MUŽI POD PRAHOU

Včera přišel Barták domů hodně pozdě a dnes časně ráno vstal. Když sahal v této chvíli po čepici, div že se nehoupala ještě od večera na háku, a boty, když si je obouval, mohly být ještě od včerejška teplé.
Barták však o tom neuvažoval. Čepici si posadil na hlavu a zmizel ve dveřích.
Odešel bez pozdravu, bez rozloučení, a pokud to dovolily okované boty na vrzající podlaze a na dlaždičkách v síni - tiše.
Takovým ránem začínal Barták každý svůj den. A jistě vím, že kdyby mě vedlo něco dnes či před rokem anebo zítra či za týden naší ulicí vzhůru, že toho člověka potkám na cestě do práce.
Bydlil jsem v tom domku nad Malovankou a Barták chodíval pod mými okny jako hodiny.
Já však vycházel z domova až tehdy, kdy přešel on, a chodíval jsem za ním v úctivé vzdálenosti.
Barták je totiž při všech svých ctnostech ještě ta stará, shrbená škola - říkal jsem si v prvních dnech našeho seznámení, ale přiznávám, že jsem byl rád, když mi později, v práci, tento můj názor vyvrátil.
Nic se od něho člověk nedoví. Je samé přitakání, samá úsluha a za slovy dobře míněnými hledá ukrytý háček.
Ale jak uměl být tam dole silný!
Teď vím, že budu ještě hodně dlouho litovat tehdejšího svého chybného, poněkud předčasného úsudku. Budu ještě dlouho litovat, že jsem ho nikdy pro nic nevyhledával a že jsem chodíval do společné naší práce raději za ním a sám, ačkoliv nezapomenu také docela jistě a nikdy na dny, kdy jsem se dlouhými doušky opájel ránem a kdy jsem pil vzduch, jako by to bylo čisté víno.
A to nemluvím v nějak předminulém čase, protože tomu opravdu není dávno, co jsem s ním a jeho druhy slezl po prvé do kanálu.
Chtěl jsem je poznat, a proto jsem chtěl nějakou chvíli být mezi nimi. Chtěl jsem sám na sobě okusit, jak vypadá práce z nejčernějších, chtěl jsem jim denně potřásat rukou a smět aspoň nějaký čas říkat, že jsem jedním z nich.
Proto jsem oblékl jejich kabátec.
Chodil jsem s nimi, rozerván, ošuntělý, a měl jsem je rád. Čím zatracenějším jsem byl v té době pro jiné, tím víc jsem cítil, že patřím k nim.
A žádost, která mi pomohla mezi ně? Jaký to byl, prohlížím-li jej dnes - hloupý a směšný cár papíru!
Ale díky! Vděčnost neumřela! -
Pověřili mě měřením podzemních prostor, a já šel. Zaplať jim Pánbůh za to. Dodnes vzpomínám na ty dny v dobrém, protože bych za nic na světě nevyměnil přátelství, která jsem uzavřel s nimi tam dole, zatím co nám ti druzí posílali shora skluzem i domovními přípojkami splašky a kdovíco, aby bylo tam dole co dělat!
Vzpomínám na naše první setkání. Myslili prý, že čekám na přívoz, a já zatím čekal na ně. Byla jich plná lodička: Barták, Strnad, Liška i Dlab. byl tam však i starý rebelant Novák. Tatík Louda seděl na přídi.
Pozdravili mě poněkud odměřeně. Vždyť ještě neveděli, co a jak, a já je znal jen z papírů.
Loudu a někdy i Dlaba jsem potkal snad jednou či dvakrát a dozorce Bartáka také. Ten býval v kancelářích kanalisačního úřadu jako doma.
Pamatuji si docela dobře, že vystoupili tenkrát beze slova. Někdo z nich mě jenom bezděčně pozdravil a kdosi sundal dokonce čepici. Ale všichni zmlkli už na vodě, jako by jim uťal v té chvíli řeč. Šel jsem mezi nimi jako ztracený. Odcizili se mi hned v první chvíli. Snad jsem měl začít hovořit. Nevím. Ale přál jsem si, aby začali oni. Nevěděl jsem totiž, co hned po ránu povídat.
Stačili si, tak co, a ty, myslil si každý z nich o mně, ty jsi buď sám! Cítili snad, jak se v tom počtu o sebe mlčky opírají a jak já jsem mezi nimi ztracen, třebaže jsem byl uprostřed. V tom byla jejich převaha a z toho jejich sebevědomí.
