MUŽI POD PRAHOU

Ptali se prý kdesi Stockého, čím je a co dělá. "Čím jsem? - To nepovím. A co dělám? - Hm. To vám nepovím také. Mám k tomu své dobré důvody."
A takoví byli všichni.
Nevím, proč, ale nějak samozřejmě jsem se stal takovým, jakými byli oni. K této své práci jsem se zásadně nikde nikomu nepřiznal. Neznal jsem se ani k věcem, které patří ke kanálům, ba ani ke stavbám ne, ani k lidem z nich.
Popřel jsem jednou i větrací letenskou kanalisační věž.
A přece: co by se z toho dalo jen o ní napovídat!
Pojďme se však podívat dovnitř:
Ještě jednou se pěkně zhluboka nadýchněme a s chutí do toho.
Vrata do ní jsou dokořán, valí se z nich šedivá mlha výparů z odpadové vody a je vidět jen kousek železného zábradlí, ostatní se ztrácí v hlubině. - Chlapi je právě natírají, protože tady jim to žere rez skoro před očima.
Zdola to čpí ztuchlinou, protivným vlhkem a vzduch bohatý dusíkem a chudý na kyslík se poměrně špatně dýchá.
Okénky nahoře unikají výpary.
Od samé paty, to jest ze dna tunelu, má nahoru ke špičce hromosvodu 67 metrů. Z toho připadá 17 metrů na věž tak, jak je jí vidět zvenčí, z Letenských sadů, čili dobrých 50 m má pod zemí. Ovšem, tu hloubku je vidět nejlépe zdola, z města.
Kdykoliv jdu teď po mostě k letenské stráni, dívám se vzhůru. Hledám nahoře mezi korunami keřů a stromů její hromosvod. Je přesně uprostřed, na prodloužené ose mostu. A pod ním, hluboko pod mostem, až pod korytem Vltavy, leží pata. Tam dole běží pod samým korytem řeky litinové potrubí kmenového sběrače A, který svádí vodu od cizineckého vstupu pod Staroměstskou radnicí a tvoří pod řekou tak zvanou "vltavskou shybku".
Větrací věž pracuje jako tovární komín, všechna její činnost záleží na tahu. A ten je pořádný, zhasíná sirky i plameny kahanů.
Ale pojďme se podívat dolů.
Okolo karbidových světel se nám dělají kola, jako bychom sestupovali do prádelny. Schody jsou mokré. Shora, ze sadu, se nanosí na botách dost hlíny, pára z toho tady nadělá bláto, a kdyby tu člověk uklouzl, tak je s ním konec. A při tom tancujeme pořád dokola, div se nám z toho hlava nezatočí. Schody jsou totiž spirálovité, jsou zapuštěny do stěny, ale vypadá to tu, jako když sestupujete do studně. Vnitřek má v průměru tři metry.
Vábné to tady není.
Zábradlí, kdysi černé a natřené lakem na železo, má na sobě kapičky rezu. Když se jich dotknu prstem - rozmazávají se.
Ale je to tu i svým způsobem krásné. Vzhůru se točí obdivuhodná závitnice schodů a zábradlí, a čím hlouběji, tím je celá architektura tmavší a tmavší, ale i děsnější. okolo nás po stěnách je šedivo. Jen tu a tam je vidět červené cihly, jinak je potaženo všechno jakýmsi závojem, nějakou neurčitou šedivou barvou. Stírám ji se stěny. vypadá to jako plíseň, ale je to vápno.
Kroky zanikly, vzdálený hřmot je mnohem silnější - to hučí voda ve shybce anebo u vrátek za mostem a tady slyšíme její ozvěnu.
Světla se odrazila ve vodě. Máme to k ní už jenom pět metrů.
Tak jednoduché jsem si dno větrací věže ani nepředstavoval. Ono tam vlastně nic není. Je to dno studně - a kdybych se podíval vzhůru, zatočila by se mi možná hlava.
