MUŽI POD PRAHOU

S odpadní vodou letí kanálem čas. -
"Zítra je už zase neděle," povídá proto chlapům Brych. - A všichni vědí, že to znamená vykolejit ze všedních dnů, lehnout si někde do trávy a zhluboka dýchat, dýchat svěží vzduch a obdivovat vysoké, obdivuhodně klenuté nebe.
Obdivovat?
Ne. Brych už dávno ztratil všechen smysl, který by ho uvědomoval o kráse. Brych je po celotýdenní práci k smrti unaven, a proto každou neděli, když nemá službu, pokud možno nejdéle spí.
"Ty prospíš, táto, soudný den," vytýká mu paní Brychová.
On však mávne jen rukou: "Ať - je to lepší, než chodit po hospodách!" - jako by to byly jen ty dvě možnosti.
U oběda si však stěžuje už po několik let:
"Ztratil jsem tam dole čuch i chuť. Vepřové maso mi voní právě jako knedlík a největší radost, mámo, věř mi nebo ne, mám z toho, že to na tom talíři tak pěkně vypadá!"
K tomu ovšem nevím, co říci. - Tady neobstojíš se společenskými frázemi. Každé slovo, které je tam nahoře častým používáním omleté, zní tady prolhaně. Tady musíš být takový, jaký opravdu jsi, tady musíš být chlap! Jinak bys tu neobstál před nimi, ale ani před sebou ne.
A neobstál bys tu ani před tím neřádem, kterého je tu plno.
Tedy, takové je to tady.
Řeč však nestála:
"Dneska toho máte, mládenci, jistě dost," povídal Brych, "ale kat už nepřijde a je potřeba otevřít v noci vrátka pod radnicí, propláchneme zas jednu shybku. Kdo by z vás na to chtěl přijít?" -
"Já." -
"To se ví, jsou to hodiny přes čas - bude za to o nějakou tu korunu víc..."
"Já přijdu," hlásí se Louda. "Kluk potřebuje botky do školy - a dnes je každá koruna dobrá."
Všichni přizvukují.
Nevím dobře, proč ale zní mi to víc než podivně od lidí, kteří žijí valnou část svého života na dně Prahy, kde je tma, smrduté teplo a kde teče pod nohala hustý kal, kde se spikly proti člověku živly ze všech nejkrutější a kde jen oči těchto drsných mužů jsou lidské a teplé.
Nejlidštější ze všeho však jsou tu pracovité ruce - tátovy ruce - , které se právě teď přihlásily, že se dnes v noci přes únavu přičiní, protože kluk potřebuje botky do školy.
----------
Je noc a nemohu spát. Cítím někoho hluboko pod sebou. V bílém nočním prádle bych měl seběhnout až dolů do sklepa a položit tam ucho na vlhkou blátivou podlahu, abych zaslech šum vody. Co kdyby Louda usnul - a co kdyby tam spad°?
Možná, že bych tam dole našel svůj klid. Vždyť by mi k němu stačil jenom ten hukot, který bych možná zaslechl, až by Louda spustil vodu. Snad bych zastihl první vlnu, která smetá stébla a která plaší krysy. Některé překvapí, spláchne je, ale obyčejně se z toho, jen trochu urousané, dostanou. -
Na to však Louda jistě ani nepomyslil.
Stál u zábradlí na chodníčku a několik metrů nad hladinou. Čekal, až bude voda přetékat vrátka. -
Cizinecký vstup pod Staroměstskou radnicí je nejpřístupnější a snad ze všeho nejvzhlednější část z celé kanalizační sítě. Může se do něho jít jako na svatbu. Ne, nedivte se, není to přirovnání marné: Kdyby se totíž někteří svatebčané spletli a místo nalevo od orloje chtěli vstoupit do dveří napravo, musil by je asi někdo zastavit a říci jim: "To jsou k nám sice milí hosté, ale - tady není oddací síň, tady je cizinecký vstup k důležitému soutoku několika hlavních stok. A proto račte, prosím, vedle. Váš vchod je, holoubci, na druhé straně orloje. A pospěšte si, pan primátor už čeká."
Měl by pravdu. Na oddací síň to tady nevypadá. Příchod byl upraven z nějaké přízemní místnosti Staroměstské radnice.
Na zemi leží karbidové kahany, lopaty, náčiní... a na stěnách jsou mapy. Jsou v nich zakresleny všechny pražské stoky jako modré a červené žilky nějakého organismu. Jako obrázek z nějakého anatomického atlasu to vypadá. Modré čárky vyznačují horní soustavu stok, červené soustavu dolní.
Horní soustava stok odvodňuje území, jehož nejnižší bod leží dva a půl metru nad hladinou velké vody Vltavy. Spodní systém tvoří území, jehož nejvyšší bod leží v nejnižším bodě soustavy horní. Ale to je už trochu složité. Pomyslíme, si proto pod celou Prahou vodorovnou rovinu. Co leží nad touto rovinou, patří do horní soustavy, co leží pod ní, je soustava dolní.
V době dešťů ulehčuje horní soustava dolnímu systému dešťovými výpustmi, které je vidět nad hladinou Vltavy. Dešťová voda odtéká totiž touto horní soustavou přímo do řeky. A splašky z dolení soustavy, která leží i pod hladinou řeky, odtéká do čistírny.