Přišel jsem mezi ně s velkými plány, ale nějak mi rázem pobledly. Bylo to poněkud divné pozvání k spolupráci. A to jsem nepřišel se sny nějak zvláště růžovými. Naopak: čekal jsem dokonce, že asi nějakou mezeru najdu, ale ona tu najednou zela mezi námi propast.
Tady jsem pocítil vůbec po prvé, co vlastně svět dělníků a inženýrů dělí.
Už tenkrát jsem jim chtěl říci: Nevěřte, že jsem z jiného těsta, jsem z vás! podívejte se, věřte mi, mějte rozum a domluvme se hned! Vždyť jsme si blízcí! Copak jsou u nás nějak vzácné případy, že z rodiny je jeden z dvou bratrů dělníkem a druhý je inženýr? A copak jsou u nás vzácné případy, kdy dělník podporuje ze své malé mzdy svého bratra? A v životě se sejdou. Pravda, možná, že mluví každý z nich o tomtéž jinou řečí, ale rozumět je oběma. Řekne-li inženýr, že je nutno zvýšit výrobní kapacitu, že je nutno zvýšit pracovní efekt, znamená to - že je nutno zvýšit práci za určitý čas. pro dělníka se tím rozumí, že je v zájmu podniku i v zájmu všech, aby se na místě, které mu dali, přičinil, aby zvýšil svou výkonnost, aby víc dřel!
Ale jen si teď mlčte. Nemluvte. Však my se k tomu dostaneme, a já vám to povím. Vždyť my se domluvíme. Všichni se domluvíme, i s tebou se dohovořím, Nováku, i s tebou, Dlabe, Strnade, Loudo. Uvidíte!
Barták otevřel vrata. Zaskřípala a rozletěla se. Prošli jsme jimi poněkud nespořádaně.
Strnad se protáhl a zívl.
"Nevyspal ses?"
"Nevyspal. Bolel mě zub a tak jsem si ho vyrval."
Otevřel ústa a strkal si do nich prst.
"A to chcete s tou otevřenou ranou s námi do stoky?"
Ani se ke mně po té otázce neobrátil. Odpověděl mi, jako bych tam nebyl:"To by nebylo po prvé!"
Dlab však obrátil:
"Říkal jste snad, že chcete jít s námi?"
"Ano." ---
Co tam dole chci? - vyčetl jsem jim z očí. Copak je tam něco pro lidskou zvědavost?
"Budu tam měřit." ---
Tak proč si nevezmeš - četl jsem dál- ty svoje výtyčky, pásma, dalekohledy, a vůbec to svoje nádobí, které se hodí beztak tam dolů jako pes do kostela, a proč si s tím nejdeš kam chceš a sám?
"Potřebujeme zjistit, kde je nad kanálem anebo nad nějakou jinou podzemní prostorou stavba, dům, dráha či povrchová voda. Budu proto potřebovat dva anebo tři figuranty - jednoho světlonoše - někoho, kdo mi bude opatrovat měřický stroj - a někoho, kdo zná celé pražské podzemí... Ale to všecko uvidíme až při práci. Lezu tam dolů vlastně po prvé, budete se mnou mít z počátku svízel. Věřím však, že si budeme za chvíli rozumět a že mi vydatně pomůžete."
Tím jsem ovšem jejich námitky nevyvrátil.
Kanál tam je - uvažovali dál - teče to tam, je to v pořádku, a přijde najednou pán, aby si na hotovém našel pro sebe práci. A vůbec: nikdy tam s nimi nikdo nebyl, nikdo tam nikdy o nic nestál, a najednou, jako by se ani netrefili! Jen si nemysli - říkaly jejich oči - že tys nám tu chyběl!
"Strnad zůstane nahoře a zahřeje nám vodu na mytí," rozhodl Barták a pokrčil při tom rameny.
Měl totiž jen pět oděvů, které se oblékají na práci tam dolů. Ale nezlobil se. Vzal to tak, jaké to v té chvíli bylo. Jednou rukou mi podal docela přátelsky vysoké, až po pás sahající boty, ve druhé držel kombinézu a lacinou cigaretu.
Poděkoval jsem.
Na botách i na kombinéze bylo vidět, že je to obojí ze všech ostatních nejlepší, nejčistší a také nejnovější. Byla to od nich milá pozornost.
"Ale z těch tkaniček na té vaší kombinéze," povídám, "se mi zatočí asi hlava. Nevím, jak do ní."
"Jednoduše. Jenom musíte zapnout tuhle sem a tuhle zase tam."
Dlab mi velmi ochotně poradil a něčí, tuším, že to byly Novákovy, upracované ruce mi dokonce pomáhaly. Ustrojili mě jako své děcko.
