MUŽI POD PRAHOU

"A vaše jméno?"
"Nejmenuji se, jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo. Jsem krysař."
"Krysař," zasmála se žena ve dveřích. A pak šeptala tiše: "Říkejte mi Agnes." ---
Tak se uvedl krysař v hansovním městě Hammeln. Měl píšťalu, vysoký klobouk s pérem a sametové, přiléhavé kalhoty.
Tak jsem ho viděl při čtení knihy "Krysař" do Viktora Dyka, tak jsem ho viděl na jevišti, ale i na obrázcích v knížkách. Takový byl. Krásný, tajemný člověk - všemocný, úžasný - a jeho píšťala byla zázračná. ---
----------
"A vaše jméno?"
"František Pražák."-
Tak jsme se seznámili.
A potom jsme jeli elektrikou a seděli jsme mezi ostatními, jako by nic. Měl jsem na sobě staré obnošené šaty, placatou čepici a dobré boty. Jeli jsme prostě "na šichtu", jak povídal pan Pražák. - Zastávka míjela zastávku.
"Už tam budeme, už jenom jednu stanici," povídal a podíval se po tlumoku. Byli jsme uprostřed města.
Prohlížel jsem si ho. Divný člověk. Známe se spolu teprve dva dny, a už si rozumíme, jako bychom se vídali po léta. Ale je to dobrý chlap a zbožný, to jen co je pravda. Kolikrát jsme kdy jeli okolo kostela, na voze, autem, elektrikou, ale i když jsme šli pěšky - vždycky nadzvedl čepici a pozdravil Pánaboha.
Ale nepovím, jak jsem si ho představoval. Ale rozhodně hůř, než jak vypadá. Kdo by si také pomyslil, že bude mít krysař pomněnkové oči a že to bude zamlklý, poetický člověk? Má prý rád přírodu, řikal. - Krysy a potkani nejsou žádnou jeho vášní. Hlavním zaměstnáním, to ano - ačkoliv: o tom pan Pražák nikdy nepřemýšlí.
"Budete-li někdy chtít, mohu vás vzít i na zmije," povídal a naklonil se při tom ke mně, aby to neslyšeli jiní: "Ty chytám také do ruky za ocásek. A také chytám vodní zvířenu, ondarty, larvy šídel na preparování, pavouky na vývoj - to zase do školy anebo na pokusy vědecké. Měl jsem k tomu v jeden čas i rybník pronajatý, protože - to víte: páni z pathologického ústavu si vzpomenou už třeba v dubnu, kdy žáby ještě spí, že by potřebovali vajíčka na pokusy - a hned, pane Pražáku, přineste. No, a Pražák přinese, kdyby na sůl nebylo!
A mám doma také fretku, Fricek jí říkám, to zase, když chce panstvo vyfretkovat králíky. Ale chytám podle potřeby i šváby, rusy, pavouky, štěnice, vši, blechy a klíšťata z ježka, ze psa, z prasete anebo z kozy - co kdo chce. To už je taková moje práce. Musíme dělat každý něco jiného. -
A v Kinského sadech mám dvě kuny," pokračoval, "párek, ale nechávám je na napřesrok, až budou mít mladé."
Říkal to jako dobrý, starostlivý táta. - "Něco by za ně bylo, pravda, a jsem teď potřebný, ale je mi jich líto, to víte. Bude z těch dvou pěkná rodinka."
"A sovu byste mi nechytil, pane Pražáku? Chtěl bych si ji dát vycpat."
"I pročpak ne? To stačí jen vzkázat, beze všeho. Takhle jeden den mi řeknete, a druhý den vám ji dám. Anebo hada, myš, jenom si vzkažte, a druhý den budou. Už jsem se té všelijaké havěti nachytal," mávl rukou, "a vždycky byla. Tak co bych ji nechytil i pro vás. -
Tuhle, podívejte se, objednávka. To bude zítra moje neděle: 20 žab (rana temporaria nebo rana exulenta), samci o váze 20, nejvýš 30 gramů, pošlete expres, a podepsané je farmaceuticko oddělení jedné chemické továrny. A tuhle mám poslat zase mravence, ty chytám také rád, jenže ti mě stojí vždycky moc času. To si lehnu u mraveniště, abych při tom také něco vypetrachtoval, a vydržím tak pět i šest hodin. Však bych vám mohl povídat: medici za mnou chodili a doktoři, nemocnice a zdravotní ústavy, ale i za hranice jsem posílal myši a hady..,"
"A jak to, že i zdravotní ústavy?"
"Inu, jak to. Mám o tom magistrátní smlouvu, tak je to moje povinnost."
"A jak vám za to platí?"
"Platí mi deset korun za potkana a třicet za krysu."
"Za živou?"
"Ovšem, co by dělali s mrtvými?"
"Tak vy si přijdete jistě na pěkné peníze?"
"To je střídavé, ačkoliv: mohu vás ujistit, že z chytání krys ještě nikdo nezbohat°. Snad jenom v Římě, kdysi dávno. Tam prý, četl jsem kdesi v novinách, vypisovaly úřady za hubení potkanů a krys královské odměny. Ale kdo ví, co na tom je. Vydali prý k tomu i nějaké zvláštní peníze."
"Bylo to za cézara Lucia Veruse..."