Je rozděleno na dva půlkruhy. Dělí je železná vrátka. Do jednoho ústí schody a ve druhé je stoka, plná kalu. Voda je olověně černá, a kdyby v ní nezasvítily občas karbidkami osvětlené kusy papírů, hadrů, ovocných slupek a nějakých trav, řekl bych, že stojí.
Přitéká z tunelu, do něhož je vidět nejdále asi na jeden až dva metry - a na druhé straně ve stejné vzdálenosti mizí.
Ani si neuvědomujeme, že tu stojíme nejen pod úrovní hladiny, ale ještě pod úrovní koryta Vltavy. Tunelem, kterým sem voda přichází, přivádí se totiž odpadní voda z pravého břehu města.
Tady je profil o něco širší než pod Vltavou. Jsou tam položeny dvě litinové roury vedle sebe a každá má metr v průměru. A sem ústí nálevkovitě: tady je výška profilu 2.60 m a široký je 180 cm.
"Jak často chodíte, Liško, dovnitř?"
"Myslíte - pod Vltavu?"
"Ovšem."
"Někdy několikrát za den. Tam jsem to prošel už nepočítaně. To chodím ze vstupu za mostem pod letenskou stráň, buď k výpustím do řeky tam v té kamenné stěně na levém břehu Vltavy, nebo chodíme až sem pod větrací věž a ještě dál ke Královské oboře - tam je severní vstup - a potom třeba až do čistírny. Nebo sestoupíme dolů před mostem, jdeme k cizineckému vstupu, pod nemocnici Milosrdných - anebo shybkou sem. Ty cesty děláme vždycky, když tady čistíme."
"A jak to vypadá tam dole, pod Vltavou?"
"Tam? - A to víte, jakpak by to tam vypadalo. Kanál jako kanál, jen to je nepříjemný, že se to musí přejít ve dřepu anebo po čtyřech - ale proti jiným je tam místa až dost. A člověk ani neví, že nad ním teče Vltava."
"To vy nevíte nikdy, co je nad vámi?"
"Tak přibližně to víme. Když jsou do stoky vstupy, tak se řídíme podle nich - ale co by se člověk o to, co je nahoře, ještě staral. My toho máme tady dost. Nám je to, abych vám řek pravdu, docela jedno, je-li nad námi barák, ulice anebo Vltava. Práce je tam dole vždycky dost, a to víte, že nám ji taky nikdo nezávidí - no, ale ono je i to k něčemu dobré."
"A sestoupil byste tady do vody?"
"Tady? - Hm. To víte, když tomu není vyhnutí, tak člověk musí, ale tady raději ne, protože je tu moc velký proud a člověka by to vzalo. Je tady sice spád jen asi jedna k dvanácti stům, čili poměrně malý, ale žene to, voda má sílu a je zlá. Dejte s ní pokoj." ---
"Má sílu a je zlá," říkal.
Pravda. Je příšerná, zapáchá, je to tekoucí smrt, sle vždyť ji sem přivedl člověk! Takhle ji spoutal a dal jí směr. dal jejímu letu řád, jaký dal Bůh krvi člověka. Jednou tepnou jde do srdce čistá a druhou stranou se nečistá vrací. Jednou stranou teče do Prahy káranská - a končí ve stokách.
Je v tom zásada, zákon, potřeba, účel, je v tom všechno, co v tom chtěl člověk mít. Nezbývá tedy, než obdivovat smělé klenutí tunelu, obdivovat to velké město pod městem, kde se tak skvěle spojil na každém centimetru důmysl inženýrského mozku s rukou dělníkovou. Nezbývá, než obdivovat velké poslání posvěceného díla, i když je živel pod Prahou na vahách s úžasem nad architekturou, nad příšerně překrásnou spirálou točivých schodů, mezi nimiž prosvítá světlo a bydlí práci.