Jsou proměnliví - ujišťoval jsem sám sebe. Proto s nějakým úsudkem raději ještě počkám. -
Zatím dva lidé zvedli zkříženými krumpáči poklop nad vstupem. Ostatní však měli také už plno práce.
Na zemi rozbírali plavidlo, které na ně čekalo pod okapem kůlny. Na něm se prý budeme tam dole plavit.
"Pojedete se mnou," rozhodl Dlab, "prohlédnete si stoku, a já si to při tom jednou vyškrábnu. Budete mi dělat přítěž."
"Dobrá, pojedu." -
Těžko říci, jak si vysloužila ta jejich vzduchotěsná, hranolovitá plechovka jméno: Krasin. Vždyť měla jen asi čtyři metry délky, skoro půl metru byla široká a čtvrt metru vysoká. Po obou stranách, po celé délce kvádru byly k ní připevněny černé plováky. byly to rovněž vzduchotěsné roury, jen o maličko silnější než trouby od kamen. Jejich příď zdobila dvě nárazová kolečka, která chrání plováky při nárazu lodi o stěnu - před poškozením.
Prostředkem aparátu se spouští do dna stoky rýč neboli rádlo, kterým se uvolňují při plavbě usazeniny, těch bývá totiž na dně kanálu vždycky dost.
A protože by se celé plavidlo dolů do stoky spustin nedalo, spouštěli muži součástky kus po kuse po provaze do vstupu, kde se jich ujímaly něčí neviditelné ruce. kus za kusem mizel pod zemí jako v nenasytné tlamě, z které vycházel teplý zápach čehosi špinavého, ale živého. A tato tlama čekala, aby za chvilku pohltila i nás. -
Dlab slézal první. Sedal si při tom do vstupu jako do sudu. Nohy měl dole a hledal jimi skoby. Našel je a pěkně s rozmyslem, s rozvahou a hezky opatrně sestupoval do vstupu. Hlava mu v něm zmizela jako v komíně. Díval jsem se za ním. V otvoru však nebylo vidět docela nic, jenom Dlabova čepice a kolem ní tma. V ní ten člověk zmizel. Karbidka se mu kymácela v ruce jako bludička, která padá.
Díval jsem se za ním. Zastavil se tam. Potom však někam ustoupil a teprve po dlouhé chvíli mi ukázal osvětlený obličej:
"Tak polezte!" zval mě k sobě, "já jsem už dole!"
Ani vteřinu jsem se nerozmýšlel.
"Tak vám řeknu," povídal mi na cestu Louda, "že se vám divím".
"Pročpak?"
"Proto! - Já kdybych nemusel, tak tam nepolezu. Ale abyste nemyslel, že vás chci z toho zrazovat, to ne. Kdo chce kam..." a pokrčil rameny, "...to víte."
Barták se usmíval, Liška neříkal nic a Novák pokyvoval hlavou.
Sedal jsem si do vstupu jako Dlab, jako do sudu. Už to tak snad musí být. A našel jsem i rezivé skoby pod nohama.
Ještě dnes vidím sám sebe, jak se dívám naposledy po lidech, jak se mi obzor už při třetím kroku ztrácí, jak vidím už jen tváře, které se naklánějí nade mnou, a jak slézám do stoky B.
Zdá se mi, že to zdola na mne dýchá.
V první chvíli se také snažím, nedotknout se zbytečně zdi. -
Kolem dokola jsou cihly, zanesené ve spárách suchým blátem, které se drolí v jemný prach. Padá mi do očí. Víří okolo, takže jej také vdechuji. Není to zvlášť příjemný pocit.
Ve vstupu je to úzké jako v komíně. Kolem dokola jsou pavučiny, špína, stébla prohnilé slámy, zablácené zbytky papírů a dávno zpuchřelých hadrů.
Teprve dole se prostor rozšířil. Octl jsem se v jakési komoře.
"Teď pozor, pěkně pomalu, ať se mi nesmeknete," varuje mě pan Dlab.
"Děkuji."
"I neděkujte pořád," říká nevrle, "tady se slušnost nevyplácí!"
Pod nohama mi hučí voda. Karbidová lampa svítí docela spoře. Moc však toho nevidím, oči si musí teprve zvyknout.
Sestupuji do vody. Šplouchá to. -
V první chvíli se mi zdá, jako by to bylo bezedné a jako by mi hledání podstavy trvalo věčnost. Voda mi sahá až nad kolena a nezvykle studí. Dno je kluzké.