"To já nevím..."
"A na té minci byl obrázek Aesculapa a jemu u nohou seděla krysa."
"A to já ani nevím... To víte, u nás nic takového není a bohdá nebude, ačkoliv, kdyby to bylo, pěkně děkuju. Tuhle například jsem jich nachytal na jednom statku za Prahou najednou přes 450. A kolik jsem jsem jich tam otrávil, to se ani spočítat nedá. Na statcích za Prahou je totiž jejich semeniště, odtud sem vandrují, drahou, v pytlích, na lodích, ale i pěšky. Vždyť tomu není ani tak moc dávno, co mě volali že po kolejích buštěhradské dráhy jich běží ku Praze nepřehledné hejno, mám je prý zastavit. - ale to vám říkám jenom proto, abyste viděl, že to je jako práce všelijaká.
Nedopověděl jsem vám to však o tom statku: - Tam měli totiž prasata, moc prasat, a těm lili do žlabů pomeje. A to byste neřek°, už jak přivezli ty plechovky a zarachotili s tím, ze všech koutů, kde jaký byl, vylézaly v té chvíli krysy, hrůza podívat. Jakživ jsem nic takového neviděl. A rovnou šly za lidmi, kteří plechovky nesli, až do žlabů a žraly s prasaty. Chytal jsem je tam oběma rukama a házel jsem je do sklopce. Přes 450 jsem jich nachytal a to mi jich nepočítaně živých uteklo. Celkem jsem jich tam otrávil přes dva tisíce. A když jsem jednou uhodil o sloup, protože byla odřená čili poškozená, tak ji ty druhé hned ještě teplou a div ne za živa sežraly. -
Abyste tomu rozuměl: já musím dodávat Zdravotnímu ústavu jen myši zdravé. Tu odřenou jsem proto musil utratit. Ony ty nezdravé totiž roznášejí často nemoci a nejvíc prašivinu, která se nesmí dostat oděrkou do lidské krve. Však se mi to stalo právě na tom statku.
Hned, jak jsem tam přišel, se mi ty myši valně nelíbily. A taky jsem to tam proto chytil. Tři roky jsem s tím chodil, tuhle na pravé ruce jsem měl prašivinu. V zimě to vždycky povolilo, ale v létě se na to nemohl nikdo ani podívat, a tak jsem nosil po celé ty tři roky rukavice. A víte, kdo mi to vyléčil? Tomu člověku to do smrti nezapomenu: drogista u nás v Košířích. A víte, co mi na to dal? Za tři pitomé koruny vaseliny! A tím jsem si to zahojil.
Jo, panečku, tam toho bylo. Na kortoči jsem to odvážel. A víte, že tem statkář nedal ty pošlé myši ani posbírat? Krůty tam do toho klovaly, psi to nosili a nikdo na to neměl prý kdy. Vozil jsem to odtamtud sám a jenom jeden z místních mi pomáhal. A ty živé? Ty jsem vezl autem do Zdravotního ústavu. Chtěl jsem si tam na to půjčit bedny, ale kdepak, nepůjčili, - beze všeho, povídal mi ten obchodník - nepůjčím, ale prodám. A tak jsem zaplatil za bedny i za povoz, však by vám to mohl potvrdit pan docent Drbohlav."
"Ale to jste trochu odbočil, pane Pražáku, od těch zdravotních ústavů."
"Však jsem už u toho: -
Tedy nosím především Zdravotnímu ústavu v Praze na Vinohradech, to je tam pod kremací. - Ale já bych k tomu stejně došel, nemyslete, chtěl jsem vám předem jako povědít, jak jsem jich nejvích nachytal. No, ale ať. Tak to bylo v tom statku na periférii. No. A ve Zdravotním ústavě je ode mne přebírá pan dr. Gabriel. -
Teď už jsem tam dost dlouho nebyl, protože mi pan doktor říkal, že má zásobu a že mu to na nějaký čas stačí. Ale musím se tam už zase podívat. - To víte, temkrát, když jsem mu je tam přivezl, spráskl nad nimi ruce a povídá: Pražáku, co mi to vezete, co s tím? - Ale já jsem mu říkal, jenom ať si to vezme, že na peníze nijak nespěchám, tak jenom ať si je nechá, a on si je tedy vzal."
"A co s nimi pan doktor dělá?"
"Co s nimi dělá? To víte: hnedka je narkotisuje, pak je omývá po i proti srsti, pazourky i tlamičku a vodu pak prozkoumává, neobsahuje-li nějaké nakažlivé bacily."
"My jsme tu mluvili však až dosud o potkanech jako o krysách..."
"To nevadí, byla to chyba, pravda, ale ono je to skoro jedno. Potkan je totiž šedivý, krysa je černá, potkan je dost velký, krysa je malá, potkan neskáče, nešplhá, zato krysa je šplhavec - potkanů máme, že nevíme, co s tím, a krysa je u nás vzácná.
Ale počkejte, na to vás jednou vezmu. Na to vás jistě zavolám: Až půjdu ven někdy tak v noci, při měsíčku, zajdeme si tam. Uvidíte, co jste ještě neviděl: samé krysy. Hnízda mají mezi cihlami jedné rozpadlé stavby, do které vedou dva staré kanály, a žrát chodí v noci do vedlejší továrny. Ale jak chodí žrát - to musíte vidět: Jezdí po elektrických drátech. Koukám tam na ně proti měsíci. Jsou tam moc hezky vidět, protože jedna jde za druhou. Jdou metr, dva či tři metry za sebou - a ráno se vracejí zpátky.
