Výbuch plynů na dole Doblhoff III v Modlanech

Důl byl otevřen v roce 1882 a od roku 1891 byl ve vlastnictví Mostecké uhelné společnosti a po roce 1945 byl jako Důl Kateřina ve skupině SHD - Hlubiny východ.

Důl byl napojen vlečkou na železniční stanici v Bohosudově a dobýval uhelnou sloj o mocnosti až 12,5 m komorováním na výšku 6 až 8 m, ve východní a severní části pole se používalo komorování ve dvou nebo třech lávkách na výšku 3 až 5 m. Četné tektonické poruchy byly zaplněny mourovým uhlím a jílem.

Z hlediska bezpečnosti patřil závod k dolům s ,výbušnými větry I. třídy nebezpečí' a severním poli byly používány bezpečnostní (Wolfovy) benzinové lampy. Od roku 1898 se zde s ohledem na nebezpečí záparů a pro ochranu před uhelným prachem budovalo vodovodní potrubí (v roce 1902 byl rozvod v podzemí cca 4 km dlouhý).

V době nehody čítalo osazenstvo dolu 577 mužů v podzemí a 100 zaměstnanců na povrchu. Závodnímu Karlu Brauerovi byli podřízeni dva báňští inženýři, 1 naddůlní, 9 důlních, 2 poddůlní a 2 těžmistři.

Zápar

Stará úpadnice o délce 800 m se zabudovanou lanovkou procházela místy s rozvinutým systémem mourových trhlin, kde již dříve docházelo k častým záparám. K jejich zmáhání se používala klasická ohňařská metoda, kdy se v bocích díla vytvářely boční záseky a zapařené uhlí se odtěžovalo. Vzniklé dutiny v délkách až 9 m s hloubkou 5 až 6 m a vysoké i 4 m byly obezděny a zaplněny popelem.

Není doloženo, že by to bylo v tomto místě, ale při likvidaci takového záparu došlo 27. 1. 1902 k smrtelnému úrazu jednoho ohňaře při výbuchu požárních zplodin a uhelného prachu. Přesně však bylo zaznamenáno, že na dříve známém místě při východním boku lanovky se objevil a v únoru a březnu byl likvidován opětovný zápar.

Dne 25. 3. 1902 byla v denní a noční směně otevřena zeď a ze dvou záseků bylo odtěženo 20 huntů zapařeného (teplého) uhlí. Záseky byly poté uzavřeny dřevěnými poklopy a vzduchotěsně omazány jílem.

Ohňařské zásahy zde pak probíhaly nepravidelně i během dubna, naposledy dne 27. dubna a kaverna ,byla shledána čistou, světlou a chladnou'. V dalších dnech se měla prostora obezdít a zaplavit. Na přípravě uzavírání se pracovalo pouze během střídání směn (od 4 do 7 hodin ráno).

Dne 29. dubna vydal naddůlní příkaz k dovezení cihel pro stavbu obezdívek a v průběhu polední přestávky je běháči skládali severním zásekem do dutiny, která i tehdy byla čistá, bez zápachu a vzepření mezi uhelným bokem a původní hrází bylo dobře viditelné. Otvor byl pak opět uzavřen poklopem.

Výbuch

Ještě týž večer byl u záklopu cítit zápach , studeného kouře', který se po půlnoci rozšířil až ke stanici lanovky vzdálené 95 m. Horníci se stěžovali těžmistrovi a odmítali v obtěžujících kouřích pracovat.

Ve 4:39 h, po nástupu důlního s pěti ohňaři k místu zdolávání záparu, nastal výbuch směsi požárních plynů a uhelného prachu. Tlaková vlna prošla celou lanovkou a rozšířila se až k těžní jámě a tou na povrch.

Exploze si vyžádala celkem 13 obětí na životech (čtyři těžce poranění zemřeli v nemocnici), dva byli těžce poranění a tři utrpěli lehčí úrazy.

Závěry

Ihned po výbuchu započali horníci vedení závodním dolu, naddůlním a jedním z inženýrů záchranné práce a vyprošťování obětí.

Vedení dolu nebyla prokázána žádná vina, neboť práce na zmáhání záparu byly vedeny podle zvyklostí a zkušeností, které se v revíru používaly a osvědčily.

zpracoval P. Faster