Stoka má eliptický profil - a má první zkušenost?
Jdu jako po provaze, stopy kladu pěkně za sebou, abych na hladkém a nerovném dně neuklouzl.
Šumí to tady jako v jeskyni, voda je černá, splašky se tříští o boty a mizejí právě tak, jak se objevily.
Na betonové stěně kanálu je usazena silná vrstva kalu zbarvená plísní ve stavu hniloby i pokročilého rozkladu, při kterém se uvolňuje amoniak, merkaptany, metan, indol, sirovodík, statol a těkavé organické kyseliny. Místy roste i houba. V záděrách mezi kameny jsou bílé žížaly a červi jako zrní prosa.
Bojím se narovnat, abych nenarazil hlavou do stropu.
Před námi i za námi je bezedná tma. Z ní a do ní mizí dravým proudem stoková voda, plná odpadků. A letí tak, že jí pod světlem sotva zahlédneš.
Není tu však místa pro pocit odporu anebo ošklivosti. Je tu k zalknutí a teplo, i když je nahoře sebevětší mráz.
Holýma rukama se opírám o stěny kanálu. Není vyhnutí.
Sem dolů, uvažuji už při prvním kroku, sestupují tedy ti lidé každý den a někdy i na noční směnu.
Chléb je si možno zasloužit jen prací, bez bližšího nějakého určení, kde a jaká ta práce musí být!
A všecka dělnická práce tu jde přesně podle propočtů a podle programu, který jí určili technikové a inženýři. Na přesné nivelaci, která zaručuje dobrý spád a přepad stokové vody, na funkci automatických záklopek, které uzavírají samočinně kanály, stoupne-li voda ve Vltavě nad normál, na funkci přerůzných šoupátek, vrátek a vrat, která jsou obsluhována lidmi, závisí bezvadnž chod a provoz odvětví, které je jedním z nejdůležitějších pro velkoměsto, v které Praha dorůstá. Zde není v ničem vyhnutí, zde není výmluv. Každé ucpání by mělo katastrofální následky pro celé město. Tu platí jediný zákon: Kanalisace musí být přesná a bez vady.
Ale Dlab mi již ukazuje Krasin.
Stojí na něm jednou nohou a krotí jeho živost. Krasin se totiž zmýtá ve vodě jako stébelko slámy. Jemu svěříme asi na hodinu své životy.
Je to plavidlo jen pro dva, víc lidí vzduch v něm obsažený neunese.
"Jinačí to už nebude," utěšuje mě pan Dlab, neboť uhádl moje rozpaky.
Ale co je to tady platné!
Krasin je celý pod vodou. Po obou stranách má zvýšené plováky. Sedám si na příď, na volné, ničím neupevněné prkénku, které je dosud jak tak suché. Pan Dlab si sedá na záď. Krasin se při tom pod námi potápí - takže máme oba nohy až po kolena ve vodě.
Není to nijak lehké, uvelebit se na něm. Příčnou stabilitu plavidla lze udržet poposedáváním vlevo či vpravo, podélnou - posunováním prkénka, na kterém sedím, vpřed i vzad. Pěkně děkuji, to bude cesta.
"Jenom opatrně!"
"No snad to půjde. - U ďábla, je to jako živé!"
Trup se pod naší vahou úplně potopil.
"Kdybych se potápěl já víc než vy," povídá mi pan Dlab, "tak si, prosím vás, hned poposedněte dál ke kraji. Je to jako na houpačce. Já to udělám totiž zravna tak, až se budete potápět vy."
"Doufám, že budete se mnou spokojen," ujišťuji ho.
"Můžete si tak trošku pomáhat rukama, opřenýma o stěnu," radí mi ještě před odjezdem, "ale musíte se také starat o lampu. Vy si vezměte na starost hlavně tuhletu kliku uprostřed. Spouští se s ní dolů a zvedá zas nahoru rýč, který je pod Krasinem. A já se budu starat o tohleto prkýnko vzadu, aby se do něho opírala voda, která nás bude tlačit."
"Dobrá, zkusíme to."
"Inu, dělejte, co umíte, jináč to nepůjde!"
"Převrátí se to často?" ptám se se zájmem.
"Často," zní suchá odpověď.
"To vám za tu útěchu pěkně děkuju."
On však hned pokračuje: "A to není zač, ale kdyby se to s vámi převrátilo, tak jen se koukejte dostat za aparát, aby vás Krasin nenesl před sebou. To byste se z toho už asi nedostal. Nesl by vás, u každých vrátek by vás přirazil a voda by vás držela tak dlouho, až by se to vzdutím všechno uvolnilo, a potom by vás nesla zase dál."