Tam jsem jich už pobil, těžko spočítat. Tam - ale to na mne neprozraďte, házím jako kluk klacek do elektrického vedení, ať praskne drát, co na tom - však nikdy ještě nepraskl, ale krysy spadly, jako bys hruškou zatřepal. Spadly na zem, ležely omráčené a já hned po nich: buď jsem je sebral, anebo dobil. Ležely v řádce za sebou: dvacet, třicet, padesát. A pak jsem čekal na další.
To se ví, zabít krysu, to je skoro škoda, po těch je ve vědeckých ústavech sháňka a hlad. Ty jsou v lékařském bádání často rozhodující.
Krysa má totiž tělo - anebo život, jak chcete, nejvíc podobný člověku. Ale proto je člověku také nesmírně nebezpečná. Krysa totiž, když se tak člověku svým složením podobá, trpí na stejné nemoci jako člověk, a tím spíš je může tedy na člověka přenášet. Ono se to zakládá také na tom, že krysa i člověk jsou všežravci, a proto se to všecko, co platí na člověka, zkouší nejlépe na kryse.
Na tuhle práci mají naše vědecké ústavy tak zvané stáje - a tam mají nejen ty naše černé, ale i bílé krysy s červenýma očima, to je totiž potomek bojovné krysy norské. A jak se tam mají, o tom se žádnému člověku na světě nikdy ani nesnilo. Dietu mají, pořád čerstvý vzduch a nikdo tam nesmí - aby se krysy od něho nenakazily. Zkoušejí jejich únavu, vitamíny jim dávají a pak je váží, zkoumají krev a co všecko. Ale to se ví, obětovat se musí také: naočkuje se jim tyfus, syfilis, malomocenství, rakovina či tuberkulosa.
Krysa žije totiž úžasně rychle. Za 18 měsíců na ní doktoři vypozorují tolik, co na člověku za 100 let. A tak to víte, to je jejich předností, že se to nedá přejít.
Pravda, někdy mám na myši vztek, ale někdy je mi jich líto. Jenom si nemyslete: srdce mám také. Když je tak chytám, zastaví se mi až dech. Kdybyste někdy viděl, když vystrčí potkan z díry hlavičku a když se tak pěkně podívá, jako by neuměl ublížit - je to někdy až komické - , tak je ta moje práce hned těžší, ale já musím. Je to má povinnost. Dal jsem se na tuhle vojnu, tak už to musím vydržet...
Anebo jednou v Kolíně: položil jsem tam nástrahu a hodně jsem jich tím otrávil. Jedna, byla o matka, vylezla ven a tam zahynula. Snad cítila, že zajde, a nechtěla pojít v hnízdě. A tu mě k ní volá člověk, který mi tam na místě pomáhal: "Pražáku, pojďte sem, koukněte, jak za ní lezou!"
Byla to mláďata. Měla jich dvanáct. Máma otrávená a ty malé na ní - a ssály ji.
Víte, jsem jenom krysař, ale těch malých mi bylo líto." ---
Krysař zná svou povinnost. A krysař nezahálí. Když je nemocný on a když ležel i jeho syn, šla trávit krysařova žena.
Boj na život a na smrt, boj bez oddechu. -
Krysa totiž přenáší východoindický mor, roznáší však i nemoci jiné, především trichinosu.
Svět se zmenšil a nebezpečí tím vzrostlo. Vždyť krysy mohou cestovat i letadlem. Proto jim vyhlásil člověk tak velký boj. Naočkoval jim bakterie, které způsobují myší tyfus anebo mor, ale bylo to marné. Fosforové, strychninové či arsenové jedy nepomohly také. Jed zelio se zkouší a otravné plyny na lodích pomohou na tak dlouho, než se dostanou s novým nákladem na loď krysy nové. ---
"Jak dlouho už vy, pane Pražáku..." - ale nedomluvil jsem, protože jsem nevěděl, jak se zeptat, abych se ho třeba nějak nedotkl.
"Jak dlouho už myšařím?" vysvobodil mě sám. -
"Už šestatřicet let - možná ještě déle. Narodil jsem se roku 1889 - a vlastně už roku 1900 jsem začínal. Bylo mi jedenáct - když jsem si našel na tuhle práci učitele. Byl od nás z košíř a jmenoval se Helebrant. Ten to vedl ještě po staru: nosil třírohý klobouk, měl kudrnaté vlasy, ale já to vedu už moderně. On chodíval frajersky nahoře - a bylo toho tenkrát přece mnohem míň. Vždyť máme dnes už přes 800 km stok - a z toho 600 km nových, postavených podle nového, řádného kanalisačního plánu, no, a těch, co byly, těch provisorních už, nepotřebných a zapomenuých, kde myši nejvíc jsou, je ostatek, čili dobrých asi tak 200 km. Ale teď už pojďte."
Vystoupili jsme. Pan Pražák si hodil tlumok na záda.
"Co v něm, prosím vás, máte?"
