MUŽI POD PRAHOU

Je-li půlhodina dost dlouhá k soudnímu výslech špatného člověka, stačí půl hodiny i k zpovědi hladového.
Půl hodiny jsem totiž zpovídal Stockého.
Je tomu už asi pět let. Unaveným okem se díval v automatu po talířích a odhadoval tenkrát zbytky. Žádný div - i bramborová placka, darovaná v pravý čas, dovede rozehřát srdce a pouhé sousedství vína a likérů přiměje hladového k sdílnosti. Jen když je mu dána příležitost, aby se nemusil jako pes choulit do sebe pod přísným, a přece jen shovívavým okem vrchního.
"Vy jste študent, to jsem hned poznal," rozpovídal se. "Ale já chodím na techniku také. Nedivte se. Je tam teplo. A Svoboda mi dává krajíce. Je to přespolní posluchač, v poledne tam spolu vždycky dišputýrujem."
"Jak jste se tam dostal, prosím vás..."
"Jak jsem se tam dostal? Za dobrý skutek. Vždycky, když něco dobrého udělám, ukáže mi Bůh cestu. Nedivte se:
Bylo to v říjnu. U Karlových lázní jsem se díval na kachny. Paničky je tam krmily a já měl hlad.
Do svahu k průjezdu u Klementina táhl nějaký děda pořádně naloženou káru beden. Byl starý jako můj táta. Rychle to nešlo, to víte, že ho nebylo u káry vidět. A za ním hučel sentinel, zvonila elektrika a za ní stála nedočkavá řada taxíků a luxusních aut. Skočil jsem ke káře, abych pomohl. Dřeli jsme oba, což o to, ale rychle to nešlo. S chodníku přiskočil kdosi třetí. Starý pán v klobouku, v rukavičkách a s hůlkou.
Konečně jsme mohli uhnout alespoň kousek stranou. Zpotili jsme se všichni, to jen co je pravda, ale starý pán nejvíc, to víte. Z jeho radosti jsem však poznal, že to byl od nás dobrý skutek. - Proto jsem šel tenkrát za ním.
A vidíte, od té doby se vídáme denně. Přednáší na technice, tam, co já chodím. Takový pán a také se neštítí práce. A to mě pořád posiluje. Vracím se z těch jeho přednášek jako z kostela.
A tady v automatu večeřím. Chleba, knedlíky, bramborové placky a někdy i pivo. Jednou jsem se tady sešel také se spolužákem, ale neznal se ke mně, to víte. Mne to ani nemrzelo. Když neznáš, neznáš, co na tom, jen když mám co jíst a jen když si i na nějaký peníze přijdu:
Jednou tak koukám, kde a co, a stojím, když ke mně přijde paní a zeptá se: "Chcete chlebíček?" Což o to, myslím si, a povídám: "Vy jste dobrá! To se ví, že chci, kdopak by nechtěl chlebíček, ale vždyť na to nemám!"
Strčila mi proto něco do ruky a odešla dřív, než jsem poděkoval. Kouknu do dlaně: - a pětikoruna! Běžím hned za ní. Dohonil jsem jí u dveří: "Paní, jářku, vy jste se spletla! Místo koruny jste mi jich dala pět!" -
"I jenom si je nechte," povídala a oči měla na vodě. Pak tedy rozumnějte ženským.
Ale je už devět pryč a já pojedu domů."
"a což takhle práci, to nehledáte?"
"Teď je to beztak ztracený. Ale mám slíbeno. na jaře budu přidávat. Ale do té doby, kdopak ví! Kdybyste snad pro mne něco měl, tak mě tu najdete. Každý večer tady hyením - to my říkáme totiž tomu sbírání jídel z cizích talířů. Tak na shledanou!"
"Počkejte ještě, práci mám!"-
"Nepovídejte."
Zastavil se a nevěřil.
"Mám. Ale ještě to nevím jistě, raději vám to napíši..." -
V té chvíli jsem si umínil, že ho doporučím stůj co stůj někam na práci. Budou čistit Čertovku, tak by jim mohl pomoci.
Štěstí mi podivuhodně přálo, nebylo to tenkrát jako dnes. O lidi nebylo nouze.
Asi za tři neděle ho přivedli. Nějaký čas byl navrchu, kopal. Potom si požádal sám, aby ho poslali dolů. Chtěl si přivydělat.
Říkalo se také, že hledá byt. Z toho svého nešel však dobrovolně. Když mu bořili jeho příbytek ve skále pod stadionem - plakal jako dítě. Sám si ho tam prý vydlabal, byl na to pyšný, bylo to jeho dílo. Ale páni na radnici uznali, že to je ostuda Prahy.
Ostatně, říkalo se v té době, že neměl prý také dost čisté svědomí. Bydlil tam nahoře sám a mužům bez ženských takový život nesvědčí. Když mu umřela žena, octl se prý tak trochu na šikmé ploše. Jak už to bývá: Byl zatčen pro potulku a pro nějakou tu maličkou krádež z hladu.
A já se tomu, že kradl, ani nedivím.