To světlo však láká.-
319 schodů odtud nahoru mi prozradil plán - a to ostatní mi řekly obrázky z doby, kdy se stavěla. Roku 1932 oslavila větrací letenská věž svých třicet let - a přece vypadá zvenčí jako šestnáctiletá mladice.
Ovšem, podivná mladice ---
Kdykoliv jdu okolo ní - potkávám smrt. Proto se k ní nikdy nehlásím.
Vidět zvíře, které jde na porážku, a vidět člověka, který jde na smrt - je v podstatě totéž.
Chce se ti zavolat: nechoď, čeká tě smrt? --
Ale nezavoláš. Vždyť nerozumíš v té chvíli sám sobě.
O vteřinu později je však už přespříliš pozdě.
----------
Já jsem ho viděl: ---
Přiblížil se k větrací věži, rozhlédl se a vstoupil dovnitř.
Opřel se o zábradlí a díval se dolů. Po stěně se točily železné schody a na nich asi v pěti patrech stály jako bludičky zřízenci kanalisačního úřadu s otevřenými světly karbidových lamp. Dno se tratilo ve tmě. Viděl nekonečnou prázdnotu. Viděl jen tmu a v ní tančící světla. Zatočila se mu z toho hlava, chytla ho závrať a nepustila. Uklouzly mu nohy, tělo se převážilo a přelomilo se o zábradlí.
Světla se přitiskla instinktivně ke zdi. Něco tmavého přeletělo kolem nich, až se plamének zapotácel. Mezi tupými údery o zábradlí se ozval dvojí, trojí vzdech. Všem se zdálo, že ta věc letí do té děsivé hloubky hrůzně pomalu. Mnozí prý docela jasně viděli dvě bezmocně roztažené ruce i nohy od sebe.
Jak dlouho trval ten pád?
To nikdo nevěděl. Skončil úderem, jako když se ozve z čista jasna hrom. Voda vysoko vystříkla a pokropila toho nešťastníka. Vzala ho do sebe. Byl jí uchopen, klouzal o skružích, neviděli však, že se jeho bezvládně mlátí, převrací, tone a letí tak rychle jako zpřerážená stébla trávy.
"Kdo to byl?"
Nevěděli. -
Světla se jako na povel rozdělila. Jedna se vznášela vzhůru, druhá klesala ke dnu. Všechno se dělo účelně, rychle, a přece opatrně, vážně a obezřetně. Jako by se dalo ještě něco zachránit.
"Kdo to byl?"
Prý zahradník z parku.
Dlab vletěl do telefonní budky a vytočil číslo. Sotva popadal dech.
"Haló - čistírna? - Na Letné nám spad° do větrací věže člověk! - Ne - byl to prý zahradník. - Ano, teď - právě teď. Viděl jsem ho. Jo, já počkám u telefonu."
Přešlapoval. Minuty takových čekání mají délku hodin. Cítil střídavě horko i mráz.
Přišel i dozorce Barták.
"Tak co?" - zeptal se Dlaba. Měl vrásky na obou tvářích.
"Ještě nic."
Bylo to nekonečné. ---
"Haló - ? - jo, tady Dlab. Co? Právě teď?"
Dlab mluvil živě. V jeho hlasu se chvěla naděje - ale i strach.
"Poznali jste ho?" -
Pomlčka.
"Aha ---"
Zklamání.
Dlab zavěsil. Vypotácel se z budky.
"Sotva stojím na nohách," řekl. - A červeným kapesníkem si utřel pot.
"Tak už je tam!" - povídal Bartákovi.
"A co říkali?"
"Nic. - Něco tam teď připlavalo, nevědí prý, co to je, ale mohl by to být člověk."
Barták mlčel. Uplynula hodná chvíle, nežli prohodil: "Věž má padesát metrů. Ten dopad° k zemi beztak už mrtvý? --- Ale pojďte, musíme jim to říc° , aby nic nedělali."
Oba přidali do kroku. - Přišli až k věži.-
----------
"Jakže to povídali?" vykřikl najednou Barták.
"Že tam - už - je-ale jak to? Jak to?"
