MUŽI POD PRAHOU

Pražák chytal krysy od rána do noci a někdy také od noci do rána. Ostatní mu v tom rádi pomáhali. Bylo to pro ně přece jen něco nového, vzrušujícího a také jiného než věčně jednotvárná práce se škrabkami, s lopatami nebo s Krasinem. Pražák jim za tuto jejich sváteční vášeň častokát děkoval, a když to šlo, pomohl docela rád a zase na oplátku jim.
On také přinesl tu novou a báječnou práci:
"Na Malé Straně potřebují pochovat třista mrtvol," povídal, "mohli byste na to, mládenci, buďto dnes v noci, anebo zítra jít. Ale musíte sebou hodit."
Šli A já jsem šel s nimi.-
Kdykoliv jdu teď Karmelitskou ulicí na Malé Straně a vidím někoho přecházet před kostelem Panny Marie Vítězné, mám chuť mu říci: Jděte, člověče, dál, svými kroky tady rušíte mrtvé! -
Možná, že by mi to neuvěřil. já jsem tomu nevěřil totiž také, když jsem šel s Bartákem, s Kosinou, s Karasem a s Loudou na tuhle noční směnu. Ale i naopak: když jsem stál tam dole se svíčkou v ruce a když jsem poslouchal dunivé kroky nad sebou, nevěřil jsem, že znamenají život.
Spali tam mrtví karmelitáni. Po svou stech padesáti letech jsme je šli po druhé pochovat. -
Za presbyteří mi dali do ruky rozžatou svíci a železným klíčem nám otevřeli dveře.
Dával jsem pozor, abych na schodech neuklouzl. Byly pokapány bohatě voskem těch, kdož tu šli někdy před námi. Jako protěž vypadaly na udusané zemi ty kapky anebo jako plíseň.
"To je po celých katakombách?" ptal jsem se na to kostelníka.
On mi však neodpověděl.
"Slyšíte mne?"
"Něco jste říkal?"
Zakřičel jsem mu to do uší. Znělo to v tom tichu trochu rouhavě.
On však mi právě tak nahlas odpověděl: "To uvidíte. Ani nebožtíci tomu neušli. Některé rakve jsou samá skvrna."
"Inu, lidé jsou důkladní a dívají se smrti docela rádi do tváře."
?Myslíte?" ptal se trochu nedůvěřivě Louda.
"Vím to."
Mlčel.-
Dnes už vím, proč to v té chvíli řekl. Vzpomněl jsem si na Dlaba. Dlab - ačkoliv nebyl s námi, díval se rovněž v té chvíli smrti v tvář...
"Ale měli byste tu mít aspoň k té naší práci světlo," namítl kdosi v pozadí.
"Bude tady, bude, ale až po ní, po práci! Musíte tady s těmi úpravami trochu hnout a teprve potom to snad půjde, pak také budou katakomby veřejně přístupné."
"Dosavad se sem nesmělo?"
"Smělo, nesmělo. Záleželo na kostelníkovi, chtělo-li se mu."
"A tomu se častěji nechtělo?"-
Křičel jeden přes druhého. Přemáhali tak kostelníkovu hluchotu.
"Není divu," dal se do vyprávění. "To víte, kostelníci. Vynašli si dokonce báječnou výmluvu: jakýsi úřad prý vstup do katakomb, já ani nevím proč, zakázal."
"A nebylo to pravda?"
"Nebylo." Ale od té doby sem nikdo nepřišel. -
Teprve v poslední době se ujala katakomb Družina Milostného Pražského Jezulátka. A po úpravách, které jsou, jak uvidíte, nutné, budou sklepení přístupná vežejnosti."
Poslední z nás sestoupil se schodů na hliněnou, udusanou podlahu.
"Nebojíte se?" zeptal se nás průvodce.
"Dejte pokoj," povídal kdosi, ale víc řečí už nebylo.
Schodů je do této první místnosti asi devatenáct. A dole je oltář, šedivý prachem a zapomenutý. Z bývalých ozdob toho moc na něm nezbylo: dřevěný křížek prolezlý červotočem, jakési cáry a docela u stropu, klenutého z cihel, visí cosi černého a je na tom bílé, těžko čitelné písmo: "Zde jsme, ó Pane, čekajíce hlasu Tvého."