"Sklopec - čili klec na myši. Nosil jsem to kdysi jenom tak, krychlovou drátěnou klec z pletiva, ale to víte, lidi. Když jsem nastoupil jednou stranou do elektriky, tak oni na druhé straně s pokřikem vybíhali. Tak jsem si na to pořídil batoh, aby to nebylo nikomu divné. - Dám si to pod lavici a sednu si třeba i vedle nějaké paničky. Ona nic, já nic, jako by se nechumelilo."
"Jen kdyby věděla, že má u nohou krysu, to byste koukal!"
"Inu, to je zase to krásné ponaučení: co oko nevidí, srdce neželí. - Ale jen počkejte, za malou chvilku tam budeme, čeho by měli želet. Uvidíte na cimprcampr jako od krtků podemletou dlažbu a rozhlodané elektrovodné kabely, díry v betonu jako vysoustruhované, sesuté stoky, rozrušené zdivo, roztahané brambory, zničené zrní a co vám budu všechno jmenovat, - kdo neviděl, neuvěří. - Dvacet až padesát milionů škod nám potkan nadělá u nás v Praze za rok."
"Dvacet až padesát milionů? Ale to snad přece není, pane Pražáku, možné."
"A je to tak, dělejte co dělejte."
Škody, které krysy pražské obci působí na majetku, jsou stálé, a proto v rozpočtu hlavního města je stálá položka: hubení myší.
Kolik na ně z pokladny obce dáváne, to jistě víte, ta číslice probíhá každý rok tiskem: 370 tisíc K. Za to se kupuje salám i jed a v tom je i odměna krysařům. - To druhé číslo je odhad, odhad poněkud ideální.
Vezměme však z té úžasné sumy střízlivý průměr, řekněne: 36 milionů K škod za rok, a tu nám vychází průměr škod, které potkani napáchají, na 100 tisíc za den, čili denně nás připravují myši tiše, klidně a pravidelně o stotisícový majetek.
Pan Pražák měl tedy pravdu. Potkani pod námi hlodají právě tak, jak letí čas. Je to přímá úměra.
Každodenní krysařova práce je tedy kusem těžkého boje za náš majetek a kusem těžkého života. Je to však také práce velmi odpovědná. Den co den pracuje krysař s jedem, a kdyby založil ruce v klín, tak nás potkani jednoho po druhém a bez milosti-odpusťte: sežerou, protože potkani nejí.
A to nejsme první, koho potkani sužují. Trápení s nimi měli už Egypťané, Řekové i staří Římané. Četl jsem kdesi, že jedněm řádili na sýpkách s obilím - a mezi druhé přinášeli nemoci,tyfus a mor. Na počátku patnáctého století dal biskup autunský krysu prý do klatby a v Sonderhausenu nařídili na skázu krysy modlitby a kající dny. V Japonsku, v Tokiu, zmírnili roku 1900 katastrofu moru, která se šířila jako lavina z Honkongu, jen tím, že vyhubili naráz skoro pět milionů potkanů - a Biologický ústav Spojených států vypočítal, že 200 tisíc Američanů pracuje jenom pro krysy.
Ale vraťme se do Evropy. - Na záplavě cholery v Hamburku roku 1892 měli vinu potkani, rozhlodali stěnu nádrže na pitnou vodu tak, že do ní vnikala voda z Labe, zamořená tyfovými bacily.
Je to k nevíře, ale potkan rozhlodá všechno, na co přijde.
Lidé začali sčítat škody. V Anglii napočítali ročně za pět milionů liber šterlinků škod a v Bulharsku za dvě stě milionů lvů. První boj v mezích zákona vyhlásili potkanům Dánové. V roce 1907 vydali první zákonné opatření o jejich hubení. Potkani nadělali Dánům za deset milionů dánských korun škod ročně. V Holandsku napočítali deset milionů zlatých, v Německu dvacet milionů marek a v Americe dvě stě milionů dolarů, což je asi šest miliard našich korun. V Paříži způsobili za rok asi za šestnáct milionů franků škod - a my?
Němci uznali naše metody za velmi dobré. Narážíme u nás jen na nepochopení občanstva. Naši lidé se dovedou dívat se zájmem, jak krysa panáčkuje na zdi a jak běhá sousedovi po střeše, ale ani je nenapadne poslat na kanalisační úřad udání. S oken pozorují navečer, jak se dovedou krysy s potkany bavit, jak si dovedou hrát, a jejich rvačky s nevšedním zájmem pozorují. Nevědí snad, že v historii lidstva jsou partie, kdy se člověk musil bojem proti potkanovi ne jenom zabývat, kdy se s nim musel rvát a bránit se před ním, a ne ho jen hubit. ---
----------
Tím naše debata neskončila, naopak, dostávala se do proudu. bývalo řečí jako vody. Vždycky se ovšem povídalo jenom o potkanech nebo o krysách.
Přiznávám: ani já jsem nevěřil tak dlouho, dokud jsem se na vlastní oči nepřesvědčil.
I Praha má svůj rub:
V některých čtvrtích je potkany doslova zamořená. Lidé potkany sami od sebe živí. A je marnost nad marnost vykládat jim, že jsou sami proti sobě. Žádný z nich si nedovede představit, že kdyby nebylo krysařů, musili bychom se z Prahy všichni do tří let vystěhovat. Řekl jsem však množné číslo: kdyby nebylo krysařů...
