda jednou vyplatí.“

Ještě konkrétnější a závažnější je svědecká výpověď havíře Františka Kočky, 45letého, jenž vypovídá: „Pracoval jsem s havířem Pokem při ražení předku číslo 5 a došel jsem s ním až na kříž, z něhož byly zaraženy směrné předky číslo 7 a 12. Jednou před tím k nám přišel pan závodní a říkal nám, že dáváme mokré uhlí. Odpověděl jsem mu na to, že to jinak nejde, když je všude samá voda. On mi říkal, že můžeme dát dřevěnou podlahu. Řekl jsem tenkrát: ,Mně se zdá, pane závodní, že je už je to ta davidská voda.‘ Odpověděl mi pouze: ,Člověče, vy jste nějak moudrej!‘ Jinak nevím nic. Naší rozmluvě nebyl nikdo přítomen.“

Havíř Pok líčí poslední setkání s horníkem Václavem Trienerem, kterého už nemohl zachránit, protože prudký proud vody ho unášel dál. Ale stačil Poka ještě varovat a volal: „Jaroslave, uteč – voda!“ Nic víc nemohl říci, vzala jej voda. Kolik hrdinství a havířské solidarity bylo obsaženo v několika prostých slovech! Solidarita, která je nepsaným zákonem havířů, pro níž již mnoho havířů přišlo o život, aby zachránili své kamarády. Toho jsou schopni skutečně jen horníci, jejichž společná a nebezpečná práce z nich vychovává opravdové hrdiny. Havíř Pok rychle běžel varovat ostatní, kteří se ještě mohli zachránit. Museli brodit až po pás ve vodě, aby co nejdříve dostihli dovrchní chodby.

Při neštěstí zahynulo 14 havířů ve věku od 26 do 45 let, dva z nich byli bezdětní, ale po ostatních dvanácti zůstalo 27 sirotků.

Viník se nenašel, zůstal neznámý. Vše zavinila 75 let stará nepřesnost. Jak jinak mohla důlní katastrofa dopadnout? Jako sta jiných a vzájemně si podobných, v nichž nejvyšší daň vždy přinášeli horníci. I když bezpečnostní předpisy jasně dokazovaly vinu těžařů, bylo tomu stejně, jako při velkém důlním neštěstí v srpnu 1918 na dole v Týnci, jen s tím rozdílem, že viníky tehdy zbavily odpovědnosti rakouské úřady. (Jednalo se výbuch s 13 oběťmi na dole Austria – později Masaryk.)

Nebezpečí na dole Ferdinand, které hrozilo průvalem vod, nevzniklo až v roce 1937. Již v minulém století upozornili havíři na nebezpečí, hrozící z průvalu vod, ale s výsměchem odmítnuti přítomným báňským komisařem a obviněni ze strachu, že oni jsou prý v šachtě bezpečnější než on ve své kanceláři. Jak byli bezpeční, dokazuje tato důlní katastrofa.

Protokoly o důlním neštěstí jsou velmi obsáhlé, a to, co je čtenáři předloženo, je jen nepatrná část. Smrt čtrnácti horníků byla zbytečná. Jejich důvěra ve vedení dolu se jim nevyplatila.

Prvních sedm obětí z dolu Ferdinand bylo nalezeno až koncem listopadu a 2. prosince 1937 měli mrtví horníci společný pohřeb. Dne 27. prosince byl záchranným družstvem vytažen na povrch mrtvý Václav Kadeřábek, ale zbývajících šest havířů voda z dolu Ferdinand nevydala.

Poznámky

Důl David v Břasích je uváděn v Hornické ročence 1920 ještě s těžbou až 28 tis. tun ročně z jedné sloje z hloubek 40 až 90 m.
Důl Ferdinand v Chomli (někde též Břasy) je uváděn v Hornické ročence 1948 a zde je též již důl Prokop s datem založení v roce 1947 v sousedním Vejvanově.
Tyto doly pak byly, jak plyne z monografie Uhelné hornictví ČSSR, jako součást podniku Radnické doly sloučené s dalšími lokalitami nejspíše v roce 1955 a později jsou uváděné jako Důl Pokrok v Chomli (Břasích) ještě v roce 1980.
Poznámky kurzívou doplněny pro Záchranář – pf v lednu 2004.