"Nechci vůbec o ničem pochybovat, pane Dlabe," ujišťuji ho, "ani nemám z té cesty strach - ale žádné sny o nějaké záchraně, převrátí-li se to s námi - nemám. Sedím na přídi. A teď mi řekněte, jak se za ten aparát, až se to převrátí, dostanu?"
Pokrčil rameny.
"Podívejte se," pokračuji, "potopit se, to nepůjde tak snadno. (O chuti udělat to ani nemluvím.) Ostatně, ono by to ani nešlo. Až ke dnu kanálu sahá rýč, a já bych zůstal tedy docela určitě pod Krasinem. A přelézt aparát, to by nebylo v té rychlosti rovněž nikterak lehké. Vylehčený a zbavený přítěže nás dvou bude mít nad hladinou dobrého půl metru..."
"A to bude mít, ale koukněte se: to záleží na vás, jak to uděláte."
"Dobrá. Nemějte mi ovšem za zlé, prosím vás, pane Dlabe, ještě tohle: Kam bychom doplavali, kdyby se jako něco - to víte - ptám se už jenom na to poslední."
"Kam bychom doplavali, myslíte?"
"Ano."
"Přece do Bubenče, při nejhorším až do čistící stanice."
"A tak to mám tedy čím dál lepší naděje!"
"Jak jsem už říkal: musíte se koukat zachytit nějaké skoby v některém tom vstupu."
"Inu, co se dá dělat, tak se zachytíme!" -
"Tak co, bude to?" volají shora.
"Jó - už hned!" křičí Dlab.
"Tak my už dem napřed!"
"Děte!"
Krasin ještě stojí, voda však hučí okolo nás. Bije do plavidla, které jí brání v plynulém toku.
"Tak, ale teď pozor," upozorňuje mě Dlab, "já pustím řetěz:"
A pomalu jej uvolňuje. Já při tom povoluji kliku...
Zvedám tím velmi opatrně rýč, zatím co Dlab na zádi nastavuje vodě prkénko. Krasin se zmítá a kymácí, už se pohnul, utrhli jsme se, už skláníme hlavy, abychom se neuděřili o skruž, která má nižší profil. - Jsem zvědav, jak může tato plavba dopadnout. -
Voda utichla. Krasin se však nepřestal kymácet a my na něm plujeme docela pomalu stokou.
"Povolte rýč!" křičí Dlab.
"Stačí?"
"Ještě!"
Plujeme rychlostí stokové vody, ale docela tiše. loď se kymácí občas ze strany na stranu, kdykoliv zavadí ochranné kolečko plováku o stěnu. Potácíme se jako provazolezci. Nic, docela nic nezaručuje, že dosáhneme s úspěchem a ve zdraví vytouženého cíle.
Ale jakýpak cíl? Či snad je cílem to, že nás čekají Barták, Liška, Novák a Louda "Na klíně"? My máme přece vyškrábnout stoku! Všechno nasvědčuje tomu, že nedojedeme a ztroskotáme. Vždyť tento můj první dojem mi potvrzovaly vážné tváře všech, kteří nám pomáhali tuto naší plavbu kanálem už tam nahoře připravit.
Při prvním nárazu o stěnu se prorazí některý postranní plovák, uvažuji, naplní se hned vodou, klesne, ten druhý vyletí nad hladinu a my spadneme docela neodvratně do vody... - Dlab však četl tyto mé myšlenky:
"Tady je pěkná hloubka," říkal si jako pro sebe.
"Kolik?"
"Nevím."
...Ale ať se stane i cokoliv jiného - karbidová lampa ve vodě docela jistě zhasne - a co potom?
"Přitáhněte rýč, ať tolik neletíme!"
"Ještě?"
"To stačí."
Od jisté katastrofy nás mohou zachránit jen chlapské ctnosti. Zdá se mi, že je to kus nepsaného zákona všech těchto lidí. -
Voda přestává šumět, pěkně klidně nás nese. Krasin však vyžaduje celé pozornosti. K čemu to přirovnat? Mám říci, že kterýkoliv maňásek, ba i každý kajak jsou proti němu plavidla velmi bezpečná a stabilní? Těžko uvěřit.
Dlab opatruje neustále prkénku, já spouštím a vytahuji klikou rýč, reguluji tak rychlost, poposedáváme vlevo, vpravo, vpřed i vzad podle toho, naklání-li se Krasin na stranu - potápí-li se jeho příď či záď. Pomáháme si rukama a dáváme pozor na hlavu, protže sotva pět centimetrů nad ní je strop. Nic nám nevadí, že máme nohy až po kolena ve vodě, jsme šťastní z toho, že se nám daří udržovat v suchu prkénku, na němž sedíme. Holýma rukama se opíráme o špínu a kal, usazený na stěnách.