Louda však stojí sedm metrů pod dlažbou ulice a hlavou mu táhne něco docela jiného. Nevidí špínu, ale nevidí ani, jak je to tady pěkné. Nemyslí na to, jak je to veliké. Možná, že ani neví, že měří celá komora 8.20 m na délku a že je 4.20 m široká.
Dívá se do vody. Kde se jí tolik bere? Čeká však, až jí bude ještě víc. Taková spousta, a jak to hučí!
Je to voda z koupelen, z klosetů, dešťová voda, odpadní - splašky.
Hlavní stoka, číslo 5, to je ta nalevo, přichází z ulice Michalské. Je 1.30 m široká a vysoká je 2.10 m. Sběr číslo 6, ten hned vedle ní, je poněkud menší. Ten přichází z ulice Melantrichovy. A sběr číslo 8 je z ulice Celetné.
V komoře pod Staroměstskou radnicí se tedy tyto tři stoky spojují v jediný kanál. Je vysoký asi 2.40 ma široký 1.60 m. Pokračuje až k Vltavě, letí pod řekou a dál pod větrací letenskou věž a běží ke Královské oboře a z ní do čistírny.
Louda se dívá na splachovací vrátka. Voda nad nimi skoro neznatelně roste, škvírami mezi dřevem a zdí uniká, a Loudu napadá: zítra sem musíme dojít, vrátka očistit, aby přiléhala, kdopak by takhle dlouho do noci čekal! A také by potřebovala pobít plechem a znovu naasfaltovat.
Ale teď už to stačí, rozhodl. Chopil se kliky stavidla, zatočil jí, voda se rozšuměla, rozletěla se, šplách sletěl do tmy jako blesk a za ním se valily spousty - papíry, všecko se dalo do letu pod koryto řeky, pod větrací věž - , plazivý jazyk, který odplaví usazeniny a na chvíli bude zas pokoj.
Hotovo! -
Louda zavřel za sebou na klíč vrata cizineckého vstupu a vykročil do ulic. Nejkratší cestou si to namířil domů. Šel postranními uličkami, sám, docela sám. Po půlnoci bývá totiž pražská ulice prázdná. Jenom tu a tam projde nějaký mužský, nějaká ženská, strážník.
----------
Usnul jsem.
Zapomněl jsem na Loudu a zdálo se mi, že sedím dole ve stoce - hlavou mi táhnou profily, řezy, diagramy a plány - myslím na dopustné odchylky ve svých výpočtech, myslím na zákonné předpisy a vidím v každém z mužů svého dobrého, nerozumného tátu. - Ve snu vzpomínám na jeho veliké, tvrdé dlaně, které jsem nikdy - a dodnes nevím proč - nepolíbil.
A do toho, co není bděním, spánkem, sle ani ne pořádnou dřímotou, mi hraje přijímač a podbarvuje sen o Maternově konci:
Nevím, proč myslím právě na něho. Nevím, proč ho vidím i ve snu v ohbí kanálu.
Klobouk má vražený do čela a kahan mu visí na břiše tak, že kreslí nahoře na jeho tváři rozšklebenou smrt - místo očí má díry - ústa dokořám - vypadají, jako by chtěla překřičet špínu, kal, hukot, strach!
Ale ne, vždyť to jsou ústa v křeči, ukazují na silné vzrušení - vždyť Materna, můj Bože, zpívá - řve, vždyť je to záchvat, smrt nebo jenom její excitační forma.
Ruce má od sebe, lámou se o stěny. Oči má v sloup. Klesla mu ramena. A stín za ním letí do temnot. Materna padá. Už skončil jeho zpěv, zmizel mi z očí - v ohbí kanálu je tma, protože zhaslo světlo, vzala ho voda. - A já tu čekám, až mi podrazí jeho plovoucí tělo nohy, čekám... a probouzí mě hlášení. -
Vypínám rádio a znovu usínám.
Sen o Maternovi se už nevrátil.
----------
O půlnoci však Loudova práce neskončila. O půlnoci stál dole v kanálu nad vraty, a když já už tvrdě spal, myslil ještě na kluka. Viděl ho, jak si hrál v neděli na zemi s kamínkem, který mu přinesl táta ze sobotní noční směny.
"Svítí jako drahokam," povídala matka, a kluk dovedl její slova ocenit.
"Musíme se snad, táto, zeptat, co to je," strachovala se.
"Co by to bylo, když to někdo zahodil! Leželo to tam v bahně. Vymáchal jsem to hned ve vodě. Je to čistý, jenom ať si s tím hraje."
Kluk neví: matčina řeč se mu valně nelíbí - kdyby to něco přece jen bylo, myslí si, přišel bych o ten kamínek. A přece - táta nemá pravdu. Ten kámen jistě něco je! Vždyť přece tak krásně svítí!
V maličké hlavě se zrodilo rozhodnutí: schová jej. Až se nebude nikdo dívat, strčí jej k psovi do boudy. - Takový se tedy Loudův kluk.
Je právě půlnoc a Louda se na něho směje.
Docela zapomněl, že se usmívá do smrduté tmy.