"A támhle v koutě?"
"To je světlík. Ústí nahoře malým okénkem do dvora."
Po levé i po pravé straně jsou ve zdech od zemé až ke stropu sklípky - hroby karmelitánů. Zeď je silná na cihlu, v jednom místě je na pěst široko proražená a ve sklípku je vidět touto děrou truhlu a ztuchlý šat. Jinak jsou v úzké a nevysoké kryptě (ne nepodobné pekařské peci, v níž však by bylo místo jen pro rakev) - opravdu už jen pozůstatky nebožtíkovy.
Nápisy na hrobech jsou už poškozené, ale přece jen se dají některé z nich přečíst.
Rozestoupili jsme se.
"Tenhle je pěkně čitelný," povídal kostelník a ukazoval prstem tak vysoko, jak dosáhl: "P.F.Iohannes Nepomucenus, A.B.Assumpt: B.V. 18. Marty Anno 1775 - a to jsou tu ještě starší hroby, i z roku 1703."
"Čili skoro dvě stě padesát let," poznamenávám.
"Ale jak jsou pohřbeni v těch stěnách?" zeptal se Louda.
"Nad sebou i vedle sebe -" vysvětluje kostelník. "Od podlahy až ke klenbě, takže každý hrob je vlastně jakýsi klenutý sklípek, jenom tak vysoký, aby se do něho vešla rakev. A na každém je jméno karmelitána, který je ve sklípku pochovaný."
"Posviťte mi někdo dovnitř," povídá Kosina.
"Dej pozor, abych tě nespálil." -
"Moc toho tam vidět není. Roh dřevěné rakve - nějaké nazelenalé. Je tam nebožtík?"
"Ano."
"Ale který to je, nevíte?"
"Ne. Nápis je už, jak vidíte, skoro pryč a jiných zápisů není. Možná, že je to právě ten nekarmelitán."
"Jak to? Jsou tu přece jenom mrtvoly mnichů?"
"Možná. Ale prý je tu také nekarmelitán hrabě Zikmund z Rhenštejna-Tattenbachu, dobrodinec řeholníků. Vzali ho prý pro jeho dobrotu do středu svých zesnulých bratří.-
Tak, ale teď projdeme ještě jednou takovouhe světnicí. Je menší, ale sklípky jsou v ní také. Tady jsou nejstarší hroby. - A tuhle, hned vedle, jsou už rakve."
Shýbáme hlavy pod nízkým klenutím. Vzduch je tu těžký, sklepní a při pozorném pohledu je vidět, jak se za námi zvedá plíseň a prach. Cítíme jej v nose i na jazyku.
První mrtví leží v dřevěných, dílem rozpadlých rakvích, položených na zemi. Jejich těla jsou jako z bláta, hnědá, zvětralá - tu a tam zasvítí ve světle svíčky kost, lebka, hnát. Z některých mrtvol jsou tu už jenom lebky, zvětralé vápno, ale i zachovalé hlavy tu jsou s dobře znatelnými rysy ve tváři. Rakve jsou zdobeny jednoduchou malbou. Je na nich lopata, symbol práce, a kosa, odznak smrti. Jsou zelené plísní a v nich leží nebožtíci. Těla se přizpůsobila rakvím. Tu a tam jako by prorůstaly tělem hobliny, kterými bylo lůžko nebožtíka vystláno. Látka oděvu u mnohých už dávno zmizela, u některých je však ještě dnes podivuhodně zachovalá. Jsou z ní ovšem už jen rozrušelé zbytky. Oděv se na nich tá už jen vytušit.
"Támhleten má v ruce křížek," upozorňuji.
"To je mrtvá," opravuje mě kostelník.
"Žena to je."
"To není karmelitán?"
"Ne," odpovídá mi kostelník. "Snad je to karmelitka."