Pražák totiž není sám. Lovců potkanů je mnoho, ale pan Pražák, to všichni uznávají, je mistrem nad mistry. Má hbité ruce a vtip a říká se o něm, že krysy chodí za ním. Právě takovým umělcem je také jeho syn a v práci následník: Jindřich. V rozhovorech těchto dvou bývá žák dost často nad učitele. "Tati, ty to tak neumíš jako já," říká svému mladý. - "Že to neumím?" říká obhajoba. "Když jsem tě to učil, muším to snad umět!"
Mladého je však dost těžko přesvědčit. Má už své metody: rukou sáhne i do hnízd a odtud tahá potkany živé. Starý dává spíš přednost vábení - a to přezírá zas mladý. "Neumí to," říká krysař a na důkaz svých slov zapíská, jako když pípá kuře - nebo hned jinak: jako když si myši povídaji - a znovu připomíná: "To ostatní, to zná, pracovat bude jako já, ale pískat syn neumí."
Pány představenými těchto zapřisáhlých nepřátel všech myší jsou technický referent pražské obce, technický rada ing. Frýdl a úředník kanalisačního úřadu, stavitel Kordík. Jim všem patří zásluha za to, že v Praze ještě bydlíme.
Myši se totiž příšerně množí. Čtyřikrát až pětkrát do roka vrhne samice osm až devatenáct mláďat.
Krysy přicházejí na svět po dvaadvaceti dnech. Z polovice to bývají samičky, které se rodí slepé a tak nevyvinuté, že neumějí ssát ani pištět. Za dva měsíce však dospívají. Za 25 dní je mladá krysa už samostatná a půl třetího měsíce vrhne mláďata sama. Krysa dosáhne tří let věku, ale protože žije třicetkrát rychleji než člověk, odpovídá to asi devadesáti rokům lidí. Za tři roky by se mohl rozmnožit jediný párek potkanů na dvacet milionů potomků. Zdůrazňuji - jediný párek! -
V Praze však není jediný párek potkanů. Počítá-li se na jednoho, odpusťte mi to přirovnání: jedna myš, takže každý z nás si v Praze někde jednu živí.
Je to minimum, na kterém je možno potkany a krysy udržet a z něhož se už nikdy asi nedostaneme...
Můžeme proto dát někomu s klidem hádanku, co by se stalo, kdyby založili myšaři ruce v klín. Nedopočítá se. Ale bylo by také dost těžké si to představit.
Když jsem se o tomhle dověděl, přiznám se, že mi nestačil povrch. Zajímal mě vliv zhoubné činnosti krys a potkanů na všechny podzemní prostory, na sklepy i na stoky a zajímalo mě, jak vlastně krysař loví.
Nijak jsem se s tím před panem Pražákem netajil, a proto mě vzal nejednou s sebou. Přeskočíme rozmanitější přijetí pánů domácích i domovnic, spokojíme se jenom krátkou poznámkou: Nikdy v životě jsem nedostal pro nic za nic tolik nadávek a nikdy v životě se mnou nemluvil nikdo hůř než tehdy, když jsem šel na práci s krysařem.
Pan Pražák však to s nimi uměl. Nedbal jich a vtipem za vtip prolomil mnohé ledy.
Ve sklepích jsem viděl skládky a eldoráda myší. Pískaly často, až uši zaléhaly, a měly tam i mladé.
"Stropy jsou tady nízké, tak pozor na klobouky," povídal mi, "ale někdy je shodí také myš, to jako pro změnu." ---
----------
Je tam nepříjemně chladno. Zvedáme si límce a dýcháme nosem. Jdeme za sebou v husím pochodu. Stěny jsou tu plesnivé a studené.
"Tady je první sklep," hlásí po chvíli pan Pražák. "Je tu vlastně, jak vidíte, smetiště. - Dám tu ke každé díře nástrahu, uvidíme, co to bude dělat. Tady je, zdá se mi, potkanů, že div nepohnou barákem." - A sype pilně lopatkou do díry chlebíček ze špatné, lidem nepoživatelné mouky, který si sám podle osvědčeného a jen synovi známého receptu v šiškách upekl, nakrájel a na špatném sádle s jedem usmažil. Nesype ho však do díry o nic víc, než je nutně potřeba, protože ví, jak chodí krysy za sebou, jak zradí jedna stopu té, která šla před ní, kudy prošly a kudy vůbec ne. Pro nne maličké smítko znamená pro něho myší trus a říká mu víc, než by si člověk pomyslil. Říká mu, co krysa žrala, kdy tu byla a má-li hlad či dostatek.
Obrátil se však na mne: "Vemte si tu něco do ruky. Třeba to prkno. Tak. - A pojďte blíž k díře, abyste viděl, jak jí zamažu pastou. ---
Tak a teď buďme chvilku tiše..."-
Půl minuty bylo ticho. Pak se ozvalo zapištění.
"Už jsou slyšet."
"Tiše."-
Vystrčila hlavičku. Krysařova ruka po ní sletěla jako blesk.
"Máte ji?"
"Mám."
"Ale je malá, nějaké mládě."
"To nevadí, podejte mi klec."