Vytřeštil oči: "Copak nevidím? Vždyť - ale ne, to nemůže být přece on!" - a ukázal na chlapa v zahrádce pod věží, zhrouceného, promočeného, ale živého.
"Ježíšmarjá, dyť von to byl Brych!"
"Je to Brych, ale to jsem blázen, vždyť ten běžel s námi nahoru. - Co se stalo?!" křičel už z dálky.
Z věže vystupovali četníci.
"Já jsem tady dozorce," hrnul se Barták a tvář měl šedivou, jako by mu jí popelem posypali.
"Kde jste byl?" zeptali se ho.
"Zrovna jdu od telefonu," odpověděl. "Volali jsme čistírnu, ale on prý už je ...tak jak to, že tady Brych...?"
Na to mu neodpověděli. Dali mu znát, že se teď budou ptát oni.
"Nevzadujte se, sepíšeme s vámi protokol."
S Bartákem se v tu chvíli zatočil svět. Na zemi viděl Brycha, u vrátek stál bledý Dlab a Louda byl opřen o stěnu, jako by ho k ní přikovali.
Zdola to hučelo stejně silně jako vždycky, ale Bartákovi se zdálo, že to zní nějak výhružněji. Zdálo se mu, že se ten chlapík musí co chvíli vrátit. Copak je možné, že by tam zůstal? Copak je to možné?
I věž se na něho kácela, jak její obruba letěla v mracích. A s ní letěl čas.
"Tak jak to bylo?" vyrušil ho strážmistr z rozjímání.
"Já?" zeptal se Barták a ukazoval na sebe.
"Ano, vy."
"Jak spadl, běžel jsem dolů..."
"A já jsem šel telefonovat," skočil mu do řeči Dlab.
"Počkejte, až vypoví všechno on," osopil se četník na Dlaba, "a vy pokračujte."
Ukázal na Bartáka.
"Běžel jsem dolů, abych se podíval." -
"No, a - ?"
"A našel jsem tam už jen klobouk a na dlážkách na dně byly v blátě takové čmáry sem tam, jako když se tam převalí šaty a smekne čísi ruka. Překulil se asi do vody. - Ale ten jeho klobouk máte ?!"
Četník přikývl.
"Tak vidíte, Brychův klobouk to není, viď, Brychu, tys měl čepici. Brych tam tedy nespad°, tak co tu tak leží?"
Četník ho vrátil hned do nejistoty:
"K věci," povídal. "Co dál?"-
Barták se odmlčel. Rozhlédl se. Všichni tu stáli, ani nedutali. Copak neměl nikdo co říci? - Barták se rozhlédl zlým pohledem, ale pokračoval: "Letěl jsem potom zas nahoru. Kosinu jsem poslal k mostu, aby tam zastavil vrátka."
"A já jsem šel zatím pro lana," ozval se Solnař.
"Na co provazy?" obrátil se na něho Barták, "kdo vám co takovýho poručil?"
"Udělali jsme, co jsme mohli." - Jako by to nebylo jasné. - Na vysvětlenou však dodal: "Brych se tam po nich spustil."
"Pan Brych?" zeptal se četník. "Můžete vypovídat?"
"Proč ne - ale no, to víte, co vám můžu já říc° - , stejně víte, že to nebylo nic platný."
"Tak jenom k věci."-
"Když Barták vyběhl, to byl Dlab už dávno u telefonu a Solnař pro provazy. My zůstali dole. Čekali jsme, až zastaví Kosina vodu. Ale to byla doba! A tak, když tam byly dřív provazy, tak jaképak čekání. Říkal jsem sám, že tam vlezu..." - a rozkašlal se.-
"Tam toho bylo, pánové, --- darmo povídat."
"Kdo z vás u toho byl?"
"Já"-"my"-ozvaly se hlasy.
"Tak nám to dopoví třeba pan Stocký," rozhodl četník, "pan Brych bude jen poslouchat a doplňovat."