Před námi či za námi občas něco zaduní. Zní to jako vzdálené hromobití. Muži totiž otevírají na ulici vstupy. Jsou zvědaví, nestalo-li se nám něco. Co chvíli se ozývá jako z veliké dálky jejich hlas:
"Ještě plavete?"
Odpovídáme jim do tmy:
"Ještě jo!"
Potom to zaduní zase na znamení, že vstup zavřeli a že jsou před námi, na cestě ke vstupu příštímu.
A což, ptám se sám sebe, kdyby se zatím s námi něco stalo? Ale hned zaháním tu otázku jako dotěrnou mouchu.
Plavba na Krasinu je cvičením nervů.
Nezřídka se ozval před námi nebo těsně za námi šplách vody z domovní přípojky. A Dlab si po každé v zápětí pochvaloval, jak jsme tomu často jenom o vlásek ušli, a mluvil o štěstí, že nám to nenalili na hlavu.
Já jsem to v té chvíli dovedl ovšem ocenit, ale odpovědi na mé poznámky jsem se nedočkal. Dlab se věnoval jen sobě, rovnováze a lodi, o mně, pokud to nepotřeboval, nebo neuznal-li to za vhodné, jako by nevěděl. Nechtěl.
Nad hlavou nám blýskla chvílemi světla komínovitých vstupů. Pod každým z nich jsem se další plavby už vzdával, ale voda nás nesla neúprosně dál do neznámé tmy a naší hlavní starostí bylo příliš se nerozhlížet a hledět si raději rovnováhy.
"Ještě plavete?"-ptali se shora znova a znova.
"Ještě jo!" křičel neustále se stejnou trpělivou vážností Dlab, zatím co já jsem opakoval po něm, půl ironicky pro se be a půl vážně na hlas: "Ještě jo, ještě jo!" -
Hodina jízdy, hodina nebezpečí a hodina napětí a pohotovosti fyzické i duševní. Ale každý se musí se vším v tomto prostředí smířit. -
Úkolem Krasina nejsou žádné zábavní projížďky pod Prahou, ale těžká práce: čistit stoky. Rýč, který je kotvou i brzdou zároveň, ryje pravidelně dno pražských kanálů a uvolňuje nánosy. Podle množství usazenin na dně je nutno opakovat plavbu.
Muži pod Prahou opakují stejnou cestu i několikrát za den. Je to nebezpečné, krajně vyčerpávající, je to však s jeho pomocí rychlé a rozhodně snadnější nežli jednotvárná práce se škrabkami a lopatami. ---
Louda nás čekal "Na klíně" pod vstupem. Levou rukou se držel skoby a pravou natahoval pro řetěz, který mu podával Dlab.
"Tak chytej, Loudo!"
"No, hoď!"
Řetěz spadl do vody, ale Louda jej hrábnutím vylovil. - Stojíme.
Můj první pocit? Dobře to dopadlo. Bohu dík za to.
Stoupáme nahoru. Vysoko nad sebou vidím komínem bleděmodrý kruh nebe. Ale už jej zaclonila něčí hlava, něčí ruce mi pomáhají ochotně na ulici.
"Děkuji vám."
"Rádo se stalo." A jiný: "I dyť to nic není!"
Všichni jsou jako vyměnění. Snad proto, že to byl můj křest.
Ale vždyť cítím nekonečnou radost ze života i já, dovedu ocenit, jaký je to úžasný dar, nejen z plných plic marnotratně dýchat - ale dýchat svěží vzduch a vidět okolo sebe lidi.
"Jakou jste měli cestu?" ptá se mne kdosi.
"Děkuji za optání, to víte, už jsem rád, že je po ní. Ačkoliv dá se říci: dobrá byla."
"To je hlavní."
"Ale proč bych se nepřiznal: nikdy jsem nebyl ve větším nebezpečí života."
"To vám docela věřím," povídal Dlab, "protože já to říkám po každé své cestě také. A nic na tom nemění, že jsem tam jel už víc než stokrát. Po každé myslím, že tam na mne něco číhá, aby mě to svrhlo. A já se s tím musím prát a nedat se porazit. Jen abych měl pořád dost síly!"
"Máte to těžkou práci, chlapi."