Podal jsem mu ji. Potkana dal dovnitř a čekali jsme dál. Asi tak za půl hodiny jsme jich měli pět.
V dalším sklepě byla hromada hadrů, rozcupaná sláma a mezi ní rezavé plechy, železo a zpuchřelý papír, zatahaný do děr. Byly tam však i brambory, roztahané a nastrouhané. Krysa z nich totiž pije vodu. -
Pan Pražák položil nástrahy, zatím co já jsem kladl k děrám staré kamení a cihly.
"Tak to vidíte," povídal, "vedlejší dům je novostavba a tady je přímo semeniště potkanů. Jak k tomu ti lidé přijdou?
Z toho plyne už mravné ponaučení:
Myši, můžeme říci, se čistoty štítí a čistota v domě, to už je věc obyvatel domů a měst. Krysaři dělají opravdu co mohou, ale bez účinné podpory, bez pomoci a bez porozumnění všeho občanstva najednou - jsou ve své práci bezmocní. Tady se nejlépe ukáže, je-li spolehnutí na opravdovou součinnost domů i celých bloků. Co by byla platna ochota ke spolupráci k krysařem ze strany domácích, kdyby nebyli na svém místě domovníci nebo kdyby se našli nepořádní nájemníci? Co by to bylo platné vyhnat potkany z jednoho, když se nastěhují k sousedovi?
Nad tím však mává pan Pražák rukou: "My tady hovoříme a ztrácíme čas," říká, "a pod námi se potkani rodí, rostou, připravují nás o jmění a ohrožují naše zdraví. Pojďme dál, ať aspoň uvidíte, jak si je lidé pěkně dobrovolně a sami na sebe živí. Podíváme se do přípojky, stojí to opravdu za to."
Musíme se sehnout, ale je to jen pár kroků. Ve vysokých gumových botách a v kombinézách slezli jsme hluboko do stoky. Byla tam nevlídná tma. Karbidka osvětlovala jen Pražákova záda a zvětralé zdi po straně. Na černém stropě kanálu byl zaschlý kal a v koutech pavučiny.
Zastavili jsme se. Trochu jsem se zadýchal.
"Tuhle vidíte domovní odpadní rouru. Vede shora, z restaurace. Ale teď buďme zas chvíli tiše."
Nebylo slyšet vůbec nic, jen krysu, jak někde hlodá. -
Chvílemi však se mihly okolo nás, zastavily se v polostínech, očka jim zasvítila jako korálky a hned zase zmizely.
"Koukněte," šeptal mi pan Pražák, "támhle jsou tři - ocásky táhnou v kalu a jsou celé urousané." -
"Koukáte kdovíkam," opravil jsem ho, "a tuhle máte jednu na dosah ruky..."
"Větří."
"Voníme gumou."
Bylo jí vidět jen hlavičku - ale brzy se schovala.-Bylo tam živo. A bylo tam nepříjemně. Po kotníky jsme stáli v kalu. A stěny okolo nás byly plesnivé.
V přípojce z restaurace byly slupky z vařených i ze syrových bramborů, shnilé i čerstvé, a také něco světle žlutého, co vypadalo jako nakrájené nudle... bylo to asi zelí, a také kost do běla ohlodaná a nějaké zmuchlané noviny.
"Ale půjdeme už zpátky," říkal jsem, "já to už nějak cítím..." ---
----------
Takhle jsme spolu šli dům od domu. Takhle projde pan Pražák ročně asi sedn tisíc čísel, zná každou ulici v Praze a v každém domě byl.
A jaké má zkušenosti s lidmi!
V Břevnově je krmila jedna paní mlékom a k miskám jim přistavovala do děr žebříčky, takže potkani si chodili pro potravu jako slepice na hřad.
"Nemohu, nemohu opakovat, co nepěkného mi řekla, když jsme nejmilejší její mazlíčky vyhubili," říká.
A v Hloubětíně jim dávali salám. I tam si je pan Pražák nejdříve vyčíhal. První den jim to nechal. Druhý den k tomu přidal ještě svůj salám a třetí den tam dal - jen samý otrávený.
"A na Žižkově? Tam mi jeden stařík pomáhal," vypravuje pan Pražák s úsměvem příhodu za příhodou. "Měli tam mouku, cukr, knihařský škrob a také olej v garáži. Na to chodí potkan jako na pivo. A ztratily se jim tam fíky, 15 kg za noc. Svedli to na příručího, ale já jsem jim to dokázal. Dal jsem k otvoru sklopec, a už tam byla."
"A co te stařík?"
"Stařík křičel: pojďte sem, krysaři, máte tu myš! - Běžím tam, koukám, kde a co - a ono nikde nic - a děda? Zatím mi klec s tou jednou otevřel. - Jo, s lidmi je kříž!"
Nikde však pan Pražák nedbal, díry omazával kolem dokola fosforem a potom jsme čekali na účinek:
Vylézající potkan si umazal fosforovou pastou kožíšek, ale ihned se olizoval. Umazal si však tlapky a fosfor se mu dostal do těla.
"Bude mít žízeň," povídal pan Pražák.
A žízeň byla. Účinek fosforu v těle je velmi rychlý, a když se zvíře napije, je ještě rychlejší.
