MUŽI POD PRAHOU

V kanalisačním úřadu v Cihelné ulici na Malé Straně drnčí telefon. Je slyšet rozčilený hlas a moje klidné: "No, dobře, dobře - hned na to jedem."
"Hoši, máte tady ucpávku!"
"Kde?"
"U Milosrdných, teče jim to tam už po schodech. Vemte si auto a pospěšte si."
Ucpávka, to je samo o sobě pěkné nadělení, a pod nemocnicí - to je jako přídavek.
Stocký měl na tváři památku z jedné takové ještě před měsícem. Nachytal to někde pod klinikou. Stříklo mu tam tenkrát něco do tváře. Tři roky s tím chodil, lišej jako pěst. A to, aby se řeklo, nic nezanedbal. Šel s tím k doktorovi hned druhý den, jak zpozoroval, že se mu zapaluje tvář. S tím si na kanalisačním úřadě totiž nikdy dlouho nehrají. Jakmile kdokoliv na sobě něco zpozoruje, musí ihned na prohlídku.
Ale už jedou. Čert ví, co si přivezou zpátky!
"To jednou Dlab," vypravuje Solnař, "se v tom neřádu hrabal rukama a kdo ví, co ho to tenkrát napadlo - poškrabat se. A hned druhý den, to byste neřekli, jak se probudil, měl krk jako konev!"
"Jen o kluka se bojím," povídal Louda cestou. "Kdyby se tak člověk někdy pořádně neumyl, darmo povídat - už jsem ho nepohladil, ani nepamatuju!"
"S tím dej raději pokoj a nemaluj na zeď čerta!"
"Copak vy, ale tuhle Brych! Řekni jim, cos měl!"
"No, co jsem měl - co: svrab. - To je toho!"
"To je toho. A ještě před měsícem jsi to nosil, jako by sis to chtěl nechat na věky!"
"Jenže to bylo z nepořádného mytí," píchl někdo do vosího hnízda.
"Mejt se, to je ti něco platný," vyletěl na něho Brych, "stejně seš toho plnej, říkej si, co chceš, navrchu i uvnitř. Dejcháme tím sajrajtem, je to v nás, a nezbavíš se toho, i kdyby ses koupal každý den třeba v karbuli!"
"Tak už dost, hoši," krotil další řeč parťák, "teď máme před sebou ucpávku, tak do ní."
Ucpávka!
To je takové jednoduché slovo, ale co je v něm!
Nulka je betonová anebo zděná odpadní roura. protože má poměrně malý průřez, ucpává se. Leze se do ní po břiše. Je široká asi jako ramena.
Hodíš so do ní lopatu, k noze přivážeš pevný provázek a: -
"Hej rup, mládenci, s kozou na trakař!"
Nejdříve zmizí hlava, potom ruce a trup, a už je vidět jen nohy, jak se střídavě krčí, klouzají a mizí - jen hekání je slyšet a vzdálený cinkot lopaty. Provázek prozrazuje, jak dlouho, jak rychle a jak daleko muž leze.
Už se však zastavil.
Dloubat se v tom, mít to před očima, bát se, aby nestříklo nic do tváře, a nehnout se při té práci, ani když chytne do okončetiny křeč, házet materiál za sebe na záda znamená, uhodit se po každé rukojetí pořádně do ramene, aby to letělo co možná nejdál.
A to je ucpávka! -
"Zpátky!"
Chlapi táhnou docela mírně za provaz, jen tak, aby mu nohu neutrhli. -
"Počkejte!" křičí - "já se tu jenom otočím!"
A všichni vědí moc dobře, proč a jak se to dělá: vzepře se rameny, aby si mohl přehodit nohu přes druhou, potom zaklesne obě kolena pevně do stěny a otočí trup.
A znova křikne: "Zpátky!"-
Vytáhli ho. Zbytek se dodělá dlouhým, ocelovým drátem.