"Těžkou? - No, těžká je, to jen co je pravda, ale to my mezi sebou říkáme: zaplať Pámbu za ni. Však tomu není tak dávno, co jsem chodil a prosil: můj Bože, dej mi jakoukoliv."
"A proč do toho nenosíte rukavice?"
"Abych vám řek," začal Liška pěkně ze široka, "tak to není podle nás už potřeba. Jaképak rukavice. - Jo, sou rukavice - to je pravda, ne tedy, že by chyběly, ale nenosíme je - leda v neděli na parádu, ale v práci nám překážejí. To víte, ruka je ruka, ta se nedá ničím nahradit, a my už za ta léta nějaké ty zkušenosti máme. A tak ono nám to už ani nepřijde. V kanálech totiž platí dvojnásob, že lidská ruka je nejlepším nástrojem, protože jí žádná lopata, kopáč, ba ani škrabka nenahradí." -
Ostatní mlčeli.
"Holá ruka," pochvaloval si a vychutnával slast obou těch slov, "to je, holenku, nástroj! Ta odstraní nejlíp a docela spolehlivě všechno, co se ve stokách zachytilo a co se odstranit a vyčistit musí. Ale nám už to ani nepřijde, jak jsem povídal. A tak my o ty rukavice do práce ani, abych vám rovnou řek, nijak zvlášť nestojíme. Na neděli, jó, to už je jiná. To jen kdyby byly. No, viďtě, chlapi?"
Všichni přitakávají a každý z nich přidává hrst zkušeností. Je jich však nepřeberně mnoho.
"A co takhle na otravu, na tu nevěříte?"
"Na jakou otravu?"
"Nanějakou infekci, nákazu, otravu krve nebo tak něco, prostě: myslím na nějakou újmu na zdraví."
"Copak o to. O to není nikdy nouze, viďte mládenci, - ale..."
Zarazi se. To další si už jen myslil. - Vyčetl jsem mu v té chvíli z očí: co se tak najednou vyptáváš?
Ostatní chlapi však se dívají také. Jejich ruce visí bezvládně podél těl a muži nevědí: myslím to s nimi dobře, anebo to říkám jen tak?
Kolik let asi čekali - a nikdo se jich na to nezeptal. A najednou, tu máš, zeptal se - a mlčí oni...
Když mě okoukli, dali se do práce. Dlab, Solnař a Brych jezdili pod Bartákovým dozorem s Krasimen - Liška, Louda a Novák měli škrabky.
V potu tváře, v prostředí bohatém na bahenní a metanové plyny a těžko dýchatelném, v odpadních vodách z garáží, z koksáren a z plynáren, promíšených s odpadky z jatek, obarvených továrnami, znečištěnými laboratořemi velkoměsta, milionem lidí a příšerně otrávených bakteriemi z nemocnic - v parách benzínu, benzenu, alkoholu, etheru nebo acetylenu, který tu vzniká chemickou reakcí karbidových zbytků pohozených do stoky - tahali či tlačili těžký dvoukolový vozík, naložený vrchovaté blátem, až pod vstup, kterým se vytahuje kal v plechových kbelících vzhůru na ulici.
Den či noc, to nám bývalo tam dole jedno.
"Den je horší jen o to, že toho tady míváme víc. V noci hladina klesá," říkal mi v prvních dnech Barták jako na vysvětlenou.
"Proto choďte měřit jen v noci," doporučoval, " a kdybyste potřeboval," přimlouval se sám za sebe, "tak jenom řekněte, a já přijdu."
Poslech jsem ho. Chodil jsem tam dolů v noci. Dělali jsme tam, povídali jsme tam a jedli jsme tam.
Býval z nich cítit česnek. A nejčastěji mlčeli. Snad proto, že měli plná ústa, ale snad také proto, že si řekli už všechno, co jim leželo na srdci. Moc toho nebylo.
Jedli chléh se zelím nebo klihovatý sýr. Nejčastěji však loupali cibuli či stroužky česneku, krájeli je a pokládali na chleba. Bylo by lépe posypat je solí a nožem je rozetřít po talíři, ale ono se to dá jíst i takhle.
Nikoho ani nenapadlo, aby vylezl s jídlem ven. proč týrat nohy? Proč, když stačí opřít záda o kanál a nohy o protější stěnu, ruce si otřít o hadry a skrojit patku chleba? Ať hučí voda, ať to šplíchá, jen když je tady teplo, a ten kus chleba se sní i tak a v povídání uteče alespoň chvilka. - Až stoupne voda, půjdeme ven a spát. Půjdeme domů.