Zvíře se nejprve potácí, potom dostává křeče, žízní, padá, po jedu se nadouvá a někdy v zápětí praská. Za šest hodin se už začne rozkládat, nesežerou-li ho před tím přátelé. A když hnije, šíří okolo sebe strašlivý zápach.
Nemůže-li pan Pražák položit jed, protože by byl nebezpečný lidem nebo zvířatům, chytá potkamy do ruky. Chychená myš se zmítá docela marně - je konec. -
Těžko říci, jak hluboko jsme kdy sestoupili. O hloubce pražských stok se nedá říci nic průměrného. Praha leží v terénu velmi členitém, vysoké kopce se v ní střídají s hlubokými údolími. Někde jen několik málo metrů pod dlažbou ulice a jinde zas desítky netrů hluboko pod zemí se rozprostírá hustá síť stok nejrozmanitějšího charakteru.
V živém kanálu jsme potkany neviděli. Živý kanál je totiž dravý vodopád vody, který hučí a letí. Na jeho hladkých stěnách se neudrží docela nic. Nikdo, nic - bez vyjímky. Ani potkan, ba ani člověk ne. Co spadne jednou do stoky, je obětováno. Je to dravá, hučící řeka, která s sebou nese slámu, pomerančové slupky, papír, odpadky, všechno. Ale do tohoto živého kanálu ústí staré zapomenuté díry, i takové, že na otázku, kam vedou, odpovídá zkušený člověk z kanálů: - já nevím. Jsou to domovní přípojky, nulky, , čtyřicítky i padesátky, živé i mrtvé, nové i staré, suché i vlhké, bezvadné i polozabořené stoky s tvrdým dnem i kanály zanesené až ke stropu bahnem. A čověk, který jimi prochází, našlapuje docela zlehka, anebo klade v bahně namáhavě stopu za stopou a chytá se nesměle zdí a cihel, které se drolí v prstech, a jde tiše se srdcem sevřeným, s úzkostí v hrudi.
Tak jsme prošli kanály, které jsou zapadlé, nepotřebné a zanesené rmutem a čerstvým bahnem, do kterého se boří noha v gumové botě, sahající až po pás, tolik, že bahno div do bot nenateče. Každý vratký krok je tu vykupován velkou námahou fysickou, neboť tu jsou kladeny nemalé požadavky na ústrojí dýchací i na žaludek. A cesty neubývá. - Ale i námaha duševní tu platí svou daň. Není totiž nijak záviděníhodný pocit, dívat se při práci před sebe i za sebe do bezedné tmy plné bahna, krys a potkanů.
Z živého kanálu jsme odbočili do postranních a domovních přípojek, do kterých se leze po čtyřech nebo po břiše. Cestou jsem si dělal, pokud to jenom šlo, črty a poznámky o stavu zdiva, o klenbách, o podloží, zaznamenával jsem si trhliny, a hádal jsem zatím, pod čím ty trhliny jsou, jak jsou nebezpečné pro povrch či pro podzemní stavby.
Někde bylo nutno přerušit cestu pro moře bahna a kalu jinde zas proto, že se strop kanálu zřítil buď dávno, nebo teprve včera - a všude, tady všude byli potkani, kteří okupovali místa živená jenom neřádem, odpadky a navštěvovaná jenom krysařem, který tu klade jed.
Kanál je příšerná věc... A myši jsou všude. Míhají se tam dole jako stíny, jen očka jim sem tam zasvítí, docela kratičce zapiští, ale někdy se postaví i proti člověku a pan Pražák opakuje: "Jen aby nekousla!"
A hned na místě vypravuje:
"Tady mi jednou pomáhal jeden hoch z kanalisace. Nestačil jsem na to - a byl to dobrý kluk. jarda se jmenoval. A žaludek měl z betonu. Deset let dělá už v kanále a nikdy se mu nic nestalo, až tady.
Položil jsem tu den před tím, než jsem ho sem vzal, a spolu jsme šli dělat výsledek. A také jsem to musil trochu ucpat, aby nešly krysy dál. - Jarda vynášel ty chcíplé ven a já jsem tu stavěl cihly. To se ví, hned jak to vynesl, stálo tam nahoře plno lidí. Šestkrát vylez° a šestkrát se sem vrátil. Je to tady 13 metrů pod zemí. A při sedmém sestupu se mu to stalo. Zhroutil se. -
Kbelík byl krvavý, myši navzájem rozkousané, udělalo se mu z toho zle. A nahoře bylo čím dál víc lidí. Byli tam ještě, když jsem ho vynesl na ulici. - Škoda, víckrát už se mnou nechtěl jít.
A pak jsem se vrátil, abych to dodělal. Ucpal jsem to tady, dobrotu to dělá, cihly jsem tu musel vyházet z probořeného stropu, ale stálo to za to: na konci ležel - myší král. První, co jsem našel."
Myší král...
Vzácnost nad jiné: dvacet myší, mrtvých, hlavami od sebe, se spletenými ocasy. Zvláštní pud sežene ty, které ucítí neodvratný konec, pohromu či smrt, aby si spletly ocasy do sebe a najednou zašly.
"První, kterého jsem našel - byl tady. Druhý byl na jatkách, ale rozpadlý, zničený. Dva myší krále jsem viděl za život..." ---
----------
V místech od všeho čistého zatracených loví a tráví krysař potkany, neboť je lidé, jako by jemu navzdory, téměř královsky krmí.
