MUŽI POD PRAHOU

Zatím došel Kosina s hasičem až do čistírny v Bubenči. Chlapi tam stáli na galeriích, ruce v kapsách a rokovali. Dalo se říci, že čekají na ně.
"Tak co, máte ho tady?" křičel Kosina, sotva vystrčil z hlavního sběrače hlavu.
"Je tady, ale koukejte, sbyste tu byli už i vy!"
"Tak jen aby ses nezbláznil," krotil Kosina. "Neboj se, že ti ta práce uteče!"
Podali jim žebřík. První vystoupil hasič a za ním Kosina.
"Umažete nám celou galerii," povídal někdo od žlabu. Ukazoval jim při tom na boty.
Kosina však ho neslyšel. "Kde ho máte?" ptal se po zabitém.
"Chceš ho snad vidět?"
"Ani o to moc nestojím, to ať si komise sama. Já se podívám radši ke klukům na přepych."
Využíval příležitosti, kdypak se tady zas octne.
Přešel můstek a hasič šel za ním.
"Abys tomu taky trochu rozumněl, když už jsi tady," obrátil se Kosina k němu, "rozumíš: jsou-li kanály střeva Prahy, tak tohle je na konci těch střev!" a zasmál se tomu. "Tak to tedy je."
Hasič ho poslouchal jako školák.
"No, a z těch čtyř sběračů se spojí všechno tady v té síni. Ty železné pruty, jak nad nimi chlapi tancujou, jsou od sebe asi tak patnáct milimetrů a proto se na nich všechno zachytí. Papíry, hadry, kusy dřev, zelenina, brambory, všecko, co se tu zachytí, vytahují nahoru do žlabů. -
Dělal jsem to tady skoro tři roky, závidět jim to nemusíš. Dostanou tady všecko z první ruky, a to víš: to, co letí kanálem, to nemoh° už nikdo potřebovat.
No, a po žlabech se to vytažené dopravuje pryč. Hromádka za hromádkou."
Uvolnil si límeček. Bylo mu teplo.
"Barva, to se ví -" uchechtl se - "j jakost toho neřádu jim tady prozrazuje, jak Praha žije. Na to jsou tady laboratoře a také svítiplyn se tady z toho dělá. Inu víš, co člověk nespotřebuje! - Jo: a kdyby mě tu zavřeli a řekli mi: tak a budeš tu a nikam ani krok, tak bych moh° docela pěkně vypravovat, co se tam nahoře v Praze děje, jak se tam žije a je-li jaro nebo podzim. Všecko tenhleten neřád prozradí. Ráno a v poledne je proud vody z kanálů, to se ví, nejnižší. Mezi čtvrtou a pátou hodinou navečer je nejsilnější, protože sem přijdou v tu dobu obědy, no, a na jaře je tu spousta zelenin a podzim či zimu prozradí brambory."
Odplivl si.
"A také tu ty naše laboratoře zkoušejí tučnost toho neřádu, a vědí tak, jak se nám vede - ale to víš, já říkám: nač to měřit! Snad jenom pro tu lidskou zvědavost."
"A jak je to tady s těmi trháky, jak o nich vypravujete?"
"Trháky? - Ty bych ti tady přál prožít. To tady stříká voda až na můstek -"
"A jak se to čistí?"
"Usazováním a také bakteriemi - ale na to by ses musil zeptat našich inženýrů. - Teď pojď na přepych, tam budeš vidět. I peníze se z toho vytáhnou a psaní a ledacos.
To jednou - na přepychu, tam, co teď jdeme..."
"Říkáš mi tu pořád jen přepych - člověče..."
Tomu se Kosina zasmál:
"Ti na můstku, jak si je viděl, tahají hrubé odpadky, které neprojdou mříží, těmi hráběmi - ale rukama. No, a na přepychu pohybuje těmi hráběmi stroj - tak v tom je celý ten rozdíl. Jinak tu rozdílů není.
Sem, do jednoho žlabu přijde to poslední do bohatého právě tak jako od chudáka, tak co, ale počkej, o tomhle ti musím povědít: Ten, který to tady hlídá, má v ruce háček a do toho, co připlave, to se ví, šťourá. Ať už je to brambor, hadr nebo papír. To je fuk. - A tak přišlo jednou i psaní. Bylo zamilovaný, a tak jsem si je vytáhl, připlácnu si to na zeď, ruce dám takhle na kolena, dřepnu si a čtu to chlapům. To se ví, řehtáme se při tom na celé kolo. To víš, co si zamilovaní píšou.
Žlábek jsme nechali žlábkem, všecko, co přišlo, bral rovnou transportér, nic jsme neprohlíželi. Mohla se po něm soukat pečená husa anebo tisícikoruna - my nevěděli nic.
A v tom na nás přijde inženýr. "Tak nevím, je tady kabaret, či co je tady?" ptá se nás. My byli, to se ví, v ráži, řekli jsme mu své a bylo zle. Mne přeložili na stoky a kluci šli na můstek. Prostě: rozházeli nás.-"
Zvedl čepici a znovu si ji nasadil.
"Víš, ono se tu hlídá jen, jak by se na první pohled zdálo, to lidské poslední, ale je s tím odpovědnost. No, a tak jsem se dostal z jedné odpovědnosti do druhé."
"To sem připlave jistě někdy také něco cenného?"
"A to jo. Zloděj někde něco třeba ukradne, tak co: peníze vybere a tašku hodí do kanálu, no, a tady ji dostanou. Kdybys vyzpovídal jednoho po druhém ty, co tady dělají, tak by ti možná každý takovou nějakou ukázal, o kterou potom už nikdo nestojí. Ale někdy si pro to přijdou lidi až sem. Briliant prý jim spadl do záchodu, a vy jej hledejte! Jo, tady se užije!" -
Tak doslova, jak Kosina tvrdil hasičovi, to přece jen nebylo. K užití tu není opravdu nic. Lidé v čistírně patří mezi velmi těžce pracující. Po měsíci práce v prostorách čistírny, ať už na můstku či v sedimentačních nádržích, pracují měsíc venku. Je to jakási taková laciná odměna. Hrubý kal za tu vyvážejí na louku nebo do lodních kalojemů. Ovšem, při tom je alespoň částečně čistý vzduch a celé sluníčko navíc.-
Čistírna patří ke kanalisaci, je nedílnou její součástí a dělníci tady i tam dělají tedy společnou práci.
Proto si potřásal Kosina tak často s rukama těch, které potkával, proto se smál, a proto se s nimi nerad loučil. Ale co, půldne uteklo. Skočí si s hasičem na zpáteční cestě někam na polévku a na jednu. Vzpírat se jeden druhému nebude, protože jednoho i druhého by do hospody, jak se říká, na vařené nudli utáhl. Ale co, beztak je vždycky dost toho, k čemu se sílit. Budou protokoly, vyšetřování, bude tisíc zbytečných otázek, nikam to nepovede, ale budou se ptát, budou chtít vědět, budou pátrat.
A zase nic nevypátrají, protože lidé nevědí a tam dole to mlčí, jenom hukot je slyšet a tomu ty, člověče, který tam nežiješ a který tam přijdeš jenom na chvíli shora, nikdy neporozumíš.