"Ale teď už zas do toho," pobízel Barták. "Ty Franto, jdi zase pro změnu k vozejku - Václave, ty půjdeš pod vstup. Strnad počká nahoře. My to tady snad zatím doděláme."
Nad posledními parťákovými slovy zakýval Novák hlavou. jazykem lovil v zubech drobečky, očistil a přelomil zavírák a víc procedil než řekl: "Jakpak je venku, nebude pršet?"
Znělo to starostlivě.
"I toto," konejšil Solnař.
Ostatní si hleděli svého. Stáli ve vodě a ta jim letěla hlučně pod nohama.
Novák se však nedal: "Měli jsme si přece jen dát, než jsme šli dolů, oklepnout počasí."
"Pročpak, Nováku," povídal jsem - "tady v kanále přece nezmoknem."
"To ne - ale nepřeju vám, abyste na vlastní oči uviděl, co dokáže trhák."
Rozehřál se. A byl hned ve svém živlu. Vypravoval.
Dověděl jsem se, že trhák je mocná vlna dešťové vody, která proběhne potrubím kanálu jako ničící blesk po každé, i té sebemenší spršce a strhává s sebou všechno, co se jí postaví do cesty.
"Loudo, to to víš," přidal se do řeči Barták, "jakpak to bylo tenkrát s Karasem?"
"Co - s Karasem?"
"No, ten trhák, myslím, tady na stoce B, jak vás to vzalo pod jatkami. Byl jsi to tenkrát přece ty."
"Byl, jakpak ne. Jo. Karas. A to máte recht! Ale von tam jenom hlídal dědka!"
"Kterého dědka?"
"Ale dyť vy to taky dobře víte, mohl byste to zrovna tak dobře povědět, ale děláte, jako byste o tom nic nevěděl. Vždyť jste to potom vyšetřoval! A teďkonc, jako byste u toho ani nebyl!"
"I jen to řekni ty, Loudo, já se na to už ani dost dobře nepamatuju."
"No - dědek, přece - zedník! Zedník to byl. Něco tam dole smolil. Opravoval tam něco na skruži. Nějakou záděru, nebo co. A já jsem ho nahoře, jak my tak mezi sebou říkáme - hlídal."
"Dělal mu kmotra," smáli se chlapi.
"Tak jen se nesmějte, aby na vás nedošlo taky! Ale kdepak jsem přestal? Jo, u toho deště.
Tak vám tam začalo tenkrát jen tak docela drobně, jó i né, a jenom tak z ničeho nic, mrholit. Aby se řeklo, ani to žádný doopravdický déšť nebyl. Volám na ně hned, to se ví, dolů do vstupu: "Mládenci, pojďte už honem, prší!" Ale oni nic.
Volám tedy znova.
On tam byl totiž dědek po prvé. Ale Karas, ten to znal. Měl ho prý hned k odchodu a byl to taky on, co mi nahoru odpovídal, že už jako dou - ale dědek si nedal snad říct a ved tam prej pořád tu svou: Jen to zamáznu.
Však víte, jak jste to potom vyšetřoval. -
Ale než to zamázl, to se ví, nepřál bych vám to ani vidět, už tam byl trhák jako pes a už v tom byli až po krk. - Karas tenkrát dědka zachyt už v poslední chvíli. Dal si ho na rameno a - panečku - tak tak, že se z toho dostali! Dědka vynes na zádech až na ulici, protože byl bez sebe. Nit na nich, to se ví, nebyla suchá, když vylezli nahoru, a boty, to byste koukali, jak měli všeho plný, až po pás, to se ví, a těžký, darmo povídat! Sotva je nesli. A jak za tu chvíli vypadali. Hanba hanboucí!"
"Jo, a o těch tulácích, to nevíš zase ty," skočil mu do řeči Dlab. "To se stalo ve stejný den, jenže to bylo zase tam dole, co jsme tam byli my, v dešťové výpusti pod Vyšehradem. Spali tam. Takoví nějací dva vagabundi to byli, co vám budu o nich víc povídat. Však si je ještě mokré odvedli policajti, protože neměli ani moc čisté svědomí."
"A jak to vlastně bylo?"
"Tam se totiž spávalo. To se ví, my o nich věděli, ale mysleli jsme si: co budeme do té jejich bídy ještě šťourat! Měli tam nějakou lodičku u stropu, takovou starou, děravou kanoi. No, a v ní měli slamníky. A tam chodili. Někdy ve dne, někdy v noci, to víte, jak se to dalo. A tenkrát je vzal trhák s sebou, nebyli na to nijak připraveni, a tak jim to všechno vynes do vody."