MUŽI POD PRAHOU

Nemohu říci, že mé zkušenosti rostly tam dole krok za krokem, neboť rostly, jak se říká, stopu za stopou, a ještě se bojím, abych snad nepřeháněl.
Žil jsem tam s nimi několik let a dívám se po nich i teď každý den. Ale vždycky jsem je viděl jinak. Vždycky v jakémsi jiném světle. -
Nejblíž u mne byl Karas. Znám se s ním nejdéle. To bylo shledání na kanalisačním úřadě, když jsem ho poprvé spatřil! "Karasi, co vy tady děláte?" Neubránil jsem se totiž překvapení. "Ale jen tak, to víte," povídal mi, "vzali mě sem, abych nebyl obci na obtíž."
Ani jsem nechtěl tomu setkání uvěřit. Ale ano, byl to on - ten, co se dřel každý den s pytlem a s papíry Královskou oborou.
Asi v pětatřicátém roce to bylo, bydlil jsem ještě na Letné. Alej kaštanů mávala na pozdrav do mých oken samotáře a dávný zvyk sevřel jako železná košile: donutil odložit knihu, rýsovací pero a vyjít ven - přes dva chodníky, na kterých jsem znal už každou kostku, k závorám a potom alejí do Královské obory.
Byl tenkrát podzim. Vítr mi foukal do očí a zvedal špinavé listí, papíry - a vida, zvedl i obrázek!
Leží to tady, pomyslil jsem si, vítr si s tím hraje a je to celé promaštěné. Jistě to nosil někdo na těle. O kus dál, dívím se, u drenážní trubky, leží však zmuchlané noviny. Jsou tam už od jara a jsou v nich zabaleny slupky burských oříšků. To jen papír knih se v zápětí rozpadává, uvažuji. Pohozený vydrží dlouho. Znám případy, že na témž místě leží papír dvě až tři léta neporušený.
Pozdravil "dobrý den", až jsem se ho lekl. Dívám se po papírech a do něho bych vrazil.
"Dobrý den - kampak?"
"Ale to vědí," přitočil se trochu důvěrně a tišeji dodal: "časy sou zlý, je hlad, dovopravdický hlad!" A kdyby nedržel v obou objemný pytel, nevěděl by, kam s rukama.
"Dejte si to na zem, máte to těžké."
"I toto, člověk si zvykne. Jen když je co držet. Teď už to slábne. Lidé utíkají dovnitř. Ale v létě! Panečku, to měli vidět, dvacetkrát jsem se otočil za den, ale teď, chleba mrzne a všechno..."
"Cože? Chleba? Sbíráte přece papír!"
"To taky!" - a jako by se styděl, "jo, bejvaly doby, že bych po nikom nic nesnědl, to bylo peněz - to i moje něco přinesla. Ale, no, doufejme, že se to přečká. Hořkne mi v hubě to nalezené sousto, ale já se už neostejchám a má žena taky ne."
Zatočil pytlem, až se zakymácel.
"Půjdu. - Ale vidíte, zapomněl bych. Jdu sem k ní a zapovídám se. A jak je plná!" - pochvaloval si.
Znaleckým okem změřil hloubku plechovky na odpadky, shodil pytel a hbitými prsty třídil papír od banánových slupek. Chleba ukládal do kapsy.
Pytel se rozvalil do šířky a zaujal mou pozornost. Byly v něm papíry všech barev a rozměrů. Noviny převládaly. Docela navrchu ležel však čistý, nezmuchlaný list dopisního papíru. Sebral jsem jej a strčil do kapsy.
"Sbíráte psaní?"
"Sbírám."
"Tak tady máte, abyste jich měl víc. A skovejte si to. Není to všelijaké. Když přišlo, tak jí ten člověk zabil.
Bylo to potom taky v novinách. Dost možná, že ste o tom čet. - Jmenoval se Materna. A byl to můj přítel."
Při těch slovech docpal pytel a přehodil si jej přes rameno. A znovu se zapotácel: "Dobrou nov vinšuju!"
"Dobrou..."
Otočili jsme se k sobě zády. Šli jsme v opačné strany.
Nikde človíčka. - Sáhl jsem proto do kapsy.
"Materno," začínal dopis.
Přeletěl jsem jej očima. Podepsán?
"Přítel."
Neumělé písmo:
"Prosimtě, co děláš. Tady kolují takový řeči, že jest to neuvjeřitelny. ponejvíce se týkají tvojí paní a na to klidně prý přihližíš a ještě když ti utekla tak jsi šel prosit sby sis vylíznul co ti druhý nadrobil, ale aš něco slízneš pak dostaneš rozum. Jak její první muž a vihodíš ji jako on. Ono se mluvilo již dříve ale teď co vyhnala tvoji matku tak lidé odsuzují také tebe a že jsi opustil mámu kvůli ní. Co se týče toho chlapa není první ani poslední, ale divím se tobje, takový nadaný tady máš připravenou půdu takže můžeš udělat karijéru kdyby sis více hleděl polityky až vistřizliviš tak se tě přihlásím.