"A kdyby ti bylo, Brychu, zle - tak řekni, poslalo by se ti pro auto," připomněl Barták.
"I já to vydržím. Jen povídej zase ty, Franto, no - dyť já toho mám ještě plnou hubu!" - a znovu se rozkašlal.
"Brych stál na svém," vypovídal Stocký, "že se tam podívá. Vodu prý musí zastavit Kosina co nevidět. Ono to letí, vody ubývá, a tak prý tam zatím vleze. Na tenhle nápad jsme přistoupili. Nechtěli jsme ztrácet totiž čas. Myslili jsme si - možná že zůstal viset někde na vrátkách, možná že ho najde Brych ještě živého. -
A tak jsme ho přivázali, Brycha, do pasu, do ruky si vzal karbidku a vlez° tam. Ale to byla jen chvilka, snad se tam ani neotočil. -
Já jsem jen zahlíd°, jak mu voda podráží nohy a jak se kácí, jak mu spadlo do vody světlo, a pak už byla tma. Křiknu na chlapy: - Držte provazy, nepusťte ho, a táhnout! - a taky jsem v té tmě po nich, to se ví, tápal, ale nahmátl jsem jen záda. Chlapi drželi. Jen aby nepovolil provaz, myslím si, a hledám sirky. - No. Potom jsem škrtal jednu za druhou. Ale zhasínaly mi. Z vody tam dole, to jste snad viděli, vystupuje kouř. Je to vlastně pára. A má to tah jako v komíně. Proto se nedaly ty sirky rozsvítit. - Ale v těch škrtech jsem přece jen uviděl, jak ho vytáhli. - Byl skoro bez sebe, no, a sem nahoru jsme ho vynesli v tomhle stavu."
"A nebylo to nic platný - dopověz!" pokyvoval hlavou Brych. "Ale to právě na té věci nejvíce žere," povídal. "Kdyby se člověk snad přetrh°, jak je to, na mou duši, na nic - vůbec: co by se o tom mluvilo. Dejte mi pokoj, taková práce!"
Vstával.
"A kde je pan Kosina?"
"Ten tady není. Jak zastavil vodu (on nevěděl, že tam ve věži slézá Brych), šel s jedním z hasičů, kteří přijeli, už od mostu kanálem. A to už přešli pod věží. Budou teď někde u severního vstupu, to je tady na kraji Královské obory. Ale nechte je, ti dojdou až do čistírny. Kosina to tam zná, dělal tam, oni jim to řeknou." -
"A kdo to byl?"
Chlapi se koukli jeden na druhého.
"Z nás nikdo." -
"Byl to prý zahradník z parku," řekl jeden z nich.
"Tak to bych vám mohl povědět," ozval se kdosi z pozadí. "Já jsem s ním totiž dělal. byl to sadový dělník."
"A jmenoval se?"
"Miroslav Jäger, prosím. - Byl trochu špatný na nohy, ale proč jen tam lez°? - Nedala mu asi zvědavost."
"Děkuji." -
Zapsal si jméno a udělal tečku. -
"A tady se mi, pánové, všichni podepíšete a každý tam přidáte svou adresu." -
Barták sahal po tom papíru první.
"Hned, co tam napíšu datum. To máme dnes: 10.ledna 1933.-Tak. A tady se mi podepište.-"
Podal jim papír a dýchl si na ruce. "Hotovo," povídal kolegovi. "Až se podepíší, tak půjdem."
Zastavil se naposled před vchodem.
Venku byla zima a tam uvnitř je teplo, myslil. Ale je tam zezdola cítit smrad. A byla tam smrt.
"Cože vám to říkali," zeptal se Dlaba víc soukromě než úředně - "z té čistírny?"
"Skoro nic - to víte. Jen, že tam něco zrovna v té době připlavalo a že by to mohl být člověk!" -
Četník zakýval hlavou: "Tak jen se podepište," povídal. "Máte to pěknou práci!" -