Obličej má rozpadlý, ale ruku, ve které třímá křížek, má docela zachovalou. Prsty jsou štíhlé, vyschlé a hako vymodelované z hlíny. A na ní je ještě nějaká látka, patrně zbytek oděvu. Možná, že je to zbytek řeholního roucha. To ostatní jsou už jen tělesné pozůstatky. - Zbude toho málo z člověka za dvě stě padesát let.
"Byla tady kdysi taková kovová destička," povídá kostelník, "ale kdopak ví, kam se poděla. A bylo na ní napsáno: Postoj, čtenáři, a uvažuj, co i tobě se jednou přihodí. Kdož ví, jak brzo i ty a všickni, kdož to čtete, pokrmem červů se stanete a zetlíte."
"Dejte pokoj - to jsou úvahy tady," povídal nazlobeně Louda.
Kostelník však vedl svou: "Někam se ta plotnička ztratila. A potom tady měl jeden karmelitán, nebo kdo to byl, v ruce modlitební knihu - a byla zachovalá, rukou psaná a text měla latinský. A také je pryč."
"Kam se to mohlo podít, prosím vás?"
"A to vám ani nepovím. To nikdo neví. Už pokavad já pamatuju, tak tu bývaly rakve vždycky přeházené a neurovnané. To víte, i takové se našli mezi lidmi, že ani nebožtíkům pokoje nedopřáli.
Starat se o ně začal teprve kostelník Leopold Řežábek, - také je už léta letoucí na pravdě Boží. Ten tady rakve, často přeházené, trochu urovnal. No, a teď se v tom musí pokračovat a to máte udělat jako vy."
Louda se podíval na Kosinu, Kosina na Bartáka a Barták na mne.
"To bude moc pěkná fuška. Na to se už těším," procedil Karas.
"No, uvidíme!" -
"Posviťte mi sem, ono tu není při jedné svíčce dost vidět. Tak, to stačí."
"To je také karmelitka. A snad ze všech nejzachovalejší. Na rukou i na nohou má dobře znát, jak vidíte, svalstvo. Je vyschlé, pravda, a šedivé jako hlína."
"Co by se stalo, prosím vás, kdybych se jí dotkl?" ptal jsem se kostelníka.
"Co by se stalo? - Nic."
"Nerozpadla by se?"
"Ne. Je to tvrdé a vyschlé. Sáhněte si."
----
"Jak hlína."
"Tak vidíte."
"A proč je v dvojité rakvi?"
"Umřela asi na mor."
"Na mor?"-
"Litujete snad, že jste si sáhl?"
"No, nemusil jsem. Ale pojďme raději dál."
"Jak chcete." -
"Kolik je tady takových sklepení?" zeptal se Barták.
"Patnáct."
Jdeme od těla k tělu. Stále týž obraz. Smrt, smrt, smrt. Karmelitán, karmelitka, děcko sotva třicet centimetrů velké a - bez hlavičky. Na nikom však nikdo už nepozná, kdo je kdo.
Jedna z těch mrtvol je hraběnka Marie Barbora Valdštýnová, jiná se jmenovala kdysi Eliška Polyxena Rottenbuchová, rozená Dobřenská z Dobřenic, někde tu leží hraběnka Helena, dcera knížete Maxmiliána Dittrichštejna - ale je tu i rytíř Turba, obr více než dvoumetrový, obránce Prahy, a Don Baltazar de Marradas, vítěz bělohorský.
V některých tvářích jsou dodnes dobře patrny rysy a tahy. Tenhle byl starý, hádáš, tohle je děcko a tohle je žena.
Zastavuji se nad mrtvými a napadají mě podivné myšlenky. Uvědomuji si tady, co dělá vlasně život životem. - Tyhle oči se už nikdy neotevrou, myslím si. Ty vlasy už nikdo neučeše, tyhle ruce už nikdy nepohladí, už nebudou nikdy nic dělat, ty už se k modlitbě nesepnou. Co udělaly, to bylo všechno. Dál už nic.
Smrt je prostá, ale také velká.
----
"Stali se z nás tedy hrobaři," povídám chlapům. "Sundejte si na to kabáty, vysoukejte si rukávy košil a pusťme se do toho!" -