V odpadních rourách jsem viděl něco jako pampelišku...
"To je kynutý knedlík, obalený plísní," povídal mi krysař.
Bylo to pro něho zanmením, že toho tady dostávají potkani tolik, že to ani nespotřebují. Ale ono to nebylo tak špatné jenom tady, takové to bylo všude, kam při letošní podzimní ofensivě myšaři přišli.
Při ofensivě?
Ano. Člověk byl v útoku.
Oddělení myšařů při pražském kanalisačním úřadě nařídilo totiž krysařům, aby provedli útok nejprve po domech a teprve potom zátah ve stokách. Loňského roku tomu totiž bylo opačně.
V živých kanálech je teplo, takže zima nemá na potkany skoro žádný vliv. Myši se však přece jen stáhly blíž k člověku, přezimovaly v domech a v přípojkách. Proto se rozhodli pánové, rada ing. Frýdl se stavitelem Kordíkem, že provedou ofensivu v každém domě, a ne jen v každém šestém, jak tomu bývalo v letech minulých. Bylo totiž vážné nebezpečí, že se objeví potkani i v domech nových, kde nikdy nebyli. Kontroly byly proto neobyčejně přísné, musí se totiž zjišťovat téměř neustále, jaký je přesný celkový stav zamoření.
Ovšem - bez nadávek to nejde, ani když přijdou s myšařem jeho nadřízení.
"Vy jste od úřadu?" ptá se paní bez jakéhokoliv úvodu.
"Ano - přejete si?"
"Já jsem tady správcová."
"Podívejte se, co tady máte otvorů a děr ve zdi," začne referent dřív, než nadzvedl čepici. "A ta propadlá dlažba! To máte všechno po myších."
"Myši? - Ale co vás to napadá."
"Neříkejte jim, že tady nejsou, zrovna včera jedna panáčkovala támhle na zdi, velká jako zajíc," prozradila jiná s pavlače.
"I kdybyste si hleděla svýho. - Na mou duši," obrátila se zase k nám, "nevěřte jí, pánové, ta má z ostudy kabát! Já jsem tu myš nikdy neviděla, vždyť máme doma kočku!"
"Jo, kočku," vede druhá ječivým hlasem svou. "Ta se s krysama zdraví - a ti strejcové, co šli teď dolů, ti nejsou o nic lepší. Ten starej sem chodí pořád a ještě nám to krmí, a nás by tady htěli sekýrovat..."
Vítr se obrací. Správcová začíná tedy po dobrém:
"Víte, abych vám řekla pravdu, práce si hledím, domácích jsou se mnou spokojeni, dům mám v pořádku, ale ty díry tady, to víte, ty já hlídat nemůžu."
"Takhle, matko, mluvit nesmíte. Napište si někam číslo telefonu kanalisačního úřadu, a jak uvidíte myš, tak nás zavolejte. potkani, milá paní, nejedí, ti žerou, a nejen všechno, oni žerou i sebe. Prasatům vykusují díry do těla a bezmocné lidi přepadají v posteli... ale pan Pražák nese už zase myši! Jak jste to chytil, prosím vás?"
"No, jak. Přistavil jsem jim sklopec k díře a pěknš jsem si je tam tuhletím špicem nahnal. Byly tam za chvilku."
"Koukněte na ně, jak se perou."
"Ta jedna je mokrá, spadla do vody."
"Ještě, že se neutopila."
"Jo, utopit. Ty jsou chytřejší než člověk a chytřejší než kočka. Když potkan pozná, že má před dírou nástrahu, tak raději zajde, než by vyšel z hnízda ven. A utopit? Kdybyste ho drželi čtyři minuty pod vodou, tak se neutopí."
"A jak se podporují, když se jde proti nim," rozvíjí někdo myší ctnosti.
"Je to úplná myší solidarita, to se postaví třeba i proti člověku."
"Pamatujete se, pane staviteli, tam - (ale já vám to nemůžu říc°, kde to bylo, oni by se na mne ti lidé odtamtud zlobili - ) -" ---
"No, jen povídejte..."
"Tam jsem vlezl do slepého kanálu a myši šly přede mnou. Zatím nalíčil můj syn, který chytal se mnou, pasti. A když jsem byl už na konci, tak se najednou potkani obrátili a hnali se na mne, - já se jich nebojím, ale bylo jich tenkrát moc, tak jsem si zakryl tváře dlaněmi a sehnul jsem se. To byste neřekli, jak potkani skákali po hlavě a na záda a jak utíkali pryč, a syn za mnou volal: tak pojď, táto, máme jich už plný sklopec, ale já nemohl, tam jich bylo moc! A teprve až se všechno utišilo, jsem lez° po loktech zpátky. A to jsme jich měli 120 za chvilku a správcová domu říkala, že jich je dole v kanále asi pět. - Ale nechtějte vědět, jak jsem vypadal!"-
Kdyby to nebyly krysy, byla by to docela milá zvířátka s živýma očima. Jsou dlouhá asi 40 cm, v čemž je už započítán, bohudík, osmnácticentimetrový ocas, složený ze ěupin a opatřený kroužky.---