MUŽI POD PRAHOU

Ve světnici bylo ticho a tma. Jenom dech lidí bylo slyšet a pravidelně sem tam dlouhého perpentyklu. Když se to chvíli poslouchá, zní to jednotvárně. Proto bývají probouzející se rána tak nepoměrně dlouhá. A jak bývají nudná, darmo povídat!
V prvním úsvitu vypadalo okénko zevnitř jako zamřížované, jako by bylo ve stropě a jako by vedlo do oblak.
Horní roh nízkých kachlových kamen se prozradil nejdříve. A hned po něm kamenný džbán. Zdálo se, že stojí v prostoru, protože černá, otevřená dvířka do trouby nebylo vidět.
Na lůžku u zdi se někdo pohnul. Zhluboka, krátce nadechl, polkl slinu a dlouze jako měch vypouštěl po tři čtyři vteřiny vzduch.
To bylo také znamení rána.
Spáč dospával. Možná, že ho probouzel hodně vzdálený lomoz první tramvaje. Ve městě nekokrhají kohouti.
Nástěnné hodiny odbyly rázně a bez citu čtyři. Jako by tím chtěly naznačit: nic víc, nic míň - A dost.
Věžní hodiny odněkud z velké dálky, snad až od svatého Víta, docela rozvážně, dlouze a jako ozvěnou potvrdily, že měly maličké tentokrát pravdu.
"Bartáku, spíš?"
Byla to ženská. Nedbala, že věžní hodiny dosud nedozněly.
"Snad abys už vstával," dodala měkčeji.
"Jo"
Víc jí neodpověděl. Jenom se znovu zhluboka a krátce nadechl, polkl slinu a jenom o trochu kratčeji než před tím ze sebe vypustil vzduch.
Za chvíli však poodhrnul docela pomalu peřinu, vysvobodil z ní nohy, sedl si na postel a dlouze, tlumeně zívl. Rukama si při tom třel obličej.
"Abys nevzbudil děti,"řekla rozespalá.
Neodpověděl. -
Vstal a jako opilý šel ke stolu. Chviličku sahal opatrně po desce, jako by něco hledal. Narazil na sirky. Vzal je do ruky a ze zvyku jimi nejprve zatřepal. Teprve potom rozsvítil lampu.
Všechno jakoby rázem přiskočilo ze šerých, nevládných koutů světnice blíž k osvětlenému stolu. Jen postel zůstala daleko. Skoro celou jí zalehl mohutný Bartákův stín. A hned po ránu se s ní dal, práč jeden, do zápasu, zatím co si muž strkal do spodků košili. Trvalo hodnou chvíli, než se ho zbavila.
Barták si natahoval kalhoty a rozhazoval při tom nohama, protože mu byly nohavice v lýtkách těsné. Stín se dal při tom do tance, a teprve když se Barták posadil na nízkou stoličku, lehl si mu pokorně k nohám a číhal jako uhřátý pes.
Barták měl dlouhé, pavoučí nohy a bílá chodidla, zakončená zvláště znetvořenými prsty. Ukazovák hned vedle palce všechny ostatní daleko přesahoval. (To prý znamená, že je Barták pracovitý člověk a že svou ženu uživí.)
Mezi nohy na zem si položil do trojúhelníku složenou plátěnou obálku. Nohu dal doprostřed. Pro jistotu však se na ni ještě z obou stran podíval. Vysoké boty měl stát pod peklíkem. Proto tam po nich hodil očima.
Jsou jako liška, pomyslil si.
Byly okoralé - a rezivé.
Přitáhl je k sobě, jednu po druhé. Nohavice složil pečlivě k lýtku a velmi opatrně se obul. Do pravé holínky zastrčil nůž.
Vzdychl si, když vstal. Nějak mu ztuhla při obouvání kolena. Nechal tedy dlaně na nich a prohnul se raději ve hřbetě. Stáhl obličej. Bolelo to. Ale protáhl se, v kříži se zaklonil a zhluboka vydechl.
Cestou k umyvadlu si shrnul do loktů rukávy.
Neměl právě rád studenou vodu. Užil jí dost a dost v kanálech. Proto ji bral nerad do dlaní, nerad ji vsrkl do úst, nerad ji převalil po jazyku a nerad přitiskl na ponebí. Teprve takto ohřátou ji vpustil do dlaní. Omyl si v ní celý obličej. A znovu ji nabral do úst, vypustil jí do mísy a umyl se v tom.
Když se utíral modrým ručníkem v obličeji, byla jeho tvář pod ostrými a rezavými vousisky víc ospalejší a nemocnější než zdravější.
Očima zamžoural úkosem po hodinách a zkrabatil čelo.
Rychle a hrubě si stáhl rukávy modré košile, zapjal si knoflíčky a sáhl po kožichu. Již od včerejška měl v něm schovaný svetr, rukáv v rukávu.
Do levé kapsy mu připravila máma už večer modrou bančičku a v pravé kapse, v novinách, měl nachystaný chléb.
"Už jdu," povídal cestou k věšáku. -
"Jo. - Já za tebou zavřu," řekla za ním žena z postele.