Přítel 5. září 1935"
----------
"Není to psaní všelijaké," povídal mi Karas. "Když přišlo, tak jí ten člověk zabil. Jmenoval se Materna a byl můj přítel."
----------
Dnes tomu ani nevěřím, že ti dva kdy přáteli byli. Dělají, jako by jeden druhého ani neznal. Nikdy spolu nepromluvili, nikdy se nepozdravili. Pracují jeden vedle druhého, to ano, ale neznají se.
Ostatně, Materna je pod Prahou teprve pár dní. Z Kartouz přišel prý do Prahy pěšky a nikdo, kromě Karasa, to tady na něho neví. Snad jenom pan rada a já. Přišel s ním totiž důvěrný přípis. Dostal osm let, ale zbytek mu slevili. Choval se prý lépe než vzorně. Byl pracovitý. A něco si prý také nastřádal.
V Kartouzech se naučil vázat mimořádně skvěle knihy. Chtěl však pod Prahu, s nikým nechce prý nic mít, na nikoho nepromluví, nikdy se neusměje - a když přišel ke mně, že by mi něco svázal, díval se do země.
"Materno, proč se mračíte na svět, staňte se člověkem, zasmějte se a zazpívejte si - " řekl jsem mu jednou v příhodné chvíli.
Odešel však a mně se zdálo, že skrývá slzy.
Zkusil jsem to s ním jinak. Koupil jsem mu lístek do divadla. "To máte za ty knihy," řekl jsem mu. "Sám nemohu bohužel jít, ale je to tak hezký kus, že by opravdu byla škoda vynechat. Tu máte lístek, jděte vy."
Přijal. poděkoval mi. Ale mluvil tak tiše, že jsem ho sotva slyšel.
Potom jsem však spáchal hřích, který si sotva kdy odpustím: Do poslední chvíle jsem byl totiž rozhodnut, že na totéž představení nepůjdu. Ale bylo to marné. Sám nevím, jak se to stalo. Šel jsem tam potom už jen kvůli němu. Chtěl jsem vědět, bude-li tam - a jaký bude.
Přišel. Vstoupil celý nesvůj. Uvaděčce skoro překotně děkoval. Bylo u asi divné, že s ním zachází tak jako s jinými. Seděl ve třetí řadě. Po levici měl navoněnou paničku - a po pravici pána s monoklem. Byl slušně oblečen, oholen, vlasy ostříhány. Četl si v programu.
Ztratil se mi v moři diváků. Byl jako jiní. Splynul s nimi. A byly dokonce chvíle, kdy si byl sám sebou jist. Střídal se však až příliš často s jinými, v nichž projevoval plachost. Cítil, že ho pozoruji? Měl snad dojem, že je střežen?
Všechna jednání mi byla dlouhá. Přestávky proti nim byly kratičké.
Když spadla opona naposledy, Materna zdrženlivě zatleskal. Odcházel mezi posledními. Šel s těmi nejvděčnějšími.
----------
"Divadlo, to je zvláštní věc."
"Je," dal Maternovi za pravdu Kosina.
A těch několik slov prohozených jednou při práci je snad na věky spojilo. -
Kosina pomáhá katovi při popravách. Je o tom úřední záznam v aktech. Já však tomu nikdy neuvěřím, protože je ze všech nejpovídavější, nejveselejší, protože má věčně zasněné modré oči, protože hraje každou neděli odpoledne pro malé děti v jakémsi spolku loutkové divadlo a protože je dobrý chlap.
Materna tomu však věří: při práci mu kouká často na ruce. Dívá se, jak škrtí Kosina loparu, a myslí si: Tak vidíš, kamaráde, takhle bys byl škrtil mne. Mnoho-li mohlo chybět. Jen aby řekl pan prokurátor tenkrát jediné slůvko: ano.
To je však nedělí, protože jiný, další a mnohem silnější názor je čím dál víc spojuje:
"Měl jsem rád děti a mám je rád, "přitakává v práci Kosinovi Materna, " a vždyť jsem je chtěl mít. Ale teď? Má si někdo na ně ukazovat, že mají tátu vraha?"
"Ty troubo, vždyť ty na tom seš stejně jako já: má někdo ukazovat na moje děti, že jsou katovy?"
"Nech toho! - Lidi jsou přece jen blbouni!"